📖 Úvod
Naturalismus (původní název Naturalisme) je literární směr, který se rozvíjel především v druhé polovině 19. století, konkrétně v 70. a 80. letech. Jeho kolébkou je Francie, odkud se poté rozšířil do mnoha dalších zemí, jako je Rusko, Německo, Skandinávie (např. Norsko, Švédsko), Spojené státy americké, Anglie, Itálie a Španělsko. S jistými modifikacemi a ohlasy se projevil i v českých zemích.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku naturalismu je komplexní a hluboce zakořeněné v dobových trendech. Za zakladatele a hlavního teoretika naturalismu je považován francouzský spisovatel Émile Zola, který svými teoretickými spisy (např. „Experimentální román“) položil základy tohoto směru. Filozofické kořeny naturalismu tkví v pozitivismu Auguste Comta, který zdůrazňoval důležitost empirického poznání, faktů a vědeckých metod. Klíčovou roli sehrál determinismus, víra, že lidské osudy a charakter jsou neodvratně předurčeny dvěma hlavními faktory: dědičností (hereditou) a prostředím (milieu). Autoři se inspirovali Darwinovou teorií evoluce a bojem o přežití, stejně jako Tainovou teorií, která vysvětlovala vliv rasy, prostředí a historického momentu na uměleckou tvorbu a lidské chování. Důležitá byla i inspirace z experimentální medicíny Claudea Bernarda, jehož metody Zola aplikoval na literaturu, čímž vznikl koncept „experimentálního románu“. Politická situace byla charakterizována doznívající průmyslovou revolucí, která vedla k masivní urbanizaci, vzniku velkých měst a prudkému nárůstu proletariátu. Společenské změny s sebou přinesly obrovské sociální rozdíly, chudobu, bezdomovectví, alkoholismus, prostituci a zločinnost, což se stalo hlavním předmětem naturalistického zkoumání. Vznikla masová společnost a autoři se snažili zobrazit její často odvrácenou tvář s vědeckou objektivitou. Naturalismus se vehementně vymezoval proti romantismu, odmítaje jeho idealizaci skutečnosti, subjektivitu, přehnanou emocionalitu a únik do fantazie či minulosti. Místo toho se zaměřil na drsnou, nezkrášlenou realitu. Na realismus naturalismus navazoval, ale zároveň ho radikalizoval a vyostřoval. Převzal snahu o objektivní zobrazení, ale posunul se k ještě větší detailnosti, zaměření na negativní, fyziologické a biologické aspekty lidské existence a k pesimističtějšímu vyznění. Nechtěl jen popisovat, ale „experimentálně“ zkoumat a analyzovat.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika naturalismu spočívají v jeho snaze o absolutní objektivitu a vědeckou preciznost v zobrazení reality, byť často skrze pesimistickou optiku. Typická témata a motivy zahrnují lidskou bídu, sociální úpadek, chudobu, alkoholismus, prostituci, násilí, zločin, nemoci, dědičnost a její vliv na degeneraci jedinců a rodů, boj o přežití a vliv drsného prostředí na lidský charakter a osud. Naturalismus se nezdráhal zobrazovat tabuizovaná témata a nejtemnější stránky lidské existence, včetně fyziologických procesů a pudů. Obraz typického hrdiny je často jedinec z nejnižších společenských vrstev – dělníci, rolníci, chudáci, prostitutky, zločinci. Tento hrdina je většinou obětí okolností, předurčený osudem, dědičností a prostředím, často postrádá svobodnou vůli a je poháněn primitivními instinkty a fyziologickými potřebami. Místo idealizace je zobrazován se všemi svými chybami, slabostmi a často degeneruje. Obvyklé prostředí zahrnuje špinavé dělnické čtvrti, továrny, doly, venkovské chudinské oblasti, nevěstince, hostince, slumy