📖 Úvod
Meziválečná literatura je souhrnný název pro literární tvorbu, která vznikala v období mezi koncem první světové války (1918) a začátkem druhé světové války (1939). Ačkoli se nejedná o jeden specifický literární směr s jedním původním názvem, odkazuje se na dané časové vymezení, které je klíčové pro pochopení charakteru této epochy. Časové zařazení spadá do 20. století. Tato literatura se rozvíjela celosvětově, avšak její nejvýraznější centra a projevy lze nalézt v Evropě a Spojených státech. Mezi klíčové země patří Československo, kde se formovala specifická podoba demokratického a pluralitního umění v mladé republice, dále Francie s bohatou avantgardní scénou, Německo s literaturou weimarské republiky a později exilovou tvorbou, Velká Británie s rozkvětem modernismu, Rusko/Sovětský svaz s nástupem socialistického realismu a disentu, a Spojené státy americké, kde se etablovala tzv. ztracená generace. Vedle těchto zemí se výrazně projevila i v dalších evropských státech jako Itálie, Španělsko či skandinávské země, reflektující lokální i globální společenské a politické proměny. Období meziválečné literatury je tak charakteristické svou geografickou rozmanitostí a pluralitou přístupů, jež reagovaly na univerzální, ale i regionálně specifické problémy dané doby.
🌍 Kontext vzniku
Historické pozadí vzniku meziválečné literatury je neodmyslitelně spjato s traumatickým koncem první světové války, která otřásla základy evropské civilizace. Válečné hrůzy, miliony mrtvých a zraněných, zničená krajina a ztráta víry v pokrok a tradiční hodnoty se staly určujícím zážitkem pro celou jednu generaci. Vznikaly nové státy, padaly monarchie a na základě Versaillské smlouvy se překreslovala mapa Evropy, což přinášelo jak naděje, tak i nová napětí. Společenské pozadí charakterizovalo hluboké rozčarování a pocit „ztracené generace“ – mladých lidí, kteří zažili válku a po návratu do civilního života nalezli svět, jemuž už nerozuměli a který jim přestal dávat smysl. Rozmach vědy a techniky (automobily, rádio, letectví) proměňoval každodenní život, zatímco masová kultura (film, jazz) začínala ovlivňovat vkus a zábavu širokých vrstev. Zároveň docházelo k výrazným emancipačním snahám žen a k celkové liberalizaci společenských mravů. Filozofické pozadí bylo ovlivněno krizí racionalismu a pozitivismu 19. století. Silně se prosazovaly myšlenky Sigmunda Freuda a jeho psychoanalýzy, které odhalily iracionální podvědomé síly ovlivňující lidské jednání. Henri Bergsonův intuitivismus, Nietzscheho kritika morálky a myšlenky Karla Marxe o společenských třídách a revoluci spolu s teorií relativity Alberta Einsteina, která zpochybnila absolutní povahu prostoru a času, přispěly k pocitu relativismu a nejistoty. Zatímco zakladatel jednoho literárního směru se obvykle identifikuje, meziválečná literatura jako éra nemá jediného „zakladatele“. U jejího vzniku stáli spíše myslitelé a umělci, kteří reflektovali hlubokou společenskou krizi a hledali nové výrazové prostředky. Politická situace v meziválečném období byla nestabilní a plná paradoxů. Po krátkém období relativního optimismu a demokratických tendencí ve 20. letech, kdy se ustavovaly parlamentní demokracie (např. v Československu), přišla ekonomická krize roku 1929, která urychlila nástup totalitních režimů. Fašismus v Itálii, nacismus v Německu a bolševismus/komunismus v Sovětském svazu představovaly ideologie, které slibovaly řád a stabilitu výměnou za individuální svobodu. Společnost byla polarizovaná, rostly nacionalistické, rasistické a antisemitské nálady. Společenské změny zahrnovaly rapidní urbanizaci, industrializaci, proměny