📖 Úvod
Normalizační literatura, český název i původní, je souhrnný termín pro literární produkci a oficiální literární politiku v Československu v období tzv. normalizace. Časově je pevně spjata s koncem 60. let 20. století až po konec 80. let 20. století, konkrétně přibližně od roku 1969 do roku 1989. Tento jev se primárně rozvíjel v zemích Československa, přičemž nejvýrazněji a s největšími dopady v České socialistické republice, ačkoli obdobné principy a tlaky existovaly i na Slovensku, byť s jistými specifiky danými odlišnou kulturní a historickou kontextualizací. Nejednalo se o umělecký směr v tradičním slova smyslu, který by vznikl z vnitřní potřeby autorů či estetických ideálů, nýbrž o mocensky řízený a ideologicky kontrolovaný systém literární tvorby a distribuce, jehož cílem bylo upevnit a legitimizovat totalitní režim po potlačení Pražského jara. Spíše než „literární směr“ je to tedy spíše „literární období“ nebo „literární systém“ vynucený politickými okolnostmi.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku normalizační literatury je neodmyslitelně spjato s potlačením Pražského jara a následnou okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Tato událost odstartovala éru „normalizace“, která znamenala návrat k tvrdé linii komunistické moci pod vedením Gustáva Husáka. Politická situace se vyznačovala masivními prověrkami členů Komunistické strany Československa (KSČ) i běžných občanů, což vedlo k rozsáhlým čistkám ve veřejném životě, masivnímu propouštění z práce, zákazům činnosti a vlně emigrace. Společnost byla rozdělena na tři základní skupiny: na ty, kteří se aktivně angažovali v režimu (lojální), na ty, kteří se stáhli do soukromí a „přizpůsobili se“ (tolerovaní), a na ty, kteří aktivně vzdorovali a stali se součástí disentu (pronásledovaní). Filozofické pozadí bylo oficiálně ukotveno v doktríně marxismu-leninismu v jeho sovětské interpretaci, která zdůrazňovala třídní boj, dějinnou nutnost socialismu, vedoucí úlohu dělnické třídy a Komunistické strany. V oblasti umění byl oficiálně prosazován tzv. socialistický realismus, který se však v normalizační praxi často redukoval na prázdný schematismus a didaktičnost bez skutečné umělecké hodnoty. Zakladatelé či iniciátoři tohoto „směru“ nebyli individuální umělci, nýbrž ideologické a mocenské struktury KSČ, konkrétně pak ideologické oddělení ÚV KSČ, Ministerstvo kultury a nově ustavený Svaz českých spisovatelů (ustavený po zrušení původního svazu, který se angažoval v reformních snahách). Mezi klíčové postavy, které stály u ideologického upevňování normalizační literární politiky, patřili například Jan Fojtík jako ideologický tajemník, nebo později předsedové a generální tajemníci Svazu českých spisovatelů, kteří byli do svých funkcí dosazeni režimem. Normalizační literatura se vehementně vymezovala proti všem reformním proudům Pražského jara, proti „revizionismu“, „buržoazním přežitkům“, „antisocialistickým“ idejím a především proti svobodné a kritické tvorbě 60. let. Konkrétně potlačovala a zakazovala díla autorů jako Václav Havel, Milan Kundera, Ludvík Vaculík, Pavel Kohout, Josef Škvorecký a mnoha dalších, kteří byli označeni za nepřátele režimu a jejichž díla se dostala na index. Naopak, oficiálně navazovala na tradice socialistického realismu 50. let a budovatelské literatury, ovšem již bez někdejšího, byť často nuceného, entuziasmu. Formálně se odvolávala na „pokrokové tradice české literatury“, které však byly selektivně interpretovány tak, aby sloužily aktuálním ideologickým potřebám. Jednalo se o návrat k „jednotě“ a potlačení jakékoli plurality názorů v literatuře.