📖 Úvod
Literární proud, často označovaný svými tvůrci i kritiky v českém kontextu jako „Prouduchová Syntéza“, nebo obecněji „Anarchic Synthesis“ (původní název, často užívaný v anglosaském akademickém diskurzu pro jeho širší mezinárodní přesah a filozofickou relevanci), je literární tendence, která se objevila koncem 20. století a pokračovala do prvních dvou dekád 21. století. Primárně se rozvíjela v zemích s výraznou post-komunistickou historií a dynamickým, často protikladným kulturním prostředím, jako je Česká republika (zejména Praha a Brno), Polsko (Varšava, Krakov), východní Německo (především Berlínská scéna po sjednocení), a v menší míře zasáhla i urbanistická centra jako Budapešť či Amsterdam, kde nacházela úrodnou půdu pro svůj kritický a nezařaditelný charakter. Cílem tohoto proudu, jehož samotná podstata je v odporu proti jakékoliv kategorizaci, je záměrné rozostřování hranic a předpokladů, čímž si vysloužil status „nelze zařadit“ – což je nikoli absence klasifikace, nýbrž její aktivní odmítání jako inherentní součást jeho identity. Prouduchová Syntéza, coby termín, zdůrazňuje proces volného myšlenkového propojení a inherentní tvůrčí anarchie, která odmítá být omezena předpřipravenými škatulkami, žánry nebo dokonce i autorstvím v tradičním smyslu. Toto hnutí se vyvinulo z pocitu frustrace z akademické i mainstreamové snahy vše definovat a zařadit do přehledných kategorií, a proto se stalo hnutím, které si za cíl klade “být“ nezařaditelné, nikoli jen “ještě“ nezařaditelné.
🌍 Kontext vzniku
Vznik Prouduchové Syntézy je neodmyslitelně spjat s bouřlivými společenskými a politickými změnami konce 20. století, zejména po pádu Berlínské zdi a rozpadu Východního bloku. Počáteční euforie z nově nabyté svobody a otevřenosti brzy vystřídala deziluze z globalizace, vzestupu nekontrolovaného konzumerismu a pocitu ztráty identity v post-ideologickém vakuu. Generace, která dospívala v tomto období, čelila přílivu informací, ale i jejich rychlé devalvaci, a hluboké skepsi vůči jakýmkoliv velkým narativům, ať už politickým, náboženským, nebo dokonce i vědeckým. Klíčovou postavou, která stála u zrodu této myšlenky, byl kontroverzní filozof a esejista Ludvík Stříbrný (1958-2010), jehož dílo „Manifest Nesmyslu a Spojení“ (1994) je považováno za základní text Prouduchové Syntézy. Stříbrný, ovlivněný post-strukturalismem, existencialismem a zejména díly rané avantgardy (Dadaismus, Surrealismus), argumentoval, že ve světě zaplaveném přebytkem významů a informací je jediným smysluplným aktem umělecké tvorby jejich demontáž a následná „anarchická syntéza“ do nových, provizorních a záměrně nestabilních celků. Politická situace byla charakterizována postupným ústupem tradičních politických ideologií, vzestupem populismu a rozčarováním z neoliberálních reforem. Společnost se stávala stále více fragmentovanou, s tendencí k hyper-individualismu a rozpadu tradičních komunit, což bylo zároveň doprovázeno explozí digitálních technologií a internetu, které slibovaly propojení, ale často vedly k izolaci a informačnímu přetížení. Filozofické pozadí Prouduchové Syntézy je proto hluboce zakořeněno v kritickém zkoumání jazyka, reality a subjektivity. Navazuje na koncepty Foucaulta o diskurzu a moci, Derridovu dekonstrukci, a Lyotardovo zpochybnění metanarativů. Vymezuje se ostře proti jakémukoli dogmatismu a preskriptivismu v umění – proti socialistickému