📖 Úvod
Marxistické drama, známé také pod anglickým názvem Marxist Drama nebo německým Marxistisches Drama, je literární a divadelní směr, který se primárně rozvíjel ve 20. století, s největším rozkvětem v období od 20. let do konce 80. let. Jeho počátky jsou pevně spjaty s nástupem komunismu po Říjnové revoluci a následným etablováním Sovětského svazu. Geograficky se centrum Marxistického dramatu nacházelo v Sovětském svazu, odkud se šířilo do zemí Východního bloku, včetně Československa (pod názvem socialistický realismus v dramatu), Německé demokratické republiky, Polska, Maďarska, Rumunska a Bulharska. Významný vliv a specifické adaptace, často s kritickým odstupem k sovětské doktríně, se projevovaly i v západních zemích, především v Německu (díky osobnostem jako Bertolt Brecht), dále ve Francii a v omezené míře ve Velké Británii a Spojených státech, kde však bylo spíše okrajovým jevem spojeným s levicovým hnutím. Marxistické drama se dále objevovalo v Číně po revoluci v roce 1949 a na Kubě po revoluci v roce 1959.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku Marxistického dramatu je neodmyslitelně spjato s epochálními událostmi 20. století, zejména s Říjnovou revolucí v roce 1917 v Rusku, která vedla k založení Sovětského svazu a k nástupu komunistického režimu. Filozofickým pilířem, na němž celé hnutí stálo, byl marxismus-leninismus, který vycházel z učení Karla Marxe a Friedricha Engelse, rozvinutého a interpretovaného Vladimirem Iljičem Leninem. Tato ideologie kladla důraz na dialektický a historický materialismus, chápaný jako vědecké vysvětlení společenského vývoje a nevyhnutelnosti třídního boje vedoucího k beztřídní komunistické společnosti. Umění bylo v tomto kontextu chápáno nikoli jako autonomní sféra, ale jako součást ideologické nadstavby, jejímž primárním účelem bylo sloužit revoluci a budování nového socialistického člověka a společnosti. Klíčovými postavami stojícími u vzniku teoretického základu a praktického uplatnění této doktríny v umění byli v rané fázi v Sovětském svazu například Anatolij Lunačarskij, komisař pro osvětu, který formuloval zásady socialistického umění, a spisovatel Maxim Gorkij, považovaný za zakladatele socialistického realismu. V západním kontextu pak Bertolt Brecht, ačkoliv kriticky reflektoval sovětské pojetí, významně přispěl k rozvoji politického a didaktického dramatu ovlivněného marxistickými myšlenkami. Politická situace v Sovětském svazu a později v zemích Východního bloku byla charakterizována totalitní vládou komunistické strany, diktaturou proletariátu, rozsáhlou cenzurou a neustálým tlakem na ideologickou čistotu v umělecké tvorbě. Umělci byli povinni tvořit v souladu s doktrínou socialistického realismu, která byla oficiální a jedinou povolenou metodou. Společenské změny zahrnovaly masivní industrializaci, kolektivizaci zemědělství, snahu o odstranění soukromého vlastnictví a vytvoření beztřídní společnosti. Drama mělo tyto procesy reflektovat, vysvětlovat a ideologicky podporovat. Marxistické drama se programově vymezovalo proti tzv. buržoaznímu umění, které považovalo za dekadentní, individualistické, formalismistické a společensky neúčinné. Odmítalo estetismus, l„art pour l“art (umění pro umění), symbolismus a v mnoha ohledech i expresionismus, který byl v raných fázích sice tolerován, ale později potlačován. Naopak navazovalo na tradice kritického realismu 19. století, lidového divadla a raných forem politického divadla, jako bylo agitprop (agitační a propagandistické divadlo), které vzniklo v raných letech Sovětského svazu a sloužilo k přímé politické výchově mas. Snažilo se též reinterpretovat klasické dramatické formy (např. antické drama s jeho společenskými konflikty) z marxistické perspektivy.