📖 Úvod
Neoromantismus, v původním označení též Neoromantism (anglicky), Néoromantisme (francouzsky) či Neoromantik (německy), je literární směr a kulturní proud, který se rozvíjel na přelomu 19. a 20. století, především v období mezi lety 1890 a 1920. Své silné projevy zaznamenal zejména v zemích západní a střední Evropy, jako je Velká Británie, Francie, Německo, Skandinávie (Norsko, Švédsko), Polsko a Rusko, přičemž jeho vliv pronikl i do českých zemí a dalších slovanských literatur. Jednalo se o široký fenomén s různými národními specifiky, avšak se společnými ideovými východisky.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku neoromantismu je hluboce zakořeněno v atmosféře „fin de siècle“, tedy konce století, která byla charakterizována pocity únavy, zmaru, dekadence a krizí tradičních hodnot ve společnosti. Toto období bylo reakcí na převládající materialismus, pozitivismus, scientismus a naturalismus, které dominovaly ve druhé polovině 19. století a které neoromantismus zásadně odmítal pro jejich jednostrannou racionalitu, objektivismus a determinismus. Namísto toho se neoromantismus obracel k niternému světu, spiritualitě, mysticismu a iracionálním prožitkům. Filozofické zázemí nacházel v dílech Arthura Schopenhauera s jeho pesimismem a důrazem na vůli, Friedricha Nietzscheho, který přehodnotil tradiční hodnoty a zavedl koncept nadčlověka a vitalismu, a Henriho Bergsona s jeho intuitivismem a konceptem životního elánu. Vědecký pokrok, především rozvoj psychologie a psychoanalýzy (práce Sigmunda Freuda a Carla Gustava Junga), posílil zájem o podvědomí, sny a složité mechanismy lidské psychiky. Politická situace v Evropě na přelomu století byla napjatá, s rostoucím nacionalismem a předzvěstí blížících se válečných konfliktů, což jen umocňovalo pocity nejistoty a hledání úniku z tíživé reality. Pokračující industrializace a urbanizace sice přinášely materiální pokrok, ale byly vnímány jako dehumanizující, vedoucí ke ztrátě individuality v masové společnosti a k odcizení od přírody. Neoromantismus se vymezoval především proti realistickému a naturalistickému zobrazení všední, často drsné a deterministické reality, proti jejich důrazu na sociální problémy a snaze o „vědeckou“ objektivitu. Naopak navazoval na starší romantismus, z něhož přebíral důraz na individualitu, cit, fantasii, mystiku a přírodu. Současně čerpal ze symbolismu a dekadence, přebíraje jejich zájem o symboly, nálady, hudebnost jazyka, estetiku a vnitřní prožívání, byť s tendencí k narativnější a méně hermetické formě než symbolismus. Není možné označit jednoho jediného zakladatele neoromantismu; jednalo se spíše o kolektivní posun v literárním myšlení. Nicméně, mezi autory, kteří stály u jeho zrodu nebo kteří k němu směřovali, můžeme v anglické literatuře jmenovat například Roberta Louise Stevensona či částečně Rudyarda Kiplinga, ve Francii byli prekurzory symbolisté jako Charles Baudelaire, Paul Verlaine a Arthur Rimbaud, a v německém prostředí se k němu přikláněli autoři jako Rainer Maria Rilke či Hugo von Hofmannsthal. V ruské literatuře pak k neoromantickým tendencím směřovali symbolisté jako Alexandr Blok nebo Andrej Belyj. Tito autoři hledali cesty k obohacení literatury o hlubší, transcendentní rozměry a k obrodě epických a lyrických forem.