📖 Úvod
Neopopularismus (španělsky Neopopularismo) je literární směr, který se rozvíjel především ve Španělsku, s vlivem zasahujícím i do Latinské Ameriky, zejména v první polovině 20. století, konkrétně od 20. let až do let 30., tedy v meziválečném období. Tento směr představoval snahu o obnovu a oživení lidové tradice a poezie v moderní literatuře, přičemž se jeho protagonisté snažili nalézt rovnováhu mezi lidovou jednoduchostí a sofistikovanými literárními technikami. Centrem jeho rozvoje bylo zejména Španělsko, kde se na něj nejvýrazněji soustředila generace ’27, která hledala své kořeny v bohatém národním folkloru a lidové tvorbě. Neopopularismus nebyl pevně definovanou školou s manifestem, spíše se jednalo o tendenci nebo estetickou volbu v rámci širšího literárního hnutí, charakterizovanou návratem k esenci španělské lidové kultury a jejím novým, moderním uměleckým zpracováním. Tento směr propojoval původní lidovou tvořivost s avantgardními technikami a hlubokou lyričností, čímž vznikala unikátní symbióza tradice a modernity, která reflektovala dobové hledání španělské národní identity a kulturní obrody po turbulentních událostech přelomu století. V zemích Latinské Ameriky se jeho ozvuky projevovaly zejména skrze vliv španělských autorů a obecný zájem o folklórní kořeny a ústní lidovou slovesnost, která byla v tamním prostředí rovněž bohatě zastoupena, avšak epicenterem zůstávala literární scéna ve Španělsku. Přestože trval relativně krátce, jeho dopad na španělskou poezii a drama byl mimořádně silný a ovlivnil mnoho následných tvůrců.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku neopopularismu je úzce spjato s děním ve Španělsku na počátku 20. století. Po ztrátě posledních kolonií v roce 1898 prožívala země hlubokou krizi identity a národní hrdosti, která vedla k intenzivnímu hledání podstaty španělství a nového směřování národní kultury, což silně ovlivnilo generaci „98 a následně i generaci “27, ke které neopopularismus patří. Politická situace byla vysoce nestabilní: Španělsko prožívalo úpadek monarchie, sociální nepokoje, agrární reformy a nárůst republikánských nálad, které vyústily ve vyhlášení Druhé španělské republiky v roce 1931. Tato doba byla charakterizována silnou touhou po reformách, modernizaci a sekularizaci společnosti, ale zároveň i obavami o zachování národní tradice a kultury tváří v tvář rychlým společenským změnám a vlivům ze zahraničí. Filozofické pozadí bylo ovlivněno snahou o nalezení autentických španělských kořenů, o revalorizaci národního dědictví a o překlenutí propasti mezi elitní, vzdělanci utvářenou kulturou a lidovou, spontánní tvorbou. Nešlo o reakční návrat do minulosti, nýbrž o moderní, lyrické a intelektuálně poučené přehodnocení tradičních hodnot a forem. Neopopularismus neměl jednoho „zakladatele“ v klasickém smyslu, spíše se jednalo o kolektivní tendenci v rámci „Generace „27“, jejíž členové se s tímto směrem identifikovali a rozvíjeli ho. Mezi klíčové postavy, které stály u zrodu a rozvoje neopopularismu, patří především Federico García Lorca, jehož dílo, zejména sbírka „Romancero gitano“ (Cikánské romance, 1928), je ikonickým a nejvýraznějším příkladem tohoto směru. Dále to byli Rafael Alberti (např. sbírka „Marinero en tierra“ – Námořník na souši, 1925), Dámaso Alonso a částečně i Vicente Aleixandre a Jorge Guillén, kteří všichni v různé míře čerpali z lidové inspirace. Vymezoval se především proti některým extrémům předchozích uměleckých směrů. Zatímco modernismus na konci 19. a počátku 20. století ve Španělsku (známý jako Modernismo) často inklinoval k