📖 Úvod
Novou francouzskou extremitu, známou pod původním anglickým kritickým označením New French Extremity (Nouvelle Vague Extrême), nelze definovat jako klasický, sebezvané literární hnutí, nýbrž spíše jako kritický termín, který byl v raných 2000s zaveden anglicky mluvícími kritiky, především Jamesem Quandtem v magazínu Artforum, k popsání tendence v současné francouzské kinematografii a příbuzné literatuře. Tato tendence se začala výrazně projevovat v průběhu 90. let 20. století a pokračovala do 21. století. Primárně se rozvíjela a soustředila ve Francii, ačkoli její vliv a filozofické pozadí přesahují národní hranice a rezonují s širšími mezinárodními uměleckými proudy. Jedná se tedy především o filmový směr s výraznými literárními přesahy a vlivy, které se projevují v literárních dílech sdílejících podobné tematické a estetické přístupy. Francie je tak epicentrem tohoto fenoménu.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku New French Extremity je hluboce zakořeněno v postmoderním období konce 20. a počátku 21. století, době poznamenané rozčarováním z velkých narativů, prohlubující se globalizací, krizí identity a narůstající ekonomickou a sociální nejistotou. Tento směr se vynořil jako intenzivní reakce na stav francouzské společnosti a západního světa obecně, který vnímal jako dekadentní, pokrytecký a morálně zbankrotovaný. Filozoficky navazuje na existencialismus, nihilizmus a poststrukturalistické myšlenky Michela Foucaulta a Gillese Deleuze, které zkoumají moc, tělo, sexualitu a hranice lidské zkušenosti. Neexistuje žádný jediný zakladatel nebo ústřední osobnost, která by stála u vzniku New French Extremity jako formálního hnutí; jde spíše o konvergenci několika režisérů a spisovatelů, kteří nezávisle na sobě zkoumali podobná témata a styly. Mezi klíčové postavy, které jsou s tímto termínem spojovány, patří filmaři jako Catherine Breillat, Gaspar Noé, Bruno Dumont, Claire Denis, Philippe Grandrieux, a spisovatelka Virginie Despentes, François Ozon a Marina de Van. Politická situace v pozdních 90. letech a raných 2000s ve Francii byla charakterizována pocitem politické apatie, deziluze z tradičních politických ideologií a rostoucí frustrace z neoliberálních tendencí. Společenské změny zahrnovaly narůstající sekularizaci, rozmach konzumní kultury, relativizaci morálních hodnot a paradoxně, navzdory deklarované „svobodě“, pocit úzkosti a společenského útlaku. New French Extremity se vehementně vymezuje proti tomu, co vnímá jako esteticky uhlazený, buržoazní a často autocenzurovaný mainstreamový francouzský film – tzv. „cinema du papa“, který vnímal jako příliš konzervativní a odtržený od skutečné reality. Kritizoval také hollywoodskou produkci pro její často povrchní a zjednodušující zobrazení reality. Naopak navazuje na radikální odkaz některých prvků francouzské Nové vlny (v jejím revolučním duchu experimentu a překračování hranic, nikoliv nutně ve stylistice), na cinéma vérité pro jeho syrovost a realismus, na evropský art-house 70. let (např. Pasolini, Fassbinder), ale i na starší literární tradici francouzského surrealismu, Markýze de Sade a filozofických děl Georgese Bataille, které prozkoumávaly erotiku, násilí a posvátno. Cílem je šokovat, provokovat a donutit diváka/čtenáře konfrontovat se s nepříjemnými aspekty lidské existence a společnosti.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou New French Extremity je především nekompromisní a často explicitní zobrazení hraničních stavů lidské existence, s důrazem na šok, provokaci a rozbití společenských tabu. Typickými tématy a motivy jsou extrémní násilí – fyzické i psychické, často s naturalistickou a odpudivou explicitností, které není estetizováno, ale naopak slouží k zobrazení utrpení a rozkladu lidského těla i duše. Dále se intenzivně zaměřuje na sexualitu, která je zobrazována bez zábran, často jako deviantní, perverzní, nekonsensuální, zneužívající či se sklonem k incestu nebo sebepoškozování, čímž úmyslně překračuje morální a sociální normy. Tělo je ústředním motivem – chápáno jako objekt touhy, bolesti, mučení, ponižování a rozkladu, stává se politickým i existenciálním polem. Dalšími motivy jsou smrt, zánik, samota, odcizení, ztráta identity, nihilismus a existenciální prázdnota. Obraz typického hrdiny je často rozervaný