📖 Úvod
Nonsensová literatura, v anglickém originále „Nonsense literature“, je literární směr, který se primárně rozvíjel od poloviny 19. století, s dozvuky a novými projevy ve 20. a 21. století. Její kořeny lze sice hledat již dříve v lidové slovesnosti a jazykových hříčkách, avšak jako svébytný a rozpoznatelný žánr se plně etabluje právě v průběhu viktoriánské éry. Kolébkou tohoto směru je jednoznačně Velká Británie, odkud se poté rozšířil do dalších anglicky mluvících zemí, zejména Spojených států amerických, a inspiraci si z něj vzali i autoři ve Francii a dalších evropských zemích, adaptující jeho principy do svých národních literatur.
🌍 Kontext vzniku
Historické pozadí vzniku nonsensové literatury je úzce spjato s viktoriánskou Anglií, dobou protikladů a výrazných společenských změn. Jednalo se o éru obrovského vědeckého a technologického pokroku, průmyslové revoluce, která vedla k rozvoji racionálního a logického myšlení, systematizace a úsilí o poznání a ovládnutí světa. Společenské pozadí charakterizovala přísná morálka, konvence, etiketa a silný důraz na vzdělání, poslušnost a řád, zejména v rodinném životě a výchově dětí. Dětská literatura té doby byla často didaktická, moralizující a snažila se děti poučovat o správném chování a křesťanských hodnotách. Filozofické pozadí bylo ovlivněno osvícenským důrazem na rozum, logiku a empirismus. Nonsensová literatura se objevila jako protipól této přehnané racionality a řádu, jako ventil pro imaginaci, hravost a zpochybnění samozřejmosti jazyka a reality. Jejím cílem bylo ukázat hranice logiky, provokovat mysl a poskytnout únik z konvenčního světa. Zakladateli a klíčovými postavami, které stály u zrodu tohoto směru, jsou především Lewis Carroll (vlastním jménem Charles Lutwidge Dodgson) se svými díly „Alenka v říši divů“ a „Za zrcadlem“, a Edward Lear, známý svými limeriky a nonsensovou poezií. Politická situace v té době byla charakterizována britskou koloniální expanzí a upevňováním pozice Britského impéria jako světové velmoci, což symbolizovalo řád a hegemonii. Nonsens sice nebyl přímo politicky angažovaný, ale nepřímo kritizoval tuhou společenskou strukturu a konvence. Společenské změny, jako byl nárůst gramotnosti, rozvoj knižního trhu a potřeba zábavy pro rostoucí střední třídu, vytvořily úrodnou půdu pro rozkvět tohoto nového žánru. Nonsensová literatura se vymezovala především proti moralizující a didaktické dětské literatuře té doby, ale i proti obecnému přehnanému lpění na logice a racionálnosti ve společnosti. Zároveň navazovala na starší tradice lidových říkadel, hříček, absurdních pohádek a anekdot, které obsahovaly prvky iracionality a hravosti. Předznamenala také některé aspekty pozdějších uměleckých směrů 20. století, jako je surrealismus nebo absurdní drama, které rovněž zpochybňovaly realitu a smysl existence.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou nonsensové literatury je především hra s jazykem, logikou a realitou. Typická témata a motivy zahrnují záměnu identit, převracení příčinnosti a následnosti, absurdní stvoření a bytosti (mluvící zvířata, fantastické bytosti), bizarní situace, kde se běžná pravidla neplatí, a parodie konvenčních literárních forem (např. balady, odborné pojednání). Častý je paradox, logické hádanky bez řešení a převádění matematických či vědeckých konceptů do absurdního kontextu. Obraz typického hrdiny je často pasivní jedinec, který se ocitá v nelogickém světě a snaží se mu porozumět nebo se v něm zorientovat (např. Alenka). Hrdina je konfrontován s řadou iracionálních událostí a postav, které ho nutí zpochybňovat vlastní vnímání reality. Může jít i o antropomorfní zvířata nebo lidi s přehnaně definovanými, absurdními vlastnostmi. Obvyklé prostředí je imaginární, fantastické a často nelogické – od „Krajiny divů“ po podivné krajiny obývané fantastickými