📖 Úvod
Meziválečná avantgarda, v původním širším kontextu často označovaná jednoduše jako avant-garde (z francouzského avant-garde, předvoj), je souhrnným označením pro umělecké směry a hnutí, které se rozvíjely primárně v Evropě a částečně i v USA v období mezi dvěma světovými válkami, tedy přibližně v letech 1918 až 1939. Spadá do první poloviny 20. století. Mezi země, kde se meziválečná avantgarda nejintenzivněji projevovala, patří Francie (zejména surrealismus a dadaismus), Itálie (futurismus, i když ten vznikl již před válkou a pokračoval v ní), Rusko (futurismus, konstruktivismus), Německo (expresionismus, Nová věcnost, Bauhaus), Československo (poetismus a později surrealismus), ale také Španělsko, Belgie, Nizozemsko (např. hnutí De Stijl) a další evropské země, které absorbovaly a transformovaly tyto nové impulsy. Byla to doba hledání a experimentů, která se snažila radikálně přetvořit umění a jeho vztah ke společnosti.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku meziválečné avantgardy bylo hluboce ovlivněno bezprecedentním traumatem první světové války, která otřásla základy evropské civilizace. Konec války přinesl rozpad monarchií (Rakousko-Uhersko, Německé císařství, Ruské impérium), vznik nových národních států a křehkých demokracií, ale také prohloubení sociálních rozdílů a politické radikalizace. Následovala velká hospodářská krize ve 30. letech, která prohloubila frustraci a nejistotu, a vzestup totalitních ideologií jako fašismus, nacismus a komunismus, které nabízely zdánlivě jednoduchá řešení složitých problémů. Společenské změny zahrnovaly masovou industrializaci, rychlou urbanizaci, rozvoj nových technologií (automobil, letadlo, film, rádio), které proměňovaly každodenní život a vnímání světa. Tradiční hodnoty a morálka se hroutily, což vedlo k pocitu odcizení a ztracené generace. Filozofické pozadí bylo utvářeno myšlenkami Friedricha Nietzscheho o převrácení všech hodnot, psychoanalýzou Sigmunda Freuda, která odhalila komplexnost a iracionalitu lidského podvědomí (klíčové pro surrealismus), filozofií života Henriho Bergsona zdůrazňující intuici a dynamiku, a ranými proudy existencialismu. Přestože meziválečná avantgarda neměla jednoho zakladatele, protože se jednalo o konglomerát různých směrů, u jejího vzniku stáli v jednotlivých proudech klíčové osobnosti. Například Filippo Tommaso Marinetti s futurismem, Tristan Tzara s dadaismem, André Breton se surrealismem, Guillaume Apollinaire s kubofuturismem, a v Československu Karel Teige a Vítězslav Nezval s poetismem a později surrealismem. Politická situace byla charakterizována labilní demokracií, silnou politickou polarizací a postupným nástupem autoritářských režimů, což vedlo k tomu, že umění bylo často zneužíváno pro propagandu nebo naopak sloužilo jako útočiště pro svobodu projevu. Avantgarda se vehementně vymezovala proti všem předchozím směrům, které vnímala jako přežité a konzervativní – zejména proti realismu, naturalismu a akademismu 19. století, proti měšťácké estetice, patosu, sentimentalismu a veškerému logickému a racionalistickému uspořádání světa a umění. Odmítala iluzivnost, popisnost a tradiční narativní struktury. Navazovala však na některé principy symbolismu (práce s podvědomím, imaginací), raného modernismu (secese, expresionismus, kubismus, futurismus), které se objevily již před válkou a připravily půdu pro radikální experimenty. Z těchto směrů přebírala snahu o syntézu umění, rozbití tradičních forem a nový vztah k moderní době.