📖 Úvod
České národní obrození, často označované stejným názvem i v původní češtině (či zkráceně jako Národní obrození), představuje klíčové literární, kulturní a politické hnutí, které se rozvíjelo především v českých zemích (Čechy, Morava, Slezsko) v rámci Habsburské monarchie. Jeho časové zařazení spadá do období od konce 18. století (přibližně 80. léta 18. století) až do poloviny 19. století, s vrcholným bodem kolem revolučního roku 1848, který představoval významný přelom v národně-politickém usilování.
🌍 Kontext vzniku
Historické pozadí vzniku Národního obrození je úzce spjato s osvícenským absolutismem Marie Terezie a Josefa II. Tito panovníci prosazovali centralizační a germanizační reformy, které vedly k úpadku češtiny jako jazyka vyšších vrstev, vzdělanosti a městské společnosti. Čeština se postupně stala jazykem především venkovského obyvatelstva a nižších sociálních skupin, což vyvolávalo obavy z jejího úplného zániku a s ním i zániku celého českého národa. Společenské pozadí charakterizovala postupná likvidace stavovské společnosti a nástup moderní občanské společnosti, spojené s počátky industrializace a urbanizace. Filozofické pozadí bylo zpočátku ovlivněno osvícenským důrazem na rozum, vzdělání a vědu, což vedlo k systematickému studiu jazyka, historie a kultury. V pozdějších fázích obrození se k osvícenským ideálům přidaly prvky romantismu, zdůrazňující emoce, individualitu, bohatství národní historie, folklór a svébytnost jednotlivých národů. U zrodu a v čele obrozeneckého hnutí stáli významné osobnosti jako Josef Dobrovský, považovaný za otce slavistiky a prvního vědeckého kodifikátora české gramatiky, Josef Jungmann, který systematicky obohatil českou slovní zásobu a vytvořil pětidílný Česko-německý slovník, a František Palacký, otec českého dějepisectví, který položil základy moderního pojetí české historie a národní identity svým monumentálním dílem Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě. K dalším významným osobnostem patřili Pavel Josef Šafařík (slovanský filolog), Jan Kollár (básník), František Ladislav Čelakovský (sběratel folklóru) a Karel Hynek Mácha (představitel romantismu). Obrozenci jako Václav Hanka a Josef Linda se stali známými díky kontroverzním rukopisům (Rukopis královédvorský a zelenohorský), které, ač později prokázány jako padělky, sehrály významnou roli při posilování národního sebevědomí. Politickou situaci v Habsburské monarchii ovlivňoval přetrvávající centralistický absolutismus a po napoleonských válkách Metternichovský policejní režim, který potlačoval jakékoli národnostní a revoluční projevy, což nutilo obrozence k opatrnosti a zaměření se především na kulturní, vědeckou a vzdělávací práci. Společenské změny zahrnovaly postupné formování moderního národa jako společenství sdílejícího jazyk a kulturu, emancipaci měšťanstva a šíření národního povědomí napříč vrstvami. Národní obrození se vymezovalo především proti germanizaci, úpadku češtiny a ztrátě národní identity způsobené cizí nadvládou. Naopak navazovalo na starší českou kulturní tradici (zejména na slavné období středověku, husitství, ale i na barokní vlastence jako Bohuslav Balbín), kterou však reinterpretovalo v kontextu moderního národního uvědomění, a zároveň přijímalo podněty evropského osvícenství a romantismu, adaptujíc je na české poměry.