📖 Úvod
Modernismus, původním anglickým názvem Modernism, je komplexní a vlivné literární období a umělecký směr, který se primárně rozvíjel od konce 19. století, zintenzivnil se v prvních desetiletích 20. století, zejména mezi světovými válkami, a jeho vliv dozníval až do poloviny 20. století. Geograficky se jednalo o celosvětový fenomén, s epicentrem v Evropě a Spojených státech. Klíčovými zeměmi, kde se Modernismus rozvíjel, byly Velká Británie (Londýn byl významným centrem pro mnoho modernistů), Spojené státy (s rozvojem vlastní modernistické literatury), Francie (zejména v Paříži, která přitahovala mnoho experimentálních umělců a spisovatelů), Německo, Rakousko-Uhersko, Rusko, Itálie a Irsko. Značný vliv měl také ve Střední a Východní Evropě, stejně jako v Latinské Americe.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku Modernismu je spjato s epochálními změnami a otřesy, které redefinovaly západní civilizaci. Klíčovým katalyzátorem byl šok z První světové války (1914-1918), která otřásla vírou v pokrok, racionalitu a tradiční hodnoty evropské společnosti, zanechala za sebou miliony mrtvých a hlubokou kolektivní trauma. Předcházela jí a doprovázela ji masivní industrializace a urbanizace, které transformovaly venkovskou společnost v anonymní městské aglomerace a vedly k pocitu odcizení a fragmentace lidské existence. Politická situace byla charakterizována kolapsem starých impérií (Rakousko-Uhersko, Osmanská říše, Ruské impérium), vzestupem nových národních států, nástupem totalitních ideologií (fašismus, komunismus) a následnou hospodářskou krizí 30. let 20. století, která prohloubila sociální nejistotu a deziluzi. Společenské změny zahrnovaly rapidní technologický pokrok (automobily, letadla, radio, kinematografie), rozvoj masové kultury, ale i významné posuny v postavení žen (volební právo, větší nezávislost) a rozklad tradičních rodinných a morálních struktur, často spojovaných s viktoriánskou dobou. Filozofické pozadí bylo ovlivněno myšlenkami, které zpochybňovaly dosavadní jistoty: Friedrich Nietzsche s jeho kritikou morálky a náboženství a konceptem „smrti Boha“, Henri Bergson s teorií subjektivního času a intuice, a především Sigmund Freud s psychoanalýzou, která odhalila komplexnost a iracionalitu lidského podvědomí a nevědomých motivací. Albert Einsteinova teorie relativity pak zpochybnila absolutní povahu času a prostoru, což mělo dopad na vnímání reality. U zrodu Modernismu nestál jeden konkrétní zakladatel, nýbrž celá generace myslitelů, umělců a spisovatelů, kteří se snažili reagovat na tyto změny. Mezi klíčové postavy, které stály u jeho zrodu a formovaly jeho myšlenkové proudy, patří právě zmínění filozofové a vědci, ale také umělci jako kubisté (Picasso, Braque), futuristé (Marinetti) v malířství a sochařství, kteří experimentovali s formou a perspektivou. Modernismus se vehementně vymezoval proti realismu a naturalismu, které považoval za nedostatečné pro zachycení komplexnosti moderního světa a lidské psychiky, odmítal jejich objektivní zobrazení vnější reality, lineární vyprávění a předvídatelné zápletky. Rovněž se odvracel od romantismu s jeho idealizací přírody, emocí a individualismu, stejně jako od viktoriánského moralismu a sentimentality. Na druhou stranu Modernismus navazoval na některé aspekty symbolismu, především na jeho důraz na subjektivní prožitek, metaforu, alegorii a jazykovou mnohovýznamovost, a dále na impresionismus a postimpresionismus v umění, které kladly důraz na subjektivní vnímání a fragmentaci reality.