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou meziválečné avantgardy byla především radikální experimentálnost, originalita a snaha šokovat a provokovat za každou cenu. Cílem bylo rozbít veškeré tradiční umělecké formy, estetické normy a společenské konvence. Charakteristický byl synkretismus umění, tedy propojování literatury s výtvarným uměním (koláže, typografie), hudbou, divadlem a filmem, často v duchu Gesamtkunstwerku, tedy totálního uměleckého díla. Důležitá byla i kolektivní tvorba a vydávání manifestů, které vyjadřovaly programové cíle jednotlivých směrů. Typická témata a motivy zahrnovaly fascinaci moderním městem, rychlostí, technikou a stroji (futurismus), ale i hlubokým ponorem do lidské psychiky, snů, podvědomí a náhod (surrealismus). Dalšími motivy byly absurdita, revoluce (sociální i umělecká), erotika, exotika, hra a dětství, často s důrazem na volné asociace. Obraz typického hrdiny byl spíše anti-hrdina, osamělý jedinec, často bohém, buřič, snílek, nebo obyčejný člověk vržený do neobyčejných, často absurdních situací. Jeho psychologie byla často potlačena ve prospěch symbolické či archetypální role, nebo byl hrdina nositelem kolektivních ideálů. Obvyklé prostředí se přesunulo z venkova do pulzujícího velkoměsta – kavárny, ulice, továrny, noční kluby, ale také bizarní, snové krajiny a introspektivní vnitřní světy. Konflikty se soustředily na střet jedince se společností, snu s realitou, svobody s útlakem, starého s novým, a na vnitřní psychologické rozpory. Jazyk a styl se vyznačovaly anti-estetikou, uvolňováním syntaxe a gramatiky, používáním argotu, slangu, vulgarismů a neologismů. Častý byl volný verš, rušení interpunkce, experimentální typografie a grafická úprava textu (kaligramy, vizuální poezie), spontánnost a asociativnost. Kompozice byla fragmentární, mozaikovitá, nelineární, často založená na principech montáže a koláže, kde chyběla tradiční zápletka, kauzalita a logické vyústění. Děj byl často potlačen ve prospěch lyrismu a subjektivních prožitků. Vyprávěcí postupy zahrnovaly proudy vědomí, volnou asociaci, automatické psaní (zejména v surrealismu), lyrizaci prózy, reportážní prvky, manifesty a explicitní hry s čtenářem, bořící čtvrtou stěnu. Nejčastější literární žánry a podžánry byly poezie ve formě volného verše, pásma (např. Apollinaire), básně v próze, dále experimentální próza (román-koláž, román-pásmo), absurdní drama a hry (např. dadaistické happeningy), manifesty, teoretické eseje a filmové scénáře, které reflektovaly fascinaci novým médiem. Celá meziválečná avantgarda představovala bouřlivé období hledání nových výrazových forem a zpochybňování všeho dosavadního v umění i životě.
👥 Zastupci
Meziválečná avantgarda, fascinující a dynamické období v dějinách umění a literatury, představuje radikální rozchod s tradičními formami a estetikou, prosazující experiment, inovaci a často i společenskou angažovanost. Jejím cílem bylo reflektovat a zároveň utvářet novou realitu po otřesné zkušenosti první světové války, reagovat na rozmach technologií a hluboké společenské změny. V první části se zaměříme na nejdůležitější české a světové autory a jejich reprezentativní díla, která tento směr ilustrují. Z českých autorů je klíčový “Karel Teige“, hlavní teoretik českého poetismu a později surrealismu, jehož díla jako “Manifest poetismu“ (1924) a esej “Stavba a báseň“ (1927) dokonale ilustrují teoretické základy a přesah avantgardy do architektury a typografie. “Vítězslav Nezval“, jeden z nejvýraznějších básníků, svými “Básněmi noci“ (1930) a “Edisonem“ (1928) ztělesňuje poetistickou hravost, fantazii a obdiv k moderní technice, zatímco pozdější “Manon Lescaut“ (1940) demonstruje adaptaci surrealistických prvků do dramatu. “Jaroslav Seifert“ ve své rané tvorbě, například ve sbírce “Město v slzách“ (1921) nebo “Na vlnách TSF“ (1925), ukazuje počátky poetistického hledání nové poetiky spojené s obrazností a volným veršem, než se jeho tvorba posunula k lyričtějšímu výrazu. “Konstantin Biebl“ svými sbírkami “S lodí jež dováží čaj a kávu“ (1927) a “Nový Ikaros“ (1929) přináší do poetismu motivy exotiky, cestování a smyslové plnosti, typické pro jeho lyrické vnímání světa. “Vladislav Vančura“ jako prozaik experimentoval s jazykem