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika neoromantismu se vyznačují výrazným odklonem od objektivního světa k subjektivnímu a imaginativnímu. Typická témata a motivy zahrnují hluboký individualismus, zkoumání niterného světa hrdiny, jeho osamění a pocity vykořenění z moderní společnosti. Dominantní je zájem o tajemno, mystiku, okultismus, nadpřirozené jevy a fantastické prvky, které prostupují realitou. Častý je exotismus, vyjádřený touhou po cestování do vzdálených krajů, objevování neobjevených světů, často s orientálními nebo primitivními motivy. Objevuje se touha po dobrodružství, hrdinství, cti a rytířství, což představuje určitou obnovu idealizovaných hodnot minulosti. Láska je často zobrazena jako osudová, tragická nebo nešťastná, provázená motivy smrti, zmaru a melancholie. Neoromantismus se také vrací k mýtům, legendám, pohádkám a archaickým příběhům, často s alegorickým podtextem. Kritizuje moderní civilizaci, industrializované město a technický pokrok, vnímány jako zdroje odcizení, a nabízí útěk do světa snů, imaginace a neomezené fantazie. Obraz typického hrdiny je silně stylizovaný: je to výjimečný, často osamělý jedinec, který se cítí nepochopen a zneuznán, s bohatým, ale často rozervaným vnitřním životem. Je to hledač absolutna, pravdy, krásy nebo dobrodružství, který se nebojí riskovat a bojuje proti společenským konvencím či osudu. Často se propadá do melancholie, pesimismu a rezignace, ale může mít i tajemný, démonický, rozporuplný charakter. Není neobvyklé, že je hrdinou umělec, básník nebo vizionář. Obvyklé prostředí je často exotické – džungle, pouště, mořské hlubiny, ostrovy, vzdálená města, orientální paláce. Dále historické prostředí, zejména idealizovaný středověk nebo renesance, nebo záhadná, opuštěná sídla, tajemné zahrady a příroda vnímaná jako zdroj tajemna nebo útočiště. Konflikty jsou vnitřní i vnější: jedinec versus společenské normy, hrdina versus osud, rozum versus cit, sen versus realita, dobro versus zlo, láska versus nenávist, život versus smrt. Jazyk a styl jsou bohaté, květnaté, plné metafor a symbolů. Charakterizuje je subjektivita, lyričnost, estetizace, a v poezii i hudebnost a rytmičnost. Atmosféra je často náladová, melancholická, tajemná, někdy s nádechem patosu a vznešenosti. Používají se archaismy a poetismy pro zdůraznění historického nebo fantastického rázu. V kompozici a vyprávěcích postupech se objevuje nelineární vyprávění, časté retrospektivy a snové sekvence, které narušují chronologický tok. Převažuje subjektivní perspektiva, často s užitím ich-formy pro zdůraznění vnitřního světa hrdiny. Typická je fragmentárnost, nedořečenost a narážky, což podporuje atmosféru tajemna. Důraz je kladen na evokaci atmosféry a nálady spíše než na detailní popis děje. Nejčastější literární žánry a podžánry zahrnují v poezii lyrické básně, balady a nově pojaté romantické eposy, často s výraznými symbolistními rysy. V próze dominují psychologické romány, historické romány s idealizovaným pohledem na minulost, dobrodružné, fantastické a exotické romány a novely. V dramatu se objevuje symbolistní a lyrické drama. Směr také inklinuje k žánrům jako jsou pohádky pro dospělé a alegorické příběhy.
