📖 Úvod
Nová věcnost je český název pro literární a umělecký směr, jehož původní německý název zní Neue Sachlichkeit. Tento proud se rozvíjel především v meziválečném období, konkrétně v 20. a na počátku 30. let 20. století, tedy přibližně v letech 1920 až 1933. Jeho kolébkou a hlavním centrem rozvoje bylo Německo, zejména v éře Výmarské republiky. Měl však určitý ohlas i v dalších evropských zemích, včetně Československa, kde se projevoval v dílech některých autorů, ovšem ne jako tak silně ohraničený a teoreticky vymezený směr jako v Německu.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku Nové věcnosti je úzce spjato s otřesnými zkušenostmi první světové války a následnou poválečnou realitou v Německu. Konec Velké války přinesl hlubokou deziluzi z ideálů a hodnot, které byly do té doby považovány za nezpochybnitelné. Německo, zasažené válečnými reparacemi, hyperinflací a politickou nestabilitou, se ocitlo v éře Výmarské republiky, která se sice snažila o demokratickou obnovu, ale zároveň čelila obrovským hospodářským a sociálním problémům. Společnost byla traumatizovaná, ztracené iluze vedly k cynismu a skepsi vůči jakýmkoliv patetickým a idealistickým projevům. Filozoficky se Nová věcnost vymezovala proti subjektivismu, mysticismu a emocionálnímu vypětí, které charakterizovaly předchozí umělecké směry, zejména expresionismus. Reagovala na přebytek iracionality a citového patosu, které v expresionismu často vyústily v únik z reality. Místo toho se snažila o návrat k objektivitě, racionalitě a střízlivému pohledu na skutečnost, ovlivněnému rozvojem vědy a techniky. Do popředí se dostává touha po vědecké přesnosti a dokumentární autentičnosti. Termín „Neue Sachlichkeit“ poprvé použil německý umělecký kritik Gustav F. Hartlaub v roce 1925, když organizoval výstavu v Kunsthalle Mannheim pod názvem „Neue Sachlichkeit. Deutsche Malerei seit dem Expressionismus“ (Nová věcnost. Německá malba od expresionismu). Hartlaub shromáždil díla umělců, kteří se vyznačovali podobným přístupem – chladným, objektivním zobrazením reality, často s kritickým nebo satirickým podtextem. Nelze tedy mluvit o jednom konkrétním zakladateli, spíše o postupné krystalizaci tendencí, které Hartlaub pojmenoval a sjednotil. Politická situace ve Výmarské republice byla charakterizována střídáním vlád, pouličními boji mezi politickými frakcemi a hrozbou extremismu zprava i zleva. Společenské změny zahrnovaly urbanizaci, rozvoj průmyslu, standardizaci a mechanizaci života, vzestup konzumní společnosti a nové role pro ženy (tzv. „nová žena“). Tyto změny vedly k pocitu odcizení a fragmentace. Nová věcnost se programově vymezovala proti expresionismu, který předcházel a dominoval německé kulturní scéně na začátku 20. století. Odmítala jeho subjektivismus, emocionální přehánění, deformace reality a apel na hluboké vnitřní prožitky. Stejně tak se odkláněla od jakéhokoli romantického idealismu, symbolismu či impresionistické roztěkanosti. Naopak se snažila navázat na realismus a naturalismus 19. století, avšak s moderním, odosobněnějším a často cynickým nádechem, reflektujícím zkušenosti a deziluze 20. století. Byla to reakce na pocit, že „velká slova“ a „velké emoce“ selhaly tváří v tvář brutální realitě války a poválečné krize.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou Nové věcnosti je především důraz na objektivní zobrazení skutečnosti, často s chladnou a odtažitou perspektivou. Charakteristickým rysem je věcnost, střízlivost a absence sentimentality či patosu. Typickými tématy a motivy jsou městský život ve všech jeho podobách, sociální problémy (chudoba, nezaměstnanost, prostituce, třídní rozdíly), válečné a poválečné trauma, byrokracie, mechanizace a technický pokrok, odcizení člověka v moderní společnosti, erotika a sexualita (často zobrazovaná bez příkras), cynismus a deziluze. Autoři se zaměřovali na kritiku měšťácké morálky a společenských konvencí, často s ironickým nebo satirickým podtextem. Obraz typického hrdiny je složitý a rozmanitý, ale často jde o postavy odcizené, deziluzionované, cynické