📖 Úvod
Německý idealismus (Deutscher Idealismus) je prominentní filozofický směr, který se rozvíjel především na konci 18. století a v první polovině 19. století v Německu. Jedná se o vrcholnou éru německé filozofie, která měla hluboký dopad nejen na filozofické myšlení, ale i na literaturu, estetiku, politiku a historii. Přestože je primárně filozofickým hnutím, jeho vliv na literární tvorbu byl enormní, zejména na raný německý romantismus, s nímž sdílel mnoho společných myšlenek a cílů. Jeho nejvýznamnější představitelé působili na univerzitách v Jeně, Berlíně a dalších intelektuálních centrech tehdejšího Německa.
🌍 Kontext vzniku
Historické pozadí vzniku německého idealismu je neodmyslitelně spjato s bouřlivým obdobím evropských dějin, poznamenaným dozvuky osvícenství, revolučními událostmi ve Francii a následnými napoleonskými válkami. Osvícenství přineslo důraz na rozum a svobodu, ale zároveň vedlo k určitým formám racionalismu a empirismu, které idealisté vnímali jako nedostatečné pro úplné pochopení reality. Společenské změny zahrnovaly rozpad starého feudálního řádu a vzestup měšťanstva, což vedlo k novým požadavkům na individuální svobodu a sebeurčení. Politická situace v Německu byla charakterizována jeho roztříštěností na mnoho malých států a knížectví, což vyvolávalo touhu po národní jednotě a identitě. Německý idealismus reagoval na tento stav hledáním jednoty a celistvosti v duchovní sféře. Filozofické pozadí je klíčové, a zde je nejdůležitějším předchůdcem a zároveň iniciačním bodem kritická filozofie Immanuela Kanta, zejména jeho dílo „Kritika čistého rozumu“. Kant sice podkopal dogmatický racionalismus a nekritický empirismus, ale jeho rozlišení mezi jevem (fenomenem) a věcí o sobě (noumenem) zanechalo prostor pro další otázky. Zakladatelem (či spíše prvním, kdo na Kanta navázal a rozvinul jeho myšlenky do nové, idealistické formy) byl Johann Gottlieb Fichte, který se snažil překonat Kantův dualismus a učinil z Já (subjektu) východisko veškeré reality. Na něj navázali Friedrich Wilhelm Joseph Schelling, který kladl důraz na jednotu ducha a přírody, a Georg Wilhelm Friedrich Hegel, jehož systém představuje vrchol německého idealismu s důrazem na dialektiku a vývoj absolutního Ducha. Německý idealismus se vymezoval proti jednostrannosti osvícenského myšlení, které vnímal jako příliš mechanistické a reduktivní, proti skepticismu Davida Huma, který zpochybňoval možnosti poznání, a proti materialistickým tendencím, které opomíjely význam ducha. Navazoval na Kantovo poznání hranic lidského rozumu a na touhu po syntéze subjektu a objektu, svobody a nutnosti, rozumu a citu, což jsou témata, která se objevila již v Sturm und Drang a v raném romantismu.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika německého idealismu, ačkoliv se primárně jedná o filozofický směr, pronikly hluboce do literární tvorby a ovlivnily ji v mnoha aspektech. Typickými tématy a motivy jsou absolutno, hledání jednoty veškeré reality (ducha a přírody, subjektu a objektu), koncept svobody jako základní vlastnosti rozumu a lidského bytí, dialektický vývoj idejí a dějin, sebereflexe a reflexe jako cesta k poznání, idea jako tvůrčí princip, a role umění, náboženství a státu v uskutečňování absolutního Ducha. Obraz typického „hrdiny„ v literatuře ovlivněné německým idealismem není hrdinou v akčním smyslu, nýbrž spíše hledajícím intelektuálem, filozofem, umělcem či tvůrcem, který se snaží pochopit a realizovat vyšší smysl bytí. Je to často postava introspektivní, zabývající se otázkami poznání, morálky a smyslu existence, která vnitřně prožívá rozpory a usiluje o syntézu a harmonii. Obvyklé prostředí je často univerzální, abstraktní, ale může být i specificky akademické nebo umělecké, reflektující intelektuální a duchovní hledání. Konflikty se odehrávají spíše v rovině idejí a vnitřního světa postavy, bojující s protiklady, nedokonalostmi světa a snahou o překonání omezeného poznání a bytí k celistvosti. Jazyk a styl v samotných filozofických dílech německého idealismu jsou charakteristické svou vysokou mírou abstrakce, složitostí, systematickou terminologií a často i jistou hermetičností, což vyžaduje od čtenáře značné soustředění. V literatuře inspirované idealismem se pak objevuje tendence k symboličnosti, alegorii, reflexi a často i k fragmentárnosti, která odráží obtížnost postižení absolutna. Kompozice literárních děl může být promyšlená, s důrazem na strukturu odrážející dialektický vývoj myšlenek, nebo naopak může být volnější, subjektivní, odrážející tok vědomí a vnitřní prožívání. Vyprávěcí postupy zahrnují často vnitřní monolog, filozofické dialogy, reflexivní pasáže a popisy stavů mysli. Nejčastějšími literárními žánry či podžánry, které byly idealismem ovlivněny, jsou filozofické romány (např. v raném romantismu), dramatické básně s filozofickým podtextem, lyrika s hlubokými metafyzickými úvahami a esejistika. Ačkoli se nejedná o literární hnutí v tradičním slova smyslu s vlastními specifickými žánry, jeho vliv na utváření myšlenkového světa romantismu a později i jiných proudů byl zásadní, přičemž jeho vlastní “literární“ projev se primárně nachází v žánru filozofického pojednání a systematické filozofie.
