📖 Úvod
Manýrismus je literární a umělecký směr, který se rozvíjel především v období pozdní renesance a raného baroka, tedy zhruba od roku 1520 až do začátku 17. století, s dozvuky až do třicátých let 17. století. Původní název „Mannerism“ pochází z italského slova „maniera“, což znamená „styl“ nebo „způsob“, a původně byl používán v pejorativním smyslu pro uměleckou formu, která se odchýlila od renesančních ideálů a stala se „příliš stylizovanou“ či „afektovanou“. Tento směr se nejvíce rozvinul v Itálii, zejména v Římě a Florencii, odkud se šířil do dalších evropských zemí, jako je Francie (škola z Fontainebleau), Španělsko (El Greco), Nizozemí, Anglie (poezie Johna Donna) a také do střední Evropy, například na dvůr Rudolfa II. v Praze, kde získal specifickou podobu. Manýrismus je proto širokým fenoménem, který zasáhl většinu tehdejší Evropy, přičemž v každé zemi získal svébytné rysy a projevy, ale vždy si zachoval základní odklon od renesanční harmonie a rovnováhy.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku manýrismu je úzce spjato s hlubokou krizí a nejistotou, která následovala po „zlatém věku“ renesance a jejího optimismu. Konec 15. a začátek 16. století bylo obdobím velkých otřesů. Itálie byla zmítána dlouhotrvajícími a devastujícími italskými válkami (1494–1559), které vedly k úpadku její politické moci a fragmentaci. Klíčovou roli sehrála také náboženská reformace, která začala vystoupením Martina Luthera v roce 1517 a vyústila v rozkol křesťanství, následovaný krvavými náboženskými válkami (např. hugenotské války ve Francii, začátek třicetileté války). Reakcí na reformaci byla protireformace, zahájená Tridentským koncilem (1545–1563), která se snažila o obnovu katolické církve a posílení její autority, často s použitím represivních metod. Tyto události narušily univerzální platnost církve a rozbily společenskou a duchovní jednotu Evropy. Filosofické pozadí manýrismu reflektuje tuto nejistotu. Renesanční důraz na člověka jako střed vesmíru byl podkopán koperníkovským obratem, který přesunul Zemi z centra vesmíru, a také šířícím se skepticismem (např. Michel de Montaigne), který zpochybňoval možnosti lidského poznání a racionální uspořádání světa. V důsledku toho se objevuje melancholie, pocit pomíjivosti a rozčarování. U zrodu manýrismu nestál jeden zakladatel, spíše šlo o vývojový proud, který se spontánně objevil mezi druhou generací renesančních umělců, kteří již nemohli překonat své slavné předchůdce (Leonardo, Michelangelo, Raffael) v jejich ideálech harmonie a dokonalosti, a proto se rozhodli jít jinou cestou – cestou záměrné stylizace a experimentování. Ve výtvarném umění jsou za rané manýristy považováni Pontormo, Rosso Fiorentino, Parmigianino a Bronzino. V literatuře je často zmiňován Torquato Tasso a v anglické poezii John Donne. Politická situace se vyznačovala nástupem absolutistických monarchií (Španělsko Filipa II., Francie za raných Bourbonů) a pokračujícími mocenskými boji mezi evropskými mocnostmi, což vedlo k dalšímu prohlubování nestability. Společenské změny zahrnovaly vzestup měšťanstva a zároveň zintenzivnění sociálních nerovností, rozvoj vědy a techniky, ale i přetrvávající vliv náboženství a pověr. Manýrismus se vymezuje proti renesančnímu ideálu harmonie, rovnováhy, klidu, racionálního řádu a optimismu. Odmítá jednoduchost a přehlednost, stejně jako renesanční víru v člověka a jeho schopnost uspořádat svět. Namísto toho zdůrazňuje rozporuplnost, složitost a nejistotu. Zároveň však na renesanci navazuje, neboť využívá a často přehání její technickou virtuozitu a mistrovství, ale k jiným, anti-klasicistním cílům. Manýristé přejímají renesanční témata a motivy, ale deformují je a dávají jim nový, často znepokojivý a paradoxní smysl. Nejde tedy o úplné odmítnutí, ale spíše o překonání a transformaci renesančních principů.