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika Marxistického dramatu jsou podřízeny jeho ideologické funkci, tedy propagaci marxisticko-leninské ideologie a budování socialistické společnosti. Typická témata a motivy zahrnují především třídní boj, revoluci a její dědictví, budování socialismu, industrializaci země, kolektivizaci zemědělství, boj proti vnitřním i vnějším nepřátelům revoluce (kulaci, sabotéři, kapitalisté, imperialisté), hrdinství pracující třídy a její předvoje – komunistické strany. Dále se objevují motivy jako morální přerod člověka pod vlivem socialistické ideologie, přeměna společnosti, emancipace žen, vzdělání a věda jako hybné síly pokroku a boj za mír. Obraz typického hrdiny je silně idealizovaný: jde o uvědomělého proletáře, dělníka, rolníka, straníka, komsomolce, inženýra, vědce nebo vojáka. Hrdina je vždy příkladný, obětavý, morálně bezúhonný, ideologicky správný a jeho individualita je podřízena kolektivnímu zájmu a vyššímu cíli – vítězství komunismu. Často se obětuje pro blaho společnosti, ztělesňuje pozitivní vzor. Obvyklé prostředí je realistické, ale zároveň symbolicky nabité: továrny symbolizující industrializaci, kolchozy jako místo kolektivní práce, staveniště velkých projektů, partyzánské bunkry z dob války, zasedačky stranických výborů, frontové linie bojů, vědecké laboratoře a prosté domovy pracujících lidí, města procházející modernizací. Konflikty v Marxistickém dramatu jsou převážně třídní a ideologické. Na vnější úrovni se jedná o konflikt mezi utlačovanými a utlačovateli (proletariát vs. buržoazie), bolševiky proti bělogvardějcům, socialismem proti kapitalismu, nebo boj s přírodními překážkami při budování velkolepých staveb. Vnitřní konflikty, pokud se objevují, většinou řeší dilema mezi osobními zájmy a kolektivním dobrem, přičemž vždy vítězí kolektivní zájem. Postavy se často potýkají s „přežitky minulosti“ ve svém myšlení, které musí překonat. Jazyk a styl jsou srozumitelné, realistické, často didaktické a agitační. Vyznačují se patosem, heroizací a oslavnými tóny. Občasné použití dialektů slouží k vykreslení sociálního pozadí postav, aniž by narušilo srozumitelnost hlavního sdělení. Často se objevují stranické fráze a hesla, které posilují ideologickou linii. Kompozice je obvykle lineární a chronologická, s jasnou dějovou linkou směřující k ideologicky žádoucímu rozuzlení – vítězství socialismu a spravedlnosti. Ačkoliv může využívat klasickou dramatickou strukturu (expozice, kolize, krize, peripetie), katastrofa je často nahrazena triumfem. Specifickou formu, zejména v západním kontextu, představuje epické divadlo Bertolta Brechta, které se snaží o zcizovací efekt (Verfremdungseffekt), aby diváka emočně nevtáhlo, ale přimělo ho kriticky myslet a jednat. Vyprávěcí postupy jsou objektivizující, zobrazující „realitu“ (tj. ideologicky předepsanou realitu) s jasným morálním a politickým poselstvím. Postavy často slouží jako nositelé konkrétních idejí nebo typických společenských postojů. Nejčastějšími literárními žánry a podžánry jsou socialistický realismus (jako zastřešující umělecká doktrína), historické drama (často s reinterpretací dějin), propagandistická hra (agitka), revoluční drama, a v menší míře komedie, která karikuje nepřátele režimu nebo kritizuje přežitky minulosti. Tyto žánry vždy směřují k povzbuzení mas k aktivní účasti na budování socialismu.