a temné ulice velkoměst. Konflikty jsou primárně mezi jedincem a drsným, determinujícím prostředím, s osudem a s neúprosnými zákony dědičnosti. Často se objevuje i vnitřní boj s vlastními instinkty a pudy, stejně jako sociální konflikty pramenící z obrovských rozdílů mezi bohatými a chudými. Jazyk a styl jsou charakteristické svou objektivitou, věcností a deskriptivností. Je často drsný, bez sentimentality, plný vulgarismů, hovorových výrazů a dialektů, což má podpořit autenticitu a realističnost řeči postav. Důraz je kladen na detailní, někdy až odpudivé popisy fyziologických procesů, nemocí a celkové drsné reality, což vede k až brutálnímu realismu. Kompozice je obvykle chronologická, s důrazem na rozsáhlé a vyčerpávající popisy prostředí, postav a drobných detailů, které dohromady vytvářejí celkový obraz. Vyprávěcí postupy využívají vševědoucího vypravěče, který se snaží působit objektivně a vědecky nezaujatě, ale zároveň pečlivým výběrem událostí a jejich zobrazením vyjadřuje často pesimistický pohled na svět. Klíčová je „experimentální“ metoda, kdy autor sleduje postavu v daném prostředí a pod vlivem určité dědičné zátěže, jako by prováděl sociologický experiment. Častá jsou cyklická díla, například Zola a jeho románový cyklus „Rougon-Macquartové“. Nejčastějšími literárními žánry jsou román, zejména tzv. „experimentální román“, a dále povídka. Drama se objevuje méně často, ale i zde zanechal naturalismus svou stopu.
👥 Zastupci
Naturalismus, jako literární směr konce 19. století, se vyznačoval snahou o objektivní, až vědecké zobrazení skutečnosti, často se zaměřením na temné stránky lidského života, vliv dědičnosti a prostředí na osudy jedinců a sociální determinismus, přičemž se snažil odhalovat společenské patologie bez moralizování, s důrazem na detailní dokumentaci. Mezi nejvýznamnější české autory s výraznými naturalistickými tendencemi patří Josef Karel Šlejhar a bratři Mrštíkové. Josef Karel Šlejhar ve svém románu Kuře melancholik drasticky zobrazuje kruté životní podmínky a bezútěšný osud chlapce pod vlivem nelítostného prostředí a lhostejnosti okolí, čímž dokonale ilustruje naturalismus svým nekompromisním realismem, morbidními detaily a deterministickým pohledem na nevyhnutelné utrpení, kde je jedinec pouhou hříčkou osudu. Jeho novela Lípa pak předkládá naturalistický pohled na neúprosnou krutost přírody a nezastavitelný cyklus života a smrti, kde je člověk zobrazen jako bezmocná bytost podřízená přírodním zákonům. Bratři Mrštíkové ve své proslulé hře Maryša sice více inklinují k realismu, ale drsné zobrazení venkovského prostředí, nucený sňatek z majetkových důvodů a tragický osud hlavní hrdinky, ovlivněný sociálními poměry a rodinnou predispozicí, poukazují na silné naturalistické prvky, kde se jedinec stává obětí tradičních hodnot a okolností, proti nimž nemá sílu bojovat. Viliam Mrštík s románem Santa Lucia představuje hluboký ponor do prostředí chudých pražských podnájmů a zoufalého boje jednotlivce proti drtivým životním podmínkám a společenskému vyloučení, což je typické pro naturalismus zaměřením na sociální determinismus a beznaděj městské chudiny. Na světové scéně je zakladatelem a nejvýraznějším představitelem naturalismu francouzský spisovatel Émile Zola. Jeho monumentální román Germinal realisticky líčí život horníků v severní Francii, jejich bídu, stávky a revolty v důsledku nelidského sociálního a ekonomického útlaku, přičemž podrobně rozebírá vliv prostředí, dědičnosti a