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou normalizační literatury jsou především konformismus, ideologická poplatnost, didaktičnost, schematismus a absence skutečné kritické reflexe reality. Cílem bylo oslavit režim, nebo přinejmenším nekriticky přijmout jeho rámec a hodnoty, přičemž jakékoli existenciální, psychologické či společensky kritické téma bylo potlačeno. Typická témata a motivy zahrnovaly především oslavu práce, dělníka, zemědělce a technického pokroku v průmyslové a zemědělské tematice (budování socialismu, plnění plánu, kolektivizace). Historická tematika byla striktně interpretována z marxisticko-leninistického pohledu (např. husitství jako raná forma revoluce, komunistický odboj v době okupace, oslava osvobození Československa Rudou armádou). V dílech ze současnosti se objevovaly povrchní rodinné vztahy, venkovský život, mezilidské vztahy na pracovišti, často bez hlubšího konfliktu. Idylizace venkova a klidné krajiny sloužila jako únik od složitostí městského a politického života, a zároveň jako oslava „poctivé“ práce. Morální problémy byly řešeny výhradně v intencích „socialistické morálky“, bez skutečných etických dilemat jednotlivce. Obraz typického hrdiny byl jednoznačně kladný: uvědomělý dělník, zemědělec, inženýr, učitel, voják nebo úředník, vždy loajální občan, pracovitý, čestný, obětavý pro kolektiv a socialistickou společnost. Tento hrdina neměl vážné vnitřní konflikty, případné pochybnosti byly překonány „správným“ uvědoměním nebo pomocí kolektivu a strany. Záporný hrdina se objevoval sporadicky a byl zpravidla karikaturou: bývalý buržoa, nepřizpůsobivý jedinec, alkoholik, flákač, který se odmítl začlenit do socialistického života. Obvyklé prostředí zahrnovalo továrny, zemědělská družstva, úřady, školy, vesnice a malá města, tedy místa, kde se projevovala „budovatelská“ činnost. Konflikty byly převážně vnější a překonatelné, například technická závada, nerespektování pravidel, drobná neshoda v kolektivu, nebo konflikt mezi „starým“ (zbytkem minulosti) a „novým“ (socialistickým) přístupem, přičemž „nové“ vždy triumfovalo. Hluboké existenciální nebo ideologické střety se neobjevovaly. Jazyk a styl byl převážně spisovný, často s prvky oficiálního, byrokratického jazyka, plný frází a klišé (např. „nový člověk“, „budování socialismu“, „socialistická morálka“, „uvědomělý občan“). Převládala popisná a didaktická vyprávění, emocionální projev byl buď neutrální, nebo patetický při oslavě. Vyhýbalo se experimentům, složitým metaforám a ironii, které by mohly být interpretovány jako podvratné. Kompozice a vyprávěcí postupy byly jednoduché: lineární chronologické vyprávění, srozumitelná fabule s jasným morálním poselstvím a vševědoucím vypravěčem. Psychologická hloubka a introspekce postav byly minimální. Častým motivem byla „cesta“ – buď fyzická k dosažení cíle (např. stavba přehrady), nebo ideologická k „správnému“ uvědomění. Nejčastější literární žánry či podžánry zahrnovaly román (dělnický, venkovský, historický s ideologickou interpretací, román o současnosti), povídky, lyrickou poezii (oslavující přírodu, domov, lásku, ale bez hlubšího zamyšlení), budovatelskou a agitační poezii, drama (s dělnickou nebo historickou tematikou, komedie s morálním poselstvím) a významnou roli hrála i výchovná literatura pro děti a mládež s pionýrskou nebo vlasteneckou tematikou.