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou manýrismu je především deformace, napětí, asymetrie, disproporce, nestabilita, protiklady, rafinovaná ornamentálnost, virtuozita, složitost, bizarnost, umělost a afektovanost. Dochází k odklonu od objektivní reality a jejího realistického zobrazení směrem k subjektivnímu prožitku, vnitřnímu neklidu a duchovnímu hledání. Poetika manýrismu záměrně porušuje klasická pravidla pro dosažení silnějšího expresivního účinku. Umělci si libují ve hře s formou a obsahem, často se záměrným zmatením diváka nebo čtenáře. Typická témata a motivy zahrnují nešťastnou, paradoxní nebo idealizovanou lásku, smrt a pomíjivost bytí, náboženský rozkol a vnitřní boj, střet ideálů s drsnou realitou, otázky iluze versus reality, a komplexní alegorie. Často se objevují moralizující náměty a fantastické či mytologické výjevy, které jsou ale podány s novou, subjektivní interpretací. Obraz typického hrdiny je rozporuplný, vnitřně rozervaný, plný pochybností a hledající smysl v chaotickém světě. Trpí melancholií, je často osamělý a intelektuálně založený, vzdálený renesančnímu ideálu harmonického člověka. Jeho vnitřní svět je složitější a často v rozporu s vnějším projevem. Obvyklé prostředí je často stísněné, uzavřené, někdy až iracionální nebo snové, což odráží vnitřní stav postavy. Konflikty se odehrávají na mnoha úrovních: osobní (mezi touhou a povinností), náboženské (mezi vírou a pochybností), morální (mezi ideály a praktickými úkoly), a metafyzické (mezi duchem a tělem, pozemským a nadpozemským). Jazyk a styl jsou charakteristické svou složitostí, ozdobností, rafinovaností a metaforičností. Manýristé často používají oxymórony, antiteze, paradoxy, aluze a narážky, které vyžadují od čtenáře velkou intelektuální námahu. Bohatá slovní zásoba, dlouhé a komplikované věty, hyperboly a peripetáze jsou běžné. Důraz je kladen na rétorické figury a ornamentiku. Ve Španělsku se rozvíjely proudy jako konceptismus (důraz na hluboké, ale složité myšlenky) a gongorismus (důraz na formu, zvuk a složitost jazyka). Kompozice děl je často komplikovaná, nelineární, někdy až fragmentární. Důraz na detail může zastírat celek, a dílo může být záměrně neharmonické nebo asymetrické. Vyprávěcí postupy zahrnují subjektivní perspektivu, časté introspekce a vnitřní monology postav. Často se objevuje záměrné matení čtenáře a nejednoznačnost, což odráží nejistotu doby. Nejčastější literární žánry či podžánry zahrnují v poezii sonety, elegie a epigramy. V Anglii se rozvinula tzv. metafyzická poezie. Dále to byla milostná a náboženská lyrika, často s mystickými prvky. V epické poezii je významným dílem Tassův „Osvobozený Jeruzalém“, který je plný manýristických prvků. V dramatu se objevují tragédie a komedie, které často obsahují prvky absurdity, ironie nebo fantastiky, jako například rané alžbětinské drama. V próze se setkáváme s ranými formami románu, s esejemi (Montaigne) a satirickou prózou, které zkoumají složitost lidské povahy a společnosti.
👥 Zastupci
Manýrismus jako literární směr představuje komplexní a přechodné období v evropské literatuře, které se vyvinulo z pozdní renesance a předcházelo baroku, vyznačující se vysokou mírou intelektuální propracovanosti, stylistické rafinovanosti a často vnitřní tenze. V českém literárním kontextu je manýrismus méně definovaným směrem než v malířství či sochařství, ale jeho prvky lze nalézt u autorů reflektujících intelektuální klima rudolfínské Prahy a pozdní humanismus. “Šimon Lomnický z Budče“ (asi 1552–1623) je jedním z českých autorů, u kterých se projevuje manýristická estetika, zejména v dílech jako “Písně nové, o hříchu a o spasení“ (1595) a “Kancionál“ (1600). Jeho tvorba se vyznačuje komplexní rétorikou, didaktismem a často přehnanou moralizující dikcí, která ilustruje manýristický odklon od renesanční harmonie k složitosti a vnitřní rozervanosti. Dalším příkladem je “Mikuláš Dačický z Heslova“ (1555–1618) s jeho “Pamětmi“ (několik sbírek zápisků a básní, které vyšly posmrtně jako soubor), které nabízejí vysoce osobní, detailní a často groteskní pohled na společnost a dvorský život, odrážející manýristickou fragmentaci světa a kritický odstup. Ve světové literatuře je manýrismus zastoupen mnohem výrazněji. “Torquato Tasso“ (1544–1595), italský básník, je klíčovou postavou s dílem “Gerusalemme liberata“ (Osvobozený Jeruzalém, 1581), epickou básní, která mistrně ilustruje manýrismus svým vnitřním konfliktem, morální ambivalencí postav a napětím mezi klasickou formou a emocionální intenzitou, jež odráží dobovou duchovní