nebo apatické, které se snaží přežít v bezútěšném světě. Mohou to být vojáci vracející se z fronty, dělníci, úředníci, prostitutky, vyděděnci nebo obyčejní lidé, kteří se ztrácejí v anonymitě velkoměsta. Jejich vnitřní život je často potlačen nebo minimálně reflektován; hrdinové jsou spíše pasivními pozorovateli nebo oběťmi okolností, jejich identita je rozostřená nebo ztracená. Obvyklé prostředí je často velkoměsto s jeho chudinskými čtvrtěmi, továrnami, kancelářemi, bary, nemocnicemi, soudními síněmi – tedy prostory, které jsou racionální, chladné, standardizované a často odosobňující. Důraz je kladen na exaktní popis těchto prostředí, někdy až s klinickou přesností. Konflikty se obvykle točí kolem sociálních nespravedlností, třídních rozdílů, antagonismu mezi jedincem a odcizenou společností nebo vnitřních bojů s deziluzí a prázdnotou. Často chybí tradiční dramatický konflikt ve prospěch pozorování rozkladu a marnosti. Jazyk a styl jsou charakteristické svou strohostí, přesností, úsporností a objektivitou. Vyhýbá se jakýmkoli metaforám, lyrickým odbočkám nebo emotivním popisům. Často je reportážní, faktografický, až dokumentární. Autoři používali chladný, věcný, někdy až úřední tón, často s prvky ironie, cynismu a sarkasmu. Využíval se hovorový jazyk, slang, odborná terminologie, aby se dosáhlo autenticity. Kompozice děl Nové věcnosti je často lineární a chronologická, s důrazem na logické uspořádání detailů a faktů. I když se může zdát epizodická nebo fragmentární, vždy směřuje k celkovému obrazu skutečnosti. Vyprávěcí postupy zahrnují především objektivní, neosobní vypravěče ve třetí osobě, který se zdržuje jakéhokoli komentáře nebo hodnocení. Vypravěč působí jako chladný pozorovatel, který zaznamenává události a chování postav bez emocí. Nejčastějšími literárními žánry a podžánry byly sociální román, anti-válečný román, povídka, reportáž (literární reportáž), drama, publicistika a tzv. „věcná lyrika“ v poezii, která se soustředila na objektivní popis předmětů a jevů. Mezi významné představitele patří Erich Maria Remarque (Na západní frontě klid), Alfred Döblin (Berlín, Alexandrovo náměstí), Hans Fallada (Co dál, malý muži?), Bertolt Brecht (zejména v počátcích své tvorby), ale také autoři jako Joseph Roth či Vicki Baum.
👥 Zastupci
Nová věcnost (Neue Sachlichkeit) byla literárním směrem německé meziválečné doby, který se vyznačoval objektivním, věcným a často kritickým zobrazením reality bez sentimentu a romantizace. Mezi nejvýznamnější světové autory tohoto směru patří: Erich Maria Remarque s dílem Na západní frontě klid (1929), které objektivním a anti-iluzorním způsobem líčí hrůzy první světové války z pohledu obyčejného vojáka, čímž dokonale ilustruje deziluzi a drsnou realitu, jež byla pro Novou věcnost klíčová. Alfred Döblin a jeho Berlín Alexanderplatz (1929) vyniká montážní technikou, která syrově a fragmentárně zachycuje realitu velkoměsta a jeho podsvětí prostřednictvím objektivních popisů, novinových úryvků a vnitřních monologů, což z něj činí průkopnické dílo věcné prózy. Hans Fallada s románem Co dál, človíčku? (1932) detailně a bez sentimentu vykresluje těžký život drobných lidí v době hospodářské krize, čímž ztělesňuje sociálně-kritickou a reportážní tendenci směru. Lion Feuchtwanger ve svém díle Úspěch (1930) ironicky a kriticky zobrazuje politické a společenské poměry v poválečném Bavorsku a nástup extremismu, což podtrhuje angažovanost a analytický přístup Nové věcnosti k dobovým problémům. Mezi české autory, jejichž dílo vykazuje prvky Nové věcnosti, ačkoliv nebyli součástí stejně pojmenovaného směru, patří: Ivan Olbracht s románem Anna proletářka (1928), který objektivně a bez příkras popisuje těžký život dělnické třídy a sociální konflikty v poválečném Československu, čímž rezonuje s věcným zobrazením sociální reality. Karel Poláček s dílem Muži v ofsajdu (1931) pak skrze reportážní styl, realistické dialogy a všímavé pozorování zachycuje sportovní nadšení a maloměstské charaktery, čímž představuje objektivní a neidealizované zobrazení každodenního života.
