📖 Úvod
Neorealismus je literární a filmový směr, který se rozvíjel především v Itálii, a to ve druhé polovině 40. let a v 50. letech 20. století, tedy bezprostředně po druhé světové válce. Jeho původní italský název je Neorealismo. V českém prostředí se používá rovněž označení neorealismus. I když je nejznámější díky svému vlivu na kinematografii, projevil se výrazně i v literatuře, sdílejíce s filmem společné tematické a estetické principy. Jeho počátky jsou pevně spjaty s poválečnou Itálií, a ačkoli jeho vliv přesáhl italské hranice, jeho jádro a nejvýznamnější projevy se nacházejí právě tam. Šlo o reakci na válečnou zkušenost a potřebu nového uměleckého vyjádření reality. V literatuře se projevoval snahou o zachycení pravdivého obrazu společnosti po válečné katastrofě, s důrazem na autenticitu a sociální relevance. Přestože jeho nejvýraznější vlna odezněla v 50. letech, zanechal trvalou stopu v italské i světové kultuře.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku neorealismu je neodmyslitelně spjato s koncem druhé světové války a pádem fašistického režimu v Itálii. Země byla ekonomicky i morálně zdevastovaná, s rozsáhlými škodami na infrastruktuře, vysokou nezaměstnaností, chudobou a sociálními nerovnostmi. Společnost prožívala hlubokou deziluzi z fašistické ideologie, která před válkou propagovala nacionalistickou rétoriku a glorifikovala sílu a expanzi, a nyní se nacházela v troskách. Po pádu Mussoliniho režimu v roce 1943 a následném osvobození země spojenci v roce 1945 se Itálie ocitla v nové, ale nejisté demokratické éře, poznamenané silným vlivem studené války a složitou politickou polarizací mezi levicí a pravicí. Tento kontext vedl k naléhavé touze po autentičnosti a pravdivosti v umění, po zobrazení skutečného života „obyčejných“ lidí, kteří nesli největší břímě války a poválečné obnovy. Filozoficky se neorealismus vymezoval proti jakémukoli idealismu, estetismu a především proti propagandistickému umění fašistického období, které se snažilo realitu zkreslovat a idealizovat. Odmítal escapismus a umělé konstrukce, místo toho usiloval o etické zobrazení lidského utrpení a odolnosti s humanistickým podtónem. Neexistuje jediný „zakladatel“ neorealismu, spíše šlo o kolektivní hnutí mnoha tvůrců, kteří sdíleli podobnou vizi a potřebu nového uměleckého jazyka. Nicméně mezi klíčové osobnosti, které stály u zrodu a formulace jeho principů, patřili scenáristé a teoretici jako Cesare Zavattini, který zdůrazňoval potřebu „pozorovat skutečnost v jejím denním běhu“, a režiséři jako Roberto Rossellini, Vittorio De Sica či Luchino Visconti, jejichž filmová díla často předcházela nebo doprovázela literární projevy. Literární neorealismus čerpal z tradice verismu 19. století a naturalismu, ale zároveň se od nich lišil silnějším sociálním a politickým závazkem a humanistickým pohledem na člověka. Vymezoval se proti předválečné literatuře, která často tíhla k subjektivismu, psychologismu (pokud ignorovala sociální kontext) nebo právě k podpoře režimu, a hledal novou formu realistického vyjádření, která by byla srozumitelná a relevantní pro široké vrstvy společnosti. Navazoval na antifašistické tendence v literatuře a na úsilí o zobrazení „skutečné“ Itálie, které bylo potlačováno během fašismu. Neorealismus tak představoval nejen umělecký směr, ale i morální postoj k poválečné realitě a výzvu k společenské reflexi.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou neorealismu je především důraz na zobrazení syrové, neidealizované reality, často s téměř dokumentárním charakterem. Typickými tématy a motivy jsou poválečná chudoba, nezaměstnanost, bytová krize, dopady války na rodinný život, osudy válečných veteránů, sirotků, vdov, sociální nespravedlnost, korupce, každodenní boj o přežití a lidská důstojnost tváří v tvář nepřízni osudu. Neorealismus se zaměřuje na mikropříběhy, které zrcadlí makrohistorické události a společenské problémy, čímž se snaží poukázat na obecnější platnost individuálního utrpení. Obraz