📖 Úvod
Nová komedie (původní název Νέα κωμῳδία, Nea komodia) je literární směr starověkého řeckého divadla, který se rozvíjel především v Athénách a dalších centrech helénistického světa. Časově je zařazena do období od konce 4. století př. n. l. do poloviny 3. století př. n. l., tedy do počáteční fáze helénismu.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku Nové komedie je úzce spjato s epochálními změnami, které následovaly po smrti Alexandra Velikého v roce 323 př. n. l. Konec klasického období řeckých městských států (polis) znamenal i konec athénské demokracie v její dřívější podobě a ztrátu politické samostatnosti. Athény se staly součástí helénistických říší diadochů (nástupců Alexandra). Občané ztratili přímý vliv na politické dění a jejich zájem se přesunul od veřejných a politických záležitostí k soukromému životu, rodinným vztahům a individuálnímu štěstí. Vznikaly obrovské kosmopolitní metropole jako Alexandrie nebo Antiochie, kde se mísily kultury a kde byl kladen důraz na jedince spíše než na kolektiv. Filozofické pozadí kopírovalo tento posun: rozvíjely se nové směry jako stoicismus, epikureismus a skepticismus, které se zaměřovaly na etiku, vnitřní klid (ataraxii) a dosahování individuálního štěstí v nejistém a politicky turbulentním světě. Namísto velkých morálních a politických debat se filozofie obracela k praktickým otázkám každodenního života a mezilidských vztahů. Hlavním a nejlépe dochovaným představitelem a prakticky zakladatelem, který definoval podobu Nové komedie, byl Menandros (kolem 342/341 – 292 př. n. l.). Mezi další významné autory, jejichž díla se dochovala jen fragmentárně, patřili Filemon a Diphilos. Nová komedie se jasně vymezovala proti Staré komedii (Ἀρχαία κωμῳδία), jejímž nejvýznamnějším představitelem byl Aristofanés. Stará komedie byla plná explicitní politické satiry, útoků na konkrétní veřejné osobnosti, obscénností a fantastických prvků. Nová komedie se těchto prvků zříkala, nebo je výrazně omezila. Navazovala však na Mírovou komedii (Mesē kōmōdía), která představovala přechodné období mezi Starou a Novou komedií. Střední komedie již opustila přímou politickou satiru a začala se zaměřovat na parodie mytologických témat, karikatury typů a obecnější společenskou kritiku, ale stále si zachovávala některé archaické rysy jako prominentní chór. Nová komedie tento trend dokončila, zaměřila se výhradně na soukromý život, univerzální lidské charaktery a realistické zobrazení athénské společnosti.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou Nové komedie byla její zaměřenost na každodenní život a mezilidské vztahy. Typická témata a motivy zahrnovaly především lásku, často komplikovanou kvůli společenským rozdílům, chudobě nebo nejasnému původu jednoho z milenců. Dále se objevovaly rodinné intriky, svatby, dědictví, finanční potíže, sexuální aféry a problémy s otroky. Velmi častým motivem bylo ztracené a nalezené dítě (anagnorisis), které na konci hry odhalilo svůj vznešený původ, což umožnilo sňatek s milovanou osobou a vyřešilo všechny překážky. Obraz typického hrdiny byl vykreslen jako archetyp, avšak s jistou psychologickou hloubkou. Mezi hlavní postavy patřili zamilovaní mladíci (často naivní a impulzivní), jejich přísní, ale nakonec smířliví otcové, vychytralí otroci (doulus callidus), kteří byli často hybateli intrik a svým důvtipem překonávali své pány, chamtivé hetéry nebo kurtizány, vojáci-chvastouni (miles gloriosus), paraziti, kuchaři a pěstounky. Postavy byly spíše typy, ale s individualizovanými rysy. Obvyklým prostředím bylo městské prostředí Athén, často ulice před domy, které tvořily kulisy jeviště. Konflikty byly převážně mezilidské a sociální: střet generací (otec vs. syn/dcera), láska vs. peníze či společenský status, konflikt mezi morálními zásadami a lidskou přirozeností. Řešení konfliktů bylo často přivedeno náhodou (Tyche) nebo odhalením skrytých pravd, což vedlo ke šťastnému konci (deus ex machina byl nahrazen přirozenějšími, byť někdy nepravděpodobnými, zvraty). Jazyk a styl byl mluvní, blízký běžné, kultivované athénské řeči. Dialog byl živý, propracovaný, s důrazem na jemné nuance charakterů a situací. Bylo zde méně vulgarit a explicitní satiry než ve Staré komedii, humor vycházel spíše ze situací, nedorozumění a charakterů. Kompozice