fyziologie na chování postav, což je esencí Zolovova vědeckého naturalismu. V románu Nana pak Zola sleduje osud pařížské kurtizány a ukazuje úpadek společnosti pod vlivem vášní, dědičné zkaženosti a morální prázdnoty, což je dalším pilířem naturalistické estetiky, která odhaluje patologie bez sentimentality. Román Zabiják (L’Assommoir) detailně popisuje dopad alkoholismu, chudoby a lhostejnosti na rodinný život v pařížských slumech, demonstrující, jak prostředí a sociální podmínky neodvratně vedou k morálnímu a fyzickému rozkladu, což je klíčové pro naturalistickou literaturu, která se zaměřuje na neúprosné odhalování skutečnosti. Dalším významným francouzským autorem je Guy de Maupassant, jehož povídka Kulička (Boule de Suif) ukazuje pokrytectví a morální úpadek vyšší společnosti v kontrastu s morální čistotou „padlé ženy“, čímž cynicky kritizuje společenské normy a zkoumá lidskou povahu pod tlakem. Román Miláček (Bel-Ami) zase detailně sleduje kariéru bezskrupulózního novináře a ilustruje, jak se jedinec bez morálních zábran dokáže prosadit ve zkažené, materialistické společnosti, opět s naturalistickým důrazem na determinismus prostředí a absenci vyšších mravních principů. Ve Spojených státech amerických se naturalismus projevil v drsnějších a často brutálnějších dílech Theodora Dreisera, Stephena Cranea a Franka Norrise. Theodore Dreiser ve svém románu Sestra Carrie (Sister Carrie) vykresluje osud venkovské dívky, která se dostává do velkoměsta a podléhá vlivu peněz a společenských ambicí, čímž exemplárně ukazuje, jak se člověk stává obětí společenských mechanismů a vlastních tužeb, aniž by měl kontrolu nad svým morálním kompasem. Americká tragédie (An American Tragedy) pak naturalisticky zkoumá okolnosti vedoucí k vraždě, kde je osud hrdiny determinován jeho ambicemi, sociálními tlaky a náhodou, což podtrhuje naturalistický pohled na nevyhnutelnost osudu, kde je jedinec drcen společenskými konvencemi a chybějícími příležitostmi. Stephen Crane v románu Rudý odznak odvahy (The Red Badge of Courage) zkoumá psychiku mladého vojáka v bojové vřavě a ilustruje, jak se jedinec stává hříčkou instinktů a vnějších sil války, a jeho novela Maggie: Dívka z ulice (Maggie: A Girl of the Streets) je drsným obrazem chudoby, prostituce a zoufalství v newyorských slumech, čímž naplňuje naturalistický princip nekompromisního zobrazení kruté reality a osudové předurčenosti k úpadku. Frank Norris v románu McTeague představuje detailní studii úpadku zubaře, který je determinován svými primitivními instinkty, vášněmi a drsným prostředím San Francisca, což je charakteristické pro americký naturalismus svým zaměřením na animalistické rysy člověka. Dílo Chobotnice (The Octopus) je epickým zobrazením boje farmářů proti mocné železniční společnosti a ilustruje naturalistický princip, kde jsou lidé malými články v soukolí mocných a neosobních sil kapitalismu a přírody, která je nemilosrdná. Německým reprezentantem naturalismu je Gerhart Hauptmann, jehož drama Tkalci (Die Weber) drasticky líčí bídu a sociální nespravedlnost mezi slezskými tkalci a ukazuje, jak se zubožení lidé vzbouří proti útlaku, přičemž podtrhuje kolektivní determinismus a zoufalství mas jako důsledek nelidských pracovních podmínek. Drama Před východem slunce (Vor Sonnenaufgang) pak odhaluje dopady alkoholismu a morálního úpadku na venkovskou rodinu, což je typické pro naturalismus svým zkoumáním dědičnosti a vlivu prostředí na rodinné vztahy a degeneraci.