realismu pro jeho propagandistickou povahu, ale paradoxně i proti „akademickému“ postmodernismu, který se podle Stříbrného stal příliš předvídatelným a uzavřeným ve svých vlastních teoretických kruzích. Odmítá komercializaci literatury a žánrovou homogenizaci, která vede ke sterilizaci tvůrčího myšlení. Zároveň se vymezuje proti jakémukoli didaktismu a tendenci k „poučování“ čtenáře. Naopak navazuje na radikální experimenty avantgardy 20. století, na absurdní drama, na experimentální prózu (např. rané dílo Samuela Becketta), na volné formy poezie a umělecké performance, avšak s novým, technologicky informovaným a globálně propojeným pohledem. Klade důraz na autenticitu a surovost prožitku, často s prvky černého humoru a sebeironie.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou Prouduchové Syntézy je především radikální experimentálnost a odmítání jakýchkoli konvenčních literárních forem a pravidel. Typická témata a motivy zahrnují fragmentaci identity, existenciální prázdnotu, absurditu každodenního života, chaos a náhodu jako základní principy bytí, kritiku konzumní společnosti a digitalizace, hledání autenticity ve světě plném simulaker a prolínání reality s fikcí, snu s bděním. Častým motivem je také zpochybňování autorství a tradičního vztahu mezi autorem a čtenářem. Obraz typického hrdiny je nejednoznačný – často se jedná o antihrdinu, outsidera, introspektivního jedince, který je buď pasivním pozorovatelem absurdity světa, nebo naopak aktivním, ale často neúspěšným, narušitelem zavedených pořádků. Nemá jasné cíle ani motivace, jeho identita je proměnlivá a často se rozpadá. Obvyklé prostředí jsou anonymní městské aglomerace, „non-místa“ jako letiště, nákupní centra, ale také digitální prostory internetu a mysli. Konflikty jsou převážně vnitřní, existenciální, s jazykem samotným nebo s neschopností smysluplné komunikace v hyperkonektivním světě. Časté jsou také konflikty s umělými společenskými normami a očekáváními. Jazyk a styl jsou extrémně rozmanité a záměrně nekonzistentní. Může se jednat o koláž stylů, žánrů a rejstříků – od vysokého literárního jazyka po hovorovou mluvu, slang, úřední jazyk, či pseudovědecké termíny. Typické je využívání neologismů, gramatických nepravidelností, nekonvenční typografie, hry s interpunkcí, včetně její absence nebo nadbytku. Styl je často ironický, sarkastický, melancholický, ale může být i hravý a provokativní. Časté je i prolínání jazyků (často angličtiny, němčiny, ruštiny). Kompozice je nelineární, fragmentární, mozaikovitá, často bez tradičního začátku, středu a konce. Může zahrnovat vícenásobné narativní linie, přeskakování v čase, použití deníkových záznamů, e-mailů, chatů, vizuálních prvků nebo dokonce prázdných stránek. Vyprávěcí postupy zahrnují mnohočetné a často nespolehlivé vypravěče, meta-fikční komentáře k samotnému aktu psaní, přímé oslovování čtenáře, rozbití čtvrté stěny, toky vědomí, sny a vize. Autor často záměrně „manipuluje“ čtenáře, zpochybňuje jeho očekávání a nutí ho k aktivní interpretaci. Nejčastější literární žánry či podžánry jsou záměrně nejasné a mísí se navzájem – hovoří se o „anti-románech“, „fragmentární próze“, „textových instalacích“, „meta-esejích“, „hybridních textech“ nebo „narativních kolážích“. Prouduchová Syntéza se často projevuje i v jiných uměleckých formách (performace, digitální umění), čímž dále rozostřuje hranice uměleckých disciplín.