👥 Zastupci
Normalizační literatura představuje specifický, státem řízený literární proud v Československu po potlačení pražského jara v roce 1968, jehož hlavním cílem byla ideologická konsolidace a podpora politiky Komunistické strany Československa. Vyznačovala se popřením uměleckých inovací 60. let, důrazem na socialistický realismus, didaktičnost, schematické ztvárnění společnosti a striktní cenzurou, přičemž mnoho předních autorů bylo zakázáno a jejich díla stažena z oběhu. Vzhledem k úzce vymezenému historicko-politickému kontextu termínu „normalizační literatura“ se světoví autoři do tohoto ryze československého proudu přímo neřadí, byť obdobné jevy ideologicky podmíněné literatury existovaly i v jiných zemích východního bloku. Mezi nejdůležitější české autory, kteří se stali oficiálními hlasy této éry a jejichž díla demonstrovala loajalitu k režimu, patří: Jan Kozák se svými romány Vějíř a Svatý Michal; tato díla oslavovala socialistické budování a boj proti fašismu prostřednictvím schematických postav a jednoznačných morálních poselství, čímž ilustroval ideologickou angažovanost a glorifikaci stranické linie. Jaroslav Matějka s díly Náš dědek Josef či Rodina a jiné povídky; v nichž vykresloval idealizovaný život na venkově a oslavoval tradiční hodnoty ve službách socialistického realismu, čímž demonstroval snahu o únik do „bezpečných“ a nekritických témat. Václav Dušek a jeho mládežnické romány Druhý dech nebo Tuláci; které zobrazovaly bezkonfliktní svět mladých lidí, budujících socialismus bez pochybností a vnitřních rozporů, čímž odrážel oficiální představu o „správné“ mládeži. Alexej Pludek s historickými romány Faraonův písař nebo Český král Karel; které sice zasazoval do atraktivních kulis, avšak často obsahovaly skrytou didaktiku a morální poselství nepřímo podporující režim, ukazující únik k „bezpečné“ minulosti s moderním ideologickým podtextem. Miroslav Hule, jehož poezie a próza často reflektovala oficiální linii, oslavovala práci a socialistickou společnost bez kritických tónů, čímž ztělesňoval požadovanou angažovanost a optimismus. Tito autoři představují jen část širšího proudu, který se snažil literaturu podřídit propagandistickým cílům a morálnímu diktátu.
📈 Vývoj
Vývoj normalizační literatury úzce kopíroval politickou situaci v Československu po roce 1968 a byl plně řízen shora. Její „vznik“ je datován do počátku 70. let, konkrétně po roce 1969, kdy došlo k masivním čistkám ve Svazu československých spisovatelů (jeho rozpuštění a založení nového, loajálního Svazu českých spisovatelů v roce 1971), k zákazu publikování stovkám autorů a k likvidaci mnoha významných nakladatelství. Byla zavedena přísná preventivní cenzura a veškerá vydavatelská praxe se podřídila politickému dohledu. Raná fáze (přibližně 1970-1975) byla charakterizována silnou ideologickou indoktrinací, snahou o rychlé zaplnění “literárního vaku„ po zakázaných autorech novou, režimu vyhovující produkcí a propagací autorů loajálních. Často šlo o tendenční historické romány, které reinterpretovaly dějiny v duchu marxistické historiografie, nebo o prózu z pracovního prostředí, kde se objevovali “kladní hrdinové„ budující socialismus. “Období vrcholu“ nastalo v druhé polovině 70. let a na počátku 80. let, kdy se režim plně etabloval a s ním i stabilní, oficiální literární scéna. V této době se upevnil kánon normalizačních autorů a jejich díla byla systematicky vydávána v masových nákladech státními nakladatelstvími jako Československý spisovatel či Melantrich. Kvantita v této éře často nahrazovala kvalitu. Literatura se stala předvídatelnou, tematicky omezenou a umělecky konzervativní, aby se vyhnula jakémukoli náznaku kritiky. Mezi “žánrové varianty“ patřila zejména: historická próza (často idealizující nebo reinterpretující významné momenty české historie, např. husitství, SNP, s cílem zdůraznit “pokrokové“ tendence), soudobá próza (zaměřená na venkov, dělnické prostředí nebo mládež, vždy s pozitivním vyzněním, bez hlubších konfliktů a kritické reflexe), angažovaná poezie (oslavující práci, mír, stranu a socialistickou vlast), a dokonce i sci-fi a fantasy, které musely projít ideologickým filtrem, aby neobsahovaly kritické podtexty. Docházelo i k rozvoji dětské literatury s explicitním ideologickým nábojem. “Postupný ústup a proměna“ nastaly spíše v polovině 80. let v souvislosti s nástupem perestrojky a glasnosti v Sovětském svazu, které s sebou přinesly mírné uvolnění i v Československu. Někteří mladší autoři se pokoušeli o jemnější stylistiku nebo méně explicitní ideologická poselství, avšak základní rámec cenzury a ideologického dohledu zůstával v platnosti až do sametové revoluce v roce 1989. Pozdní fáze tak byla spíše obdobím stagnace a únavy z opakujících se témat a forem, než skutečné umělecké proměny. Národní a regionální varianty se projevovaly především v tom, že slovenští autoři měli svůj vlastní okruh s podobnými rysy a podléhali stejným ideologickým direktivám, ale normalizační literatura jako celek byla centrálně řízená a její principy platily pro celé Československo.
