📖 Úvod
Moderna, též nazývaná Modernismus, je široký a komplexní literární směr, který se rozvíjel převážně na přelomu 19. a 20. století a v první polovině 20. století, s dozvuky až do poválečného období. Její původní názvy jsou často odvozeny od slova „moderní“ v daném jazyce, například anglický Modernism, francouzský Modernisme nebo španělský a italský Modernismo. Tento směr se neomezoval na jednu zemi, ale šířil se globálně, s nejvýraznějšími centry v Evropě (zejména ve Francii, Anglii, Německu, Irsku, Itálii, Rusku a později i v Československu) a ve Spojených státech amerických. Období Moderny tak zahrnuje širokou škálu národních literatur a uměleckých projevů, které sdílely podobné vymezení vůči minulosti a hledání nových forem.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku Moderny je úzce spjato s hlubokou krizí tradičních hodnot a norem, která se projevila na konci 19. a počátku 20. století. Klíčovými faktory byly rychlá industrializace, masivní urbanizace, rozvoj vědy a techniky, který otřásl dosavadními náboženskými a filozofickými jistotami. Politická situace byla charakterizována nárůstem nacionalismu, koloniálními spory a především traumatickou zkušeností první světové války, která definitivně zbořila iluze o pokroku a racionalitě lidstva. Následný vzestup totalitních režimů (komunismus, fašismus, nacismus) a Velká hospodářská krize dále prohloubily pocit úzkosti a deziluze. Společenské změny zahrnovaly proměnu životního stylu, rostoucí roli masmédií, rozvoj nových technologií a emancipaci žen. Filozofické zázemí Moderny bylo ovlivněno myšlenkami Friedricha Nietzscheho (kritika tradiční morálky, koncept vůle k moci a nadčlověka), Sigmunda Freuda (objev nevědomí, psychologické motivace, sexualita), Henriho Bergsona (význam intuice, subjektivní vnímání času) a Ernsta Macha (pozitivismus, zpochybnění objektivní reality). Tyto teorie vedly k relativizaci objektivní pravdy a zdůraznění subjektivní zkušenosti. Nelze jmenovat jediného zakladatele Moderny; spíše se jednalo o souběžný a vzájemně se ovlivňující proud, který se spontánně formoval v různých uměleckých a intelektuálních centrech. U jejího zrodu stálo mnoho myslitelů a umělců, kteří nezávisle na sobě hledali nové výrazové prostředky. Moderna se programově vymezovala především proti předchozím směrům, jako byl realismus a naturalismus, odmítajíc jejich objektivní popisnost, víru ve vědeckou přesnost a konvenční formy. Kritizovala také sentimentální idealizaci romantismu a naivní víru v pokrok pozitivismu. Naopak navazovala na některé aspekty symbolismu a impresionismu, zejména v zájmu o subjektivitu, náladu a formu, ale posunula je do radikálnějšího, experimentálnějšího vyjádření. Také se inspirovala dekadencí v pocitu krize a rozkladu, ale snažila se nalézt nové cesty a řešení, nikoli pouze rezignovat.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika Moderny se vyznačují hlubokým experimentátorstvím a snahou o radikální inovaci ve všech aspektech literárního projevu. Typická témata a motivy zahrnují odcizení jedince ve společnosti, existenciální úzkost, ztrátu smyslu života, rozpad identity, krizi morálních hodnot, složitost mezilidských vztahů, problematiku paměti a času, vliv podvědomí a nevědomí, trauma války a zmatek moderního velkoměsta. Častým motivem je i hledání nových forem spirituality či smyslu v fragmentovaném světě. Obraz typického hrdiny je složitý a rozporuplný. Jde o postavu často introspektivní, intelektuální, nejistou, trpící vnitřními konflikty a pocitem osamělosti či izolace. Není to již celistvá, jasně definovaná osobnost, ale spíše rozpolcený jedinec, který