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika Modernismu se vyznačují radikálním odklonem od tradičních forem a narativních konvencí, snahou reflektovat novou, rozfragmentovanou realitu a komplexní vnitřní svět člověka. Typická témata a motivy zahrnují odcizení, osamělost a deziluzi jednotlivce v moderním světě, ztrátu smyslu a hodnot, rozpad identity, úzkost, existenciální prázdnotu, trauma války a společenského chaosu. Objevují se motivy času (často vnímán jako subjektivní, nelineární, fragmentovaný), paměti, úpadku, sexuality, morální relativismu a podvědomí. Modernisté se často snažili redefinovat hrdinství v době, kdy tradiční hrdinové ztratili své místo. Obraz typického hrdiny je tak často anti-hrdina: pasivní, nerozhodný, vnitřně rozervaný intelektuál, citlivý jedinec zápasící s pocity marnosti a odcizení, často neurotický a neschopný jednat. Hrdina je spíše pozorovatelem než aktivním účastníkem děje, často s omezeným nebo zkresleným vnímáním reality, což z něj činí nespolehlivého vypravěče. Obvyklé prostředí jsou anonymní velkoměsta, která fungují jako labyrinty, symboly moderní anomie a izolace, ale také jako místo setkávání různých sociálních vrstev. Dále se objevují klaustrofobní interiéry, kavárny, bary nebo místa, která symbolizují únik z reality. Konflikty jsou převážně vnitřní, psychologické a existenciální: boj jednotlivce s vlastními démony, s pocity absurdity, s neschopností komunikovat či najít smysl života. Objevují se i konflikty mezi minulostí a přítomností, mezi rozumem a emocemi, nebo mezi jedincem a odcizenou společností. Jazyk a styl Modernismu jsou vysoce experimentální, často komplexní a náročné na čtenáře. Vyznačují se nekonvenční syntaxí, elipsou, metaforičností, bohatou symbolikou, narážkami na mytologii, biblické texty, historii a literaturu, častou ironií a parodií. Důraz je kladen na vnitřní monolog, proud vědomí (stream of consciousness), volné asociace a juxtapoziční techniky, kde jsou zdánlivě nesouvisející prvky postaveny vedle sebe. Texty jsou často vícesmyslné a vyžadují aktivní interpretaci. Kompozice je obvykle nelineární, fragmentovaná, mozaiková, často s porušenou chronologií a skoky v čase. Děj není vždy souvislý, spíše se skládá z útržků, reminiscencí a dojmů, což odráží modernistické vnímání reality jako roztříštěné. Často se objevuje i polyfonie, tedy zapojení více hlasů a perspektiv. Vyprávěcí postupy zahrnují proud vědomí, vnitřní monolog, střídání perspektiv (často nespolehlivých vypravěčů), volnou nepřímou řeč a užívání objektivního popisu, který se ale ve svém důsledku stává subjektivním. Příběh je často záměrně nejasný a otevřený, bez jednoznačného rozuzlení. Nejčastějšími literárními žánry a podžánry jsou psychologický a experimentální román, povídka, dále modernistická poezie (volný verš, imagismus, symbolistní tendence) a v dramatu například absurdní drama nebo experimentální divadlo. Cílem bylo vytvořit nové formy, které by odpovídaly novému vnímání světa a člověka, a zároveň aktivně zapojit čtenáře do tvorby smyslu díla.
