📖 Úvod
Mladé Německo, v originále Junges Deutschland, byl literární a intelektuální směr rozvíjející se především ve 30. a počátkem 40. let 19. století, konkrétně v období mezi červencovou revolucí ve Francii (1830) a březnovou revolucí v Německu (1848). Geograficky se rozvíjel především na území tehdejšího Německého spolku, tedy v různých státech a královstvích, které tvořily dnešní Německo. Jeho působení však mělo dopad i za hranicemi a ovlivnilo liberální myšlení v celé Evropě.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku Mladého Německa je neodmyslitelně spjato s obdobím po Vídeňském kongresu (1815) a tzv. Restaurací, kdy se evropské monarchie snažily potlačit liberální a nacionální hnutí, která vzešla z osvícenství a Velké francouzské revoluce. Toto období je v německých dějinách označováno jako Vormärz (předbřeznové období), trvající zhruba od roku 1815 do března 1848. Politická situace v Německém spolku byla charakterizována silnou konzervativní reakcí, metternichovským absolutismem a rozsáhlou cenzurou, která zasahovala do všech oblastí veřejného života, včetně literatury a tisku. Klíčovým repressivem byly Karlsbaderské dekrety (Karlsbader Beschlüsse) z roku 1819, které drasticky omezovaly akademickou svobodu, svobodu tisku a zakazovaly studentské spolky (Burschentums), což vedlo k pronásledování liberálních a nacionalistických intelektuálů a vytvoření atmosféry strachu a autocenzury. Společenské změny zahrnovaly vzestup vzdělané buržoazie, která toužila po politické účasti, občanských svobodách, svobodě slova, tisku a sjednocení Německa, které bylo v té době roztříštěno do mnoha menších států s vlastními vládami a zákony. Filozoficky se Mladé Německo opíralo o dědictví osvícenství, zdůrazňující rozum, kritické myšlení, pokrok, toleranci a lidská práva, a odmítalo náboženský dogmatismus. Silně je ovlivnila francouzská červencová revoluce roku 1830, která ukázala, že změna je možná a inspirovala k touze po podobných reformách v Německu. Hnutí nemělo jednoho konkrétního zakladatele v čele, ale skupina spisovatelů se shromáždila kolem podobných idejí, spojených snahou o modernizaci a liberalizaci společnosti. Mezi ústřední postavy patřili Karl Gutzkow, Heinrich Laube, Theodor Mundt, Ludolf Wienbarg a Heinrich Heine, přičemž pojem „Mladé Německo“ (Junges Deutschland) poprvé použil Ludolf Wienbarg ve svém díle „Aesthetische Feldzüge“ (Estetické tažení) z roku 1834, aby označil novou generaci, která se vzdalovala idealistické filozofii a romantismu. Skupina se výrazně vymezovala proti předchozím směrům. Ostře kritizovala „romantismus“ (Romantik) pro jeho únik do minulosti, mysticismus, sentimentálnost, idealizaci středověku, náboženskou bigoterii a především pro jeho apolitičnost a nedostatek zájmu o naléhavé společenské problémy. Mladí Němci vnímali romantismus jako ztělesnění reakce, pasivity a úniku od reality do snových světů. Zároveň se vymezovali proti “biedermeieru“, který sice byl realističtější ve zobrazení měšťanského života, ale jeho důraz na idylický domácí život, soukromí, apolitickou měšťanskou morálku a rezignaci na politickou aktivitu považovali za projev pasivity a konformismu s represivním režimem, únik od veřejné zodpovědnosti. Naopak navazovali na osvícenské ideály humanity, tolerance, svobody myšlení a na radikálnější myšlenky Velké francouzské revoluce, s cílem aktualizovat je pro německé poměry a prosadit je do německé společnosti. Snažili se o literaturu angažovanou, která by sloužila jako nástroj společenské a politické změny a která by formovala veřejné mínění. Jejich cílem bylo “emancipovat maso od ducha,“ tedy přinést svobodu a pokrok i do materiálního života lidí, nejen do abstraktních idejí.