📖 Úvod
Neomodernismus je literární směr, který se rozvíjí zejména od konce 20. století (přibližně od 80. a 90. let) a pokračuje do 21. století. Nejedná se o striktně geograficky vymezený jev, ale spíše o mezinárodní tendenci, která se projevuje v literaturách Severní Ameriky, západní a východní Evropy (kde navazoval na často potlačované modernistické proudy a reagoval na zpožděný příchod postmodernismu), a dalších regionech světa. Český název je Neomodernismus, původní název je Neomodernism.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku neomodernismu je úzce spjato s koncem studené války, pádem Berlínské zdi a nástupem éry globalizace na přelomu tisíciletí. Tato doba přinesla pocit post-ideologického vakua a společenské fragmentace, zároveň však i obrovský technologický rozvoj a informační přetížení. Filozofické pozadí je charakterizováno jako reakce na vnímané vyčerpání a excesy postmodernismu – jeho radikální relativismus, skepsi vůči velkým narativům, pravdě a objektivní realitě, a často i cynickou ironii. Neomodernismus se snaží překonat tento nihilismus a nabídnout nové cesty k hledání smyslu, autenticity a etiky v komplexním světě. Neexistuje žádný konkrétní zakladatel neomodernismu jako organizovaného hnutí; jde spíše o soubor paralelních uměleckých a kritických snah, které se formovaly nezávisle na sobě u různých autorů. U jeho vzniku stojí spíše kritická reflexe stavu literatury a kultury po postmoderně. Politická situace v době vzniku je ovlivněna nástupem globálního kapitalismu, nárůstem konzumerismu, prohlubujícími se sociálními nerovnostmi a environmentálními hrozbami, což všechno vyvolává potřebu hlubšího zamyšlení nad lidskou rolí a odpovědností. Společenské změny zahrnují zintenzivnění individualismu, rostoucí závislost na technologiích, ale zároveň silnou touhu po komunitě, smysluplných vztazích a duchovním rozměru života. Neomodernismus se vymezuje především proti postmodernismu, kterému vytýká jeho povrchnost, přílišnou zálibu v intertextualitě a pastiši bez hlubšího emočního či filozofického obsahu, nedostatek morálního závazku a rezignaci na možnost transcendentního rozměru či lidské agentury. Naopak navazuje na klasický modernismus, od kterého přebírá zájem o hlubinnou psychologii, subjektivitu, proud vědomí a formální experimenty, ovšem s cílem prohloubit význam, nikoliv jen pro pouhou formální hru. Oživuje víru v umělecké dílo jako nositele hluboké pravdy nebo vhledu do lidské existence a znovu se angažuje s komplexními filozofickými a existenciálními otázkami, zdůrazňuje estetickou kvalitu, řemeslnou zručnost a uměleckou integritu.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika neomodernismu jsou velmi bohaté a komplexní. Typická témata a motivy zahrnují intenzivní hledání smyslu a autenticity v odcizeném a fragmentovaném světě, existenciální úzkost, otázky identity, paměti a historie (často reinterpretované a kriticky zkoumané), etická dilemata, limity lidského poznání, hledání transcendence nebo duchovního rozměru a hluboké zkoumání lidské kondice, zranitelnosti a odolnosti. Často se autoři vrací k „velkým tématům“, která postmodernismus dekonstruoval (láska, smrt, víra, utrpení, naděje), ale činí tak s vědomím postmoderních lekcí. Obraz typického hrdiny je silně introspektivní, komplexní a často morálně ambivalentní postava, která se potýká s vnitřními konflikty, etickými volbami a existenciálními otázkami. Hledá své místo ve světě, usiluje o hlubší pochopení sebe sama a reality, často zatížen minulostí, ale hledající smysl