estetismu, kosmopolitismu a někdy i k jisté dekadenci či odtrženosti od domácí reality, neopopularismus se snažil vrátit k domácím, španělským kořenům a k autentickému vyjádření. Zároveň se vymezoval proti přílišné radikálnosti a intelektuální abstrakci některých avantgardních směrů, jako byl čistý ultraismus nebo surrealismus, které občas ztrácely kontakt s realitou, tradičními formami a širším publikem. Neopopularismus však nebyl ani antimoderní; spíše hledal syntézu mezi tradicí a modernitou, mezi avantgardní invencí a lidovou bezprostředností. Navazoval na bohatou španělskou lidovou poezii, jako jsou romance (balady), villancicos (krátké lyrické písně), coplas (čtyřveršové strofy) a flamencové písně (cante jondo), které obdivoval pro jejich jednoduchost, melodičnost, emocionalitu a přímé vyjádření pocitů. Zároveň čerpal inspiraci z folkloristických studií a zájmu o ústní lidovou slovesnost, která byla v té době v Evropě populární. Přijímal také některé prvky symbolistické poetiky (důraz na hudebnost, sugesci, tajemství) a ultraistické obraznosti (konciznost, dynamická metaforičnost, nezvyklé asociace), ale vždy je zasazoval do kontextu lidové tradice a místní reality. Dá se říci, že navazoval i na zájem Generace “98 o španělskou krajinu a identitu, ale s novým, lyrickým a modernisticky poučeným přístupem. Snahou bylo zkultivovat lidovou poezii a povýšit ji na úroveň vysoké umělecké tvorby, aniž by ztratila svou původní esenci a duši, a zároveň ji zpřístupnit modernímu člověku s jeho složitostí a novými pohledy na svět.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou neopopularismu je především snaha o organické spojení lidové tradice s moderní literární citlivostí a estetickými postupy. Typická témata a motivy zahrnují venkovský život, přírodu, a především krajiny Andalusie a Kastilie, které jsou často idealizovány a nabývají symbolického významu, ztělesňujícího španělskou duši. Dále se objevují univerzální motivy lásky (často tragické, nenaplněné nebo osudové), smrti, osudu a tragiky lidského údělu. Významné jsou také prvky španělského folklóru a mytologie, jako jsou cikáni (gitanos), toreadoři, flamencoví tanečníci, světci, pašeráci a postavy z lidových balad, které jsou často idealizovány a stylizovány. Hudba, tanec, slavnosti a rituály (např. býčí zápasy, náboženské procesí) hrají v poezii neopopularismu klíčovou roli, stejně jako proměňování každodenních předmětů a situací v lyrické symboly s hlubším významem. Celkově je kladen důraz na autentický španělský zážitek, lidové moudrosti a duši národa. Obraz typického hrdiny je často spjat s lidovými postavami – cikány, toreadory, rybáři, venkovany, služkami – kteří jsou zobrazeni s hlubokou emocionalitou, vášní, silnou vůlí, ale často i fatálním, předurčeným osudem. Tito hrdinové ztělesňují čest, hrdost, vnitřní konflikty a boj s vnějšími okolnostmi, často symbolizujícími útlak, nepochopení nebo neodvratný osud. Obvyklé prostředí je venkovské, malé městečka a vesnice, typicky Andalusie s jejími horkými sluncem, olivovými háji, vinicemi, bělostnými domy a hlubokými tradicemi, ale i strohá, vyprahlá krajina Kastilie s jejími typickými barvami země a oblohy. Konflikty jsou často vnitřní – boj s osudem, vášní, nespravedlností, touhou, ale i společenské – střet tradice s modernitou, individuální svobody s rigidními společenskými normami, touhy po životě s represemi, často vedoucí k tragickým koncům. Jazyk a styl se vyznačuje zdánlivou jednoduchostí, přímostí a srozumitelností, avšak s velkou stylistickou propracovaností a uměleckou hloubkou. Básníci používají jazyk blízký lidové