typického hrdiny je tvořen obyčejným člověkem – dělníkem, rolníkem, prodavačem, matkou, dítětem – často na okraji společnosti, který není glorifikován ani démonizován, ale ukázán se svými slabostmi i silnými stránkami, svou houževnatostí a zranitelností. Jeho činy jsou motivovány spíše nutností, potřebou a pudem sebezáchovy než heroickými ideály. Obvyklým prostředím jsou zničená města, předměstské slumy, chudinské čtvrti, venkovské oblasti postižené válkou či sociálními problémy, továrny, ulice, tržnice – autentická a často drsná místa každodenního života. Konflikty jsou převážně sociální a existenciální: boj jednotlivce proti systému, osudu, chudobě, byrokracii, ale i vnitřní morální dilemata a snaha o zachování lidskosti v nelidských podmínkách. Jazyk a styl jsou charakteristické svou jednoduchostí, přímočarostí a úsporností. Autoři používají hovorový jazyk, často s prvky regionálních dialektů, aby co nejvěrněji zachytili mluvu postav a dodali textu autentičnost. Styl je objektivní, až reportážní, vyhýbá se ozdobným metaforám a složitým jazykovým konstrukcím, často působí jako kronika nebo svědectví. Kompozice bývá lineární, často epizodická, soustředěná na sled zdánlivě banálních událostí, které mohou působit jako útržky ze skutečného života, čímž se buduje pocit bezprostřednosti. Důraz je kladen na detail a drobná gesta, která odhalují charaktery a situace. Vyprávěcí postupy zahrnují často minimalistické autorovo komentování, ponechávající prostor pro interpretaci čtenáře, nebo naopak využití vševědoucího vypravěče, který však udržuje odstup a objektivitu. Často se objevují dlouhé pasáže popisující každodenní činnosti bez zjevného dramatického vrcholu, což má podtrhnout realističnost. Nejčastějšími literárními žánry či podžánry jsou romány a povídky s výraznými prvky sociálního realismu, často s téměř dokumentární povahou. Někdy se objevuje i reportážní próza nebo svědectví. Cílem neorealismu v literatuře bylo nejen popsat realitu, ale také probudit v čtenáři empatii a podnítit ho k zamyšlení nad sociálními a etickými otázkami poválečného světa, a tím přispět k jeho obnově a nápravě.
👥 Zastupci
Světový neorealismus, především italský, představuje klíčovou fázi poválečné literatury. “Alberto Moravia“ je jedním z jeho předchůdců a významných představitelů; jeho román “L’indifferenza“ (Lhostejní, 1929), ač chronologicky předchází oficiálnímu nástupu neorealismu, skrze chladné a objektivní zobrazení morálního úpadku římské buržoazie silně předjímá neorealistické rysy. Dalším reprezentativním dílem je “La ciociara“ (Horalka, 1957), které syrově a bez příkras líčí utrpení obyčejných lidí a morální dopady války na ženu a její dceru, což je esenciální neorealistický pohled na lidskou existenci v krizi. “Cesare Pavese“ ztělesňuje neorealistickou introspekci a existenciální rozměr; jeho “Paesi tuoi“ (Tvá země, 1941) popisuje drsný venkovský život a vztahy s autenticitou, zatímco “La luna e i falò“ (Měsíc a ohně, 1950) vykresluje poválečnou Itálii skrze téma návratu, osamělosti a marnosti hledání kořenů v proměněné krajině, což odráží poválečné morální a společenské zmatky. “Italo Calvino“ ve svém raném díle “Il sentiero dei nidi di ragno“ (Stezka pavoučích hnízd, 1947) zobrazuje partyzánský boj očima dítěte, čímž nabízí neheroický a syrový pohled na odboj a poválečnou realitu, který se soustředí na banálnost a absurditu války. “Carlo Levi“ se proslavil dílem “Cristo si è fermato a Eboli“ (Kristus se zastavil v Eboli, 1945), které je autentickým svědectvím o zaostalosti, chudobě a sociální nespravedlnosti jižní Itálie, odhalujícím marginalizaci venkovského obyvatelstva a kritizujícím lhostejnost státu, což je typické pro neorealistické zdůrazňování sociálních problémů. “Vasco Pratolini“ ve svém románu “Cronache di poveri amanti“ (Kronika chudých milenců, 1947) s velkou empatií zachycuje život obyčejných lidí v chudinské čtvrti Florencie, s důrazem na kolektivní osud a společenské vztahy, což je charakteristické pro neorealistické