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou Mladého Německa byla především jeho silná politická a společenská angažovanost a zaměření na současné aktuální otázky. Typickými tématy a motivy byly: boj za politickou svobodu, demokracii a ústavní reformy, kritika absolutismu, feudálních přežitků, církevních dogmat a cenzury, volání po sjednocení Německa (na liberálních, nikoli nacionalistických základech), emancipace žen (právo na vzdělání, nezávislost) a Židů (rovnoprávnost), sociální spravedlnost, modernizace společnosti, pokrok a víra v budoucnost. V dílech se často objevovala i témata osvobozující sexuality, smyslovosti a kritika tradiční pokrytecké morálky a společenských tabu. Obraz typického hrdiny byl ztělesněním osvíceného intelektuála, kritického pozorovatele společnosti, často v roli rebela nebo outsidera, který se neváhal postavit proti konvencím a represivnímu systému. Byl to hrdina, který usiloval o svobodu myšlení a jednání, byl společensky angažovaný, často bojovně nespokojený se stávajícím stavem věcí a snažil se o aktivní změnu. Obvyklé prostředí pro děj byla města, měšťanské salony, kavárny a cestování, které umožňovalo srovnávání německé reality s liberálnějšími zeměmi (např. Francií nebo Anglií) a reflexi společenských poměrů. Konflikty se točily kolem střetu jednotlivce s represivním státem, osvícenských ideálů s konzervativní tradicí a reakcí, svobody projevu s cenzurou a emancipačních snah s patriarchální a autoritářskou společností. Jazyk a styl byly charakteristické svou jasností, přímostí, srozumitelností, břitkostí a často polemickým, až satirickým tónem. Spisovatelé se snažili o živý, často publicistický, esejistický a publicistický projev, který se odlišoval od sentimentality a obrazotvornosti romantismu. Hojně využívali ironii, sarkasmus, cynismus a vtip k odhalení pokrytectví a absurdity společenských poměrů. Kompozice děl byla často volnější, zejména v románech a cestopisech, které sloužily jako platforma pro eseje, úvahy, komentáře k aktuálním událostem a otevřené proklamace názorů. Často se objevovaly vsuvky a přímé promluvy k čtenáři. Vyprávěcí postupy zahrnovaly kombinaci subjektivního prožitku s objektivní kritikou, často s využitím ich-formy v esejích, cestopisech a memoárech, což dodávalo textu autenticitu a bezprostřednost. Nejčastějšími literárními žánry a podžánry byly: tendenční román (Tendenzroman), který explicitně zastával nějakou tezi nebo ideu a sloužil k šíření politických a sociálních názorů (např. Gutzkowův „Wally, die Zweiflerin“ vyvolal skandál kvůli kritice církve a zobrazení ženské sexuality); cestopis (Reisebilder), který Heinrich Heine povýšil na uměleckou formu plnou satirických postřehů, politických narážek a osobních reflexí (např. „Reisebilder“); esejistická próza a publicistika, které byly klíčovými nástroji pro vyjádření názorů, kritiky a osvěty; a politicky angažovaná lyrika a drama, byť román a esej byly dominantnější a efektivnější pro šíření myšlenek. Cílem literatury Mladého Německa nebylo jen estetické potěšení, ale především agitace, vzdělávání, provokace k zamyšlení a podpora společenských změn směrem k liberální a svobodnější společnosti.