👥 Zastupci
Německý idealismus, ačkoliv primárně filozofický směr, hluboce ovlivnil literaturu a umění, proto je třeba zmínit jak filozofy, jejichž díla mají značnou literární hodnotu a formovala myšlení, tak přímo literáty, kteří byli těmito myšlenkami inspirováni. Mezi nejvýznamnější světové (převážně německé) autory či myslitele tohoto proudu patří Immanuel Kant s díly „Kritika čistého rozumu“, “Kritika praktického rozumu“ a “Kritika soudnosti“, které položily epistemologický, etický a estetický základ pro celý směr, zdůrazňující aktivní roli subjektu ve vytváření poznání a hodnoty. Johann Gottlieb Fichte se svým “Základem vědosloví“ radikalizoval Kantův subjektivismus, odvozující veškerou realitu z absolutního “Já“, čímž ovlivnil romantické pojetí tvořivého génia. Friedrich Wilhelm Joseph Schelling v “Systému transcendentálního idealismu“ a “Filosofii umění“ usiloval o sjednocení subjektu a objektu, ducha a přírody v rámci absolutna, přičemž umění považoval za nejvyšší projev této jednoty. Georg Wilhelm Friedrich Hegel, vrcholný představitel německého idealismu, ve svých dílech “Fenomenologie ducha“ a “Estetika“ vytvořil komplexní systém dialektického vývoje Absolutního Ducha, objasňující historii, kulturu a vědomí jako dynamický proces směřující k sebepoznání. Mezi literární tvůrce přímo ovlivněné idealismem patří Friedrich Hölderlin, jehož román “Hyperion aneb Poustevník v Řecku“ a řada ód (např. “Patmos“) poeticky vyjadřují idealistické hledání božského v přírodě a člověku a touhu po ztracené harmonii. Novalis (Friedrich von Hardenberg), klíčová postava raného romantismu, svými “Hymnami noci“ a románem “Heinrich von Ofterdingen“ (zejména motiv modrého květu) ztělesňuje idealistickou touhu po nekonečnu, spiritualizaci světa a spojení poezie a filozofie, čímž exemplárně ilustruje víru v duchovní prostoupení hmoty a sílu imaginace odhalující pravdu.