jedinec, outsider, oběť nebo pachatel brutálních činů, postava na okraji společnosti nebo na pokraji šílenství, která bojuje s vnitřními démony nebo s krutostí okolního světa. Může jít o postavu hnanou obsesivní touhou, která se snaží prozkoumat absolutní svobodu, anebo o bytost zcela rezignovanou na smysl života. Obvyklé prostředí je syrové a nehostinné: urbánní periferie, špinavé byty, anonymní noční kluby, odlehlé venkovské lokace, které zdůrazňují izolaci a beznaděj. Konflikty jsou primárně psychologické – vnitřní boj s traumatem, touhou, morálkou, ale i vnější – brutální střety mezi jedinci, často s fatálními následky, a existenciální konflikty s nesmyslností lidské existence. Jazyk a styl v literárních ekvivalentech (nebo ve scénářích těchto filmů) je drsný, explicitní, naturalistický a často minimalistický v dialozích, s důrazem na obraznou a smyslovou stránku vyjádření. Vizuální styl filmů je často temný, s ruční kamerou, dlouhými záběry, zrnitostí a realistickým zobrazením, které se vyhýbá estetizaci. Kompozice a vyprávěcí postupy bývají nelineární, fragmentární, s přerušovaným vyprávěním, které může zanechat diváka/čtenáře zmateného a dezorientovaného. Často se využívají subjektivní pohledy, voice-overy, vnitřní monology a záměrné zcizování, které brání jednoznačné identifikaci s postavami. Absence jasného morálního hodnocení je typická, což nutí publikum k vlastní reflexi. Nejčastějšími literárními žánry či podžánry, které by tematicky a stylisticky odpovídaly tomuto směru, jsou psychologické thrillery s explicitním násilím a sexem, existenciální horory, naturalistické romány z okraje společnosti, filozofická beletrie zkoumající morální a etické hranice, a díla žánru body horror nebo exploitation, ovšem s výraznou uměleckou a filozofickou ambicí. Cílem je vyvolat intenzivní, často nepříjemnou reakci a donutit k zamyšlení nad temnými stránkami lidské povahy a společnosti.
👥 Zastupci
New French Extremity (NFE) je výraz, který se primárně vztahuje k radikálnímu a provokativnímu proudu ve francouzské kinematografii z konce 90. let a počátku 21. století, nikoli k tradičnímu literárnímu směru. Přestože se nejedná o literární skupinu v konvenčním smyslu, její filmaři a jejich díla nesou silný narativní a tematický náboj, který se promítá do hlubokého zkoumání lidské psychiky, tělesnosti, násilí a společenských tabu, čímž přesahuje pouhou vizuální formu a ovlivňuje umělecké vyprávění jako takové. V českém literárním prostředí se přímí autoři či díla spadající pod New French Extremity nevyskytují, neboť je tento fenomén úzce spjat s francouzskou filmovou scénou. Mezi klíčové světové (francouzské) „autory“ tohoto směru patří: “Gaspar Noé:“ “Seul contre tous“ (1998), “Irréversible“ (2002), “Climax“ (2018). Noého díla excelují v šokující prezentaci násilí, sexuality a psychologické degradace, čímž dokonale ilustrují nekompromisní a provokativní podstatu NFE skrze intenzivní vizuální i narativní zážitek. “Catherine Breillat:“ “Romance X“ (1999), “Anatomie de l’enfer“ (2004). Breillat prozkoumává ženskou sexualitu, touhu a tělesnost s neúprosnou otevřeností a bezohledností, čímž narušuje konvenční představy o intimitě a ukazuje klíčový rys NFE v kontextu dekonstrukce genderových tabu. “Virginie Despentes:“ “Baise-moi“ (2000, filmová adaptace jejího románu). Despentes skrze příběh dvou žen pomstící se světu brutálním násilím a sexem přímo přenáší literární radikalismus románu do filmové podoby, ztělesňující anarchický a nihilistický duch směru, který klade důraz na absolutní svobodu a destrukci. “Alexandre Aja:“ “Haute tension“ (2003). Ajaho film je esencí brutálního a neúprosného hororu, který s maximální syrovostí a grafickým násilím posouvá hranice žánru a demonstruje odhodlání NFE šokovat a znepokojovat diváka. “Marina de Van:“ “Dans ma peau“ (2002). De Van zkoumá autofagii a identitu skrze extrémní psychologické a fyzické sebepoškozování, čímž hluboce proniká do temných stránek lidské psychiky a tělesnosti, což je typické pro introspektivní a znepokojivé aspekty NFE. “Pascal Laugier:“ “Martyrs“ (2008). Laugierovo dílo je vrcholným příkladem brutality a existenciálního utrpení, kde je fyzická a psychická bolest využita k filozofickému zkoumání transcendentna a hranic lidské odolnosti, což posouvá NFE do sféry metafyzického teroru.