👥 Zastupci
Marxistické drama je literární směr, který se snaží zobrazit a analyzovat společenské vztahy a konflikty optikou marxistické teorie, tedy především skrze třídní boj, ekonomickou nerovnost, vykořisťování a nutnost revoluční změny společenského řádu. Jeho cílem je nejen reflektovat realitu, ale také diváka probudit k uvědomění a akci. Mezi nejvýznamnější světové autory tohoto směru patří Bertolt Brecht (Německo), který je otcem epického divadla, jež skrze techniky zcizení a reflexe společenských mechanismů nutí diváka kriticky analyzovat kapitalistické výrobní vztahy a třídní boj, čímž přímo aplikuje marxistickou teorii na divadelní praxi; jeho klíčová díla jsou Matka Kuráž a její děti, Kavkazský křídový kruh a Život Galileiho. Dále Maxim Gorkij (Rusko) s díly Na dně a Matka, který realisticky zobrazuje utrpení a útlak proletariátu a nejnižších společenských vrstev, ale zároveň ukazuje jejich probuzení a potenciál pro revoluční změnu, což je stěžejní pro marxistickou dialektiku třídního boje a osvobození. Vladimír Majakovskij (Rusko) ve svých satirických a experimentálních hrách Štěnice a Mysterium buffo využívá satiru, grotesku a experimentální formy k razantní kritice buržoazní společnosti a oslavě revolučních ideálů a transformace, což ukazuje angažované divadlo jako nástroj ideologické výchovy. Clifford Odets (USA) se svými hrami Čekání na Leftyho a Ztracený ráj se v 30. letech v USA aktivně věnoval dramatu sociálního protestu, zobrazujícímu útrapy dělníků a potřebu kolektivního boje proti ekonomické nespravedlnosti během Velké hospodářské krize, což jsou klasická marxistická témata. Sean O’Casey (Irsko) ve hrách Pluh a hvězdy a Juno a Páv se zaměřuje na sociální a ekonomické útrapy irské dělnické třídy v době politických nepokojů, realisticky zobrazuje chudobu a boj za přežití, což silně rezonuje s marxistickou kritikou kapitalismu a třídní nerovnosti. V českém kontextu se přímé „marxistické drama“ ve smyslu Brechtovského politického divadla neobjevovalo v tak ryzí podobě, ale marxistické myšlenky se projevovaly především skrze socialistický realismus, který často zjednodušoval třídní boj na propagandistické schéma. Významným autorem a režisérem, který do českého divadla vnášel principy epického divadla a politicky angažovaného umění, byl Emil František Burian, jehož inscenace a adaptace (např. Haškova Dobrého vojáka Švejka) nesly silný sociálně-kritický náboj a ovlivňovaly divadelní vnímání třídních témat a úsilí o lepší svět, i když jeho experimenty s divadlem byly posléze v období striktního socialistického realismu potlačeny. Jiní čeští autoři, jako například Julius Fučík (přestože primárně novinář, jeho Reportáž psaná na oprátce se stala silným ideologickým apelem a ovlivnila poválečné umění), byli v kontextu socialistického Československa často interpretováni optikou třídního boje a národního osvobození, což rezonovalo s marxistickými ideály, ačkoli jejich původní díla nebyla vždy striktně marxistická. Marxistické drama v českém prostředí spíše formovalo ideologické pozadí pro přijímání a interpretaci umění po roce 1948.
📈 Vývoj
Vývoj marxistického dramatu je úzce spjat s politickými a společenskými událostmi 20. století. Vznik se datuje na přelom 19. a 20. století, kdy se v souvislosti s industrializací a narůstajícími sociálními problémy objevuje zájem o realistické a naturalistické zobrazení života dělníků a chudiny. Po Říjnové revoluci v Rusku (1917) dochází k prudkému rozmachu a ideologizaci, kdy se drama stává nástrojem agitace a propagandy. Období vrcholu spadá do 20. až 50. let 20. století. V Sovětském svazu se z raných avantgardních experimentů (Meyerhold, Majakovskij) postupně vyvinul socialistický realismus jako oficiální doktrína, která však ideologii často zjednodušovala a potlačovala tvůrčí svobodu ve prospěch stranické linie. Na Západě, zejména v Německu (Brechtovo epické divadlo) a USA (proletářské divadlo během Velké hospodářské krize), se marxistické drama rozvíjelo jako kritický a angažovaný proud, který analyzoval kapitalistické systémy. Po Stalinově éře a zejména po roce 1968 začal zájem o dogmatické marxistické drama klesat, neboť se stalo synonymem pro propagandu a totalitní režimy, což vedlo k