📈 Vývoj
Naturalismus se začal formovat v polovině 19. století ve Francii, především jako reakce na romantismus a kritika realismu, který byl vnímán jako nedostatečně důkladný a vědecký ve svém zobrazení reality. Jeho filozofické základy položili myslitelé jako Hippolyte Taine s teorií vlivu rasy, prostředí a okamžiku, a fyziolog Claude Bernard s principy experimentální medicíny, které Émile Zola aplikoval na literaturu ve svém stěžejním teoretickém spise „Experimentální román„ (Le Roman expérimental, 1880). Vznik naturalismu je úzce spojen s vědeckým pokrokem doby, darwinovskou teorií evoluce a důrazem na determinismus, kde je lidský osud pevně dán dědičností a sociálním prostředím, s minimálním prostorem pro svobodnou vůli. Zola a jeho následovníci se snažili o objektivní, až vědeckou analýzu společnosti a člověka, s důrazem na fyziologické procesy, instinkty a vliv sociálních patologií na chování jedinců. Období vrcholu naturalismu spadá do 70. až 90. let 19. století, kdy se stal dominantním literárním proudem ve Francii a rychle se rozšířil do dalších zemí Evropy a Spojených států, ovlivňujíc tak celou západní literaturu. Ve Francii se vedle Zoly a Maupassanta objevili i další autoři ze Zolovova kruhu (tzv. Medanské večery), například Joris-Karl Huysmans (i když se později přiklonil k dekadenci) nebo Alphonse Daudet, kteří přispěli k šíření naturalistických myšlenek. Z Francie se naturalismus šířil do Německa, kde se prosadil v díle Gerharta Hauptmanna a v divadelní skupině Freie Bühne, která prosazovala realistické a naturalistické drama s důrazem na sociální otázky a psychologii postav. Ve Skandinávii ovlivnil spisovatele jako Henrik Ibsen (i když s přesahem do sociálního realismu a psychologie) a August Strindberg, u nichž se projevila silná sociální kritika a psychologická hloubka s naturalistickými rysy. V Rusku se prvky naturalismu objevovaly u Gorkého, ale tam se častěji hovoří o kritickém realismu s naturalistickými tendencemi, zaměřeném na život chudiny a sociální nespravedlnost. V anglické literatuře se naturalismus prosazoval pomaleji, nicméně jeho vliv je patrný u Thomase Hardyho nebo George Gissinga, kteří zobrazovali drsné podmínky života. V USA se naturalismus ujal ve velmi silné formě, ovlivněn rychlou industrializací a sociálními problémy, s autory jako Theodore Dreiser, Stephen Crane, Frank Norris a Jack London, kteří se zaměřovali na boj člověka s přírodou, se společností a se svými instinkty, často v kontextu amerického snu a jeho selhání. Postupný ústup naturalismu nastal na přelomu 19. a 20. století. Důvodem byla jednak kritika jeho extrémního pesimismu a často drastického zobrazování reality, které unavovalo čtenáře a bylo vnímáno jako příliš jednostranné, a také pocit, že jeho vědecký determinismus byl příliš zjednodušující a ignoroval duchovní, morální a emocionální rozměr člověka. Naturalismus začal být vytlačován novými uměleckými směry, jako byl symbolismus a dekadence, které se zaměřovaly na vnitřní svět, subjektivitu a estetiku, a později modernismem, který přinesl nové formy vyjádření, hlubší psychologickou analýzu a zkoumání složitosti lidské existence. Naturalismus se však zcela nevytratil, spíše se transformoval a jeho prvky se integrovaly do jiných směrů, čímž obohatil literární krajinu. “Národní, regionální a žánrové varianty:“ “ “Francouzský naturalismus:“ Představovaný Zolovým “experimentálním románem„, byl nejvíce teoreticky propracovaný a dogmatický. Soustředil se na důkladné dokumentární studium, fyziologický a sociální determinismus, často s