📖 Úvod
Novinářský směr New Journalism, v češtině známý jako Nová žurnalistika, se rozvíjel především ve Spojených státech amerických v 60. a 70. letech 20. století. Přestože se jedná o novinářský směr, jeho metody a vliv přesahovaly do literární tvorby, a proto je často vnímán jako literární hnutí ovlivňující non-fiction literaturu.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku New Journalismu je úzce spjato s bouřlivými šedesátými lety 20. století v USA. Poválečná éra byla vystřídána obdobím hlubokých společenských změn, narůstající nedůvěry v oficiální instituce a média a intenzivním hledáním nových forem vyjádření. Klíčovými událostmi, které formovaly toto období, byla studená válka, traumatizující vietnamská válka, která odhalila mnohé lži a manipulace státní moci, a hnutí za občanská práva, které dramaticky změnilo americkou společnost. Kulturní revoluce šedesátých let s nástupem kontrakultury, hnutí mládeže, feminismu a rozvojem drogové kultury přinesla nové perspektivy a témata, která tradiční žurnalistika nedokázala adekvátně reflektovat. Filozofické pozadí zahrnovalo prvky postmoderního myšlení, které zpochybňovalo objektivitu a zdůrazňovalo subjektivitu prožívání, a existencialismu, kladoucího důraz na individuální zkušenost a odpovědnost. New Journalism se zrodil z frustrace z omezení tradiční žurnalistiky, která se soustředila na „objektivní“ fakta, citace a snahu o neutralitu, ale často selhávala v zachycení hlubšího smyslu a emocí událostí. Mezi klíčové osobnosti, které stály u vzniku a definování New Journalismu, patřili spisovatelé jako Tom Wolfe (který směr pojmenoval a teoreticky ukotvil), Truman Capote (s jeho non-fiction románem Chladnokrevně), Gay Talese, Joan Didion, Norman Mailer a v radikálnější podobě Gonzo žurnalistiky Hunter S. Thompson. Politická situace, charakterizovaná studenou válkou, válkou ve Vietnamu a později aférou Watergate, vedla k pocitu, že mainstreamová média selhávají ve své roli „hlídacího psa demokracie“. New Journalism se tak vymezoval především proti předchozí „old journalism“ – té, která se snažila být zcela objektivní, odosobněná a bez autorského komentáře, a která se podle kritiků stala povrchní a neschopnou reflektovat komplexnost doby. Vytýkala jí neschopnost zachytit náladu, atmosféru a lidskou psychiku. Naopak navazoval na literární tradici, zejména na non-fiction romány a literární reportáže, které se pokoušely o hlubší ponor do reality. Přijal a adaptoval literární techniky z modernistické a postmodernistické fikce, jako je důraz na styl, charakterizaci postav a vyprávěcí strukturu, a to vše aplikoval na skutečné události a osoby.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika New Journalismu jsou charakteristické kombinací reportážní přesnosti s literárními výrazovými prostředky. Klíčová je subjektivita autora, který není jen neutrálním pozorovatelem, ale aktivním účastníkem nebo alespoň silně přítomným vypravěčem. Cílem není jen podat fakta, ale zprostředkovat čtenáři prožitek a hluboký vhled do reality, často včetně psychologie postav a atmosféry událostí. Typická témata a motivy zahrnovaly široké spektrum – od kontrakultury, drogové scény, společenských protestů a hnutí za občanská práva, přes politiku a válečné konflikty (zejména Vietnam), až po kriminalitu (žánr true crime, z jehož základu vzešel Capoteho Chladnokrevně), život celebrit, sportovní události a různé subkultury. Často se zabývaly tabuizovanými tématy a konflikty jednotlivce se společností. Obraz typického hrdiny byl komplexní; mohl to být outsider, rebel, oběť systému, ale také prominentní osobnost nebo samotný novinář, který se stával součástí příběhu. Postavy byly vykreslovány s vnitřními rozpory a psychologickou hloubkou. Obvyklé prostředí zahrnovalo metropolitní oblasti (New York, Los Angeles), okrajové společenské kruhy, politické arény, válečné zóny, soudní síně či psychiatrické léčebny. Konflikty byly často mezilidské, morální, kulturní a psychologické, zdůrazňující střet jedince se systémem nebo s odlišnými hodnotami. Jazyk a styl byly bohaté, barvité, expresivní, často s využitím slangu, hovorové řeči, dialektů, ironie a sarkasmu. Autoři New Journalismu se nebáli experimentovat s jazykem, aby co nejvěrněji zachytili autenticitu popisovaného prostředí a postav. Využívali přímou řeč, vnitřní monology a detailní, smyslové popisy. Kompozice byla často nelineární, fragmentární, s prolínáním časových rovin, flashbacky a epizodickou strukturou, podobně jako v moderní beletrii. Důraz byl kladen na dramatickou strukturu, budování napětí a vyvrcholení příběhu. Vyprávěcí postupy zahrnovaly zejména ich-formu, kde se novinář stává součástí vyprávění a jeho subjektivní pohled je klíčový. Dalším typickým prvkem bylo „scénické vyprávění“ („show, don’t tell“), kdy se události a postavy spíše ukazovaly prostřednictvím dialogů a akce než popisovaly. Detailní popisy scén, gest, oblečení a „status symbols“ sloužily k rychlé a efektivní charakterizaci prostředí a postav. Mezi nejčastější literární žánry a podžánry patřil non-fiction román (non-fiction novel), dlouhá reportáž, esejistické formy a radikální gonzo žurnalistika, kde je autorova subjektivní zkušenost a aktivní účast na událostech zcela ústřední. New Journalism tak zásadně proměnil vnímání hranic mezi žurnalistikou a literaturou a ovlivnil další vývoj non-fiction literatury.