nejistotu a vnitřní boj. Španělský básník “Luis de Góngora y Argote“ (1561–1627) je synonymem pro tzv. Gongorismus (či Culturanismo), který vrcholí v díle “Soledades“ (Samoty, 1613). Toto dílo dokonale ztělesňuje manýrismus extrémními latinismy, složitou syntaxí, propracovanými metaforami a archaickými narážkami, prioritizující stylistický artificiální efekt nad jasností a přístupností. Anglický básník “John Donne“ (1572–1631) je předním představitelem metafyzické poezie, což je anglická varianta manýrismu, zřejmá v jeho “Holy Sonnets“ (Svaté sonety, po 1609) a “Songs and Sonnets“ (Písně a sonety, 1633). Jeho díla demonstrují intelektuální komplexnost, paradox, důmyslné koncepty (conceits) a hluboké zkoumání duchovní i světské lásky, čímž zdůrazňují dobové intelektuální a emocionální napětí. Dalším anglickým autorem je “John Lyly“ (asi 1553–1606) s jeho prozaickým románem “Euphues: The Anatomy of Wit“ (Euphues: Anatomie vtipu, 1578). Toto dílo zavedlo styl zvaný Euphuismus, který se vyznačuje vysoce umělým, antithetickým, aliteračním a propracovaným prozaickým stylem, soustředícím se na rétorickou ornamentaci a intelektuální exhibici, což je esence manýristického literárního přístupu.
📈 Vývoj
Manýrismus jako literární směr vznikl v Itálii v polovině 16. století, přibližně v letech 1520–1530, jako reakce na harmonii, vyváženost a ideální krásu vrcholné renesance. Byl chápán jako přechodné období mezi renesancí a barokem, ale dnes je uznáván jako samostatný, svébytný umělecký projev. Jeho raná fáze byla charakterizována postupným odklonem od klasických ideálů a hledáním nových, expresivnějších forem. Období vrcholu nastalo v druhé polovině 16. století, kdy se manýrismus rozšířil po celé Evropě a stal se dominantním stylem v mnoha uměleckých oblastech, včetně literatury. Postupný ústup či transformace probíhala na přelomu 16. a 17. století, kdy se manýristické prvky začaly prolínat s nastupujícím barokem, které je často absorbovalo a posunulo k ještě větší monumentalitě, dramatičnosti a jednotnějšímu projevu. Manýrismus však nevymizel, spíše se rozplynul v barokní estetice, která z něj převzala mnohé z jeho dynamismu a emocionální hloubky, avšak s obnoveným důrazem na řád a grandióznost. Existovaly významné národní, regionální a žánrové varianty manýrismu. V “Itálii“ se rozvinul tzv. “Marinismus“ (podle Giovan Battisty Marina), charakteristický extrémním koncepčním vtipem, smyslností, bohatou obrazností a virtuózní rétorikou, kde se jazyk stává nástrojem k ohromení a údivu. Tasso pak představuje manýrismus v epickém žánru, kde se střetává epická tradice s psychologickou hloubkou a vnitřním neklidem. Ve “Španělsku“ se objevily dvě hlavní manýristické školy: “Gongorismus“ (či “Culturanismo“, od L. de Góngory), zaměřený na složitost syntaxe, obscuritu, archaismy a neologismy, a “Conceptismo“ (od F. de Queveda), který se soustředil na intelektuální důvtip, kondenzovaný výraz, slovní hříčky a hluboké myšlenkové obsahy, často s morálním či satirickým podtextem. Obě tyto školy odrážely dobovou nejistotu a skepsi. V “Anglii“ se manýrismus projevil především v “Euphuismu“ (od J. Lylyho), což byl vysoce stylisticky propracovaný prozaický styl plný antitezí, aliterací a složitých metafor, a v “metafyzické poezii“ (J. Donne, A. Marvell), která se vyznačovala intelektuálními koncepty (metaphysical conceits), paradoxními obraty a hlubokým zkoumáním duchovních a emocionálních stavů. Ve “Francii“ lze manýristické rysy nalézt u básníků jako “Agrippa d’Aubigné“ v jeho “Les Tragiques“, kde se projevuje silná emocionální intenzita, grandiózní a často groteskní obraznost, často odrážející náboženské konflikty a morální zmatek doby. V “českých zemích“ se literární manýrismus rozvíjel především v okruhu rudolfínského dvora v Praze, který byl centrem vizuálního manýrismu. V literatuře se projevoval spíše jako tendence k složité rétorice, učenému humanismu, didaktismu a bohaté stylistické ornamentaci v dílech pozdně renesančních a raně barokních autorů, aniž by vytvořil tak silné a autonomní proudy jako v jihoevropských literaturách. Byla to spíše intelektuální móda, která ovlivnila formu a obsah, ale méně definovala samostatný literární směr.