detailním zobrazením sociálních patologií a negativních aspektů lidské povahy, jako je dědičná zátěž nebo vliv prostředí na morálku. “ “Americký naturalismus:“ Často se vyznačoval větší drsností a cynismem, zaměřením na boj o přežití v divočině nebo v drsném městském prostředí (např. v románech o Gangu v Chicagu), a silným vlivem sociálního darwinismu (Norris, London) nebo analýzou dopadů industrializace a kapitalismu na jedince (Dreiser, Crane). Měl blízko k “muckraking“ žurnalismu, odhalujícímu korupci a sociální nespravedlnost. “ “Německý naturalismus:“ Projevoval se hlavně v dramatu (Hauptmann), kde kladl důraz na sociální problematiku, bídu pracujících a autentický dialekt, často s cílem vyprovokovat společenskou debatu a upozornit na neudržitelné podmínky. “ “Český naturalismus:“ Byl méně radikální a často splýval s realismem, s jemnějšími, méně explicitními naturalistickými prvky. Autoři jako Šlejhar nebo Mrštíkové sice zobrazovali drsné podmínky venkova či města, chudobu a determinismus, ale chyběla jim Zolovova systematická teoretická základna a jejich díla byla často ovlivněna i jinými proudy, jako je impresionismus nebo symbolismus. Český naturalismus se často projevoval v kratších prozaických formách nebo v dramatu, zaměřoval se na psychologické zkoumání postav v krajních situacích a na kritiku sociálních nerovností, ale nikdy nedosáhl takové hloubky a šíře jako ve Francii či USA. “ “Žánrové varianty:“ Přestože byl naturalismus primárně spojen s románem a dramatem, jeho principy se projevily i v kratších prozaických formách, jako jsou povídky, a dokonce i v poezii, kde se objevovaly naturalistické popisy městského života. Ve všech žánrech dominovala snaha o nezkreslené, objektivní zobrazení reality, často s velkým důrazem na detail a prostředí.
💫 Vliv
Vliv naturalismu na pozdější literaturu a umění byl hluboký a dalekosáhlý, přestože jako samostatný směr postupně ustoupil z popředí. Jeho dědictví se projevilo v mnoha oblastech a přispělo k formování moderního umění, zejména v jeho realistických a sociálně kritických proudech. Naturalismus se stal základem pro rozvoj „sociálního realismu“ a “proletářské literatury“ ve 20. století, které převzaly jeho zaměření na život pracujících, sociální nespravedlnost a kritiku kapitalistické společnosti, často však s odlišným ideologickým podtextem, směřujícím k budování nového, lepšího světa. Autoři jako John Steinbeck (např. Hrozny hněvu) nebo Richard Wright (např. Syn země) navázali na naturalistickou tradici v zobrazování lidského utrpení, boje proti nepříznivým podmínkám a drtivého vlivu prostředí na jedince. Naturalistická snaha o objektivní a detailní popis ovlivnila také “reportážní literaturu“ a “investigativní žurnalismus“, známý jako “muckraking„ v USA, který se snažil odhalovat společenské problémy a korupci s neúprosnou přesností. V oblasti divadla naturalismus inspiroval vývoj “realistického dramatu“ a hereckých technik. Konstantin Stanislavskij, zakladatel moskevského uměleckého divadla, čerpal z naturalistických principů při vytváření své metody herectví, která klade důraz na psychologickou realističnost, hloubkové propracování postavy a autentické ztělesnění role. Naturalistické drama ovlivnilo dramatiky jako Eugene O’Neill, Arthur Miller nebo Tennessee Williams, kteří ve svých hrách zkoumali dopad rodinných tajemství, sociálních tlaků a psychologických komplexů na jedince, často s tragickými a deterministickými vyústěními. Na filmové umění měl naturalismus obrovský dopad. Rané “realistické filmové proudy“, jako například “italský