bytostmi. Tyto světy se řídí vlastními, často protichůdnými pravidly, která jsou v přímém rozporu s naším chápáním reality. Konflikty pramení z neschopnosti hrdiny pochopit či přijmout pravidla nonsensového světa, z nedorozumění plynoucích z jazykových her a z neúspěšné snahy najít smysl tam, kde žádný není. Konflikt je často spíše intelektuální nebo existenciální než fyzický. Jazyk a styl jsou v nonsensu klíčové. Využívá se množství slovních hříček, kalambúrů, neologismů (často tzv. portmanteau words, jako „chlebtyr“ z Carrollova Jabberwockyho), převracení idiomů a doslovného chápání metafor, gramatických a syntaktických absurdit. Autor často paroduje vědecký, úřední nebo formální jazyk, čímž zvýrazňuje jeho nesmyslnost. Jazyk může být zdánlivě jednoduchý, ale skrývá komplexní jazykové triky a vícevrstevnaté významy. Kompozice je často epizodická, s volným sledem událostí, kde příčinnost je narušena nebo zcela chybí. Příběhy mohou mít cyklickou strukturu nebo otevřené konce, zdůrazňující nekonečnost absurdity. Vyprávěcí postupy zahrnují často vševědoucího vypravěče, který popisuje absurdní události s vážnou tváří, což zvyšuje komický efekt. Dialogy jsou plné nonsensu, nedorozumění a logických paradoxů. Nejčastější literární žánry a podžánry zahrnují dětskou literaturu (byť nonsens často překračuje její hranice a oslovuje i dospělé), poezii (limeriky, nonsensové balady, lyrické básně s absurdními obrazy), prózu (pohádky, novely, krátké příběhy), a později i drama (tzv. absurdní drama 20. století, které na nonsens navazuje). Parodie, satira a burleska jsou častými prvky.
👥 Zastupci
Nonsensová literatura je literární směr, který se vyznačuje úmyslným porušováním logiky, významu a konvenčních pravidel reality, často s humorným, filosofickým nebo satirickým záměrem. Jejím základním principem je absence smyslu či jeho převrácení, kde nelogické a absurdní prvky tvoří samotný základ díla. Mezi nejvýznamnější české autory, jejichž dílo obsahuje silné nonsensové prvky, patří Jaroslav Hašek s románem “Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války“, kde Švejkova zdánlivá naivita a nelogické jednání dokonale rozkládají absurditu byrokracie a války, což ztělesňuje formu praktického nonsensu. Ladislav Klíma ve svém díle “Utrpení knížete Sternenhocha“ vytváří groteskní a snové obrazy, které popírají konvenční realitu a logiku, čímž generuje atmosféru hlubokého filozofického nonsensu. Vítězslav Nezval ve sbírce “Abeceda“ prostřednictvím volných asociací a zvukomalebných hříček spojuje slova a obrazy bez přímé logické návaznosti, což odráží hravý poetistický nonsens. Z předních světových autorů je Lewis Carroll nepostradatelným zakladatelem žánru s díly jako “Alenčina dobrodružství v říši divů“ a “Za zrcadlem a co tam Alenka našla“, kde prostřednictvím snové logiky a jazykových hříček mistrně narušuje konvenční vnímání reality. Edward Lear, považovaný za otce limeriku a mistra čistého nonsensu, svými “Nonsense Books“ a básněmi jako “The Owl and the Pussycat“ proslul hravou a často melancholickou absurditou. Christian Morgenstern ve sbírce “Galgenlieder“ využívá jazykové hříčky, novotvary a absurdní scénáře k vytvoření německého poetického nonsensu. Irský spisovatel Flann O„Brien (pseudonym Briana O“Nolana) svými romány “The Third Policeman“ a “At Swim-Two-Birds“ brilantně dekonstruuje vyprávění, realitu a identitu pomocí kruhové logiky a metafikce, což představuje sofistikovaný literární nonsens. Samuel Beckett v dramatu “Čekání na Godota“ prostřednictvím repetitivních, zdánlivě nesmyslných dialogů a situací zobrazuje absurditu lidské existence a nemožnost smysluplné komunikace. Dr. Seuss (Theodor Seuss Geisel) ve svých dětských knihách, jako je “Kocour v klobouku“, používá vynalézavý jazyk, rýmy a fantastické bytosti k vytvoření okouzlujících nonsensových světů.