se snaží pochopit sebe sama a své místo ve světě. Je často outsiderem, neschopným plně se integrovat do společnosti. Obvyklé prostředí je urbanizované, chaotické velkoměsto, které symbolizuje anonymitu, složitost a odcizení moderního života. Konflikty se přesouvají z vnější roviny do vnitřního světa hrdiny – jsou psychologické, existenciální, spojené s krizí komunikace a identitou. Jazyk a styl Moderny jsou vysoce experimentální, komplexní a mnohovrstevné. Často se objevuje proud vědomí (stream of consciousness), vnitřní monolog, asociativní myšlení a subjektivní vnímání reality. Autoři využívají bohatou metaforiku, symboliku, aluze a intertextualitu. Jazyk může být fragmentární, plný elips, neobvyklých syntaktických konstrukcí, což reflektuje roztříštěnost a zmatek moderního světa. Časté je i hraniční, hovorové či vulgarizované vyjadřování, které narušuje estetické normy. Kompozice je nelineární, fragmentární, asociativní, často bez tradiční dějové linky. Může zahrnovat časové skoky, více perspektiv vyprávění, montáž různých útržků či koláž. Důraz je kladen na otevřenost díla a na aktivní účast čtenáře v interpretaci. Vyprávěcí postupy zahrnují subjektivní perspektivu, spoléhání na introspekci, hloubkovou psychologizaci postav a zkoumání jejich nevědomých motivací. Často se objevuje nespolehlivý vypravěč, který zpochybňuje konvenční vnímání reality. Nejčastější literární žánry a podžánry jsou román (zejména psychologický, filozofický, experimentální, román-řeka), novela a povídka, v poezii pak volný verš, polytematické básně a lyrické cykly, často s epickými prvky. Drama se transformuje do absurdního dramatu, které tematizuje nesmyslnost existence, i když to už je spíše poválečný vývoj s kořeny v modernismu. Důraz je na celkové umělecké dílo, které je často obtížné zařadit do jedné škatulky.
👥 Zastupci
Moderna je široký literární směr konce 19. a první poloviny 20. století, který se vyznačuje radikálním rozchodem s dosavadními tradicemi, důrazem na individualismus, subjektivitu, experimentování s formou a jazykem a reflexí krize moderního člověka. Mezi klíčové světové autory patří Charles Baudelaire se sbírkou “Květy zla“, která boří konvence krásy a zavádí estetiku ošklivosti, čímž předznamenává moderní přístupy. Stéphane Mallarmé a jeho “Faunovo odpoledne“ ilustruje symbolistické hledání hudebnosti, mnohoznačnosti a důrazu na formu před přímým sdělením. Marcel Proust s monumentálním cyklem “Hledání ztraceného času“ se zaměřuje na proud vědomí, subjektivní vnímání času a paměť, čímž zásadně ovlivnil moderní prózu. James Joyce s románem “Odysseus“ experimentuje s jazykem, nelineární narací, vnitřním monologem a mytologickými odkazy, což z něj činí klíčové dílo literární moderny. Virginia Woolf ve svém románu “K majáku“ zkoumá psychologii postav, vnitřní prožívání a nelineární plynutí času, což je pro modernismus typické. T.S. Eliot s básní “Pustá země“ s fragmentární strukturou a deziluzí reflektuje krizi moderní civilizace a je jedním z vrcholů modernistické poezie. V české literatuře se k moderně hlásí Josef Svatopluk Machar se sbírkou “Confiteor“, kde kritizuje soudobou společnost a konvenční morálku, vyjadřuje individualismus a deziluzi. Otokar Březina ve “Tajemných dálkách“ přináší mystickou hloubku, metafyzické úvahy a hudebnost verše, dokonale ilustrující symbolistní a duchovní rozměr české moderny. Antonín Sova v “Zlomené duši“ odráží impresionistické a symbolistní tendence s melancholií a citovou rozervaností. Karel Hlaváček s “Pozdě k ránu“ představuje vrcholný projev české dekadence a symbolismu s důrazem na skepsi, náladovost a formální dokonalost.