zobrazení mikrosvěta ve větších společenských souvislostech. “Elio Vittorini“ ve svém díle “Conversazione in Sicilia“ (Rozhovor na Sicílii, 1941) reflektuje sociální a politickou nespravedlnost a morální úpadek Itálie pod fašismem, často skrze putování a hledání smyslu, což ač stylizované, silně rezonuje s neorealistickým étosem. Český literární neorealismus jako samostatný a explicitně definovaný směr se neustavil v takové míře jako v Itálii, především kvůli odlišnému politickému vývoji po druhé světové válce, kdy dominoval socialistický realismus. Nicméně, někteří čeští autoři ve svých dílech zobrazovali poválečnou realitu a válečné události s neidealizovanou syrovostí a zaměřením na obyčejného člověka. “Arnošt Lustig“ je příkladem autora, jehož dílo vykazuje silné neorealistické tendence; v románech jako “Démanty noci“ (1958) a “Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou“ (1964) syrově a nekompromisně zobrazuje hrůzy holokaustu a boj o přežití obyčejných lidí v extrémních podmínkách, což dokonale ilustruje neorealistický důraz na autentickou lidskou existenci tváří v tvář tragédii a morální zkoušce. “Jan Otčenášek“ ve svém díle “Romeo, Julie a tma“ (1958) realisticky a bez patosu líčí válečnou dobu, hluboké lidské emoce a morální dilemata v okupované Praze, což rezonuje s neorealistickým zaměřením na autenticitu, osudy jednotlivců v krizi a sociální dopady konfliktu na každodenní život.
📈 Vývoj
Neorealismus vznikl v Itálii bezprostředně po druhé světové válce, zhruba v polovině 40. let 20. století, jako bezprostřední reakce na krutou válečnou zkušenost, zhroucení fašistického režimu a s ním spojené propagandy, která idealizovala skutečnost. Byl to protest proti dřívější, často rétorické a odtržené od reality, literatuře, a touha zobrazovat syrovou, nezkreslenou realitu chudoby, sociální nespravedlnosti, morálního úpadku a utrpení obyčejných lidí v poválečné zemi. Raná fáze neorealismu byla charakterizována naléhavostí, dokumentárním přístupem, často se soustředila na osudy marginalizovaných skupin (rolníci, nezaměstnaní, obyvatelé chudinských čtvrtí) a odkrývala propastné rozdíly mezi severem a zaostalým jihem Itálie. Inspiraci čerpal z italského verismu a ruského realismu 19. století, ale obohatil je o moderní existenciální a sociální reflexi. Období vrcholu neorealismu spadá do let 1945-1955, kdy se objevil jak ve filmu, tak v literatuře, přičemž filmový neorealismus (např. Rossellini, De Sica, Visconti) získal celosvětovou proslulost a stal se ikonou směru. Literární neorealismus, ač méně vizuálně známý, v těchto letech produkoval stěžejní díla, která definovala jeho tematiku a styl. Postupný ústup a proměna směru začaly v polovině 50. let, kdy se Itálie ekonomicky vzpamatovávala z válečných škod („italský hospodářský zázrak“) a měnil se společenský kontext. Počáteční naléhavost a potřeba dokumentovat bezprostřední realitu opadla. Mnozí autoři se posunuli k hlubším psychologickým analýzám, existenciálním tématům nebo se začali věnovat stylistickým experimentům, jako například Italo Calvino, který od syrového realismu přešel k fantazii a metafoře, nebo Alberto Moravia, který se zaměřil na vnitřní svět postav a sociální kritiku měšťanské společnosti. Pozdní fáze neorealismu tak často integruje prvky psychologického realismu, existencialismu a dokonce i rané moderny, ztrácí svou prvotní, čistě dokumentární syrovost, ale zachovává sociální citlivost. Národní a regionální varianty neorealismu se nejvíce projevovaly v samotné Itálii, kde existovala specifická „jihoitalská“ linie zaměřující se na problémy Mezzogiorna (chudoba, mafie, sociální útlak), jak je ztělesňuje například Carlo Levi. V jiných zemích se neorealismus neetabloval jako stejně explicitně definovaný literární směr, avšak jeho vliv vedl k rozvoji realistické literatury zaměřené na sociální problematiku a poválečné trauma, například ve východní Evropě, kde se však často mísil se socialistickým realismem, nebo v latinskoamerické literatuře.