se ustálila na pětiaktech (ačkoliv termín „akt“ je spíše římský, struktura byla podobná), oddělených mezihrami chóru (embolima), který již nebyl aktivní součástí děje. Často se na začátku objevoval prolog, který diváka zasvětil do zápletky (často pronesený božskou postavou, alegorií Náhody nebo Jiné). Vyprávěcí postupy zahrnovaly promyšlené intriky, postupné odhalování informací a časté použití dramatické ironie. Nejčastějším literárním žánrem bylo samozřejmě drama, konkrétně komedie. Nová komedie měla obrovský vliv na pozdější římskou komedii (Plautus, Terentius), která ji adaptovala, a skrze římské autory ovlivnila celou západní komediální tradici až po Commedii dell’arte, Shakespeara, Molièra a moderní situační komedie.
👥 Zastupci
Nová komedie je literární směr, který se rozvinul v helénistickém Řecku a později byl adaptován v Římě, a tak jeho přímí čeští autoři v klasickém smyslu neexistují; nicméně jeho vliv na evropskou komedii je zásadní. Mezi klíčové světové autory Nové komedie patří: Menander (asi 342–291 př. n. l.), nejvýznamnější řecký představitel, jehož díla se vyznačují jemným humorem, psychologickou propracovaností postav a složitými intrikami z každodenního života. Jeho díla jako Dyskolos (Mizantrop) a Samia (Dívka ze Samu) výborně ilustrují zaměření na soukromé osudy, milostné pletky a morální ponaučení namísto politické satiry. Plautus (asi 254–184 př. n. l.), jeden z nejvýznamnějších římských dramatiků, adaptoval řecké předlohy Nové komedie a obohatil je o římský kontext, hrubší humor, slapstick prvky a písňové vložky, čímž je zpřístupnil širšímu publiku; jeho díla Aulularia (Komedie o hrnci) a Miles Gloriosus (Chlubný voják) jsou typické pro zaměření na charakterní typy a bláznivé zápletky. Terence (asi 195/185–159 př. n. l.), další významný římský dramatik, se od Plauta lišil kultivovanějším jazykem, propracovanější psychologií a důrazem na morální a filozofické otázky, čímž posunul Novou komedii k větší eleganci a hloubce; jeho komedie Adelphoe (Bratři) a Hecyra (Tchyně) se zabývají výchovnými a mezilidskými vztahy s jemnou satirou.
📈 Vývoj
Nová komedie se vyvinula v Athénách během helénistického období, konkrétně ve 4. století př. n. l., jako reakce na politické a společenské změny po Peloponéských válkách a úpadku městských států, což vedlo k odklonu od politické satiry Staré komedie k zaměření na soukromý život a běžné lidské osudy. Jejím bezprostředním předchůdcem byla Střední komedie, která již opouštěla sbory a mytologické náměty ve prospěch charakterních typů. Období vrcholu Nové komedie v Řecku spadá do doby působení Menandra a jeho současníků, kdy se žánr etabloval s typickými prvky, jako jsou složité zápletky, záměny identit, nešťastné lásky a šťastné konce. Došlo k potlačení politických a společenských komentářů, které byly charakteristické pro Starou komedii (např. Aristofanés), ve prospěch univerzalnějších, často morálních témat a psychologie postav. Zásadní proměnou prošla Nová komedie v Římě, kam se dostala v průběhu 3. a 2. století př. n. l. díky adaptacím řeckých originálů. Římští dramatici, jako byli Plautus a Terence, převzali strukturu, charakterní typy a zápletky, ale přizpůsobili je římskému vkusu a jazyku. Plautovy komedie (považované za ranou fázi římské adaptace) se vyznačovaly robustnějším humorem, hudebními vložkami a často hrubšími gagy, což je činilo přístupnějšími širší římské veřejnosti a reflektovaly římské hodnoty a společenské hierarchie. Terence (představující spíše pozdní fázi římské Nové komedie) naopak kladl důraz na kultivovanější jazyk, jemnější psychologii a morální poučení, čímž oslovoval vzdělanější vrstvy a snažil se o propracovanější umělecký výraz. Postupný ústup Nové komedie jako živého dramatického žánru nastal s pádem Římské republiky a nástupem císařství, kdy se zájem o divadelní produkci přesunul k pantomimě a dalším formám zábavy. Nicméně její struktura, charakterní typy a tematika se staly základem pro budoucí evropskou komedii a byly studovány a napodobovány v pozdějších dobách, například v renesanci a baroku. Z žánrových variant lze hovořit o attické Nové komedii (Menander) a jejích římských adaptacích (Plautus, Terence) jako o hlavních proudech, které se odlišovaly jazykem, kulturním kontextem a specifickými dramaturgickými přístupy.