👥 Zastupci
New Journalism byl literární směr, který se zrodil v 60. letech 20. století především ve Spojených státech amerických a usiloval o aplikaci literárních technik do žurnalistických textů, čímž rozostřil hranice mezi faktem a fikcí, objektivitou a subjektivitou. Mezi nejvýznamnější světové autory tohoto směru patří: Tom Wolfe, který je považován za jednoho z otců zakladatelů a teoretiků směru; jeho dílo „The Electric Kool-Aid Acid Test“ (1968) ilustruje ponoření se do psychedelické kontrakultury s neotřelou narativní formou a subjektivním vhledem, zatímco “The Right Stuff“ (1979) je mistrnou koláží portrétů prvních amerických astronautů, zachycující jejich psychiku a detaily doby. Truman Capote se stal ikonou New Journalismu díky svému románu “In Cold Blood“ (1966), průkopnické “non-fiction novel„, která detailně a s dramatickým obloukem zpracovává skutečný kriminální případ, čímž ukázal potenciál skutečného příběhu vyprávěného s románovou komplexností a psychologickou hloubkou. Hunter S. Thompson ztělesňuje radikální “gonzo žurnalismus„, kde se autor stává ústřední postavou příběhu a jeho subjektivní prožitky jsou jádrem vyprávění, jak je vidět v “Fear and Loathing in Las Vegas“ (1971), díle plném drogových vizí a satirického komentáře k americkému snu. Joan Didion přispěla k New Journalismu svou precizní prózou a analytickým pohledem na společenské jevy; její sbírka esejů “Slouching Towards Bethlehem“ (1968) je plná melancholických reportáží o kontrakultuře a osobních reflexí, které se vyznačují elegantním stylem a vnímavým, avšak odtažitým pozorováním. Norman Mailer, s dílem jako “The Armies of the Night“ (1968), které získalo Pulitzerovu cenu, propojil žurnalistiku s literární prózou, když se jako autor sám účastnil protiválečného protestu a reflektoval svou roli v událostech, čímž zkoumal hranice mezi reportáží a introspektivním románem. Gay Talese je známý pro své hluboké, detailní portréty, které často vyžadovaly měsíce pozorování; jeho esej “Frank Sinatra Has a Cold“ (1966) je mistrnou ukázkou “fly on the wall„ reportáže, která prostřednictvím pečlivě budovaných scén a atmosféry odhaluje nuance lidské psychiky slavné osobnosti. V českém prostředí se přímý směr “New Journalism“ v americkém slova smyslu nevytvořil, avšak jeho vliv na reportážní prózu, dokumentární literaturu a narativní žurnalistiku byl patrný v tendencích k subjektivnějšímu pohledu, hlubší psychologizaci postav a využívání literárních stylistických prostředků v non-fiction žánrech, i když nebyl explicitně označen jako samostatný směr či skupina.