postupnému ústupu nebo proměně. Mnoho autorů se od něj odklonilo, nebo ho kriticky přehodnotilo, posunuli se od něj k obecnější sociální kritice. Nicméně, sociální kritika a politická angažovanost zůstaly, často však již bez striktní marxistické dogmy, čímž došlo k transformaci na širší politické divadlo. Raná fáze se vyznačovala experimentem a snahou o nalezení nových forem, které by odpovídaly revolučnímu obsahu. Pozdní fáze (v totalitních režimech) se naopak stala dogmatickou a formálně konzervativní. Národní a regionální varianty byly výrazné: Sovětský svaz prošel cestou od revoluční avantgardy k socialistickému realismu. V Německu se prosadilo Brechtovo epické divadlo a jeho Lehrstücke (výukové hry), které ovlivnily celosvětové divadlo. Ve Spojených státech amerických se objevilo silné hnutí proletářského divadla a Group Theatre, zaměřené na sociální protest. Latinská Amerika rozvinula Divadlo útlaku (Augusto Boal), inspirované Brechtem, ale s důrazem na participaci diváků a osvobozující praxi v boji proti sociální nespravedlnosti a postkoloniálním problémům. V Československu se marxistické myšlenky projevily v meziválečném období v práci E.F. Buriana a po roce 1948 pak jako dominantní ideologie socialistického realismu, který však často potlačoval tvůrčí svobodu a byl pod dohledem státní cenzury, což vedlo k zjednodušení a schematizaci dramatické tvorby, která se měla primárně věnovat „budování socialismu“ a potírání „třídních nepřátel“.
💫 Vliv
Vliv marxistického dramatu na pozdější literaturu a umění je značný, byť často nepřímý a transformovaný. Mnoho pozdějších literárních a uměleckých směrů a skupin z něj vychází, zejména v oblasti sociální kritiky a politické angažovanosti. Například postkoloniální literatura a divadlo často využívají marxistické analýzy k pochopení ekonomické exploatace a kulturního útlaku v bývalých koloniích. Feministické divadlo a některé feministické teorie čerpají z marxistických analýz moci a utlačování, aplikují je na genderové vztahy a patriarchální struktury. Brechtovo epické divadlo a jeho techniky zcizení ovlivnily široké spektrum politického divadla, včetně dokumentárního divadla, street theatre a již zmíněného Divadla utlačovaných Augusta Boala, které se snaží o interaktivní a transformativní divadelní zážitek. Marxistická kritika ideologie a společenských struktur se stala základem pro kritickou teorii, kulturní studia a sociologii umění. V době svého vzniku bylo marxistické drama přijímáno velmi rozporuplně. V revolučním Rusku a v komunistických stranách po celém světě bylo vyzdvihováno jako „umění budoucnosti“, progresivní nástroj osvěty, agitace a ideologické výchovy. Konzervativními kruhy a buržoazní kritikou bylo naopak vnímáno jako pouhá propaganda, politicky podjaté, a často i umělecky nižší kvality. V totalitních režimech, jako bylo nacistické Německo, bylo marxistické umění zakázáno a jeho tvůrci pronásledováni. Paradoxně, i v komunistických režimech docházelo k cenzuře a perzekuci, pokud se díla odchylovala od „správné“ stranické linie, byla označována za „revizionistická“ nebo „protistátní“, což vedlo k mnoha zákazům a potlačení tvůrčí svobody. V západním světě čelilo moralizujícím odsudkům a pokusům o zákaz, zejména v období mccarthismu v USA. Dnes je marxistické drama vnímáno především jako důležitý historický proud 20. století, který výrazně obohatil divadelní praxi a teorii, zejména díky dílu Bertolta Brechta. Jeho témata sociální spravedlnosti, nerovnosti, vykořisťování a kritiky kapitalismu zůstávají i nadále aktuální a relevantní v moderní společnosti. Díla Gorkého, Brechta a dalších jsou neustále inscenována po celém světě, a to jak v klasických, tak v moderních adaptacích. Existuje mnoho filmových, televizních a rozhlasových adaptací klíčových děl, které znovu otevírají otázky společenské odpovědnosti a lidské důstojnosti. Vliv na současné umění je patrný v mnoha sociálně kritických dramatech, politických dokumentárních filmech a angažovaných divadelních projektech, které sice nemusí explicitně vycházet z marxistické ideologie, ale sdílejí s ní zájem o kritiku společenských mechanismů a boj za spravedlivější svět, často využívajíce Brechtovy techniky pro angažovanou recepci diváka.