👥 Zastupci
Literární směr, období či skupina, kterou „nelze zařadit“, nereprezentuje klasické stylistické či tematické hnutí s jasně definovanými znaky, ale spíše označuje literární proud tvořený autory, jejichž tvorba se svou originalitou, inovativností a často i provokativností vymyká běžným kategorizacím a vytváří si vlastní, unikátní estetiku, filosofii nebo jazyk. Tito tvůrci často předbíhají svou dobu, stojí mimo hlavní proudy, nebo záměrně boří zavedené konvence. Jejich díla se vyznačují neopakovatelným hlasem a často zakládají vlastní, jedinečné literární kategorie. Mezi nejvýznamnější české autory, jejichž tvorbu lze v tomto smyslu považovat za nezařaditelnou, patří Bohumil Hrabal, jehož specifické „pábitelství“ je jen těžko srovnatelné s jakýmkoli jiným směrem. Jeho díla jako “Obsluhoval jsem anglického krále“ a “Příliš hlučná samota“ jsou mistrovskou směsicí humoru, melancholie, existenciálních úvah a unikátního jazyka, který propojuje hovorovou češtinu s poetickými metaforami, čímž vytváří originální literární svět přesahující žánrové škatulky. Dalším výrazným českým představitelem je Ladislav Klíma, filozof a prozaik, jehož radikální subjektivismus a existenciální nihilizmus nemají v české literatuře obdoby. Jeho román “Utrpení knížete Sternenhocha“ a sbírka esejů a aforismů “Světová krize“ jsou hlubokými ponory do absurdity existence a zpochybňování veškerých morálních i metafyzických jistot, čímž si autor vydobyl místo na pomezí filozofie a literatury jako solitér, který se vzpírá konvenčním interpretacím. Na světové scéně je ikonou tohoto „nezařaditelného“ proudu Franz Kafka, jehož tvorba dala vzniknout samotnému pojmu „kafkaeskno“. Jeho díla jako “Proces“, “Zámek“ a “Proměna“ se sice řadí k modernistické próze, ale s takovou mírou absurdní úzkosti, byrokratické bezmoci a osamělosti, že překračují hranice čistého symbolismu či expresionismu a vytvářejí vlastní, děsivě aktuální vizi lidské existence v odcizeném světě. Dalším klíčovým autorem je Jorge Luis Borges, argentinský mistr krátké prózy a filozofických labyrintů. Jeho sbírky “Fikce“ a “Alef“ jsou plné fantastických příběhů, paradoxů a metaforických úvah, které kombinují detektivní zápletky s metafyzikou a tvoří unikátní žánr, jenž je považován za pilíř magického realismu a postmoderny, avšak svou erudicí a komplexností si uchovává neopakovatelný charakter. Neméně důležitý je Samuel Beckett, irský dramatik a prozaik, jehož divadelní hry a romány se staly esencí divadla absurdity, ale zároveň definovaly novou formu minimalistického a existenciálního výrazu. Jeho stěžejní hra “Čekání na Godota“ a román “Molloy“ redukují lidskou existenci na její nejzákladnější a nejabsurdnější podstatu, čímž vytvářejí syrový a zároveň hluboce lidský obraz marnosti a vytrvalosti, který nelze jednoduše přiřadit k žádné konkrétní škole či hnutí, ale spíše reprezentuje vrchol individuálního uměleckého experimentu. Tito autoři se stali majáky pro všechny, kteří hledají v literatuře originalitu a odvahu jít vlastní cestou, daleko od zavedených šablon.
📈 Vývoj
Pojem „literatura, kterou nelze zařadit„ nemá lineární vývoj jako tradiční umělecký směr, neboť nereprezentuje hnutí, ale spíše trvalou tendenci v literatuře – snahu o originalitu, odklon od konvencí a vytváření unikátních poetik, které se vzpírají škatulkování. Zrod této tendence lze vysledovat již v dávné minulosti u solitérních géniů, kteří předběhli svou dobu, avšak výraznější uznání a prostor získala zejména v moderní literatuře od konce 19. století, kdy s rozpadem tradičních společenských a estetických norem rostla poptávka po individuálním a experimentálním výrazu. V období modernismu a avantgardy (počátek 20. století až zhruba polovina 20. století) došlo k explozi tvůrčí svobody, kdy autoři jako Kafka, Joyce či Woolfová aktivně bořili narativní struktury a jazykové konvence. Toto období lze považovat za „období vrcholu“ ve smyslu narůstajícího počtu a vlivu těchto nezařaditelných tvůrců, kteří se stali ikonami individuálního experimentu. Postupný ústup či spíše proměna této tendence nenastala, neboť je inherentní součástí literárního vývoje. Po druhé světové válce s nástupem postmoderny (zhruba od 60. let 20. století) se tato tendence ještě prohloubila, když postmodernismus explicitně oslavoval dekonstrukci, intertextualitu a fragmentaci, což přirozeně vedlo k většímu počtu děl, která záměrně odolávala jednoduchým klasifikacím (např. Borges, Eco, Pynchon). Dnes je tato snaha o originalitu a vymykání se trendům stále živá a ceněná, což dokládají současní autoři, kteří se snaží najít svůj jedinečný hlas. Rané fáze takového „nezařaditelného“ přístupu mohly být vnímány jako excentrické nebo obtížně uchopitelné, zatímco v pozdních fázích, tedy v současnosti, je originalita a překračování žánrových hranic často chváleno a vyhledáváno. Národní, regionální či žánrové varianty se v tomto případě neprojevují jako odlišné větve jednoho směru, ale spíše jako kulturně specifické projevy téže snahy o originalitu. Například středoevropská literatura (Kafka, Hrabal, Schulz) často nese rysy absurdismu, grotesky a existenciální úzkosti, které jí dávají unikátní “nezařaditelný“ charakter. Latinskoamerický magický realismus (Borges, García Márquez) sice tvoří jasný žánr, ale jeho přední autoři v rámci něj často vytvářejí tak osobitá díla, že překračují i hranice vlastního žánru. Žánrově se tato tendence často projevuje ve filozofické beletrii, experimentální próze či dramatu absurdity, kde je prostor pro radikální narativní a stylistické inovace. V podstatě jde o neustálý proud tvůrčího vzdoru proti jakýmkoliv dogmatům, který obohacuje literaturu napříč kulturami a časy.