👥 Zastupci
Neoromantismus byl literární směr konce 19. a počátku 20. století, který se vyvinul jako reakce proti jednostrannosti realismu a naturalismu, zdůrazňující materiální skutečnost a vědecký determinismus. Místo toho se Neoromantismus obracel k ideálům, citům, subjektivitě, fantazii, mystice, kráse a často i k úniku z všední reality do světa snů, mýtů, historie nebo exotiky. Klíčovými českými autory Neoromantismu byli Julius Zeyer, jehož drama “Radúz a Mahulena“ je příkladem magického příběhu o lásce, oběti a vykoupení, čímž dokonale ilustruje návrat k pohádkovým a mystickým motivům. Zeyerovy “Tři legendy o krucifixu“ pak ukazují jeho zálibu v náboženských a mystických tématech, která povznášejí ducha nad pozemské starosti. Dalším významným autorem byl Otokar Březina, jehož sbírka “Tajemné dálky“ vyjadřuje touhu po transcendentnu, kosmickou vizi a hlubokou duchovnost, což jsou typické neoromantické prvky. V díle “Svítání na západě“ pak Březina dále rozvíjí svou symbolistní a mystickou poezii, plnou metafor a hledání skrytých významů světa, což odpovídá neoromantickému důrazu na duchovní rozměr. Ačkoliv byl Karel Hlaváček spíše symbolistou a dekadentem, jeho poezie, například sbírka “Mstivá kantiléna“, s její hudebností, melancholií a estetikou krásy, má silné neoromantické rysy. Ze světových autorů lze jmenovat Oscara Wilda (Irsko/Velká Británie), jehož román “Obraz Doriana Graye“ fascinuje kultem krásy, dandyismem a tragickým osudem jedince, což je stěžejní pro neoromantické uchopení umění a morálky. Drama “Salome“ pak ukazuje Wildův estetismus a zálibu v biblických motivech pojatých se smyslnou dekadencí. Maurice Maeterlinck (Belgie) se svou hrou “Pelléas a Mélisanda“ představuje symbolistní drama, kde osudová láska a tajuplná atmosféra dokonale vyjadřují neoromantickou melancholii a hloubku citů. Joseph Conrad (Polsko/Velká Británie) ve své novele “Srdce temnoty“ zkoumá temné stránky lidské duše a střet civilizace s primitivními instinkty v exotickém prostředí, což reprezentuje psychologickou hloubku a dobrodružství neoromantismu. Jeho román “Lord Jim“ pak líčí tragédii idealistického hrdiny, který se snaží napravit svou minulost, což je typické pro neoromantické pojetí individuálního osudu a morální výzvy. W. B. Yeats (Irsko) ve svých raných dílech, jako je báseň “Jezerní ostrov Innisfree“, čerpá z irské mytologie a touží po úniku do idylického světa, což silně odráží neoromantický návrat k národním mýtům a přírodě. Rainer Maria Rilke (Rakousko-Uhersko) ve svém románu “Zápisky Malta Lauridse Brigga“ zkoumá vnitřní svět, osamělost a hledání smyslu existence v moderní době, což je charakteristické pro subjektivní a existenciální neoromantismus. Gabriele d’Annunzio (Itálie) svým románem “Triumf smrti“ představuje vášnivé a intenzivní prožívání života, estetismus a kult síly, což je výrazem dionýského a smyslového neoromantismu.
📈 Vývoj
Neoromantismus se objevil v literatuře v posledních desetiletích 19. století, přibližně od 80. let, a jeho vrcholné období spadá do přelomu 19. a 20. století až do počátku první světové války. Vznikl jako protireakce na převládající realismus a naturalismus, které byly vnímány jako příliš vědecké, popisné a de-spiritualizované. Autoři hledali únik z objektivního a materiálního světa do sféry imaginace, vnitřního prožitku, snů, mýtů a ideálů. Raná fáze neoromantismu často inklinovala k pohádkovým, historickým nebo exotickým námětům, zdůrazňovala krásu, mystiku a silné emoce (např. Zeyer). Postupně se však směr rozvíjel a propojoval se s dalšími proudy, především se symbolismem a dekadencí, což vedlo k rozmanitějším výrazovým formám. Pozdní fáze mohla být více psychologická, filozofická nebo dokonce existenciální, s hlubším zkoumáním vnitřních konfliktů a duchovních rozměrů (např. Rilke, Conrad). Po první světové válce začal neoromantismus postupně ustupovat novým radikálnějším modernistickým směrům, jako byl futurismus, expresionismus nebo surrealismus, ačkoliv jeho prvky – zejména důraz na subjektivitu a hluboký emocionální prožitek – se v moderní literatuře dále proměňovaly a udržely. Národní a regionální varianty byly četné. V české literatuře byl neoromantismus silně spjat s mysticismem, duchovními tématy a hledáním národní identity prostřednictvím mýtů (Zeyer, Březina). V Irsku se projevoval v keltském obrození, kde autoři jako W. B. Yeats čerpali z bohaté mytologie a folklóru. Ve Velké Británii a Francii byl úzce propojen s esteticismem a dekadencí, zdůrazňujícími umění pro umění a krásu jako nejvyšší hodnotu (Wilde). V Belgii se rozvíjel silný proud symbolistního dramatu (Maeterlinck), zatímco v Itálii se neoromantismus někdy projevoval v heroickém, smyslném a nacionalistickém tónu (d’Annunzio). Žánrově se neoromantismus uplatňoval především v poezii, próze (zejména novela a román) a dramatu. V poezii kladl důraz na lyrismus, symboliku a hudebnost, v próze na barvité popisy, psychologii postav a neobyčejné dějové zápletky, a v dramatu na atmosféru, osudovost a vnitřní konflikt.