📈 Vývoj
Německý idealismus vznikl koncem 18. století v Německu jako reakce na kritickou filozofii Immanuela Kanta, s cílem dále rozpracovat a systematizovat jeho poznatky, zejména o aktivní roli subjektu ve formování reality. Raná fáze, známá jako postkantovský idealismus, se objevila v 90. letech 18. století s Johannem Gottliebem Fichtem, který radikalizoval Kantovo pojetí transcendentálního Já a položil základ pro silný důraz na subjektivní svobodu a tvořivost. Následoval Friedrich Wilhelm Joseph Schelling, který kolem přelomu století obohatil idealismus o filozofii přírody a estetiku, hledající jednotu ducha a hmoty v Absolutnu. Období vrcholu je spojeno s Georgem Wilhelmem Friedrichem Hegelem, jehož dialektický systém se rozvíjel v první třetině 19. století (zejména po roce 1800 až do jeho smrti v roce 1831). Hegelův monumentální projekt usiloval o komplexní pochopení dějin, umění, náboženství a státu jako dynamického projevu Absolutního Ducha, čímž dovršil systematizaci idealistických myšlenek. Postupný ústup či proměna německého idealismu nastala po Hegelově smrti, kdy se jeho škola rozštěpila (na mladé a staré Hegeliány), což vedlo k různým novým směrům, jako byl například materialismus či existencialismus, které se od idealismu buď odštěpovaly, nebo na něj kriticky reagovaly. V druhé polovině 19. století pak dominovaly spíše pozitivistické a scientické proudy, které se od spekulativní filozofie distancovaly. Přesto idealistické myšlenky nezmizely, ale proměnily se do různých forem neokantismu nebo fenomenologie. Co se týče národních a žánrových variant, německý idealismus je primárně německým filozofickým fenoménem, nicméně jeho vliv na literaturu byl nejvýraznější v rámci raného německého romantismu (tzv. jenské romantiky jako Novalis, bratři Schlegelové), který idealistické koncepty přetavil do poetických, symbolických a mytologických forem, zdůrazňujících tvořivou sílu imaginace, jednotu přírody a ducha a hledání nekonečna. Estetické teorie idealismu, vycházející z Kantovy “Kritiky soudnosti“ a Schellingovy “Filosofie umění“, se staly základem pro chápání umění jako nejvyššího projevu absolutní pravdy.
💫 Vliv
Vliv německého idealismu na pozdější literaturu a umění je obrovský a prostupuje řadu směrů a myslitelů. V filozofii přímo vedl k rozvoji marxismu (přes mladé Hegeliány jako Feuerbach a Marx), existencialismu (Kierkegaardova kritická reakce na Hegela), fenomenologie (Husserlův důraz na vědomí, byť s odstupem od idealistické metafyziky) a novokantismu. V literatuře je německý romantismus, zejména jeho raná fáze, prakticky nemyslitelný bez idealistického filozofického základu. Idealismus poskytl teoretické podhoubí pro témata jako vznešenost, nekonečno, tvořivý génius, spiritualizace přírody, jednota poezie a filozofie, ironie a mytologie. Jeho vliv je patrný u anglických romantiků jako Samuel Taylor Coleridge (ovlivněného Schellingem) a u amerických transcendentalistů, například Ralpha Walda Emersona a Henryho Davida Thoreaua, kteří zdůrazňovali intuici, soběstačnost a božství v přírodě. V české literatuře a myšlení se idealismus projevoval především skrze romantismus a filozofii dějin, například v práci Františka Palackého, jehož pojetí národa a dějin bylo hluboce ovlivněno německými idealistickými proudy. Také Tomáš Garrigue Masaryk, byť kriticky, s idealistickou tradicí polemizoval a čerpal z ní. V umění se idealismus odrazil v romantické malbě (např. Caspar David Friedrich, zprostředkující duchovní rozměr krajiny) a nepřímo v hudbě, například v koncepci Gesamtkunstwerku Richarda Wagnera. V době svého vzniku byl německý idealismus přijímán s velkým nadšením, zejména v německých univerzitních kruzích, kde byl vnímán jako poskytující ucelené a systematické pochopení světa a jako osvobození od omezení osvícenského racionalismu. Poskytoval nový a silný základ pro estetiku, etiku a metafyziku. Zároveň však čelil kritice za svou spekulativnost, abstraktnost a odtrženost od empirické reality. Fichteho zdůrazňování „Já“ bylo někdy vnímáno jako egocentrické, Schellingova filozofie přírody jako mystická a Hegelův systém byl kritizován pro svou složitost, uzavřenost a potenciální politickou dvojsmyslnost – někteří v něm viděli ospravedlnění státní autority, jiní podnět k revolučním změnám. Přímé zákazy či cenzura filozofických děl nebyly typické, spíše se jednalo o intenzivní akademické a veřejné debaty. Dnes je německý idealismus všeobecně uznáván jako jeden z vrcholů západní filozofie a klíčový pro pochopení následného vývoje myšlení. Je studován pro svůj historický význam, ale i pro hluboké vhledy do lidského vědomí, svobody, dějin a umění. Koncepty jako dialektika, Absolutno nebo Geist jsou dodnes základem mnoha humanitních oborů. Přímé filmové, divadelní či jiné umělecké adaptace děl německého idealismu jsou vzhledem k jejich filozofické povaze spíše výjimečné; jeho vliv se projevuje spíše tematicky a koncepčně, například v dílech, která se zabývají velkými metafyzickými otázkami, povahou reality či místem člověka ve vesmíru, kde idealistické myšlenky rezonují v pozadí.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Německý idealismus na Rozbor-dila.cz →