📈 Vývoj
Nová věcnost vznikla v poválečném Německu (Výmarská republika) kolem poloviny 20. let 20. století jako reakce na přehnanou emocionalitu, subjektivitu a expresionistické deformace reality. Jejím základním impulzem byla potřeba návratu k objektivitě, střízlivosti, funkcionalitě a chladnému pozorování skutečnosti po traumatických zkušenostech první světové války a hospodářské nestability. Termín „Neue Sachlichkeit“ poprvé použil v roce 1925 umělecký kritik Gustav F. Hartlaub pro popis nového trendu v malířství, ale brzy se rozšířil i na literaturu, architekturu (Bauhaus) a fotografii. Období vrcholu Nové věcnosti spadá do druhé poloviny 20. let a počátku 30. let (přibližně 1925-1933). Během této doby se směr plně rozvinul v německé literatuře a umění, nabízel nové formy vyjádření pro deziluzi a kritiku společnosti. Postupný ústup a zánik Nové věcnosti nastal s nástupem nacismu k moci v roce 1933. Její kritický, často pesimistický a analytický pohled na společnost, neidealizované zobrazení reality a odmítání heroických mýtů byly neslučitelné s totalitní ideologií. Mnozí autoři byli pronásledováni, jejich díla zakázána a páleny, což vedlo k masové emigraci a násilnému potlačení směru v Německu. Raná fáze se vyznačovala silným anti-válečným a reportážním duchem, zaměřením na městský život a sociální nespravedlnost. Pozdní fáze (před rokem 1933) prohlubovala sociální kritiku a směřovala k dokumentárnímu realismu, někdy s politicky angažovanými rysy. Co se týče národních a regionálních variant, Nová věcnost je primárně německý fenomén. V rámci Německa se rozlišovala „levá“ Nová věcnost (více sociálně kritická, zaměřená na odhalování nespravedlnosti a proletariát) a „pravá“ či „magická“ Nová věcnost (někdy s prvky mystiky a snahy o konzervativní obnovu, avšak stále s věcným zobrazením). V jiných zemích, včetně Československa, se sice nevytvořil směr s identickým názvem, ale existovaly silné tendence k realismu, objektivnímu zobrazení sociální reality, reportážní próze a kritice dobových poměrů, které se s Novou věcností překrývaly a byly jí ovlivněny. Žánrově se projevovala nejvíce v próze (sociální román, reportážní román, anti-válečný román), publicistice a dramatické tvorbě (např. Bertolt Brecht).
💫 Vliv
Vliv Nové věcnosti na pozdější literaturu a umění byl značný a dalekosáhlý, ačkoliv často nepřímý. Její důraz na objektivní pozorování, sociální kritiku a nekompromisní zobrazení reality položil základy pro poválečný realismus a dokumentární umění. Z Nové věcnosti vycházela například takzvaná „literatura trosek“ (Trümmerliteratur) a autoři sdružení kolem německé „Skupiny 47“ (Gruppe 47) po druhé světové válce, jako byli Heinrich Böll a Günter Grass, kteří pokračovali v tradici kritického realismu, anti-militarismu a jasného, nepatetického jazyka. Její estetika ovlivnila také vývoj dokumentární fotografie a filmu, kde se cenila ostrá, nezkreslená a detailní reprodukce reality. V širším kontextu ovlivnila celosvětové tendence k sociálnímu realismu a angažované literatuře. V době svého vzniku byla Nová věcnost přijímána rozporuplně. Na jedné straně byla chválena pro svou odvahu, s jakou se vyrovnávala s nepříjemnými aspekty poválečné reality, pro svou modernost, střízlivost a jasnost. Kritici oceňovali její sociální angažovanost a schopnost demaskovat iluze. Na druhé straně byla kritizována za svou chladnost, cynismus, pesimismus, deskriptivnost bez hlubších duchovních rozměrů a údajný nihilismus. Někteří jí vyčítali nedostatek citu a neschopnost nabídnout východisko z krizové situace. S nástupem nacismu v roce 1933 byla Nová věcnost násilně potlačena. Její autoři byli označeni za „zvrhlé“ a „protiněmecké“, díla byla zakázána, páleny a autoři nuceni k exilu či umlčeni. Dnes je Nová věcnost vnímána jako jeden z nejdůležitějších a nejinspirativnějších uměleckých a literárních směrů 20. století, který s mimořádnou přesností a kritickým nadhledem reflektoval složitost a krizi meziválečné společnosti. Je považována za zásadního předchůdce moderního realismu, dokumentarismu a kritického myšlení v umění. Její díla jsou dodnes živá a inspirativní. Mnoho z klíčových děl Nové věcnosti se dočkalo úspěšných adaptací. Příkladem je román Na západní frontě klid od Ericha Marii Remarqua, který byl několikrát zfilmován (např. verze z let 1930, 1979 a nejnověji oceňovaná německá produkce z roku 2022, která získala Oscara), čímž se jeho anti-válečné poselství dostalo k širokému publiku. Dalším prominentním příkladem je román Berlín Alexanderplatz od Alfreda Döblina, který byl v roce 1980 adaptován Rainerem Wernerem Fassbinderem do monumentálního televizního seriálu, jenž mistrně vystihl atmosféru a experimentální formu knižní předlohy. Také díla Hanse Fallady, jako je Co dál, človíčku?, byla vícekrát zfilmována. Tyto adaptace svědčí o trvalé relevanci a síle poselství Nové věcnosti.