💫 Vliv
Vliv Nové komedie na pozdější literaturu a umění je obrovský a fundamentální, neboť položila základy pro vývoj komediálního žánru v celé západní tradici. Její charakterní typy – jako je lakomý stařec (senex avarus), zamilovaný mladík (adulescens), chytrý otrok (servus callidus), domýšlivý voják (miles gloriosus) nebo prohnaná kurtizána (meretrix) – se staly archetypy, které se opakovaně objevovaly v dramatu a literatuře po staletí. Příběhové vzorce, jako jsou záměny identit, ztracené a znovu nalezené děti, milostné pletky a šťastné rozuzlení, jsou dodnes stavebními kameny mnoha komedií. Na Novou komedii přímo navázala renesanční commedia erudita v Itálii, která studovala a imitovala římské vzory (např. Nicolò Machiavelliho Mandragola), a nepřímo ovlivnila commedia dell’arte s jejími ustálenými maskami a improvizovanými scénáři. Významný vliv je patrný u alžbětinských dramatiků, zejména u Williama Shakespeara (např. Komedie plná omylů je inspirována Plautovými Dvojčaty). Vrcholem recepce Nové komedie je dílo Molièra v 17. století, jehož mnoho her (např. Lakomec, inspirace Plautovou Komedií o hrnci; Don Juan; Měšťák šlechticem) čerpá z klasických postav a situací, které přenesl do moderního francouzského kontextu. Dalšími autory, kteří na ni navázali, jsou například Carlo Goldoni v 18. století nebo Richard Brinsley Sheridan. V době svého vzniku byla Nová komedie v Řecku přijímána jako populární zábava, i když zpočátku mohla být vnímána jako méně „seriózní“ než Stará komedie s jejím přímým politickým poselstvím. Menander se však rychle stal uznávaným pro svou eleganci a univerzalitu. V Římě se Plautus těšil obrovské popularitě u širokých mas díky svému zemitému humoru, zatímco Terence, ač oceňovaný vzdělanou elitou pro svou vytříbenost, čelil občasné kritice za nedostatek originality a přílišnou „řeckost“. Přímé zákazy nebo cenzura nebyly u Nové komedie běžné, neboť se primárně nezaměřovala na politickou kritiku, která by mohla režim ohrozit. Spíše byla součástí náboženských svátků a veřejných oslav. Dnes je Nová komedie vnímána jako klíčový článek ve vývoji západního dramatu a je předmětem intenzivního akademického studia. Její dochované texty (především Menandrovy papyry a kompletní díla Plauta a Terentia) poskytují cenný vhled do helénistické a římské společnosti. Její vliv je stále živý v moderní popkultuře – mnoho romantických komedií, sitcomů a hudebních divadelních děl (například broadwayský muzikál A Funny Thing Happened on the Way to the Forum, založený na Plautových komediích) využívá její zápletky a charakterní archetypy. Klasické hry jsou pravidelně uváděny na divadelních scénách po celém světě, často v moderních adaptacích, které zdůrazňují jejich nadčasovost a relevantnost pro současného diváka.