📈 Vývoj
Vývoj moderny začal koncem 19. století jako revolta proti realismu, naturalismu a pozitivismu, reagující na nespokojenost s konvenčními formami a rychlou industrializací a urbanizací. Její rané fáze zahrnovaly symbolismus, dekadenci a impresionismus, které zdůrazňovaly estetiku, subjektivitu, hudebnost a únik z reality. Období vrcholu nastalo v první polovině 20. století, především v meziválečném období (cca 1910-1930), kdy se moderna plně rozvinula v reakci na krizi tradičních hodnot po první světové válce, s nástupem psychoanalýzy a relativismu, což vedlo k intenzivnímu experimentování s formou, jazykem a hluboké psychologické analýze. V této fázi se objevují techniky jako proud vědomí, fragmentární narace a intertextualita, které zpochybňují objektivní realitu. Postupný ústup moderny nastal po druhé světové válce, kdy se její principy buď staly součástí mainstreamové literatury, nebo byly dále rozvíjeny a transformovány do postmoderny, která s modernou polemizuje a paroduje ji. Mezi národní a žánrové varianty patří specifická Česká moderna, která se zformovala Manifestem České moderny v roce 1895 s požadavky individualismu a svobody tvorby, zahrnující dekadenci a symbolismus (Machar, Březina, Hlaváček). Britský a irský modernismus (Joyce, Woolf, Eliot) se soustředil na experimentální prózu, psychologickou hloubku a proud vědomí. Francouzský modernismus (Proust) se věnoval psychologické analýze a zkoumání času a paměti. Německý a rakouský modernismus (Kafka, Rilke) se zabýval existenciální úzkostí a absurditou. Americký modernismus (Faulkner, Hemingway) reflektoval poválečnou deziluzi a hledal nový výraz. Žánrově se moderna projevila v poezii (symbolismus, Eliot), próze (Joyce, Proust, Woolf) a dramatu (Pirandello).
💫 Vliv
Vliv moderny na pozdější literaturu a umění je nedocenitelný a dalekosáhlý. Zásadně ovlivnila vznik a vývoj “postmodernismu“, který na její základy navázal, rozvinul je a zároveň je často kriticky reflektoval nebo parodoval. Mnohé literární techniky, jako je proud vědomí, fragmentární struktura, nelineární vyprávění, vnitřní monolog a intertextualita, které moderna průkopnicky zavedla, se staly integrální součástí moderní a současné literatury a jsou běžně používány autory po celém světě. Dále moderna ovlivnila “absurdní drama“ (Samuel Beckett, Eugène Ionesco) a nepřímo přispěla k formování “existencialismu“ v literatuře (Albert Camus, Jean-Paul Sartre), který sdílel modernistickou úzkost z odcizení a hledání smyslu. Ve výtvarném umění inspirovala směry jako “kubismus, surrealismus a expresionismus“, v hudbě ovlivnila atonální skladatele jako Arnold Schönberg a v neposlední řadě se promítla do “filmového vyprávění“, kde se experimentovalo s nelineárním časem a subjektivním pohledem. V době svého vzniku byla moderna často přijímána s “kontroverzí, nepochopením a kritikou“. Díla byla vnímána jako příliš složitá, elitářská, „nemorální“ nebo nesrozumitelná. Příkladem je cenzura Baudelaireových “Květů zla“ pro obscénnost nebo zákaz Joyceova “Odyssea“ v USA a Velké Británii ze stejného důvodu. V Českých zemích Manifest České moderny vyvolal značné polemiky, ale zároveň zformoval novou, progresivní generaci. Navzdory počátečním odporům si moderna postupně vydobyla uznání. Dnes je moderna “vnímána jako jedno z nejdůležitějších a nejrevolučnějších období“ v dějinách literatury a umění, které zásadně změnilo chápání narace, jazyka a role umělce. Její díla jsou součástí povinné četby, akademických studií a jsou neustále nově interpretována. Existuje řada filmových a divadelních adaptací – například adaptace děl Virginie Woolf (“Hodiny“ inspirované “Paní Dallowayovou“), F. Scotta Fitzgeralda (“Velký Gatsby“) nebo četné filmové a divadelní zpracování Kafkových románů (“Proces“, “Zámek“), které demonstrují trvalou aktuálnost a hloubku modernistických témat.