👥 Zastupci
Mladé Německo (Junges Deutschland) bylo německé literární hnutí 30. let 19. století, jehož cílem bylo prosazovat společenské, politické a náboženské svobody. Mezi jeho nejvýznamnější světové autory (hnutí bylo primárně německé a nemělo přímé české představitele v původním smyslu) patřili: Karl Gutzkow, jehož román “Wally, die Zweiflerin“ (1835) skandalizoval svou kritikou náboženských dogmat a emancipovanou ženskou postavou, čímž exemplárně ilustruje revoluční a společensky kritický duch hnutí. Dalším klíčovým dílem je jeho rozsáhlý sociální román “Die Ritter vom Geiste“ (1850-1852), který, ačkoliv vznikl později, rozvíjí témata společenské kritiky a boje za ideály svobody, typické pro Mladé Německo. Heinrich Laube, autor cestopisů a románů, jako je cyklus “Das junge Europa“ (1833-1837), zachycuje v něm aktuální společenské a politické nálady v Evropě a touhu po sjednocení a pokroku, což dokonale vystihuje internacionalistické a reformní ambice směru. Jeho hra “Die Karlsschüler“ (1847) sice vznikla po zákazu hnutí, ale svým obsahem kritiky absolutismu a obhajoby svobody ducha navazuje na jeho ideály. Ludolf Wienbarg, teoretik hnutí, ve svém díle “Ästhetische Feldzüge“ (1834) formuloval programové požadavky Mladého Německa na literaturu jako nástroj společenské kritiky a emancipace, čímž poskytl hnutí jeho ideologický základ. Theodor Mundt se do povědomí zapsal románem “Madonna. Unterhaltungen mit einer Heiligen“ (1835), který stejně jako Gutzkowova “Wally“ provokoval náboženským skepticismem a kritickým postojem k morálce doby. I když nejsou přímými členy jádra Mladého Německa, nesmí být opomenuti Heinrich Heine a Ludwig Börne, jejichž novinářská a esejistická tvorba, plná satirické kritiky a boje za svobodu myšlení a projevu, položila ideové základy a vytvořila prostředí pro vznik a rozvoj Mladého Německa, čímž představují jeho duchovní předchůdce a inspirátory. Heineho sbírka “Reisebilder“ (1826-1831) satiricky komentuje německé poměry a předsudky, zatímco Börneho “Briefe aus Paris“ (1830-1833) nabízejí pohled na svobodnější francouzskou společnost a kritiku poměrů v Německu.
📈 Vývoj
Hnutí Mladé Německo vzniklo v Německu v období tzv. Vormärz (předbřeznové období) na počátku 30. let 19. století jako reakce na politickou a společenskou stagnaci po Vídeňském kongresu (1815), restauraci monarchistických režimů a represivní Metternichovský systém, který potlačoval jakékoli liberální myšlenky. Bylo silně ovlivněno ideály Francouzské revoluce, myšlenkami osvícenství a Hegeliánskou filozofií, která kladla důraz na dialektický vývoj a pokrok. Vzniklo z nespokojenosti s opojením romantismem, který považovalo za únik od reality, a volalo po literatuře angažující se v současných společenských a politických otázkách. Období jeho vrcholu lze datovat do let 1830-1835, kdy se kolem jeho hlavních představitelů – Gutzkowa, Laubeho, Wienbarga a Mundta – formovala aktivní skupina publikující své texty v románech, dramatech, esejích a především v progresivních časopisech a almanaších. Jejich díla, často plná provokativních myšlenek o náboženské toleranci, emancipaci žen, politické svobodě a nutnosti sjednocení Německa, rychle získala širokou pozornost, ale také se stala terčem ostré kritiky a vládních represí. Kulminačním bodem a zároveň počátkem ústupu hnutí v jeho původní formě se stal nechvalně proslulý „Bundesbeschluss“ (Spolkový dekret) z 10. prosince 1835. Tímto dekretem Spolkový sněm Německého spolku zakázal veškerá díla autorů spojovaných s Mladým Německem, konkrétně jmenoval Gutzkowa, Laubeho, Wienbarga, Mundta a Kühna, a nařídil konfiskaci jejich spisů. Tento zákaz, motivovaný obavami z revolučních tendencí a „útoku na křesťanskou víru, manželství a stávající společenský řád“, znamenal drtivou ránu pro organizovanou formu hnutí. Postupný ústup hnutí neznamenal úplný zánik jeho myšlenek. Mnozí autoři byli nuceni změnit taktiku, psát pod pseudonymy nebo se věnovat jiným formám činnosti, například žurnalistice nebo divadelní režii (Heinrich Laube se stal vlivným divadelním intendantem). Někteří se stáhli z politiky, jiní, jako Gutzkow, pokračovali v psaní sociálně kritických románů, které však musely být opatrnější ve výrazu. Raná fáze hnutí je charakterizována programovými prohlášeními a provokativními díly, které přímo vyzývaly k diskusi. Pozdní fáze je spíše obdobím, kdy se původní ideály rozmělnily do širšího proudu Vormärz literatury, připravující půdu pro revoluci v roce 1848 a posléze pro literární realismus. I když Mladé Německo bylo primárně německým fenoménem, jeho myšlenky o politické svobodě a společenské spravedlnosti byly součástí širšího evropského proudu liberálního myšlení. Nemělo významné národní či regionální varianty v rámci Německa, ale jeho vliv se projevil v celé německy mluvící oblasti. Žánrově dominovala próza – romány, novely, eseje a cestopisy, ale významné místo mělo i drama, často jako médium pro společenskou kritiku.