nebo vykoupení. Není to cynický, fragmentovaný hrdina postmoderny, ale spíše člověk s touhou po celistvosti, často intelektuálně založený a citlivý k nuancím existence. Obvyklé prostředí a konflikty zahrnují jak současná, globální a městská prostředí, tak i detailně propracovaná historická (s novou interpretací dějin) nebo vysoce specifická, uzavřená společenství. Konflikty jsou primárně vnitřní (psychologické, morální, existenciální), mezi jedincem a dehumanizujícím systémem (politickým, společenským, byrokratickým) nebo s fragmentací moderního světa. Často jde o boj s vlastní pamětí, identitou nebo kolektivními traumaty. Jazyk a styl je sofistikovaný, precizní, často bohatý na metafory, symboliku a aluze. Může být experimentální, ale vždy s cílem prohloubit význam, nikoliv pro pouhou formální hru. Důraz je kladen na nuancované psychologické popisy, evokativní obrazy a detailní charaktery. Jazyk je často vědomý si své vlastní limitace, ale zároveň usiluje o maximální výrazovou sílu a estetickou kvalitu. Může být lyrický, filozofický, analytický, s důrazem na rytmus a zvukomalbu. Kompozice děl je často složitá, nelineární, s fragmentovanými narativy, prolínáním časových rovin, vícenásobnými perspektivami a komplexními strukturami. Na rozdíl od postmodernismu však tyto fragmenty často směřují k novému syntetickému pochopení nebo k pokusu o nalezení celistvosti. Díla mohou být rozsáhlá, ambiciózní v rozsahu a hloubce. Vyprávěcí postupy zahrnují proud vědomí, vnitřní monolog, nespolehlivého vypravěče (ale pro psychologickou hloubku, ne jen pro dekonstrukci), intertextualitu (ale s cílem obohatit text a jeho význam, ne ho pouze rozložit) a metafikci (ale často jako zkoumání povahy vyprávění a hledání pravdy v něm). Časté jsou retrospekce, prolepsy a střídání vypravěčských hlasů. Nejčastější literární žánry či podžánry jsou literární román, filozofický román, psychologický román, historický román (s reinterpretací dějin), autofikce a esejistická próza. Díla často stírají hranice mezi žánry, ale vždy s primárním zaměřením na hlubokou reflexi, intelektuální stimulaci a estetickou hodnotu.
👥 Zastupci
Neomodernismus v literatuře není přesně definovaný literární směr s manifestem a pevnými hranicemi, nýbrž spíše soubor tendencí a kritický termín, který popisuje oživení, transformaci či reflexi modernistických estetických principů a tematických zájmů v post-postmoderní éře, často jako reakci na relativismus, fragmentaci a povrchnost, které byly někdy postmodernismu připisovány. Neomodernismus usiluje o návrat k hlubšímu významu, filozofické reflexi, experimentům s formou a jazykem, komplexnosti psychologie postav a etickým otázkám, aniž by ignoroval lekce postmodernismu. Autoři se často inspirují modernistickými technikami (proud vědomí, nelineární vyprávění, intertextualita), ale aplikují je na současné společenské, existenciální a historické otázky s novou citlivostí a hloubkou. Mezi významné české a světové autory neomodernistického proudu či s ním spojených tendencí patří: Milan Kundera je klíčovou postavou českého a světového neomodernismu díky svému úsilí o hlubokou filozofickou reflexi lidské existence, svobody a paměti, kterou vyjádřil skrze komplexní narativní struktury a prolínání fikce s esejistickými úvahami. Jeho román “Nesnesitelná lehkost bytí“ mistrně zkoumá existenciální dilemata v kontextu politické historie, propojuje individuální osudy s filozofickými úvahami a formálně inovativními postupy, což odráží modernistickou hloubku a komplexnost. “Kniha smíchu a