rodinného života a tradičních rolí, a také rozmach sociálních hnutí. Literatura se vymezovala proti naivnímu idealismu a optimismu 19. století, proti přehnanému romantismu, proti patosu a estetismu secese a symbolismu, a především proti propagandistickému zobrazení války, které předcházelo jejímu skutečnému vypuknutí. Odmítala líbivost a povrchnost. Naopak navazovala na modernistické proudy z počátku 20. století, jako byl expresionismus (vyjádření vnitřních pocitů a úzkosti), futurismus (fascinace technikou a dynamikou) a kubismus (rozložení reality do jednotlivých pohledů). Zároveň čerpala z psychologického románu a naturalismu ve snaze o realistické, neidealizované zobrazení člověka a společnosti, často s využitím nových poznatků z psychologie a sociologie.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou meziválečné literatury je především její obrovská pluralita a experimentálnost, která odráží chaos a rozčarování doby. Neexistuje jednotný směr, ale spíše koexistuje a prolíná se mnoho proudů – od realismu, naturalismu a psychologického románu, přes různé avantgardní směry (surrealismus, konstruktivismus, poetismus, dadaismus), až po prvky socialistického realismu a existencialismu. Společným jmenovatelem je reflexe krize, hledání nových cest, anti-iluzionismus a snaha o psychologickou hloubku a autenticitu. Typická témata zahrnují válečné trauma a jeho následky, smysl života v rozvráceném světě, existenciální úzkost, odcizení jedince, hledání identity, kritiku totalitarismu a společenských nespravedlností, mezilidské vztahy, osamělost, a úpadek tradičních morálních a společenských hodnot. Časté motivy jsou „ztracená generace“, město jako místo samoty a anonymity, stroj jako symbol moderní doby i odcizení, revoluce, deziluze, bloudění a absurdita lidské existence. Obraz typického hrdiny je často rozčarovaný, zmatený, psychicky narušený válkou nebo společenským tlakem, hledající smysl v nesmyslném světě. Je to často outsider, anti-hrdina, který se obtížně zařazuje do společnosti nebo se s ní dostává do konfliktu. Může být psychologicky složitý, plný vnitřních rozporů a postavený před obtížná morální dilemata. Obvyklé prostředí je velkoměsto se svými periferiemi, bojiště a válečné zóny, nemocnice a psychiatrické léčebny, továrny, chudinské čtvrti, ale i prostředí kaváren a uměleckých bohémských kruhů. Konflikty jsou často vnitřní, psychologické, boj jedince s vlastními démony nebo se společností. Dále jsou přítomny konflikty ideologické (svoboda versus totalita), generační a mezilidské. Jazyk a styl jsou velmi různorodé. Od objektivního, věcného stylu tzv. „ztracené generace“ (Hemingway), přes experimentální proud vědomí (Joyce, Woolfová), až po expresivní, nespisovný jazyk plný slangu a vulgarismů (Hašek). Používá se polytematičnost, fragmentarizace, symbolika, ironie a sarkasmus. Důraz je kladen na psychologickou detailnost. Kompozice je často nelineární, fragmentární, využívá montáže a koláže, prolínání časových rovin, a často absentuje tradiční děj s jasným začátkem, prostředkem a koncem. Typické jsou otevřené konce, které čtenáře nutí k vlastní interpretaci. Vyprávěcí postupy zahrnují vnitřní monolog, proud vědomí, ich-formu pro subjektivní prožitek, ale i er-formu s hlubokým psychologickým vhledem do postav. Často se objevuje polyfonie, tedy střídání mnoha hlasů a perspektiv. Nejčastější literární žánry či podžánry jsou román (psychologický román, válečný román, společenský román, antiutopický román, experimentální román), povídka, drama (včetně absurdního dramatu), poezie (volný verš, experimentální, poetistická, surrealistická), a esej.