💫 Vliv
Vliv neoromantismu na pozdější literaturu a umění byl značný a dalekosáhlý, často sloužil jako přechodová fáze mezi 19. stoletím a raným modernismem. Neoromantismus otevřel dveře pro hlubší zkoumání lidské psychiky, subjektivity a vnitřního světa, což ovlivnilo rozvoj psychologického románu a moderní poezie. Mnozí modernisté, ač se od něj později distancovali, vyšli z neoromantických kořenů – například Rilkeho raná tvorba je silně neoromantická a položila základ jeho pozdějšímu modernistickému výrazu. Prvky neoromantického mysticismu a symbolismu ovlivnily surrealismus a expresionismus, které sdílely zájem o sny, podvědomí a intenzivní emoce. Jeho důraz na imaginaci a únik z reality zase předznamenal rozvoj fantastické literatury a sci-fi. V době svého vzniku byl neoromantismus přijímán rozporuplně. Na jedné straně byl oceňován pro svůj návrat k duchovním hodnotám, kráse, hlubokým emocím a imaginaci, což bylo vnímáno jako osvěžující protipól k naturalistickému pesimismu a determinismu. Získal si popularitu u čtenářů unavených realistickým popisem všednosti. Na druhé straně byl často kritizován realisty a naturalisty za svou údajnou odtrženost od života, sentimentalitu, elitářství, obscurantismus nebo dekadenci. V některých případech, jako u Oscara Wilda, vedly nekonvenční témata a životní styl k cenzuře a dokonce i k soudním procesům a uvěznění, ačkoli to nebylo přímo kvůli literárnímu směru, ale kvůli morálním normám té doby. Vnímání neoromantismu dnes je mnohem smířlivější a uznává jeho historický i umělecký význam. Je považován za důležitý mezistupeň, který obohatil literaturu o nové výrazové prostředky a témata. Jeho díla jsou stále čtena a ceněna pro svou uměleckou hodnotu, lyrismus a hloubku. Mnohá neoromantická díla se dočkala úspěšných adaptací. Příkladem je Zeyerovo “Radúz a Mahulena“, které bylo mnohokrát inscenováno v divadle a stalo se předlohou pro slavný český film Václava Vorlíčka z roku 1970, známý svou poetikou a pohádkovou atmosférou. “Obraz Doriana Graye“ od Oscara Wilda byl adaptován bezpočetněkrát pro film, televizi a divadlo, což svědčí o trvalé fascinaci jeho tématy krásy, morálky a hříchu. Maeterlinckova “Pelléas a Mélisanda“ inspirovala Clauda Debussyho k vytvoření jedné z nejvýznamnějších symbolistních oper. Conradovo “Srdce temnoty“ pak sloužilo jako volná inspirace pro kultovní film “Apocalypse Now“, který přenesl téma temnoty lidské duše do vietnamské války. Tyto adaptace ukazují, že esence neoromantismu, tedy fascinace hloubkou lidského prožitku, krásou, tajemstvím a únikem z reality, je stále relevantní a oslovuje současné publikum.