📈 Vývoj
Vývoj nonsensové literatury sahá hluboko do minulosti, její kořeny lze nalézt v lidové slovesnosti, jako jsou pohádky, hádanky, dětské říkanky, středověký karneval a groteskní umění, kde se objevovaly prvky převráceného světa a logických paradoxů. Raná fáze se začala formovat v 18. a počátkem 19. století s fenoménem „Sublime Nonsense“ a britskými dětskými říkankami. Za formálního zakladatele moderního nonsensu je však považován Edward Lear, který v polovině 19. století svými limeriky a hravou poezií určil základní parametry žánru. Lewis Carroll následně jeho práci dále rozvinul a prohloubil v narativní rovině, propojující snovou logiku s jazykovými hříčkami. Období vrcholu nonsensové literatury nastalo na konci 19. a v první polovině 20. století, kdy se nonsensové prvky staly inspirací pro avantgardní směry jako dadaismus a surrealismus, které sdílely fascinaci iracionálním, snovým a protismyslným. Po druhé světové válce se nonsens transformoval v existenciální absurdismus a Divadlo absurdity, které využilo nesmyslnost a logickou prázdnotu k vyjádření úzkosti a rozkladu smyslu v moderním světě. Namísto postupného ústupu se nonsensová literatura spíše proměnila a integrovala do širšího spektra žánrů a směrů, stala se nástrojem pro satiru, filozofické zkoumání a postmoderní experimentování. Zatímco raná fáze se soustředila na čistě hravý a jazykový nonsens, často určený dětem, pozdní a moderní fáze se vyznačuje hlubší filozofickou rovinou, satirickým komentářem a propojením s komplexními literárními technikami postmodernismu a magického realismu. Žánrové a národní varianty nonsensu jsou bohaté: britský nonsens je často lyrický a jazykově hravý (Lear, Carroll), irský bývá temnější, metafikční a dekonstruktivní (Flann O’Brien, Beckett), německý poetický a filosofický (Morgenstern), francouzský spjatý se surrealismem a později s hnutím Oulipo (Queneau, Vian). V české literatuře se nonsensové prvky projevují v absurdním humoru, satiře a jazykových experimentech (Hašek, Klíma, Hrabal, Havel).
💫 Vliv
Vliv nonsensové literatury na pozdější literaturu a umění je značný a dalekosáhlý. Přímo ovlivnila vznik a vývoj “dadaismu“ a “surrealismu“, které převzaly její fascinaci iracionálnem, snovou logikou a subverzí konvenčního řádu, což se projevilo v dílech umělců jako Max Ernst či René Magritte a v poetice Tristana Tzary. Zásadní dopad měla na “Divadlo absurdity“ (Eugène Ionesco, Samuel Beckett, Jean Genet), kde se nonsensové dialogy, repetitivní struktury a zdánlivě nesmyslné jednání staly klíčovým prostředkem k zobrazení existenciálního zoufalství a krize komunikace. V “postmodernismu“ se nonsens projevil v dekonstrukci narativu, nespolehlivých vypravěčích, metafikci a hravé práci s jazykem a významem u autorů jako Thomas Pynchon či Kurt Vonnegut. Ovlivnila i “moderní dětskou literaturu“ (Roald Dahl, Astrid Lindgren) a inspirovala tvůrce v oblasti “komiksů a animace“ (např. Looney Tunes, Monty Python, SpongeBob SquarePants), kde absurdní humor a nelogické scénáře tvoří základ zábavy. Přijetí nonsensové literatury v době jejího vzniku bylo smíšené. Autoři jako Lear a Carroll byli sice populární a oceňovaní pro svou originalitu a imaginaci, zejména v dětské literatuře, ale tradiční kritika je často vnímala jako triviální, dětinské nebo postrádající seriózní literární hodnotu, někdy jako pouhý únik od reality. Většinou se nesetkávala s přímými zákazy či cenzurou, pokud neobsahovala skrytou satiru na autority, ale avantgardní směry využívající nonsens (Dada, Surrealismus) byly často kritizovány a odmítány pro svůj antiestablishmentový charakter. Dnes je nonsensová literatura vnímána jako legitimní a významný literární a filozofický směr. Je ceněna pro svou schopnost kritizovat společenské absurdity, zkoumat hluboké existenciální otázky a dekonstruovat jazyk i realitu, přičemž je uznávána pro svůj hluboký vhled do lidské povahy a podstaty smyslu. Stala se předmětem akademického studia v literární teorii, lingvistice a filozofii. Existuje nespočet filmových, divadelních a jiných uměleckých adaptací. Nejznámější jsou mnohé filmové verze “Alenky v říši divů“ (např. animovaná od Disneyho, hraná od Tima Burtona), divadelní inscenace Becketta a Ionesca jsou základem moderního repertoáru a knihy Dr. Seusse se dočkaly četných animovaných i hraných filmových zpracování. Vliv je patrný také v moderní komedii, experimentálním filmu a současném výtvarném umění.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Nonsensová literatura na Rozbor-dila.cz →