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou Národního obrození bylo komplexní úsilí o vzkříšení, kultivaci a rozvoj českého jazyka, což zahrnovalo jeho kodifikaci, obohacování slovní zásoby o neologismy i staročeské výrazy, a prosazování do všech sfér veřejného života, od školství přes správu až po umění. Paralelně probíhal intenzivní rozvoj české vědy, zejména historie (díky Palackému) a lingvistiky (díky Dobrovskému a Jungmannovi), které měly posloužit jako základ pro budování a legitimizaci národní identity. Klíčová byla snaha o vytvoření plnohodnotné české literatury, která by se mohla měřit s literaturami okolních národů, a probuzení národního povědomí u širokých vrstev obyvatelstva. Sběr a studium folklóru (lidové písně, pohádky, pověsti, říkadla) hrál zásadní roli při hledání a zdůrazňování národních kořenů a specifika. Docházelo k zakládání národních institucí, jako bylo Národní muzeum, Matice česká, a národní divadla, které se staly centry národního života a kultury. Typickými tématy a motivy byla národní historie, glorifikující slavnou minulost (Velká Morava, husitství, doba Karla IV.), láska k vlasti, jazyku a lidu jako základům národa, idealizovaný obraz venkova a prostého lidu jako uchovatelů národní tradice, boj za národní identitu, obroda národního ducha a protiněmecké tendence (často vyjádřené skrytě nebo symbolicky). Obraz typického hrdiny se proměňoval od vlasteneckého vzdělance a buditele (v první fázi), přes idealizovanou historickou postavu (Jan Hus, Jan Žižka, Přemysl Oráč) až k romantickému hrdinovi, často osamělému, trpícímu a bojujícímu za národní ideály (jako u Máchy), nebo k lidovému hrdinovi z venkovského prostředí. Obvyklé prostředí zahrnovalo venkov a vesnice jako uchovatele národní tradice a jazyka, historické epochy a události (bitvy, sněmy, hradní zdi), ale i města (zejména Praha) jako centra obrozeneckého dění a kulturního života. Konflikty se odehrávaly na úrovni národní identity (česko-německé napětí), mezi tradicí a modernitou, osvícenským racionalismem a romantickou citovostí, a mezi obrozeneckými ideály a často nepříznivou společenskou a politickou realitou. Jazyk a styl prošly významnými změnami – od purifikačních snah Josefa Dobrovského (zaměřených na čistotu a přesnost jazyka) k obohacování slovní zásoby a vytváření neologismů Josefem Jungmannem, který chtěl češtinu povznést na úroveň jiných evropských jazyků. Styl se pohyboval od osvícensky věcného, didaktického a poučného v odborné literatuře a lidovýchovné próze, k romanticky patetickému, emocionálnímu a obraznému v poezii a historické próze. Kompozice a vyprávěcí postupy zahrnovaly historické prózy s často didaktickým a výchovným záměrem, lidové povídky a báchorky s morálním poselstvím a prostou stavbou, a romantické básně a poémy s důrazem na lyrický subjekt, silné emoce a dramatické zápletky. Nejčastější literární žánry či podžánry byly: vědecká literatura (gramatiky, slovníky, dějepisy, sbírky lidové slovesnosti), poezie (lyrická – vlastenecká lyrika, balady, romance, epická – básnické povídky, vlastenecké eposy), próza (historické povídky a romány, lidové povídky, pověsti, bajky), drama (vlastenecké hry, historické hry, báchorky se zpěvy, frašky), překlady (z antiky i soudobé evropské literatury pro obohacení češtiny a čtenářské obce) a publicistika (časopisy jako Krok, Česká včela, noviny, kalendáře, almanachy). Toto komplexní a mnohovrstevnaté úsilí položilo pevné základy moderního českého národa, jazyka a kultury a připravilo půdu pro pozdější politickou emancipaci.