💫 Vliv
Vliv manýrismu na pozdější literaturu a umění je značný, ačkoli často zprostředkovaný. Manýrismus je přímo předchůdcem baroka a mnoho jeho prvků – dramatický výraz, emotivnost, záliba v kontrastech, komplexní symbolika a teatrálnost – bylo barokem převzato a dále rozvinuto, i když baroko se snažilo o větší syntézu a jednotu. Manýristické mistrovství ve stylistické rafinovanosti a intelektuální hře s jazykem, jako je tomu u Góngory nebo Donnea, položilo základy pro pozdější literární experimenty. V pozdějších dobách se k manýristickým prvkům obracel například „symbolismus“ (pro svou zálibu v alegoriích a komplexní symbolice) a někteří autoři “modernismu“ (např. T. S. Eliot ve svém využívání “metaphysical conceits„ a fragmentace). Dokonce i v “postmoderní literatuře“ lze nalézt ozvěny manýrismu v jeho sebereferenčnosti, hře s formou a relativizaci pravdy. V době svého vzniku byl manýrismus přijímán značně rozporuplně. Na jedné straně byl obdivován pro svou virtuozitu, vtip a intelektuální hloubku, zejména mezi vzdělanou elitou a na dvorech, jako byl ten rudolfínský. Autoři jako Góngora nebo Marino měli své vášnivé obdivovatele. Na straně druhé byl však manýrismus často kritizován za svou umělost, obscuritu, přehnanou komplikovanost a odklon od přirozenosti a klasické jasnosti. Byl vnímán jako projev úpadku, dekadence a “zkažené„ chuti po harmonii renesance. Literární manýrismus byl často terčem satirických útoků a posměchu za svou údajnou nesrozumitelnost a prázdné exhibice. V některých případech (i když méně v literatuře než ve vizuálním umění) se mohly objevit i formy cenzury, pokud díla překračovala dobové náboženské nebo morální normy. Dnes je vnímání manýrismu zásadně odlišné. Po dlouhém období, kdy byl manýrismus považován za pouhý přechodný úpadek mezi dvěma velkými styly (renesance a baroko), došlo ve 20. století k jeho zásadní revaluaci. Dnes je manýrismus chápán jako plnohodnotný a originální umělecký směr, který představoval specifickou reakci na krizi renesančních ideálů a nastupující nejistotu moderní doby. Je ceněn pro svou psychologickou hloubku, intelektuální propracovanost, stylistickou vynalézavost a schopnost vyjádřit komplexní a rozporuplné pocity. Je vnímán jako výraz hluboké intelektuální a existenciální krize, která vedla k novým formám uměleckého vyjádření. Co se týče filmových, divadelních nebo jiných uměleckých adaptací, je těžké najít přímé adaptace specificky “literárně manýristických“ děl, která by přesně přenášela jejich stylistické rysy. Nicméně, estetika manýrismu – jeho stylizace, deformace, důraz na detail, extravagantnost, bizarnost a psychologická složitost – je často evokována ve vizuálním umění, módě a dokonce i ve filmové tvorbě, která usiluje o výraznou stylistickou originalitu nebo zobrazení vnitřního rozkladu. Například filmy s důrazem na komplexní, nelineární vyprávění, bohatou symboliku, stylizované scény a kostýmy, které záměrně deformují realitu pro dosažení určitého efektu, by mohly být vnímány jako inspirované manýristickým duchem. Konkrétní příklady adaptací literárních děl jsou vzácné, jelikož převést složitost jazyka Góngory či Donnea do filmového média je nesmírně obtížné. Nicméně, vizuální aspekt manýrismu je inspirací pro mnoho tvůrců, kteří hledají odklon od realismu a zdůraznění subjectivity a formální hry.