📖 Úvod
Německý expresionismus, v původním znění Deutscher Expressionismus, je vlivný literární a umělecký směr, který se rozvíjel především na začátku 20. století, s nástupem okolo roku 1905 a vrcholem mezi lety 1910 a 1925, přičemž jeho dozvuky pociťujeme až do nástupu nacismu v roce 1933, který expresionistické umění odsoudil jako „zvrhlé“. Tento směr se primárně rozvíjel v Německu, s důležitými centry v Berlíně, Drážďanech a Mnichově, a měl významný dopad i na sousední Rakousko.
🌍 Kontext vzniku
Historické pozadí vzniku německého expresionismu je hluboce zakořeněno v přelomové éře fin de siècle a prvních desetiletích 20. století, jež byla charakterizována prudkými společenskými, politickými a technologickými změnami. Období před první světovou válkou bylo poznamenáno rostoucím napětím, militarismem a pocitem blížící se katastrofy, industrializací a urbanizací, které vedly k masivní migraci do měst, rozpadu tradičních komunit a anonymitě. Společenské změny přinesly pocit odcizení, dehumanizace a ztrátu identity, což se projevovalo v hluboké existenciální úzkosti a pocitu ohrožení. Filozoficky expresionismus navazoval na myšlenky Friedricha Nietzscheho (kritika morálky, vůle k moci, zdůraznění iracionálna), Arthura Schopenhauera (pesimismus, vůle jako slepá síla) a Sørena Kierkegaarda (úzkost, existenciální volba). Velký vliv mělo i sílící psychoanalytické hnutí Sigmunda Freuda s jeho důrazem na podvědomí, sny a pudy. Politická situace se po prohrané první světové válce v Německu radikalizovala, vznikla Výmarská republika, která se potýkala s obrovskou nestabilitou, ekonomickou krizí a revolučními nepokoji. Expresionisté často reflektovali hrůzy války a poválečné zklamání. Neexistuje jeden zakladatel, spíše se jedná o generační hnutí, které se formovalo kolem uměleckých skupin jako “Die Brücke“ (Most) založená v Drážďanech v roce 1905 (Ernst Ludwig Kirchner, Erich Heckel, Karl Schmidt-Rottluff) a “Der Blaue Reiter“ (Modrý jezdec) založená v Mnichově v roce 1911 (Vasilij Kandinskij, Franz Marc). Tyto skupiny sice začaly v malířství, ale brzy ovlivnily i literaturu. Důležitými platformami se staly literární časopisy jako “Der Sturm“ (Bouře) Herwartha Waldena a “Die Aktion“ (Akce) Franze Pfemferta, které sdružovaly progresivní umělce a myslitele. Expresionismus se silně vymezoval proti předchozím směrům, zejména proti naturalismu pro jeho popisnou objektivitu, determinismus a zaměření na vnější realitu, kterou expresionisté považovali za povrchní. Odmítal i impresionismus pro jeho subjektivní, avšak podle nich nedostatečně hluboké a příliš estetizující zachycení dojmů. Expresionisté se bouřili proti měšťanské kultuře, její falešné morálce, materialismu, konvencím a akademickému realismu. Zároveň navazovali na některé aspekty romantismu (důraz na emoce, iracionálno, subjektivismus) a symbolismu (práce se symboly, hledání hlubší reality), ale s mnohem radikálnější a méně estetizující formou. Klíčové bylo hledání nové duchovní reality a kritika úpadku civilizace.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou německého expresionismu je především intenzivní subjektivismus – vnitřní prožívání jedince je nadřazeno vnější realitě, která je vnímána skrze prizma silných, často vyhrocených emocí, jako je úzkost, strach, hrůza, zhnusení, extáze či zoufalství. Typická je deformace a zkreslení reality, a to jak vizuální, tak literární, s cílem odhalit skrytou vnitřní pravdu nebo emocionální stav. Důraz je kladen na estetiku ošklivosti, grotesky a absurdity. Převládá silný pesimismus, katastrofismus a předtucha apokalypsy, často s vizemi zániku a rozkladu společnosti. Expresionisté prováděli radikální kritiku společnosti – odcizení, dehumanizace, kritika měšťáctví, materialismu, válečných hrůz a byrokracie. S tím souvisí i revolta proti autoritám, tradicím a všem konvencím, často s voláním po duchovní obnově a utopických vizích nového člověka. Navzdory pesimismu je přítomno i hluboké duchovní hledání a touha po transcendenci. Typická témata a motivy zahrnují velkoměsto s jeho anonymitou, chaosem a odcizením, ale zároveň i fascinací; hrůzy a nesmyslnost války; motivy smrti, zániku a rozkladu; šílenství, nemoc a