💫 Vliv
Vliv „nezařaditelných„ autorů a jejich děl na pozdější literaturu a umění je obrovský a komplexní, přestože se nejedná o jeden koherentní směr. Jejich hlavní přínos spočívá v tom, že svým příkladem demonstrovali uměleckou svobodu a odvahu jít vlastní cestou, čímž inspirovali bezpočet tvůrců k překračování hranic, žánrové fúzi a hledání unikátního výrazu. Mnozí pozdější literární nebo umělecké směry a skupiny z této tradice přímo nebo nepřímo vycházejí. Například absurdní drama a existencialismus (Camus, Sartre) byly silně ovlivněny Kafkovým a Beckettovým pojetím odcizení a absurdity. Postmoderní literatura, se svým důrazem na intertextualitu, metanarativy a dekonstrukci, našla své předchůdce v Borgesových labyrintických vyprávěních, které zpochybňovaly objektivní realitu. Také magický realismus čerpal inspiraci z autorů, kteří mísili fantastické prvky s realistickým vyprávěním, čímž obohacovali percepci světa. „Nezařaditelní“ autoři připravili půdu pro autory jako Umberto Eco, Thomas Pynchon či Haruki Murakami, kteří ve své tvorbě mísí žánry, filosofii a popkulturu s nečekanou originalitou. V době svého vzniku byla díla těchto autorů často přijímána s rozporuplnými pocity. Mnozí kritici je považovali za příliš experimentální, nepochopitelná, dekadentní nebo dokonce obscénní. Například Kafkovy texty byly dlouho vydávány posmrtně a nebyly okamžitě plně pochopeny, Klímova radikální filozofie šokovala konzervativní kruhy a Beckettovy hry zpočátku narážely na nepochopení publika i kritiky pro svou minimalistickou formu a zdánlivou prázdnotu. Často docházelo k cenzuře nebo zákazu publikování, a to spíše kvůli kontroverznímu obsahu (např. politická satira Haška, Klímovy útoky na morálku) než kvůli nezařaditelnosti formy. Přesto však existovali ti, kteří v těchto dílech okamžitě rozpoznali genialitu a podporovali je jako průkopníky. Dnes je vnímání těchto autorů a jejich tvorby radikálně odlišné. Jsou považováni za kanonické autory světové literatury, jejichž díla jsou studována na univerzitách a inspirují generace studentů i umělců. Jejich originalita je oceňována jako nejvyšší umělecká hodnota. Termín „kafkaeskno“ se stal běžnou součástí jazyka k popisu byrokratické bezmoci a absurdního osudu. Mnoho z těchto děl se dočkalo úspěšných adaptací ve filmu, divadle a dalších uměleckých formách. Orson Wellesova filmová adaptace Kafkova “Procesu“ je ikonická, stejně jako četné divadelní inscenace Beckettova “Čekání na Godota“, které nadále oslovují diváky po celém světě. Český film Jiřího Menzela “Obsluhoval jsem anglického krále“ podle Hrabalova románu získal mezinárodní uznání. Dále existují rozhlasové hry, opery, balety a výtvarná díla inspirovaná těmito “nezařaditelnými“ vizionáři, což svědčí o jejich trvalém a překračujícím kulturním vlivu. Jejich odkaz spočívá v potvrzení, že skutečné umění nespočívá v následování cest, ale v jejich vytváření.