a narativní strukturou, jeho “Rozmarné léto“ (1926) a “Markéta Lazarová“ (1931) jsou příklady experimentální prózy, která jazykovou virtuozitou a filmovým viděním bourá konvenční vyprávění. Ze světových autorů nemůžeme opomenout “André Bretona“ (Francie), ústřední postavu a teoretika surrealismu, jehož “Manifest surrealismu“ (1924) definoval principy automatického psaní a osvobození podvědomí, zatímco román “Nadja“ (1928) je praktickou ukázkou surrealistické narace. “Tristan Tzara“ (Rumunsko/Francie) byl klíčovou osobností dadaismu, a jeho “Sedm dadaistických manifestů“ (1918–1924) a “První nebeské dobrodružství pana Antipyrina“ (1916) reflektují radikální destrukci logiky, jazyka a uměleckých konvencí jako reakci na válečné šílenství. “Guillaume Apollinaire“ (Francie), i když zemřel v roce 1918, svou sbírkou “Alcools“ (1913) a především “Kaligramy“ (1918) anticipoval mnohé avantgardní postupy, zejména vizuální poezii a propojení obrazu a textu, což silně ovlivnilo český poetismus. “Vladimir Majakovskij“ (Rusko) byl vůdčí osobností ruského futurismu, jehož epické básně jako “Oblak v kalhotách“ (1915) a “Vladimír Iljič Lenin“ (1924) reprezentují revoluční patos, experimenty s jazykem, zvukomalbou a typografií. `
📈 Vývoj
` Vývoj meziválečné avantgardy v čase je komplexní a dynamický proces. Vznik tohoto směru lze datovat do prvních let po skončení první světové války, kdy se v Evropě, včetně nově vzniklého Československa, objevila silná potřeba nových uměleckých výrazových forem jako reakce na válečné hrůzy, společenské otřesy a nástup moderní civilizace. Inspirace přicházela z italského futurismu (Marinetti), ruského futurismu a konstruktivismu (Majakovskij), francouzského kubismu a dadaismu (Picasso, Tzara). V Československu se avantgarda krystalizovala především kolem uměleckého svazu Devětsil, založeného v roce 1920. Raná fáze (přibližně 1920–1928) je spojena s „poetismem“, který představoval specificky českou variantu avantgardy. Poetismus, jehož teoretické základy položil Karel Teige v “Manifestu poetismu“ (1924), se vyznačoval hravostí, fantazií, radostí ze života, obdivem k exotice, cestování, cirkusu, varieté a kinematografii. Šlo o “umění pro život“, které usilovalo o harmonii a krásu v každodennosti, odmítalo patos a angažovanost ve prospěch čisté poezie a volného sdružování představ. Mezi jeho hlavní představitele patřili Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert, Konstantin Biebl a Vladislav Vančura. Období vrcholu (přibližně 1928–1938) plynule přešlo k “surrealismu“. Transformace z poetismu k surrealismu byla postupná a byla ovlivněna rostoucím politickým napětím v Evropě a zájmem o psychoanalýzu Sigmunda Freuda. V roce 1934 byla oficiálně založena Skupina surrealistů v ČSR pod vedením Vítězslava Nezvala a Karla Teigeho, s významnými členy jako Jindřich Štyrský a Toyen. Surrealismus kladl důraz na podvědomí, sny, automatické psaní, osvobození mysli a radikální kritiku společnosti. Na rozdíl od hravého poetismu byl surrealismus často temnější, hlubší a politicky angažovanější, což se projevilo i v mezinárodních kontaktech (návštěva André Bretona a Paula Éluarda v Praze v roce 1935). Postupný ústup a proměna nastaly s koncem 30. let a nástupem druhé světové války. Rostoucí hrozba fašismu a následná okupace Československa vedly k potlačení avantgardních projevů. Surrealistická skupina se v roce 1938 formálně rozpustila, aby se vyhnula perzekuci. Mnozí umělci se museli stáhnout do vnitřní emigrace nebo se vrátili k tradičnějším formám tvorby, případně se jejich tvorba vyvíjela dále v ilegálních formách. Někteří autoři, jako Jaroslav Seifert, se definitivně odklonili od experimentů k osobnější, lyrické poezii. Národní a regionální varianty byly v meziválečné avantgardě významné. Zatímco francouzský surrealismus byl často filozofičtější a méně hravý, český poetismus si udržel specifickou lehkost a optimismu. Ruský futurismus byl zase silně spojen s revoluční ideologií. Avantgarda nebyla omezena jen na literaturu; projevila se i v malířství (kubismus, surrealismus), sochařství, divadle (Osvobozené divadlo Voskovce a Wericha, E. F. Burian), filmu, architektuře a designu, což z ní činilo komplexní umělecký proud. `