👥 Zastupci
Meziválečná literatura je rozmanitý a dynamický literární proud, který se rozvíjel mezi koncem první světové války (1918) a začátkem druhé světové války (1939), charakterizovaný hledáním nových výrazových forem, reflexí společenských a existenčních krizí a nástupem avantgardních směrů. Mezi nejdůležitější české autory patří Karel Čapek, jehož díla jako „R.U.R.“, “Válka s mloky“ a “Bílá nemoc“ s vizionářskou silou reflektují strach z techniky, hrozby totalitarismu a morální dilemata společnosti, čímž předznamenal dystopickou literaturu a ztělesnil obavy z krize humanismu. Jaroslav Hašek se svým satirickým románem “Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války“ dokonale vystihl absurditu byrokracie a nesmyslnost války prostřednictvím groteskního humoru, což je klíčové pro desiluzi z autorit a starých pořádků po první světové válce. Vítězslav Nezval je zásadní postavou české avantgardy, jeho “Edison“ oslavuje moderní techniku a “Manon Lescaut“ či surrealistická sbírka “Praha s prsty deště“ reprezentují experimenty s jazykem, obrazností a snahou o totální poezii, která hledá nové cesty vyjádření. Vladislav Vančura s díly jako “Rozmarné léto“ a “Markéta Lazarová“ přinesl lyrickou prózu a experimentální jazyk, bořící konvence a hledající krásu v drsné realitě, což je pro meziválečné umění typické hledání nových estetických forem. Ivan Olbracht ve svém díle “Nikola Šuhaj loupežník“ mistrně spojuje sociální kritiku s prvky mýtu a baladičnosti, čímž reprezentuje sociálně angažovanou literaturu s hlubokým lidským rozměrem. Na světové scéně se výrazně prosadil F. Scott Fitzgerald s románem “Velký Gatsby“, který zachycuje ztracené iluze “zlatých dvacátých let„ a prázdnotu amerického snu po válce. Ernest Hemingway se svými romány “Sbohem, armádo!“ a “Komu zvoní hrana“ definoval “ztracenou generaci„ minimalistickým stylem, který reflektuje desiluzi z války a hledání smyslu v drsné realitě. Virginia Woolfová s díly jako “Paní Dallowayová“ a “K majáku“ představuje vrchol modernismu, když experimentovala s technikou proudu vědomí a psychologickou hloubkou, čímž proměnila vnímání románové formy a vnitřního světa postav. Franz Kafka svými romány “Proces“ a “Zámek“ předznamenal existencialismus a absurdní drama, když zobrazoval pocity úzkosti, odcizení a bezmoci jedince tváří v tvář nesrozumitelným byrokratickým silám, což se stalo metaforou moderní doby. Erich Maria Remarque se svým antivojenským románem “Na západní frontě klid“ šokoval svět naturalistickým zobrazením hrůz první světové války a trvalým traumatem “ztracené generace“. James Joyce s monumentálním dílem “Odysseus“ posunul hranice jazykového a narativního experimentu, čímž se stal jedním z nejvlivnějších modernistických autorů, reflektujících komplexnost lidské existence skrze proud vědomí a intertextualitu. Mezi další významné autory patří například André Breton, který s “Manifesty surrealismu“ založil tento vlivný umělecký směr, Aldous Huxley s dystopií “Krásný nový svět“, Thomas Mann s romány “Kouzelný vrch“ či “Buddenbrookovi“, nebo William Faulkner, kteří každý svým způsobem obohatili meziválečnou literaturu.