👥 Zastupci
Národní obrození bylo komplexní kulturní a politické hnutí, jehož cílem bylo znovuzrození české národní identity, jazyka a kultury v době ohrožení germanizací. Ačkoli se jedná primárně o specificky český fenomén, inspirovalo se širšími evropskými myšlenkovými proudy, jako bylo osvícenství a romantismus, které však neměly přímé „světové autory tohoto směru“ v českém pojetí. Klíčoví čeští autoři utvářeli podobu obrození v různých fázích: Josef Dobrovský (1753–1829), považovaný za zakladatele moderní české lingvistiky, svými díly jako „Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache“ (Podrobná mluvnice jazyka českého, 1809) a “Geschichte der böhmischen Sprache und ältern Literatur“ (Dějiny české řeči a literatury, 1792) položil vědecké základy pro studium a kodifikaci českého jazyka, čímž ilustroval osvícenskou fázi záchrany a systematizace. Josef Jungmann (1773–1847), jazykovědec, lexikograf a překladatel, svým monumentálním “Slovníkem česko-německým“ (1834–1839) a překladem Miltonova “Ztraceného ráje“ (1811) zásadně rozšířil českou slovní zásobu a dokázal, že čeština je schopna vyjádřit i nejsložitější myšlenky, čímž se snažil povznést český jazyk na úroveň světových. František Palacký (1798–1876), “otec národa“ a historik, se svým životním dílem “Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě“ (1836–1876) vytvořil ucelené historické vyprávění o českém národě, které posílilo národní vědomí a dalo Čechům pocit slavné minulosti, což představuje vrcholný historiografický a politický proud obrození. Karel Hynek Mácha (1810–1836), nejvýznamnější představitel českého romantismu, svým lyricko-epickým básnickým dílem “Máj“ (1836) přinesl do obrození silnou individuální, subjektivní a existenciální perspektivu, která sice nebyla prvoplánově národní, ale svou uměleckou kvalitou a vlivem se stala nedílnou součástí obrozeneckého kánonu. Božena Němcová (1820–1862), prozaička a sběratelka lidové slovesnosti, svými “Národními báchorkami a pověstmi“ (1845–1848) a zejména románem “Babička“ (1855) představila bohatství české lidové kultury a venkovského života, čímž přispěla k formování české národní identity skrze idealizovaný obraz venkova a tradičních hodnot. Karel Jaromír Erben (1811–1870), básník a sběratel, ve své sbírce balad “Kytice z pověstí národních“ (1853) a sbírkách “České pohádky“ (1856) umělecky zpracoval lidovou slovesnost a mýty, čímž dal českému národu originální epické dílo zakořeněné v domácích tradicích a morálních poselstvích. Pavel Josef Šafařík (1795–1861), přední slavista, ve svém díle “Slovanské starožitnosti“ (1837) propojil českou historii s širším kontextem slovanství, čímž dodal obrozeneckým snahám silný pan-slovanský rozměr.
📈 Vývoj
Vývoj Národního obrození v čase lze rozdělit do několika fází, které se plynule prolínaly a vzájemně na sebe navazovaly. “Vznik“ obrození sahá do konce 18. století, konkrétně do období osvícenství, kdy se pod vlivem josefínských reforem a německé germanizace začalo projevovat uvědomění potřeby záchrany českého jazyka a kultury. Tato raná, tzv. “obranná fáze“ (přibližně 1770–1800), byla charakterizována především jazykovědnými a historickými pracemi, jejichž cílem bylo kodifikovat a popsat český jazyk a prokázat jeho historickou kontinuitu a bohatství, což nejlépe ztělesňují Josef Dobrovský a František Martin Pelcl. Počátek 19. století přinesl fázi “jazykového a kulturního budování“ (přibližně 1800–1830), kdy se snahy soustředily na vytváření moderní české slovní zásoby, gramatiky a stylistických norem, a to díky Josefu Jungmannovi, jehož Slovník položil základy moderní češtiny a umožnil její rozvoj ve všech literárních žánrech. “Období vrcholu“ Národního obrození nastalo ve 30. a 40. letech 19. století, kdy se k jazykovědným a historickým snahám připojila silná umělecká a literární tvorba, ovlivněná evropským romantismem, a kdy se obrození začalo projevovat i v politických aspiracích; toto období je spojeno s díly Palackého, Šafaříka, Máchy, Erbena a Němcové, kteří formovali národní mýty, historické vědomí a estetické cítění. V této době se objevily i “žánrové varianty“, kdy vedle vědeckých prací vznikaly balady, pohádky, povídky, divadelní hry (Václav Kliment Klicpera, Josef Kajetán Tyl) a první romány, čímž se čeština prosazovala ve všech sférách veřejného života. Po roce 1848 a nástupu Bachova absolutismu došlo k postupnému “ústupu a proměně“ obrození, kdy se z původně celonárodního hnutí stávala záležitost české politické a kulturní elity, a kdy se obrozenecké ideály postupně transformovaly v základ pro rozvoj moderní české kultury. “Pozdní fáze obrození“, nebo spíše fáze “postobrozenecká“ (od 50. let 19. století), se projevila v literárním proudu Májovců (Neruda, Hálek), kteří sice na obrozeneckou tradici navazovali, ale zároveň požadovali modernizaci české literatury, její otevření Evropě a důraz na uměleckou kvalitu před čistě národní agitací. Z hlediska “regionálních variant“ nebylo obrození rozděleno geograficky, ale spíše ideově a žánrově; klíčovou roli hrála Praha jako centrum kulturního a vědeckého dění, ale důležitá byla i sběratelská činnost po venkově (Němcová, Erben) a důraz na moravské kořeny v některých aspektech (např. v práci Šafaříka). Celkově se obrození vyvinulo od snahy o záchranu jazyka k vytvoření moderního národa s komplexní kulturou a politickými ambicemi.