💫 Vliv
` Vliv meziválečné avantgardy na pozdější literaturu a umění je obrovský a dodnes patrný. Její důraz na experiment, jazykovou svobodu, propojení různých uměleckých forem a společenskou angažovanost inspiroval a stále inspiruje řadu umělců. V české literatuře se z avantgardy částečně vycházelo ve tvorbě „Skupiny 42“, která propojovala poezii a městskou realitu. Později její duch ovlivnil český underground a samizdatovou tvorbu (např. Egon Bondy, Ivan Martin Jirous), kde se opět projevila touha po svobodném výrazu, experimentu a nekonformnosti. Na světové scéně lze vidět ozvuky v literatuře “Beat Generation“ (Allen Ginsberg, Jack Kerouac), která se inspirovala volností, spontaneitou a revoltou proti konvencím, podobně jako v surrealismu. “Postmoderní literatura“ často pracuje s intertextualitou, fragmentací vyprávění a hravostí, což jsou principy, které avantgarda pomohla zavést. V umění se vliv projevuje v “konceptuálním umění“ a “performance art“, které navazují na dadaistické a surrealistické provokace a dekonstrukci uměleckého díla. “Pop-art“ čerpá z avantgardní práce s banálními předměty a masovou kulturou. Ve filmu se principy avantgardy odráží v tvorbě “filmové nové vlny“ (např. Jean-Luc Godard) a experimentálních filmařů (např. Jan Švankmajer), kteří se nebojí narušovat tradiční narativní struktury a využívat neobvyklou obraznost. Přijetí meziválečné avantgardy v době jejího vzniku bylo rozporuplné. Na jedné straně ji mladá generace a levicově orientovaní intelektuálové oslavovali jako projev moderny, odvahy a svobody. Byla vnímána jako osvěžující závan proti zkostnatělým tradicím. Někteří kritici, jako F. X. Šalda, ji sice s výhradami, ale uznávali za její inovativnost. Na druhé straně čelila ostré kritice od konzervativních kruhů, tradičních estetiků a katolické kritiky, kteří ji odsuzovali za “nesrozumitelnost„, “zvrhlost„, “nihilismus„ a “nemorálnost„. Dadaismus byl často chápán jako čistá destrukce bez konstruktivního prvku. Surrealismus byl někdy označován za “šarlatánství„ a únik z reality. V demokratickém Československu nebyly přímé zákazy a cenzura tak rozšířené jako v totalitních režimech, ale po Mnichovu a zejména za Protektorátu došlo k potlačování avantgardních projevů, které byly označovány za “degenerované umění„. Po roce 1948 byla avantgarda interpretována ideologicky, některé její prvky byly přijímány jako “progresivní“, jiné, zejména ty spojené s individuálním podvědomím a iracionalitou, byly potlačovány. Dnes je meziválečná avantgarda vnímána jako jedno z nejdůležitějších a nejvlivnějších období v dějinách českého i světového umění. Její inovace jsou plně uznávány a studovány na univerzitách po celém světě. Stala se předmětem rozsáhlého akademického výzkumu a je považována za klíčový milník ve vývoji moderní kultury. Díla avantgardních autorů jsou součástí kánonu a inspirují nové generace. Dochází k mnoha filmovým, divadelním a jiným uměleckým adaptacím. Příkladem je filmová adaptace Vančurova “Rozmarného léta“ od Jiřího Menzela, která přenáší jazykovou hravost prózy do vizuální formy. Surrealistické vlivy jsou nepřehlédnutelné v dílech Jana Švankmajera. Na divadelních prknech se stále hrají inscenace inspirované Osvobozeným divadlem, a výstavy Toyen či Štyrského pravidelně přitahují davy. Avantgarda se stala trvalou součástí kulturního dědictví, ceněnou pro svou odvahu, experimentální duch a schopnost kriticky reflektovat svou dobu.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Meziválečná avantgarda na Rozbor-dila.cz →