neorealismus“ po druhé světové válce, přímo navázaly na naturalistickou snahu o nezkreslené zobrazení běžného života, chudoby a sociálních problémů, často s použitím neprofesionálních herců a natáčením v autentickém prostředí, což dodávalo snímkům syrovost. Estetika naturalismu se projevila i v “gritty realismu“ a “sociálních dramatech“ moderní kinematografie, ve filmu noir, v některých směrech francouzské Nové vlny a v současných sociálních dramatech, kde se autoři snaží o maximální autenticitu. Filmy inspirované Zolovými romány jako “Zabiják„ nebo “Germinal„ dodnes inspirují filmaře k zobrazení temných stránek společnosti a lidské povahy, nevybíravě a bez iluzí. Přijímání naturalismu v době jeho vzniku bylo značně kontroverzní a často bouřlivé. Směr vyvolal silné “kritiky“ pro svou “nemorálnost„, “sordidnost„, “pesimismus„, “vulgaritu„ a údajnou absenci estetiky. Autoři byli obviňováni z toho, že se záměrně zaměřují pouze na ošklivost, patologii a nízké instinkty člověka, a že ignorují duchovní, estetické a idealistické hodnoty, což bylo v rozporu s tehdejšími konvencemi. Jejich objektivní přístup, který se vyhýbal moralizování a ukazoval člověka jako produkt prostředí, byl často interpretován jako morální relativismus nebo nihilismus. Díla Émila Zoly a dalších naturalistů čelila časté “cenzuře“ a některá byla dokonce “zakazována“ kvůli explicitnímu zobrazení sexuality, násilí, alkoholismu nebo revolučních témat, která narušovala společenský klid. Například Zola byl za román Nana a další díla silně napadán církví, konzervativní veřejností a establishmentem. Přesto získal naturalismus i své “pochvaly“, zejména od progresivních kritiků a intelektuálů, kteří ocenili jeho odvahu odhalovat sociální nespravedlnost, jeho vědeckou preciznost v pozorování a jeho nekompromisní snahu o pravdivost, která byla vnímána jako osvěžující protiklad romantické idealizaci a realismu, který se vyhýbal nejtemnějším stránkám. Zola byl obdivován pro svou monumentalitu, systematickou metodu a detailní dokumentaci společenských vrstev, které dříve nebyly v literatuře zastoupeny. Dnes je naturalismus vnímán jako klíčový a neodmyslitelný krok ve vývoji moderní literatury a umění. Ačkoliv jeho teoretický rámec (zejména striktní determinismus) může být dnes vnímán jako příliš zjednodušující nebo reduktivní, jeho důraz na vliv prostředí, dědičnosti, sociální determinanty a psychologické motivace je stále relevantní a ovlivňuje současné chápání lidské povahy. Naturalistická díla jsou dnes považována za klasiku a jsou předmětem akademického studia, které oceňuje jejich historický význam, hloubku sociální kritiky a psychologické zobrazení postav, které předznamenalo moderní psychologický román. Jejich umělecká hodnota, spočívající v preciznosti a intenzitě zobrazení, je široce uznávána. Mnoho děl naturalistických autorů, zejména Zoly, Dreisera a Maupassanta, bylo a je opakovaně “filmově, divadelně a televizně adaptováno“, což svědčí o jejich trvalé síle a rezonanci s moderním publikem. Adaptace umožňují současným tvůrcům zkoumat věčné otázky lidské existence, sociální nerovnosti, morálních dilemat a boje za přežití optikou, která má kořeny v naturalistické estetice a která stále dokáže oslovit diváka svou syrovostí a naléhavostí. Například “Germinal„ byl mnohokrát zfilmován, stejně jako “Sestra Carrie„ nebo “Americká tragédie“, což dokazuje, že témata naturalismu – boj za přežití, sociální útlak, dopady dědičnosti a prostředí – jsou stále aktuální a univerzálně srozumitelná, ačkoli se formy jejich vyjádření vyvinuly.