fyzickou deformaci; osamělost a izolaci; krizi identity a ztrátu smyslu. Častým motivem je revolta synů proti otcům, hledání nového člověka a mesiášské vize. Obraz typického hrdiny je komplexní: jedná se často o osamělého, trpícího jedince, vyděděnce, blázna, proroka nebo revolucionáře, který je mučen vnitřními konflikty, úzkostí a zoufalstvím. Hrdina často hledá smysl nebo duchovní obrodu, ale jeho hledání je často beznadějné. Typické je, že postavy bývají archetypální, bezejmenné (např. Syn, Otec, Žena). Obvyklé prostředí je často stísněné, temné, klaustrofobické – velkoměsto (ulice, kavárny, činžáky, továrny, špitály), apokalyptické krajiny nebo obecné, nespecifikované prostory. Konflikty se točí kolem jedince versus odcizené společnosti, duchovního versus materiálního, staré a nové generace, rozumu a instinktu, naděje a zoufalství, nebo vnitřní rozpolcenosti hrdiny. Jazyk a styl se vyznačuje extrémní expresivitou, je dynamický, nadsazený, patetický a vyhrocený. Častá je zkratkovitost, telegrafický styl, eliminace spojovacích slov, elipsy a asyntaktické vazby. Typické je hojné užívání vykřičníků a otazníků k zesílení emotivního náboje. Obraznost je silná, s využitím šokujících metafor, symbolů a personifikací. Rytmus je často nepravidelný a trhaný. Kompozice a vyprávěcí postupy jsou fragmentární, epizodické, s rozbitou nelineární strukturou. Důležitá je subjektivní perspektiva, montáž nesourodých prvků a tendence k abstrakci a alegorizaci. Nejčastějšími literárními žánry je poezie (lyrika s volným veršem, rytmickou prózou a intenzivními obrazy), drama (tzv. drama volání, s alegorickými postavami, deklamačním stylem a redukcí děje na sled scén) a expresionistická próza (novely, krátké prózy, romány s fragmentární strukturou a vnitřními monology, jako například Alfred Döblinův “Berlín Alexanderplatz“). Důležité byly i manifesty a teoretické eseje, které formulovaly program hnutí.
👥 Zastupci
Německý expresionismus v literatuře byl silným proudem raného 20. století, který se zaměřoval na vnitřní prožitky, úzkost, odcizení a společenskou kritiku, často s použitím deformované reality a intenzivního jazyka. Mezi klíčové světové autory patří především německy píšící spisovatelé. “Georg Trakl“ (1887–1914), básník, je reprezentován sbírkami “Gedichte“ (Básně) a “Sebastian im Traum“ (Sebastian ve snu); jeho díla vynikají temnou, melancholickou atmosférou, fragmentovanými obrazy a tématy úpadku a duchovní úzkosti, což dokonale ilustruje expresionistické pocity zoufalství a osamělosti. “Georg Heym“ (1887–1912), další významný básník, je známý pro “Der ewige Tag“ (Věčný den) a “Umbra vitae“; jeho poezie zobrazuje apokalyptické vize velkoměsta, odcizení a groteskní hrůzy moderního světa s intenzivní obrazností. “Gottfried Benn“ (1886–1956), lékař a básník, se prosadil sbírkou “Morgue und andere Gedichte“ (Márnice a jiné básně); jeho tvorba šokovala syrovým popisem tělesného rozkladu, nihilismu a brutality jazyka, což odráží expresionistické odmítání měšťácké idyly a konfrontaci s existenciálními otázkami. “Franz Werfel“ (1890–1945), lyrický básník a prozaik, je typickým dílem “Der Weltfreund“ (Přítel světa); jeho raná tvorba, plná mystické touhy a panteistické lásky k lidstvu, s expresionistickou vášnivostí reaguje na materialismus a válku. “Else Lasker-Schüler“ (1869–1945), jedinečná básnířka, je známá sbírkami “Meine Wunder“ (Moje zázraky) a “Hebräische Balladen“ (Hebrejské balady); její poetika se vyznačuje intenzivní lyrikou, mystickými a exotickými obrazy a silným emocionálním prožitkem, často evokujícím pocity duchovního hledání a osamělosti. “August Stramm“ (1874–1915), avantgardní básník a dramatik, je příkladem ve sbírce “Du“ (Ty); experimentoval s jazykem, redukoval ho na holé podstaty a fragmenty, aby vyjádřil syrové, primitivní emoce a úzkost války, čímž posouval hranice literárního vyjádření. Specifický český literární expresionismus ve smyslu samostatného proudu, jaký existoval v Německu, se nevytvořil; spíše se jednalo o vlivy na jednotlivé autory či žánry, například v dramatu nebo v sociální poezii, ale nebylo to dominantní hnutí s vlastními výraznými představiteli označovanými primárně za expresionisty.