💫 Vliv
Vliv Národního obrození na pozdější literaturu a umění byl naprosto zásadní a formativní, neboť položilo základy moderní české kultury a státnosti. Z obrození přímo vycházely a na něj navazovaly literární skupiny a směry jako “Májovci“ (Jan Neruda, Vítězslav Hálek), kteří sice kritizovali omezenost obrozeneckého realismu a estetiky, ale zároveň stavěli na jeho jazykových a kulturních základech, s cílem otevřít českou literaturu širšímu evropskému kontextu a moderním uměleckým proudům. Dalšími pokračovateli byli “Ruchovci“ (Svatopluk Čech, Eliška Krásnohorská), kteří se vraceli k vlasteneckým a národním tématům, často s didaktickým poselstvím, a “Lumírovci“ (Jaroslav Vrchlický, Josef Václav Sládek), kteří se snažili povznést českou poezii na světovou úroveň prostřednictvím překladů a inspirací západní literaturou, přičemž všichni tito autoři profitovali z jazyka a kulturních institucí vybudovaných obrozenci. V podstatě veškerá pozdější česká literatura, od realismu (Alois Jirásek, který též čerpal z Palackého dějin) přes symbolismus až po modernu 20. století, stála na pevných základech vytvořených obrozenci. V době svého vzniku bylo Národní obrození zpočátku spíše okrajovým hnutím, často přijímáno s “nedůvěrou či posměchem“ ze strany německy mluvící inteligence a rakouských úřadů, které se snažily prosadit germanizaci a obávaly se nárůstu národního uvědomění. Docházelo k “cenzuře a zákazu“ některých děl či pasáží, které byly vnímány jako příliš vlastenecké nebo ohrožující jednotu monarchie; například Palackého “Dějiny“ čelily kritice za přílišné zdůrazňování husitství. Nicméně mezi českou inteligencí a postupně i širšími vrstvami obyvatelstva bylo obrození přijímáno s “rostoucím nadšením“ a stalo se klíčovým sjednocujícím prvkem, který dodával národu pocit vlastní hodnoty a naděje na lepší budoucnost. Dnes je Národní obrození vnímáno jako “fundamentální období“ českých dějin, bez něhož by neexistoval moderní český jazyk, literatura ani stát. Jeho význam je všeobecně uznáván, byť se objevují i kritické hlasy poukazující na idealizaci minulosti, romantický nacionalismus či spory o pravost rukopisů (Rukopisy královédvorský a zelenohorský), které jsou nyní obecně považovány za padělky, avšak sehrály zásadní roli v posilování národního sebevědomí v době obrození. Obrození je stále předmětem historického a literárního výzkumu a reflexe. Řada děl z období Národního obrození se dočkala “filmových, divadelních a jiných uměleckých adaptací“. Mezi nejznámější patří filmová zpracování Máchova “Máje“ (např. film F. A. Brabce z roku 2008), několikanásobné adaptace Němcové “Babičky“ (nejznámější je film z roku 1940 a televizní seriál z roku 1971), či filmová podoba Erbenovy “Kytice“ (film F. A. Brabce z roku 2001), které dokazují trvalou popularitu a rezonanci těchto děl v české kultuře. Divadla často inscenují hry Josefa Kajetána Tyla, které byly pilířem obrozeneckého dramatu. Mnohé historické postavy obrození se staly námětem dokumentárních filmů a televizních pořadů, které přispívají k udržení povědomí o této klíčové éře.