📈 Vývoj
Vývoj meziválečné literatury začal bezprostředně po skončení první světové války v roce 1918, kdy se objevila silná vlna desiluze, rozpad starých hodnot, a potřeba hledání nových výrazových prostředků pro traumatizovanou společnost. Raná fáze (počátek 20. let) byla charakterizována nástupem avantgardních směrů, jako byl dadaismus, expresionismus a v českém prostředí poetismus, které reagovaly na válečné hrůzy buď nihilistickým odmítáním, nebo naopak hravým optimismem a oslavou moderního života a techniky. Období vrcholu spadá do 20. a počátku 30. let, kdy se plně rozvinul modernismus s technikami proudu vědomí a psychologické hloubky (Woolf, Joyce), surrealismus (Breton, Nezval) nabízející únik do světa snů a podvědomí, a zároveň se formoval sociální realismus reflektující společenské problémy a krize. Koncem 20. a v 30. letech, s příchodem Velké hospodářské krize a nástupem totalitních režimů (fašismus, komunismus), se literatura stala více angažovanou, varovnou a politickou. Objevovala se silná antifašistická literatura (Čapek, Remarque) a díla reflektující existenciální úzkost (Kafka), která předznamenávala druhou světovou válku. Postupný ústup jako takový nenastal, spíše došlo k proměně a transformaci meziválečných tendencí do válečné a poválečné literatury, kde mnohé směry (např. existencialismus) dosáhly svého plného rozkvětu. Národní varianty byly velmi výrazné: v „Československu“ dominovala silná avantgarda (poetismus, surrealismus), kritický realismus a utopická/dystopická literatura. V “západní Evropě“ (Velká Británie, Francie) se rozvíjel modernismus, surrealismus a předzvěsti existencialismu. V “Německu“ byl silný expresionismus a tzv. Nová objektivita, kritizující společnost, ale také počátky exilové literatury. Ve “Spojených státech“ se objevila “ztracená generace“ (Hemingway, Fitzgerald) a Harlem Renaissance, zatímco v “Sovětském svazu“ byl oficiálně prosazován socialistický realismus, často na úkor avantgardních experimentů, které byly potlačovány. Žánrové varianty zahrnovaly experimentální poezii a prózu, psychologické romány, sociální romány, válečné romány, sci-fi a dystopie, satiru a rané formy absurdního dramatu, což svědčí o široké škále uměleckého hledání v turbulentní době.
💫 Vliv
Vliv meziválečné literatury na pozdější literaturu a umění je obrovský a dodnes patrný; stala se základem pro mnoho moderních a postmoderních směrů. Z jejích experimentů s formou a obsahem vychází například poválečný „existencialismus“ (Kafka, Hemingway, Camus), “absurdní drama“ (Beckett, Ionesco), které reflektuje odcizení a nesmyslnost existence, a “magický realismus“, který spojuje realistické prvky s mýty a fantastikou (Olbracht). Její “modernistické techniky“ (proud vědomí u Woolfové a Joyce) ovlivnily celou moderní psychologickou prózu a narativní struktury. “Dystopická literatura“ (Čapek, Huxley) položila základy pro Orwella a další autory varující před totalitou a technologickým zneužitím. Antiválečná literatura (Remarque) trvale ovlivnila vnímání válečných konfliktů. Experimentální poezie (Nezval, Breton) předurčila vývoj poválečné poezie. “Postmodernismus“ vděčí meziválečnému modernismu za dekonstrukci narativu, intertextualitu a relativismus. V době svého vzniku byla meziválečná literatura přijímána rozporuplně: avantgardní směry byly v intelektuálních kruzích oslavovány pro svou inovaci a odvahu bořit konvence, ale zároveň čelily ostré kritice pro svou “nesrozumitelnost„, “nemorálnost„ nebo údajnou “degeneraci„ (např. Joyceův “Odysseus“ byl dlouho cenzurován a zakazován). Sociálně angažovaná literatura se setkávala s kritikou z konzervativních pozic. S nástupem totalitních režimů byla značná část meziválečné literatury masivně cenzurována, zakazována a označována za “degenerované umění„ (nacistické Německo) nebo “formalismus“ (stalinský SSSR), což vedlo k pronásledování autorů a nucené emigraci. Dnes je meziválečná literatura bez výhrady vnímána jako zlatý věk moderní literatury, klíčová součást světového literárního kánonu a předmětu studia na univerzitách. Její díla jsou neustále připomínána a interpretována, a to nejen v literatuře, ale i v dalších uměleckých formách. Existuje množství “filmových adaptací“ (“Velký Gatsby“, “Na západní frontě klid“ – několik verzí, Kafkův “Proces“ režiséra Orsona Wellese, Vančurova “Markéta Lazarová“ jako kultovní český film, Čapkova “Bílá nemoc“), “divadelních inscenací“ (Čapek, Nezvalova “Manon Lescaut“), a inspirovala také “hudební díla“, “výtvarné umění“ (surrealismus a jeho vliv na malířství a sochařství) a celkově obohatila světovou kulturu o pojmy a archetypy, které jsou stále živé a relevantní.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Meziválečná literatura na Rozbor-dila.cz →