💫 Vliv
Vliv normalizační literatury na pozdější českou literaturu a umění je převážně negativní a slouží spíše jako odstrašující příklad neblahého období v české kultuře. Po roce 1989 se stala předmětem kritické reflexe, desinterpretace a revize. Literatura a umění, které by z ní vycházely v pozitivním slova smyslu, prakticky neexistují. Spíše naopak, drtivá většina postnormalizační literatury a umění se stala „reakcí a polemikou“ s tímto obdobím a jeho literární produkcí. Autoři se po sametové revoluci soustředili na rehabilitaci zakázaných děl a témat, na kritickou reflexi totalitní minulosti, na hledání pravdy a na návrat k umělecké svobodě a autenticitě. Mnozí spisovatelé se snažili zpracovat traumata doby, objevovat “ztracené“ generace a kriticky se vyrovnat s ideologickým dědictvím. Vznikaly literární směry a skupiny, které se snažily co nejvíce se od normalizační estetiky a etiky distancovat, například postmoderna, existenciální próza, nebo realistická literatura s výrazně kritickým pohledem na společnost a historii. V době svého vzniku byla normalizační literatura “přijímána“ oficiálními kruhy, stranickými orgány a státními médii s velkým ohlasem a podporou. Autoři byli oceňováni státními vyznamenáními, měli zajištěné velké náklady a přístup k médiím. Oficiální kritika ji označovala za vrchol socialistické kultury a za projev pokrokového umění. Avšak pro většinu společnosti, zejména pro intelektuály, disidenty a širší okruh čtenářů vyhledávajících skutečnou literaturu, byla tato literatura synonymem pro “cenzuru“, umělecký úpadek, ideologickou manipulaci a prázdnotu. Byla vnímána jako neživotná a povinná. Stovky knih a jejich autoři byly zakázány a nesměly publikovat, což vytvořilo dvě paralelní literární scény – oficiální a samizdatovou/exilovou. Dnes je normalizační literatura vnímána převážně kriticky, ne-li s despektem. Je považována za období “literární sterility“, ideologické podřízenosti a promarněných talentů. Její díla jsou zřídka čtena jako umělecky hodnotná literatura, častěji slouží jako historické dokumenty doby, které ilustrují fungování totalitního režimu. Filmové, divadelní nebo jiné umělecké adaptace samotné normalizační literatury jsou spíše výjimečné a pokud se objeví, obvykle slouží k její “satirickému ztvárnění“ nebo kritickému rozboru jako součásti širšího tématu normalizačního útlaku (např. v dokumentárních filmech nebo divadelních hrách reflektujících 70. a 80. léta kriticky). Neexistují téměř žádné oslavné adaptace těchto děl. Naopak, filmy a divadelní hry často zpracovávají osudy zakázaných autorů a disidentů, čímž implicitně poukazují na neblahou roli normalizační produkce a její nedostatečnost. Její odkaz spočívá spíše v tom, že připomíná důležitost svobody slova, nezávislosti umění a kritické reflexe moci pro zdravý rozvoj společnosti a kultury.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Normalizační literatura na Rozbor-dila.cz →