zapomnění“ je dalším reprezentativním dílem, které experimentuje s fragmentární strukturou a kolážovitě spojuje různé příběhy, meditace a paměti, aby prozkoumalo totalitní moc a křehkost lidské paměti s typicky modernistickou ambicí zachytit mnohovrstevnatou realitu. Ludvík Vaculík, ačkoliv jeho tvorba často balancuje na hraně reportáže a beletrie, je relevantní pro svůj důraz na autenticitu, kritickou reflexi skutečnosti a experimentální přístup k vyprávění, který klade důraz na subjektivní prožitek a morální integritu. Jeho “Český snář“ je fascinujícím experimentem, který mísí deníkové záznamy, reflexe a literární fikci, čímž vytváří mnohovrstevnatý obraz života v totalitě a podtrhuje neomodernistickou snahu o uchopení komplexní reality skrze osobní a formálně náročné vyjádření. Britská autorka A. S. Byattová patří mezi přední představitele neomodernismu díky svým intelektuálně náročným románům, které se vyznačují bohatou intertextualitou, detailním propracováním jazyka a prozkoumáváním literárních, vědeckých a filozofických témat s erudicí a formální precizností. Román “Posedlost: Román“ je brilantním příkladem, jak se Byattová ponořuje do viktoriánské éry a zároveň reflektuje modernistické literární techniky, proplétá se s detektivním pátráním po osudech fiktivních básníků a reflektuje otázky literární interpretace a identity, což ji činí dokonalou ilustrací neomodernistického dialogu s tradicí a formou. “Dětská kniha“ dále ilustruje její schopnost vytvářet rozsáhlé, epické ságy s psychologickou hloubkou a historickou věrností, přičemž používá komplexní narativní strategie, které se staví proti zjednodušování a usilují o celostní uchopení lidských osudů v měnícím se světě. Německý autor W. G. Sebald je klíčový pro svůj unikátní styl, který kombinuje fikci, historii, paměti a fotografii do melancholických, meditativních próz, jež zkoumají témata exilu, ztráty a kolektivní paměti s hlubokou etickou citlivostí a formální inovativností. Jeho román “Austerlitz“ je mistrovským dílem, které zkoumá identitu, paměť a trauma holocaustu prostřednictvím putování hlavního hrdiny Evropou, využívá nelineární struktury, prolíná esejistické pasáže s fiktivními a je doprovázen fotografiemi, čímž exemplárně demonstruje neomodernistický pokus o komplexní a emocionálně silné zobrazení historie a lidského údělu. “Vystěhovalci“ je dalším příkladem jeho inovativního přístupu, kde propojuje osudy čtyř exulantů, mísí biografické prvky s fiktivními a reflektuje ztrátu domova a dopady historie na individuální životy, což podtrhuje modernistický důraz na psychologickou hloubku a jazykovou preciznost. Americký autor Don DeLillo je uznáván za svou schopnost analyzovat složité aspekty moderní společnosti, jako jsou masmédia, konzum, terorismus a technologie, skrze precizní, často minimalistický jazyk a sofistikované narativní experimenty, které překračují hranice žánrů. Jeho magnum opus “Podsvětí“ je epickým románem, který mapuje americkou historii druhé poloviny 20. století od studené války až po pád Dvojčat, s rozsáhlými dějovými liniemi a postavami, a zároveň se zabývá existenciálními otázkami a dopady modernity na lidskou psychiku s takovou hloubkou a ambicí, která je charakteristická pro neomodernistické tendence. “Bílý šum“ je dalším dílem, které satiricky, ale zároveň hluboce zkoumá obavy moderního člověka z technologie, smrti a médií, používá přitom brilantní, analytický jazyk a komplexní symboliku, což z něj činí vynikající ukázku neomodernistického kritického přístupu k současné realitě.
