📖 Úvod
Minimalismus (původní název Minimalism) je literární směr, který se rozvíjel především v druhé polovině 20. století, s největším rozkvětem v 70. a 80. letech. Jeho kolébkou jsou Spojené státy americké, odkud se poté rozšířil do dalších západních zemí, ovlivňující i evropskou literaturu.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku minimalismu je úzce spjato s poválečnou dobou, zejména pak s érou po druhé světové válce a vrcholem studené války. Společnost byla konfrontována s rostoucí komplexitou moderního života, technologickým pokrokem, ale i úzkostmi spojenými s jadernou hrozbou a deziluzí z velkých ideologií a politických projektů, jako byla válka ve Vietnamu. Objevuje se pocit odcizení a fragmentace identity v rychle se urbanizujícím a konzumním světě. Filozofické pozadí bylo ovlivněno existencialismem s jeho důrazem na autentickou individuální zkušenost a smysluplnost života tváří v tvář absurditě. Fenomenologie také hrála roli svým zaměřením na přímou zkušenost a jevy tak, jak se objevují ve vědomí, bez předpojatých interpretací. Určitý vliv lze spatřovat i v jednoduchosti a přímosti inspirované východní filozofií, například Zen buddhismem, který klade důraz na podstatu a odstranění zbytečností. Ačkoli nelze hovořit o jediném zakladateli literárního minimalismu, mezi klíčové postavy, které stály u jeho zrodu a formovaly jeho podobu, patří američtí autoři jako Raymond Carver, Ann Beattie, Frederick Barthelme, Tobias Wolff, Mary Robison či Donald Barthelme, kteří nezávisle na sobě začali psát ve výrazně redukovaném stylu. Politická situace v USA po Vietnamu, s narůstající nedůvěrou v instituce a hledáním nových hodnot, se projevila v literatuře jako odklon od velkých, angažovaných témat k intimnějším, osobním a mikro-sociálním rovinám existence. Společenské změny, jako je nárůst konzumerismu a medializace, vedly k pocitu přesycení a touze po jednoduchosti a pravdivosti. Minimalismus se vymezuje především proti složitosti a přebujelosti postmoderny, s jejími dekonstrukčními hrami, intertextualitou a metavyprávěním, a maximalismu, který se vyznačoval encyklopedickým rozsahem a přemírou detailů. Zároveň se odlišuje od tradičního realismu s jeho rozsáhlými popisy a hlubokou psychologickou analýzou, a od proudu vědomí s jeho složitou vnitřní dynamikou. Minimalismus usiloval o ořezání narativu na jeho esenciální prvky. Navazuje však na realistickou tradici v zaměření na běžný život a na americkou tradici přímého, nekomplikovaného jazyka. Sdílí s existencialismem zájem o lidskou kondici, odcizení a hledání smyslu, ale ztvárňuje je mnohem umírněnějším a naznačeným způsobem.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika minimalismu jsou definovány především úsilím o maximální úspornost a redukci výrazových prostředků. Typická témata se soustředí na banální, každodenní život, rozpadající se mezilidské vztahy, odcizení, osamělost, tichou zoufalost, ztrátu, selhání komunikace a křehkost lidského pouta. Často se objevují momenty náhlého, byť drobného, uvědomění či prozření. Motivy jsou spíše implicitní než explicitní, často se pracuje s opakujícími se běžnými předměty, rutinními činnostmi a tichem, které získávají symbolický význam. Obraz typického hrdiny je tvořen obyčejnými lidmi – často dělníky, frustrovanými páry, osamělými jedinci, obyvateli předměstí – kteří se potýkají s drobnými, osobními krizemi a životními nejistotami. Nejsou to hrdinové v tradičním smyslu, spíše pasivní a zmatené postavy. Obvyklé prostředí je často fádní, všední až ponuré: bary, restaurace, motely, malé byty, předměstské domy či pracoviště, tedy místa, kde se odehrává obyčejný život. Konflikty jsou převážně vnitřní a mezilidské, často skryté, nevyřčené a neřešené, projevující se spíše v náznacích a gestech než ve velkých dramatických střetech. Jazyk a styl jsou charakteristické svou jednoduchostí, přímou mluvou, úsporností a absencí metaforických nebo popisných ozdob. Věty jsou často krátké, deklarativní, s tendencí k hovorovému jazyku. Tón je často objektivní, až věcný, bez zřejmých autorských komentářů nebo moralizování, s důrazem na přesný výběr slov. Kompozice je typicky fragmentární, epizodická, často s otevřenými konci, které nechávají prostor pro čtenářskou interpretaci. Příběhy se soustředí na krátká časová období nebo na jednotlivé, zdánlivě banální události. Vyprávěcí postupy zahrnují převážně objektivní třetí osobu nebo omezenou třetí osobu, někdy i první osobu, vždy však s jistým odstupem. Velký důraz je kladen na techniku „show, don’t tell“ (ukaž, neříkej), kdy se postavy a děj odhalují skrze jejich jednání a dialogy, nikoli skrze autorské vysvětlování. Často se objevují mezery v naraci, které nutí čtenáře aktivně doplňovat chybějící souvislosti. Nejčastějším literárním žánrem či podžánrem je bezesporu povídka, která svou stručností a zaměřením na jeden okamžik nebo událost nejlépe odpovídá minimalistické estetice. Občas se objevují i novely, romány jsou méně časté, ale existují. Minimalismus je spíše stylistickým přístupem než přísně definovaným žánrem.