mluvě, ale obohacený o bohatou metaforiku, symboliku a obraznost, často čerpající z přírody a každodenního života (např. nůž, voda, vítr, kůň). Klíčová je hudebnost, rytmus a zvukomalba, dosahovaná pomocí aliterací, asonancí a opakování, což připomíná lidové písně a dává poezii melodičnost a zpěvnost. Verše jsou často krátké, úderné a plné vnitřního rytmu. Kompozice a vyprávěcí postupy zahrnují často krátké, koncentrované lyrické básně, které připomínají tradiční romance nebo písně. Časté je použití refrénů, opakování slov či celých veršů, a také přímého oslovení, dramatických monologů nebo dialogů, které dodávají textu dynamiku. Básníci mistrně propojují lyrické pasáže s narativními prvky, vytvářejíce tak miniaturní příběhy protkané hlubokou emocionální atmosférou. Struktura bývá zdánlivě jednoduchá, avšak skrývá komplexní umělecké záměry a symbolické vrstvy. Nejčastějšími literárními žánry a podžánry je samozřejmě poezie, a to zejména romance (ballady, příběhové básně s pevnou strukturou, často s tragickým koncem), villancicos (krátké lyrické písně, často s vánoční tematikou, ale v širším pojetí obecně lidové písně, ideální pro zhudebnění), coplas (čtyřveršové strofy s lidovou tematikou, často satirické nebo milostné) a lyrické písně inspirované flamenkem (cante jondo), které vynikají intenzivní emocí a tragickou naléhavostí. Neopopularistické prvky se však výrazně objevují i v dramatické tvorbě, například u Federica Garcíi Lorcy, kde jsou lidové motivy, postavy, jazyk a konflikty zpracovány do podoby tragických her, jako jsou „Krvavá svatba“ (Bodas de sangre, 1933), „Yerma“ (1934) nebo „Dům Bernardy Alby“ (La casa de Bernarda Alba, 1936), které rovněž čerpají z lidových tradic, písní, rituálů a mýtů, a dávají tak lidovému dramatu univerzální rozměr.
👥 Zastupci
Neopopularismus je literární směr, který se vynořil jako reakce na elitářství vysokého modernismu a fragmentaci postmoderny, s cílem znovu propojit literaturu s širokým čtenářským publikem skrze přístupné, avšak umělecky hodnotné vyprávění, často čerpající z folklóru, mýtů, historie a každodenních životů, avšak s novým, často reflektivním nebo kritickým pohledem. Mezi nejvýznamnější světové autory tohoto směru patří Gabriel García Márquez, jehož román Sto roků samoty ilustruje neopopularismus tím, jak epické vyprávění, hluboká mytologie a přístupná próza dosahují jak kritického uznání, tak masové popularity, ztělesňující „nový popularismus“, který překračuje žánrové hranice. Umberto Eco s dílem Jméno růže příkladně ukazuje neopopularismus brilantním propojením složité historické, filozofické a semiotické analýzy s poutavou detektivní zápletkou, čímž činí intelektuální témata přístupnými širokému čtenářskému publiku. Haruki Murakami, autor románu Norské dřevo, je dalším klíčovým představitelem, jehož schopnost mísit prvky popkultury, surrealismu a introspektivních cest do vyprávění je stylisticky přístupná, avšak tematicky hluboká a celosvětově oblíbená, což představuje moderní formu populárního zapojení do hlubších témat. Isabel Allende s románem Dům duchů skvěle demonstruje neopopularismus využitím prvků magického realismu a rodinných ság k vyprávění politických a sociálních příběhů s emocionální intenzitou a širokou čtenářskou odezvou. Z českých autorů je za neopopularistu považován Bohumil Hrabal, jehož dílo Obsluhoval jsem anglického krále ilustruje směr tím, jak skrze hovorový jazyk a postavu malého člověka vypráví o velkých dějinách s humorem a hlubokou lidskostí, oslovující široké spektrum čtenářů a překonávající bariéry mezi vysokou a nízkou literaturou.