📈 Vývoj
New French Extremity, termín zavedený kritikem Jamesem Quandtem v roce 2004, nevznikl jako organizovaný směr, nýbrž jako retrospektivní označení pro volnou skupinu filmů a filmařů, kteří se objevili ve Francii na přelomu milénia a sdíleli společné temné a provokativní motivy. Jeho vznik lze datovat do konce 90. let, kdy se objevila díla jako “Seul contre tous“ (1998) od Gaspara Noého či “Romance X“ (1999) od Catherine Breillat, která signalizovala odklon od konvenční francouzské kinematografie. Období vrcholu probíhalo zhruba mezi lety 1999 a 2005, kdy se objevilo nejvíce ikonických a kontroverzních děl, která definovala estetiku a tematiku směru, jako například “Irréversible“ (2002), “Dans ma peau“ (2002), “Haute tension“ (2003) nebo “Anatomie de l„enfer“ (2004). Postupný ústup z prvoplánového šoku a grafické brutality nastal po roce 2005, ačkoli některé filmy, jako “Martyrs“ (2008) či “À l“intérieur“ (2007), nadále posouvaly hranice a jsou často zařazovány do širšího rámce NFE. Spíše než o ústup se jednalo o proměnu, kde se prvky NFE začaly integrovat do mainstreamovějších žánrů nebo se objevovaly v subtilnější podobě, zatímco původní, nekompromisní forma se stala méně častou. Raná fáze se vyznačovala otevřeným šokem, explicitním zobrazením sexu a násilí a často nihilistickým pohledem. Pozdní fáze, řekněme po roce 2005, se někdy snažila o hlubší psychologické nebo filozofické zkoumání za hranicemi pouhé provokace, ačkoli brutalita zůstala. Tento směr je téměř výhradně francouzský, a proto nemá výrazné národní ani regionální varianty v rámci jiných zemí, ačkoli jeho vliv se šířil globálně. Lze jej však vnímat jako žánrovou variantu art-house hororu, body hororu a psychologického dramatu, kde je tělesnost a utrpení ústředním motivem.
💫 Vliv
Vliv New French Extremity na pozdější literaturu a umění je významný, ačkoli jeho přímý dopad na tradiční literární směry je spíše tematický a filozofický než stylistický. Tento proud zásadně ovlivnil především žánrový film, zejména moderní horor a tzv. „torture porn“ subžánr, kde autoři jako „Eli Roth“ (“Hostel“) nebo “Rob Zombie“ (“The Devil’s Rejects“) čerpali z NFE inspiraci pro explicitní násilí a bezútěšnou atmosféru. Dále ovlivnil i art-house snímky, které se odvážně pouštějí do tabuizovaných témat sexuality, identity a brutality, čímž rozšířil možnosti filmového vyprávění. Na literární úrovni, ačkoliv přímo nevytvořil nové směry, posílil zájem o exploataci extrémních lidských zkušeností, jak je vidíme u některých současných autorů “transgressive fiction„ nebo “body horror“ beletrie, kteří se nebojí šokovat a provokovat, podobně jako NFE. V době svého vzniku byl směr přijímán s obrovskou kontroverzí. Kritici byli hluboce rozděleni; jedni ho chválili za odvahu, nekompromisnost a uměleckou integritu při zkoumání temných stránek lidské existence, jiní ho ostře kritizovali za údajnou misogynii, nihilismus, lacinou provokaci, samoúčelné násilí a exploataci. Některé filmy, jako “Baise-moi“ nebo “Irréversible“, čelily zákazům, cenzuře a protestům ze strany veřejnosti i cenzurních úřadů v různých zemích, což podtrhlo jejich šokující povahu. Například “Baise-moi“ byl ve Francii stažen z kin po pouhých několika týdnech kvůli svému obsahu. Dnes je New French Extremity vnímána komplexněji. Zatímco kontroverze přetrvává, je uznáván jako důležitá kapitola ve francouzské kinematografii, která zpochybnila konvence a posunula hranice. Jeho filmy jsou předmětem akademických studií, promítají se na retrospektivách a jsou ceněny pro svou uměleckou odvahu a nekompromisnost. Mnoho jeho děl se stalo kultovními klasikami a slouží jako reference pro diskuse o etice a estetice násilí a sexuality v umění. Filmové adaptace knih, jako “Baise-moi“ (režie Virginie Despentes a Coralie Trinh Thi) nebo adaptace témat NFE do divadla či jiných uměleckých forem nejsou tak rozšířené jako ve filmu, ale jejich drsné tematické prvky rezonují v experimentálním divadle, performativním umění a výtvarném umění, kde se rovněž pracuje s tělesností, šokem a provokací. NFE tak zanechala trvalou stopu jako hnutí, které se nebálo dotknout nejtemnějších koutů lidské duše a společnosti.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem New French Extremity na Rozbor-dila.cz →