👥 Zastupci
Minimalismus v literatuře je směr vyznačující se strohostí, úsporností jazyka, omezením deskripce, psychologické analýzy a emočních projevů, soustředící se na podstatné detaily, dialogy a jednání postav, často s podtextem, který si čtenář musí domýšlet. V české literatuře není minimalistický směr tak silně vymezen jako v anglosaském světě, nicméně minimalistické tendence, jako je soustředění na každodenní realitu a přesný, nezdobný jazyk, lze nalézt u některých autorů; například „Jan Balabán“ ve sbírce povídek “Možná že odcházíme“ prezentuje krátké, soustředěné prózy popisující banální situace s hlubokým podtextem, což je typické pro minimalistický přístup, a v románu “Zeptej se táty“ používá minimalistický jazyk zaměřený na vnitřní svět bez zbytečné expozice. Mezi klíčové světové autory patří “Ernest Hemingway“, jehož “teorie ledovce„ ovlivnila celý směr, a který ve svém románu “Stařec a moře“ ukazuje úsporný styl soustředěný na archetypální boj a v “Sbohem, armádo“ používá přímé dialogy a akce bez sentimentu, čímž naznačuje emoční hloubku skrze fakta a podtext. Dalším ikonickým představitelem je “Raymond Carver“, považovaný za mistra “špinavého realismu“, který ve sbírce povídek “O čem mluvíme, když mluvíme o lásce“ zachycuje všední životy obyčejných lidí s pocitem odcizení a beznaděje prostřednictvím strohých dialogů a nekomplikovaných popisů, a v povídce “Katedrála“ dokládá, jak lze i přes zdánlivou jednoduchost jazyka vykreslit hlubokou psychologickou proměnu. “Samuel Beckett“, ačkoliv je řazen spíše k absurdnímu dramatu, svými pozdními díly a dramatem “Čekání na Godota“ s minimálním dějem, malým počtem postav a opakujícími se dialogy představuje extrémní podobu minimalismu v divadle, zdůrazňující existenciální úzkost a nudu skrze redukci výrazových prostředků. K současnějším autorům s výrazně minimalistickým stylem patří “Cormac McCarthy“, jehož román “Cesta“ je charakteristický velmi úsporným jazykem, téměř bez interpunkce v dialozích, a soustředí se na základní instinkty přežití v postapokalyptickém světě, čímž vyjadřuje hluboké emoce skrze činy a nezdobenou prózu.