💫 Vliv
Vliv Mladého Německa na pozdější literaturu a umění je značný, ačkoliv ne vždy přímočarý. Hnutí fungovalo jako důležitý most mezi pozdním romantismem a nastupujícím realismem, kladením důrazu na sociální a politickou realitu. Jeho kritika stávajících poměrů, požadavek svobody myšlení, projevu a emancipace jedince (zejména žen) předznamenaly témata, která se stala ústředními pro literární realismus a naturalismus. Autoři jako Gustav Freytag, Theodor Fontane nebo dokonce i pozdější naturalisté (např. Gerhart Hauptmann) čerpali z odkazu Mladého Německa v tom smyslu, že se literatura měla angažovat ve společenských otázkách a realisticky zobrazovat život. Položilo základy moderní německé sociální literatury a žurnalistiky, která se stala v 19. století důležitým nástrojem veřejné diskuse. Inspirace se projevila i v politickém myšlení a v hnutích za sjednocení Německa a demokratické reformy, které vyústily v revoluci v roce 1848. Vliv na české prostředí byl spíše nepřímý, skrze širší evropské proudy liberalizace a realismus, kdy se čeští autoři rovněž začínali obracet k zobrazení národní a sociální reality, jako například Karel Havlíček Borovský v novinářské práci, či někteří raní realisté. V době svého vzniku bylo Mladé Německo přijímáno extrémně kontroverzně. Na jedné straně bylo nadšeně vítáno liberálně a progresivně smýšlejícími kruhy, zejména mezi mladší generací, která sdílela jeho touhu po změně a svobodě. Jeho autoři byli považováni za odvážné průkopníky nové doby. Na druhé straně bylo ostře kritizováno a odsuzováno konzervativními silami – církví, státem a tradicionalisty – jako morálně zvrácené, nábožensky podvratné a politicky revoluční. Vlády jednotlivých německých států, s Metternichem v čele, v něm viděly přímé ohrožení společenského řádu. To vedlo k rozsáhlé cenzuře a perzekuci. Již zmíněný Spolkový dekret z roku 1835, který zakazoval jejich díla a nařizoval konfiskaci, byl bezprecedentním aktem státní cenzury a pokusem o úplné umlčení nepohodlných hlasů. Autoři čelili zákazům publikování, vyhnanství a soudním procesům. Například Gutzkow byl za “Wally, die Zweiflerin“ krátce uvězněn. Dnes je Mladé Německo vnímáno jako zásadní etapa ve vývoji německé literatury a myšlení 19. století. Je uznáváno jako předzvěst moderních tendencí, které vedly k občanské společnosti a demokratickým snahám. Historici literatury zdůrazňují jeho roli v překonávání romantismu a v otevírání cesty k realismu a společensko-kritické literatuře. Ačkoliv se nejedná o hnutí, které by bylo předmětem četných přímých filmových, divadelních nebo jiných uměleckých adaptací jako celek, jeho význam je pevně zakotven v akademickém diskurzu a literárních učebnicích. Spíše než adaptace celého hnutí se občas objevují interpretace jednotlivých děl či životopisné portréty autorů, které reflektují tehdejší společenskopolitické napětí a boj za svobodu slova. Díla Mladého Německa jsou stále studována jako dokumenty doby a svědectví o neúnavném boji za osvobození ducha a společnosti. Jejich myšlenky o emancipaci, sociální spravedlnosti a politické svobodě zůstávají relevantní a představují důležitý příspěvek k evropskému intelektuálnímu dědictví. Mladé Německo tak slouží jako připomínka významu angažované literatury a svobody uměleckého projevu v kontextu politických represí.