📈 Vývoj
Vývoj neomodernismu v literatuře není lineární ani chronologicky ostře vymezený jako u tradičních směrů s jasným datem vzniku a zániku, spíše se jedná o volnější a přerušovanou tendenci, která se objevila jako reakce a evoluce v kontextu širších literárních a kulturních změn 20. a 21. století. Vznik neomodernismu lze nejčastěji situovat do období pozdního 20. století, zhruba od 70. a 80. let, kdy se začaly projevovat určité rozpaky a kritika vůči radikálnějším proudům postmodernismu, zejména jeho sklonu k relativismu, pastišování bez hloubky, čisté hře s formou a absenci závazného smyslu. Neomodernismus tak nevznikl jako revoluční manifest, ale spíše jako postupná konsolidace přístupů autorů, kteří se chtěli vrátit k hlubšímu zkoumání lidské kondice, filozofickým otázkám a etické odpovědnosti, přičemž si zachovali poučení z modernistických formálních experimentů a postmodernistické skepse vůči velkým narativům. Nejednalo se o prostý návrat k modernismu, ale o syntézu, která modernismus revidovala a znovuinterpretovala pro novou dobu, poučena o jeho limitech i možnostech. Období vrcholu je obtížné definovat, neboť neomodernismus nikdy nedosáhl statusu dominantního proudu. Spíše se jedná o kontinuální přítomnost v rámci současné literatury, která se projevuje u autorů usilujících o intelektuální náročnost, formální inovativnost a tematickou hloubku. Lze však říci, že jeho vliv sílil v 90. letech a na počátku 21. století, kdy se objevila potřeba reagovat na složitost globalizovaného světa, technologické změny a nové formy identity. Postupný ústup nebo proměna není v případě neomodernismu relevantní, neboť se nejedná o směr, který by „dozrával“ a posléze „odezníval“. Místo toho se neomodernistické tendence integrovaly do širšího proudu současné literatury, staly se jednou z jejích součástí a ovlivnily další vývoj. Lze hovořit spíše o proměně do různých forem post-postmodernismu nebo o vzniku „nového realismu“ či „metafikce s etickým obsahem“, kde modernistické postupy slouží k uchopení naléhavých společenských a lidských otázek. Raná fáze (pokud ji takto nazveme) se vyznačovala spíše individuálními projevy u autorů, kteří se vraceli k modernistickým kořenům a experimentovali s formou, aniž by se explicitně hlásili k nějakému novému „ismu“. Příkladem jsou autoři, kteří se snažili o komplexní zobrazení vnitřního světa postav nebo o analýzu jazyka. Pozdní fáze se pak vyznačuje hlubším integrováním těchto tendencí do rozsáhlých románů, které se často zabývají velkými tématy (historie, paměť, politika, věda) a kombinují různé žánrové postupy (detektivka, esej, biografie) s vysokou mírou literárního řemesla. Co se týče národních, regionálních či žánrových variant, neomodernismus se projevil v různých formách. V evropské literatuře (např. německé, britské, české) často navazoval na bohaté modernistické tradice a snažil se je reinterpretovat v kontextu poválečné historie a totalitních režimů, s důrazem na paměť, trauma a morální otázky. Zde je silně přítomná filozofická a esejistická rovina. V americké literatuře se projevoval spíše v experimentech s jazykem a strukturou, často ve snaze kriticky reflektovat masovou kulturu, politiku a konzumerismus, s důrazem na technologii a mediální realitu. Žánrově se neomodernismus nejvíce projevuje v intelektuálním románu, historickém románu s metafiktivními prvky, psychologickém románu a románu myšlenek, kde je kladen důraz na komplexnost děje, postavy a myšlenek. Méně častý je v žánrech jako je sci-fi nebo fantasy, i když i zde se mohou objevit autoři s neomodernistickými tendencemi, kteří usilují o větší hloubku a formální inovaci. Neomodernismus se tak jeví spíše jako kvalitativní označení pro literární ambice a postupy, které usilují o složitost, hloubku a smysl v post-postmoderní éře.