📈 Vývoj
Vývoj New Journalismu se datuje od počátku 60. let 20. století, kdy se jako odpověď na tradiční objektivní žurnalistiku začala formovat potřeba nového přístupu, který by lépe reflektoval komplexnost a subjektivní prožitek rychle se měnící společnosti. Vznik směru byl podpořen rozkvětem magazínů jako Esquire, New York Magazine či Rolling Stone, které poskytovaly prostor pro delší, literárněji pojaté texty. Raná fáze byla charakteristická experimenty s formou, hlasem a pohledem, často s politickým a společenským komentářem, který se snažil zachytit podstatu kulturních revolucí a společenských otřesů té doby. Období vrcholu New Journalismu spadá do pozdních 60. let a první poloviny 70. let, kdy se autoři jako Tom Wolfe, Truman Capote, Hunter S. Thompson a Norman Mailer stali hvězdami literárního i žurnalistického světa, a jejich díla definovala směr. V této době se objevily i specifické žánrové varianty, například Hunter S. Thompsonův „gonzo žurnalismus“, který do extrému dovedl subjektivitu a autorovu účast v událostech, často s nadsázkou a drogovými vizemi. S postupným ústupem z pozice dominantního trendu, který začal v polovině 70. let, se New Journalism nepropadl do zapomnění, nýbrž se transformoval. Kritika ohledně faktické přesnosti a etických hranic mezi žurnalistikou a fikcí vedla k jeho postupnému rozpuštění do širšího proudu takzvané kreativní non-fiction, literární žurnalistiky a narativní non-fiction. Tyto pozdější fáze se soustředily na uchování narativní síly a stylistické propracovanosti, avšak s větším důrazem na ověřitelnost faktů a transparentnost autorovy pozice. Přestože New Journalism byl primárně americkým fenoménem, jeho vliv se rozšířil globálně, ovlivňoval reportážní prózu a dokumentární tvorbu po celém světě, byť ne vždy pod stejným označením. V českém kontextu se inspirovaly prvky New Journalismu mnohé reportáže a dokumentární knihy, které se snažily o hlubší ponor do subjektivní zkušenosti a využívaly literární prostředky k oživení faktického vyprávění, aniž by se formálně hlásily k americkému směru.
💫 Vliv
Vliv New Journalismu na pozdější literaturu a umění je obrovský a dodnes patrný. Směr zásadně změnil vnímání novinářství a připravil půdu pro vznik moderní kreativní non-fiction, literární žurnalistiky a rozsáhlých investigativních reportáží, které dnes nacházíme v magazínech, knihách i digitálních médiích. Autoři jako Jon Krakauer („Into the Wild“), Erik Larson (“Devil in the White City“) nebo David Foster Wallace (v jeho esejích) vycházejí z jeho principů, když kombinují pečlivý výzkum s poutavým vyprávěním, často s osobním hlasem. New Journalism také ovlivnil žánry jako memoár, biografii a dokonce i fikci, neboť rozmazal hranice mezi žánry a ukázal, že “realita“ může být prezentována s komplexností a nuancemi románu. V době svého vzniku byl New Journalism přijímán rozporuplně. Na jedné straně byl nadšeně chválen za revitalizaci žurnalistiky, za to, že učinil non-fiction texty čtivé, vzrušující a relevantní, a za schopnost zachytit ducha doby a dát hlas dříve opomíjeným skupinám. Byl oceňován za stylistickou bravuru, inovativní narativní struktury a schopnost proniknout k psychologické hloubce postav a událostí. Na straně druhé čelil ostré kritice, zejména ze strany etablovaných novinářů a akademiků, kteří jej obviňovali z obětování objektivity ve prospěch narativního efektu, z faktických nepřesností, ze senzacechtivosti a z přílišné sebestřednosti reportéra, který se často stával součástí příběhu. Debaty o etických hranicích a věrohodnosti byly intenzivní a vedly k obavám z manipulace čtenáře a z eroze důvěry v novinářské řemeslo. Přímé zákazy nebo cenzura nebyly v liberálním prostředí USA běžné, ale probíhala ostrá mediální kritika a etické diskuse uvnitř profesních organizací. Dnes je New Journalism vnímán jako klíčové, transformační období v dějinách žurnalistiky a literatury. Jeho techniky, jako je scenické vyprávění, detailní popis, dialog, a vnitřní monolog, se staly standardní součástí mnoha forem non-fiction. Je uznáván za průkopnický, ale zároveň je neustále předmětem akademického studia, které zkoumá jeho etické dopady a narativní inovace. Mnoho děl New Journalismu se dočkalo filmových a jiných uměleckých adaptací, což svědčí o jejich trvalé kulturní relevanci. Klasickým příkladem je Capoteho “In Cold Blood“, které bylo adaptováno do filmu (1967), televizní minisérie (1996) a jehož tvorba byla tématem oscarových filmů “Capote“ (2005) a “Infamous“ (2006). Thompsonův “Fear and Loathing in Las Vegas“ se dočkalo kultovního filmového zpracování (1998) a “The Rum Diary“ (2011). Wolfeho “The Right Stuff“ byl adaptován do oceňovaného filmu (1983) a novějšího televizního seriálu (2020). I díla Joan Didion, i když méně přímo adaptována, inspirují dokumentární filmy o jejím životě a tvorbě, jako například “The Center Will Not Hold“ (2017). Tyto adaptace potvrzují nejen sílu původních textů, ale i jejich schopnost rezonovat s publikem napříč generacemi a médii.