👥 Zastupci
Modernismus je klíčový literární směr 20. století, který radikálně proměnil umělecké myšlení a vyjadřování, reagující na společenské, vědecké a technologické změny a krize moderní doby. Mezi nejvýznamnější světové autory modernismu patří James Joyce, jehož román „Ulysses“ je mistrovským dílem proudu vědomí, které detailně sleduje myšlenky a zážitky postav během jednoho dne v Dublinu, a exemplárně tak ilustruje modernistické zkoumání vnitřního světa a experimenty s jazykem a narativní strukturou. Virginia Woolfová s díly jako “Paní Dallowayová“ a “K majáku“ mistrně využívá techniku proudu vědomí k zachycení subjektivní reality a psychologické hloubky postav, odrážející fragmentovanost moderní zkušenosti. T. S. Eliot a jeho epická báseň “Pustá země“ se stala manifestem modernistické poezie, využívající fragmentace, aluzí a symboliky k vyjádření deziluze a duchovní prázdnoty poválečné Evropy. Marcel Proust ve svém cyklu “Hledání ztraceného času“ prozkoumává paměť, čas a subjektivní vnímání reality prostřednictvím rozsáhlých introspektivních pasáží a komplexního jazyka, což je ústřední pro modernistické chápání identity. Franz Kafka s romány jako “Proces“ a “Zámek“ a povídkou “Proměna“ zachycuje pocity úzkosti, odcizení a bezmoci jednotlivce tváří v tvář nesrozumitelné byrokracii a existenciální absurdnosti, což jsou stěžejní témata moderní doby. Ernest Hemingway se svými díly “Sbohem, armádo!“ a “Fiesta“ (The Sun Also Rises) prosadil díky úspornému, objektivnímu stylu a “teorii ledovce„, zaměřující se na vnější projevy hlubokých vnitřních traumat “ztracené generace“ po první světové válce. William Faulkner ve svých románech “Hluk a vřava“ a “Když jsem umírala“ experimentuje s více vypravěči, nelineárními časovými rovinami a proudem vědomí, aby složitě prozkoumal úpadek amerického Jihu a psychiku svých postav. F. Scott Fitzgerald ve “Velkém Gatsbym“ kriticky reflektuje americký sen a morální úpadek Jazzového věku prostřednictvím mistrovsky vykreslených postav a lyrického jazyka, ukazující prázdnotu za nablýskanou fasádou moderní společnosti. Z českých autorů modernismu vyniká Vladislav Vančura s díly jako “Markéta Lazarová“ a “Rozmarné léto“, jež se vyznačují experimenty s archaizujícím jazykem, stylizací a narativní strukturou, která kombinuje epické prvky s hravou ironií a tak se vymyká tradičnímu realismu. Karel Čapek ve svých filozofických románech “Hordubal“ a “Povětroň“ se věnuje subjektivitě vnímání, relativitě pravdy a hranicím lidského poznání prostřednictvím mnohostranných pohledů na stejnou událost, což je typické modernistické zpochybňování objektivní reality. Ivan Olbracht s románem “Žalář nejtemnější“ proniká hluboko do psychologie člověka a morálních dilemat, což sice čerpá z realismu, ale obohacuje jej o silnou vnitřní perspektivu a sociální kritiku, typickou pro modernistické obavy o stav jedince ve společnosti.
📈 Vývoj
Modernismus jako literární směr začal vznikat koncem 19. století a počátkem 20. století jako reakce na pocit krize tradičních hodnot, fragmentace společnosti a rychlých změn způsobených industrializací, urbanizací a novými vědeckými poznatky (Freudova psychoanalýza, Einsteinova teorie relativity). Za jeho ranou fázi lze považovat dobu před první světovou válkou, kdy se objevovaly první náznaky experimentů s formou, jazykem a vnímáním reality, často ve spojení se symbolismem, imagismem a avantgardními uměleckými směry jako futurismus nebo kubismus. První světová válka se stala katalyzátorem a výrazně urychlila rozvoj modernismu, neboť potvrdila pocit deziluze, ztráty smyslu a potřebu nového uměleckého vyjádření, které by reflektovalo rozbitý svět. Období vrcholu modernismu spadá do 20. a 30. let 20. století, kdy vznikala jeho nejvýznamnější a nejradikálnější díla, často označovaná jako „high modernism“. V této době autoři jako Joyce, Woolfová, Eliot, Faulkner nebo Proust plně rozvinuli techniky proudu vědomí, nelineárního vyprávění, fragmentace, mnohoperspektivnosti, intertextuality