💫 Vliv
Vliv neomodernismu na pozdější literaturu a umění, vzhledem k jeho povaze spíše jako kritického proudu a souboru tendencí nežli jako úzce definovaného hnutí, spočívá především v udržování a oživování modernistických ideálů a technik v post-postmoderní době. Nejedná se o směr, z něhož by přímo vycházely nové „ismy“, ale spíše o kultivaci specifického přístupu k tvorbě, který ovlivňuje individuální autory a posiluje určité literární tendence. Literární a umělecké směry, které z neomodernismu nepřímo vycházejí nebo se s ním prolínají, jsou například post-postmodernismus, který se snaží překonat postmoderní relativismus a najít nové způsoby vyprávění s hlubším etickým a emocionálním obsahem. Dále se neomodernistické tendence projevují v „novém realismu“ nebo „metafikci s etickým nábojem“, kde je formální experimentace využívána k pronikavější reflexi skutečnosti a k postavení důležitých otázek. Mnozí současní autoři, kteří usilují o velký román s ambiciózním tématem a komplexní strukturou, aniž by se zcela vzdávali postmoderní ironie, ale zároveň hledají cestu k hlubšímu smyslu, mohou být považováni za dědice neomodernismu. Příkladem jsou autoři jako Jonathan Franzen, který se ve svých románech („Svoboda“, “Korekce“) zabývá složitými společenskými a rodinnými vztahy s hlubokou psychologickou a kritickou reflexí, nebo Zadie Smithová (“Bílé zuby“, “O kráse“), která s bravurou kombinuje společenskou satiru s hlubokým vhledem do multikulturní identity a využívá komplexní narativní techniky. V širším umění se neomodernistické tendence projevují v architektuře jako reakce na postmoderní eklekticismus, s návratem k čistým formám a funkčnosti, ale s novou citlivostí k materiálům a kontextu. Ve výtvarném umění se pak může jednat o návrat k figuraci, symbolismu či abstrakci s novým důrazem na řemeslo a hloubku významu, často ve snaze navázat dialog s klasickým modernismem. Přijetí neomodernismu v době jeho “vzniku„ (tedy v době, kdy se začaly projevovat výše popsané tendence) bylo nesourodé a nejednoznačné, právě proto, že se nejednalo o jednotné hnutí. Autoři, kteří se k němu řadí, byli často vnímáni individuálně. Například Milan Kundera byl a je na Západě vysoce ceněn pro svou filozofickou hloubku a mistrovství jazyka, zatímco v komunistickém Československu byla jeho díla zakazována a cenzurována pro svou kritiku režimu a snahu o svobodné myšlení, což paradoxně podtrhuje jeho neomodernistickou touhu po pravdě a smyslu. W. G. Sebald získal posmrtně obrovské uznání za své melancholické, hluboké a formálně inovativní práce, které jsou dnes považovány za jedny z nejvýznamnějších literárních počinů konce 20. století. Kritika se spíše zaměřovala na individuální díla a jejich (často vysokou) intelektuální náročnost. V postmoderním kontextu někteří kritici mohli tyto tendence vnímat jako “konzervativní„ nebo jako “elitářský návrat“ k zastaralým modernistickým ideálům, které postrádají lehkost a hravost postmodernismu. Nicméně, většina kritiků oceňovala a oceňuje snahu o hlubší reflexi, formální mistrovství a etickou angažovanost. Dnes je neomodernismus vnímán jako důležitá součást literární krajiny, která obohacuje současnou literaturu o díla s hlubokým intelektuálním a emocionálním dosahem. Autoři s neomodernistickými tendencemi jsou často považováni za ty, kteří posouvají hranice literatury, aniž by se uchylovali k prázdnému experimentování. Jejich díla jsou studována na univerzitách a často se stávají předmětem literárních adaptací. Například román “Nesnesitelná lehkost bytí“ Milana Kundery byl úspěšně zfilmován Philipem Kaufmanem v roce 1988, což je důkazem jeho nadčasovosti a schopnosti oslovit široké publikum skrze silné postavy a filozofické otázky. Adaptace děl jako “Austerlitz“ W. G. Sebalda pro divadlo nebo rozhlasové hry svědčí o jejich hluboké rezonanci a umělecké síle, která přesahuje psané slovo. Celkově je neomodernismus dnes chápán jako vitální a neustále se vyvíjející proud, který brání literatuře před povrchností a usiluje o uchopení komplexity lidského bytí a světa s úctou k formě i obsahu, přičemž představuje most mezi tradicí modernismu a výzvami 21. století. Mnozí současní spisovatelé, kteří hledají smysl a hodnotu v době nejistoty, se nevědomky či vědomě inspirují neomodernistickým přístupem, což zajišťuje jeho přetrvávající relevanci.