📈 Vývoj
Vývoj neopopularismu se datuje od poloviny 20. století, zejména po druhé světové válce, kdy vznikl jako protipól vůči předchozím modernistickým a avantgardním směrům, které byly často vnímány jako elitářské a vzdálené běžnému čtenáři, a také jako reakce na postmoderní fragmentaci a cynismus, hledající smysl v ucelenějších a lidštějších příbězích. Období jeho vrcholu nastalo přibližně v 70. až 90. letech, kdy autoři jako Gabriel García Márquez dosáhli globálního věhlasu a magický realismus se stal celosvětově uznávaným žánrem, který skvěle zapadl do principů neopopularismu svou schopností spojovat realitu s fantazií přístupným způsobem. Postupný ústup neopopularismu neznamenal jeho zánik, nýbrž spíše jeho transformaci a integraci do hlavního proudu světové literatury, kdy se jeho principy – důraz na silné vyprávění, přístupnost jazyka a emocionální rezonanci – staly normou pro velkou část kvalitní, ale zároveň populární literatury, čímž se rozostřila jeho identita jako samostatného, vymezeného směru. Raná fáze neopopularismu se často soustředila na revitalizaci národních mýtů a historických narativů, zejména v Latinské Americe, kde sloužila jako nástroj pro reflexi identity a postkoloniální zkušenosti. Pozdní fáze se pak vyznačovala globálnějšími tématy, diverzifikací žánrů, včetně propojování s historickou fikcí, fantasy a literárními thrillery, a dalším stíráním hranic mezi „vysokou“ a „populární“ literaturou. Mezi národní a regionální varianty patří silná latinskoamerická odnož úzce spjatá s magickým realismem a politickou alegorií (např. Chile, Kolumbie), evropská varianta, která se často projevovala v komplexních historických románech s detektivními prvky (např. Itálie, Francie), asijská varianta, která mísila západní popkulturu s východní mystikou a introspekcí (např. Japonsko), a v českém kontextu tendence k využití hovorového jazyka, drobných dějin a anekdotického vyprávění pro oslovení „obyčejného člověka“, jak to činil například Bohumil Hrabal, což lze vnímat jako specifickou podobu neopopularistického přístupu k národní identitě a kolektivní paměti.
💫 Vliv
Vliv neopopularismu na pozdější literaturu a umění je značný a trvalý, neboť tento směr efektivně předefinoval, co znamená být „literární“ a zároveň „populární“, a ukázal, že kvalita a přístupnost se nemusí vzájemně vylučovat. Mnoho pozdějších literárních směrů a jednotlivých autorů z něj přímo vychází nebo se jeho principy inspirují; lze sem zařadit autory, kteří úspěšně propojují žánrovou literaturu s vysokou uměleckou hodnotou, jako je například Kazuo Ishiguro, který ve svých románech jako Neopouštěj mě mistrně pracuje s prvky science fiction a dystopie, nebo Elena Ferrante s jejími neapolskými ságami, které kombinují poutavé příběhy s hlubokou sociální a psychologickou analýzou, čímž oslovují široké spektrum čtenářů a zároveň si udržují vysoké literární uznání. Dále ovlivnil rozvoj současné historické fikce, magického realismu a některých forem fantasy, které usilují o literární prestiž, například díla Neila Gaimana. V době svého vzniku byl neopopularismus přijímán s dvojakostí: na jedné straně sklízel obrovské pochvaly za to, že dokázal překlenout propast mezi elitářskou literaturou a masovou kulturou, za oživení tradičních narativních forem a za oslovení širokého publika, které se dříve k literatuře buď vůbec nedostalo, nebo ji vnímalo jako příliš náročnou. Kritici z řad puristických modernistů nebo avantgardistů jej však často odmítali jako komercializaci literatury, nedostatečně experimentální nebo příliš simplifikující, obviňovali jej z obětování umělecké náročnosti ve prospěch popularity a z nedostatku formálních inovací. Zákazy nebo cenzura nebyly primárně zaměřeny na samotný styl neopopularismu, ale spíše na politicky citlivá témata, která některá díla, zejména v latinskoamerickém kontextu, často zpracovávala, což vedlo k represím ze strany autoritářských režimů. Dnes je neopopularismus vnímán jako jeden z klíčových směrů druhé poloviny 20. století, který přinesl svěží vítr do literatury a ukázal, že hluboké myšlenky a komplexní témata mohou být prezentovány přístupným a poutavým způsobem. Jeho odkaz je plně integrován do literárního kánonu a přístupnost je dnes často vnímána jako cenná umělecká strategie, nikoli jako slabina. Mnoho děl, která spadají pod širší pojetí neopopularismu, se dočkalo úspěšných filmových, divadelních, televizních a dokonce i operních adaptací, což svědčí o jejich narativní síle, univerzálnosti témat a schopnosti oslovit široké publikum napříč různými uměleckými médii; příklady zahrnují slavné adaptace románů Gabriela Garcíi Márqueze, Umberta Eca, Harukiho Murakamiho, Isabel Allende a Bohumila Hrabala, které demonstrují silný vizuální a dramatický potenciál těchto příběhů, jež se snadno překládají do jiných uměleckých forem a potvrzují jejich trvalý kulturní význam.