📈 Vývoj
Literární minimalismus má své kořeny v raném 20. století, vznikl jako reakce na maximalismus a sentimentální romantismus, přičemž jeho první projevy lze nalézt u modernistických autorů, kteří usilovali o úspornost a přesnost. Formálně se směr začal krystalizovat s autory jako Ernest Hemingway ve 20. a 30. letech, kdy jeho „teorie ledovce“ definovala přístup, kde většina významu zůstává pod povrchem. Období vrcholu nastalo především v americké literatuře v 70. a 80. letech 20. století, kdy se rozvinul proud zvaný „dirty realism“ (špinavý realismus) s autory jako Raymond Carver, Tobias Wolff, Ann Beattie a Frederick Barthelme, kteří se soustředili na osudy obyčejných lidí z dělnické třídy, často prožívajících rozčarování, úzkosti a problémy v mezilidských vztazích, vyjádřené strohým, nelítostným jazykem. Postupný ústup jako samostatného, definovaného „ismu“ nastal koncem 80. a v 90. letech, kdy se minimalistické principy začaly stávat součástí širšího literárního mainstreamu a mnoho autorů je integrovalo do svých osobitých stylů, čímž minimalismus přestal být exkluzivním hnutím a spíše se proměnil v jeden z dostupných literárních nástrojů. Raná fáze (Hemingway) se vyznačovala soustředěním na mužské hrdiny, akci a přímé vyjádření, zatímco vrcholná fáze „dirty realismu“ se více zaměřila na rozpad mezilidských vztahů a existenciální prázdnotu. Pozdější a současná fáze zahrnuje autory, kteří minimalistické techniky kombinují s jinými žánry a styly, často s jemnějším podtónem a širším rozsahem témat. Mezi národní a žánrové varianty patří anglosaský minimalismus s důrazem na dialog a podtext, evropský minimalismus s filozofičtějšími a existenciálními aspekty (např. Samuel Beckett v dramatu) a také francouzský “nouveau roman“, který sice redukuje psychologii postav a děj, ale často se zaměřuje na objektivní popis předmětů a jevů s menším důrazem na emocionální podtext. Minimalistické tendence lze nalézt také v poezii (např. haiku nebo konkrétní poezie) a v dramatu, kde je scéna a dialog redukován na esenciální prvky.
💫 Vliv
Vliv minimalismu na pozdější literaturu a umění je značný a trvalý. Mnozí pozdější literární autoři, zejména autoři povídek, byli ovlivněni jeho důrazem na úspornost, přesnost, „ukazování, nikoli vyprávění“ a schopnost vyjádřit hluboký význam s minimem slov. Mezi autory, kteří z minimalismu vycházejí, nebo jeho techniky využívají, patří například někteří současní autoři krátkých próz, kteří kombinují minimalistické popisy s humorem nebo sociální kritikou (např. George Saunders) či autoři autofikce, kteří se soustředí na zdánlivě banální detaily každodenního života (i když v rozsáhlých dílech, jako je tomu u Karla Oveho Knausgårda, jenž nicméně vykazuje minimalistické zaměření na detaily a prožitek přítomnosti). V uměleckých směrech se minimalismus projevil v 60. letech v sochařství a malbě (Donald Judd, Carl Andre, Agnes Martin) s důrazem na jednoduché geometrické formy, opakování a redukci výrazových prostředků, v hudbě (Philip Glass, Steve Reich) s repetitivními motivy a pomalými změnami, a také v architektuře a designu s mottem „méně je více“. V době svého vzniku byl minimalismus přijímán smíšeně. Ernest Hemingway byl široce chválen za svůj inovativní a silný styl, který osvěžil americkou prózu a stal se vzorem pro generace autorů. Na druhou stranu, „dirty realism“ Raymonda Carvera a jeho následovníků byl sice chválen za svou syrovou upřímnost a schopnost zachytit zranitelnost obyčejných lidí, ale často se setkával i s kritikou za svou ponurost, emocionální chlad, nihilismus a zdánlivou nedostatečnou hloubku, někteří kritici ho dokonce označovali za „K-Mart realismus“ pro jeho zaměření na banality a konzumní kulturu. Zákazy či cenzura nebyly primárně spojeny se stylistickými aspekty minimalismu, ale spíše s kontroverzními tématy, jako je alkoholismus nebo domácí násilí, která někteří autoři zpracovávali. Dnes je minimalismus vnímán jako jeden z nejdůležitějších a nejvlivnějších literárních stylů 20. století, jehož techniky jsou běžně vyučovány v kurzech tvůrčího psaní a jehož autoři jako Hemingway, Carver a Beckett jsou považováni za klasiky moderní literatury. Estetika minimalismu se rozšířila do mnoha oblastí umění: filmové adaptace jako “Krátké řezy“ (Short Cuts) Roberta Altmana na motivy Carverových povídek, či “Tahle země není pro starý“ (No Country for Old Men) bratří Coenů a “Cesta“ (The Road) na motivy románů Cormaca McCarthyho, dokonale vystihují strohou a nekompromisní atmosféru literárních předloh. V divadle jsou hry Samuela Becketta, zejména “Čekání na Godota“, neustále inscenovány po celém světě, zdůrazňujíce minimalistickou scénografii a existenciální úzkost. Vliv je patrný také v nezávislém filmu (např. Jim Jarmusch), fotografii a moderním designu, kde principy jednoduchosti a funkčnosti zůstávají klíčové.