📈 Vývoj
Vývoj německého expresionismu v literatuře lze rozdělit do několika fází. “Vznik“ směru sahá do let před první světovou válkou, zhruba od roku 1910. Byl reakcí na naturalistický realismus, impresionistickou subjektivitu a únavu z měšťáckého materialismu a pozitivismu. Kořeny má v pocitech odcizení, úzkosti z moderní civilizace, masového města a průmyslové revoluce, často inspirován filozofickými myšlenkami Friedricha Nietzscheho a psychologickými poznatky. “Raná fáze (přibližně 1910–1914)“ byla převážně lyrická. Básníci jako Georg Trakl, Georg Heym, Ernst Stadler a Gottfried Benn publikovali ve vlivných časopisech jako “Der Sturm“ a “Die Aktion“, kde se experimentovalo s formou, jazykem a objevovaly se temné vize apokalypsy, úzkosti z identity a existenciální osamělosti. Básně byly charakteristické fragmentací, kondenzací, neologismy a intenzivní emocionalitou. “Období vrcholu (přibližně 1914–počátek 20. let)“ bylo silně ovlivněno první světovou válkou, která prohloubila témata hrůzy, protestu, pacifismu a lidského utrpení. Expresionismus se rozšířil do dramatu (Georg Kaiser, Ernst Toller) a prózy. Expresionistické drama se vyznačovalo typizovanými postavami, extatickými monology, stylizovanými scénami a silnou sociální a politickou kritikou. V próze se objevovaly psychologické sondy do nitra postav a zobrazení vnitřních konfliktů. Poválečná deziluze a revoluční nálady v Německu daly expresionismu další impuls jako hlasu pro změnu. “Postupný ústup a proměna“ nastala v polovině 20. let. S nástupem “Neue Sachlichkeit“ (Nové věcnosti) se expresionistická přílišná subjektivita, emocionalita a exaltovanost začaly jevit jako vyčerpané nebo nedostatečné pro popis poválečné reality. Autoři jako Bertolt Brecht nebo Erich Kästner se obraceli k realističtějšímu, střízlivějšímu a sociálně angažovanějšímu stylu, i když některé expresionistické techniky (např. vnitřní monolog, montáž) byly adaptovány. Mnozí expresionisté sice pokračovali v tvorbě, ale jejich styl se vyvíjel. “Národní a žánrové varianty:“ Expresionismus byl primárně německý fenomén, ačkoli jeho vliv se šířil do dalších zemí, zejména v divadle a filmu. V literatuře dominovala lyrika, následovaná dramatem; próza sice existovala, ale nebyla tak dominantní jako v jiných směrech. Regionální varianty byly méně výrazné, směr byl spíše městský a intelektuální, spojený s Berlínem a dalšími velkými německými městy.
💫 Vliv
Vliv německého expresionismu na pozdější literaturu a umění byl rozsáhlý a trvalý. „Na literaturu“ působil svým důrazem na vnitřní svět, úzkost a odcizení, což předznamenalo témata modernismu a existencialistické literatury. Jeho experimentování s jazykem, fragmentace a syrová emocionalita ovlivnila poválečné autory a antikonformistické proudy. V divadle se expresionistické drama s jeho stylizací, typizovanými postavami a společenskou kritikou stalo předchůdcem epického divadla Bertolta Brechta, ačkoli Brecht se od expresionistického emocionalismu distancoval. “V umění“ měl expresionismus hluboký dopad, přímo ovlivnil malířské skupiny jako Die Brücke (Most) a Der Blaue Reiter (Modrý jezdec), které sdílely zájem o barvu, formu a emocionální vyjádření. “Filmová adaptace“ je snad nejznámější formou expresionistického odkazu; německý expresionistický film (např. “Kabinet doktora Caligariho“, “Nosferatu“, “Metropolis“) se proslavil svým stylizovaným vizuálem, zkreslenými kulisami, dramatickým osvětlením (chiaroscuro) a psychologickými motivy, které dokonale přenesly atmosféru literárního expresionismu na plátno. Tento vliv se projevuje dodnes v hororovém žánru, neo-noiru a artových filmech. “Přijetí v době vzniku“ bylo smíšené. Avantgardní kruhy a mladá generace směr vítaly jako revoluční, upřímný a společensky kritický hlas proti pokrytectví měšťanské společnosti a hrůzám války. Expresionisté byli chváleni za odvahu k experimentu a za novou formu duchovnosti. Avšak konzervativní kritici a tradicionalisté je odsuzovali za “rozklad formy„, “chorobnost„, “pesimismus„ a “morální úpadek„, často je obviňovali z nejasnosti a přehnané subjektivity. Po nástupu nacismu ve 30. letech byl expresionismus brutálně potlačen. Díla byla označena za “zvrhlé umění“ (Entartete Kunst), mnoho autorů bylo pronásledováno, díla zakázána a spálena, a mnozí autoři byli nuceni odejít do exilu nebo byli zavražděni. “Dnes je německý expresionismus“ uznáván jako jeden z nejdůležitějších a nejvlivnějších uměleckých a literárních směrů 20. století. Je vnímán jako autentický a silný výraz úzkosti a nadějí moderní doby, reflektující krizi identity a smyslu v proměnlivém světě. Jeho témata odcizení, revolty proti materialismu a hledání duchovnosti zůstávají aktuální. Díla expresionistických autorů jsou studována, vydávána a často adaptována do divadelních her, filmů a vizuálního umění, přičemž jejich estetika a myšlenkový základ nadále inspirují současné umělce a myslitele.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Německý expresionismus na Rozbor-dila.cz →