💫 Vliv
Vliv neorealismu na pozdější literaturu a umění byl zásadní a dalekosáhlý, a to zejména v oblasti kinematografie, ale i v literatuře. V literatuře inspiroval autory po celém světě k prozkoumávání sociální reality, chudoby a následků války s větší autenticitou a bez idealizace. Jeho důraz na obyčejné lidi, jejich každodenní boje a etická dilemata položil základy pro pozdější formy sociálního realismu, protestní literatury a v některých případech i pro magický realismus, který čerpal z lokálních realit, avšak obohatil je o fantastické prvky. Neorealismus vyzval k odmítání přehnaně ozdobných, rétorických nebo propagandistických stylů ve prospěch přímého a účinného vyjádření. Nejvýraznější byl jeho vliv na film, kde italský neorealistický film (Roberto Rossellini, Vittorio De Sica, Luchino Visconti) se stal globálním fenoménem, který ovlivnil francouzskou Novou vlnu (Nouvelle Vague), britské Free Cinema a režiséry po celém světě, kteří začali používat neprofesionální herce, natáčení v autentických lokacích a soustředit se na všední život a sociální témata. Mnoho autorů v různých zemích se inspirovalo neorealistickým přístupem k zachycení reality, i když ne vždy pod stejným názvem. V době svého vzniku byl neorealismus přijímán s rozporuplnými reakcemi. Na jedné straně byl chválen za svou odvahu, upřímnost a hluboký humanitární duch. Byl vnímán jako morální očista po éře fašismu, který dlouhodobě zkresloval realitu. Mezinárodně získal velkou prestiž a uznání za svou originalitu a hloubku, zejména filmový neorealismus. Na druhé straně čelil kritice v samotné Itálii, zejména ze strany konzervativních kruhů, které mu vyčítaly „pesimismus“ a negativní zobrazování země, což podle nich poškozovalo národní image a ukazovalo Itálii jako zaostalou a chudou („praní špinavého prádla na veřejnosti“). Občas byl kritizován i z politických důvodů; někdy byl podezřelý jak konzervativcům (pro jeho implicitní sociální kritiku), tak i komunistům (pro nedostatek „hrdinství“ nebo explicitního revolučního poselství, ačkoliv mnoho neorealistů mělo levicové smýšlení). Literární kritici mohli jeho styl shledávat příliš jednoduchým nebo postrádajícím uměleckou sofistikovanost. Přímé zákazy nebo cenzura literárních děl byly méně časté než u filmů, ale autoři se setkávali s politickým tlakem a pečlivým dohledem. Dnes je neorealismus všeobecně vnímán jako klíčový a přelomový směr 20. století. V literatuře je ceněn pro svůj historický význam při autentickém zobrazení poválečné Itálie a pro svůj příspěvek k rozvoji realismu. Je považován za most mezi staršími realistickými tradicemi a moderními literárními přístupy, které se snaží reflektovat složitost lidské existence. Mnoho neorealistických děl se stalo klasikou a jsou předmětem akademického studia. Existuje mnoho filmových adaptací neorealistických románů, například již zmíněná „La ciociara“ byla adaptována jako film “Two Women“ (1960) s Sophií Loren v hlavní roli a režií Vittoria De Siky, který získal Oscara. Dalším příkladem je adaptace “Cristo si è fermato a Eboli“ (1979) režiséra Francesca Rosiho. Tyto adaptace nejenže udržují odkaz neorealismu živý, ale také jej přenášejí k novým generacím diváků. Syrová autenticita, sociální citlivost a humanistické zaměření neorealistických témat nadále inspirují současné filmaře, spisovatele a umělce, kteří zkoumají sociální otázky a lidskou odolnost.