a komplexní symboliky, čímž zásadně proměnili podobu románu a poezie. Cílem bylo zachytit vnitřní svět, subjektivní prožívání, psychologickou hloubku a komplexnost moderního člověka. Postupný ústup modernismu nastal koncem 30. a ve 40. letech, kdy se začaly objevovat nové tendence, často reagující na politické události (vzestup totalitních režimů, druhá světová válka). Někteří autoři buď zemřeli, nebo se jejich tvorba posunula k jiným směrům, zatímco náročné experimentální formy začaly být považovány za vyčerpané. Modernismus se postupně transformoval do nových směrů, zejména postmodernismu. Co se týče národních a regionálních variant, modernismus měl silné centrum v angloamerické literatuře (Velká Británie a USA) s autory jako Joyce, Woolfová, Eliot, Pound, Faulkner, Hemingway. Francouzský modernismus se projevoval například v díle Prousta a často se prolínal se surrealismem. V německy mluvících zemích dominoval existenční modernismus Kafky a Rilkeho. V českém prostředí se modernismus projevoval ve specifických formách a často se prolínal s avantgardními hnutími (Devětsil, poetismus, surrealismus), expresionismem a sociálně kritickým realismem. Autoři jako Vančura či Čapek experimentovali s jazykem a narativními postupy, reflektovali krizi moderního světa a psychologickou složitost postav, čímž navazovali na modernistické tendence, ačkoli jejich styl byl často odlišný od angloamerického „high modernismu“. Z žánrových variant se modernismus nejvýrazněji projevil v románu a poezii, kde nabídl největší prostor pro formální a narativní experimenty.
💫 Vliv
Vliv modernismu na pozdější literaturu a umění je obrovský a dodnes patrný. Je přímým předchůdcem a zároveň fundamentem pro mnoho pozdějších směrů, zejména pro postmodernismus, který často rozvíjel modernistické techniky jako fragmentace, intertextualita a zpochybňování objektivní reality, ale s větším důrazem na hravost, ironii a skepsi vůči velkým narativům (např. Umberto Eco, Thomas Pynchon, Jorge Luis Borges). Dále ovlivnil existencialismus, který sdílel modernistické obavy o odcizení a hledání smyslu v nesmyslném světě (Albert Camus, Jean-Paul Sartre). Techniky proudu vědomí, nelineárního vyprávění a vícenásobných perspektiv se staly standardními nástroji mnoha současných spisovatelů napříč žánry. V umění modernismus ovlivnil mimo jiné výtvarné směry jako kubismus, futurismus nebo surrealismus. V době svého vzniku byl modernismus přijímán s velkými kontroverzemi. Často čelil ostré kritice pro svou obtížnost, nečitelnost, elitářství a pro údajné opouštění tradičních hodnot a morálky. Byl vnímán jako útok na literární konvence a často se setkával s nepochopením ze strany širší veřejnosti i konzervativní kritiky. Některá díla, například Joyceův “Ulysses“, byla dokonce zakázána a cenzurována pro svou údajnou obscénnost. Na druhou stranu byl modernismus nadšeně oslavován avantgardními kruhy a progresivními kritiky, kteří v něm viděli odvážnou a nezbytnou reakci na moderní svět a jeho krize, oceňovali jeho inovaci a snahu o hlubší zkoumání lidské psychiky. Dnes je modernismus považován za jedno z nejvýznamnějších a nejvlivnějších období v dějinách literatury a umění. Jeho díla jsou kanonická, studují se na univerzitách po celém světě a jsou neustále předmětem akademického výzkumu. Přestože jsou mnohá díla stále vnímána jako náročná, jejich umělecká hodnota a hloubka jsou všeobecně uznávány. Modernistická díla se dočkala mnoha filmových, divadelních a jiných uměleckých adaptací. Příkladem jsou četné filmové adaptace Fitzgeraldova “Velkého Gatsbyho“ (např. z let 1974 a 2013), Kafkova “Procesu“ (filmy Orsona Wellese z roku 1962 nebo adaptace Davida Jonese z roku 1993), nebo filmové zpracování Woolfové “K majáku“ (1983) či “Paní Dallowayové“ (1997). Divadelní adaptace Kafky jsou běžné, stejně jako interpretace modernistické poezie. Modernismus tak zůstává základním pilířem, z něhož čerpá a s nímž se vyrovnává velká část současné umělecké tvorby.