📖 Úvod
Lumírovci je označení pro významnou skupinu českých básníků a prozaiků, kteří se sdružovali kolem literárního časopisu Lumír v 70. a 80. letech 19. století, čímž se časově zařazují do konce 19. století. Toto literární hnutí se rozvíjelo výhradně v českých zemích, tehdy součásti Rakouska-Uherska, a jeho název je odvozen právě od zmíněného periodika. Nejedná se o původní název v jiném jazyce, ale o české pojmenování generace. Cílem Lumírovců bylo otevřít českou literaturu světu a povznést ji na roveň velkým evropským literaturám, klást důraz na estetickou hodnotu a uměleckou formu.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku Lumírovců bylo charakterizováno relativním uklidněním politické situace v českých zemích po rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867. Česká společnost zažívala ekonomický a kulturní rozmach, rozvoj průmyslu a urbanizaci, což vedlo k růstu vzdělané inteligence a buržoazie. Tato éra přinesla také zvýšený zájem o evropskou kulturu a snahu překonat dřívější provinčnost české literatury, která se v období národního obrození soustředila primárně na budování národní identity. Filozofické pozadí bylo ovlivněno pozitivismem, který zdůrazňoval exaktní vědu a racionální poznání, ale zároveň se projevovaly i vlivy západoevropského romantismu a nastupujícího symbolismu, které se promítaly v důrazu na subjektivní prožitek, fantazii a estetickou stránku umění, často s heslem „umění pro umění“. U zrodu Lumírovské generace nestál jeden zakladatel, ale spíše skupina osobností, které se sdružily kolem časopisu Lumír. Mezi klíčové postavy patřili především Jaroslav Vrchlický a Josef Václav Sládek, dále pak Julius Zeyer. Redakce časopisu Lumír (mj. v počátcích i Jan Neruda) se stala platformou pro jejich myšlenky. Politická situace v Rakousku-Uhersku umožňovala větší kulturní svobody a Lumírovci se snažili využít těchto podmínek k prosazení české kultury na mezinárodní scéně. Společenské změny zahrnovaly postupné zvyšování gramotnosti a zájmu o literaturu, což vytvářelo širší publikum. Lumírovci se primárně vymezovali proti tehdy dominantním proudům, které považovali za příliš úzkostlivě vlastenecké a provinční. Konkrétně se vymezovali proti konzervativní skupině kolem časopisu Osvěta a jejímu historismu, didaktismu a tendenci k oslavě minulosti bez většího uměleckého přesahu. Dále se odlišovali od „Ruchovců“ (generace Národního divadla), s nimiž sice sdíleli touhu po rozvoji české literatury, ale lišili se v akcentech – Ruchovci kladli důraz na národní tematiku, domácí tradice a realismus, zatímco Lumírovci tíhli ke kosmopolitismu a hledali inspiraci v cizích literaturách. Lumírovci do jisté míry navazovali na odkaz Májovců, především na jejich myšlenku otevřenosti světu a překonání obrozeneckého regionalismu, ale posunuli ji na vyšší, systematičtější a umělecky propracovanější úroveň. Jejich tvorba se inspirovala také evropským romantismem, parnasismem a počátky symbolismu.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou Lumírovců byl především kosmopolitismus, snaha zapojit českou literaturu do evropského kontextu, a to jak prostřednictvím originální tvorby, tak extenzivní překladatelské činnosti. Důraz byl kladen na „umění pro umění“, estetickou hodnotu, krásu formy a bohatství jazyka. Typická témata a motivy zahrnovaly univerzální lidské city jako lásku, smrt, utrpení, osamělost a touhu, filozofické otázky smyslu života, víry a existence, ale také exotické náměty, historické události z cizích kultur (např. starověký Řím, francouzské dějiny, orientální motivy), přírodní scenérie, mytologie a reflexe umění samotného. Oproti předchozím generacím se méně soustředili na ryze česká národní témata. Obraz typického hrdiny byl často idealizovaný – osamělý jedinec, snílek, umělec, hledač pravdy a krásy, trpící bytost s bohatým vnitřním životem, někdy i titan vzdorující osudu. Obvyklé prostředí se pohybovalo od exotických krajin a historických měst, přes mytické světy až po idealizovanou přírodu, ale důležitý byl i introspektivní vnitřní svět hrdinů. Konflikty často stály na pomezí individua a společnosti či osudu, umělce a nepochopení, touhy po ideálu a tvrdé reality, nebo duchovního a materiálního světa. Jazyk a styl byly charakteristické svou bohatostí, květnatostí, často archaizujícími prvky, neologismy a lexikálními výpůjčkami z cizích jazyků, s důrazem na propracovanou metaforiku, symboliku a eufonii (libozvučnost). Kompozice byla často složitá a promyšlená, s oblibou ve složitých básnických formách jako sonety, balady, romance a rozsáhlé epické skladby, často seskupené do cyklů. V próze byly typické detailní popisy a bohatá charakteristika postav. Vyprávěcí postupy byly často subjektivní, v poezii převládaly lyrické monology a bohaté obrazy, v próze se kombinoval objektivní popis s hlubokou psychologickou analýzou postav. Nejčastější literární žánry a podžánry zahrnovaly v poezii lyrickou (intimní, přírodní, filozofickou, milostnou) a epickou poezii (romance, balady, pověsti, legendy, rozsáhlé básnické cykly čerpající z historie nebo mytologie), sonety a ódy. V próze se objevovaly historické romány a povídky (často s exotickými náměty), pohádky (zejména Julius Zeyer) a symbolistické novely. Drama se projevovalo především v podobě básnických dramat. Naprosto klíčovou součástí činnosti Lumírovců, zejména Jaroslava Vrchlického, byla obrovská překladatelská aktivita, která do češtiny přinesla díla Shakespeara, Huga, Goetha, Schillera, Danteho a mnoha dalších světových autorů, čímž významně obohatili českou kulturu a literární jazyk.
👥 Zastupci
Lumírovci byli významnou českou literární skupinou přelomu 19. a 20. století, usilující o povznesení české literatury na úroveň světových proudů skrze pěstování rozmanitých žánrů a témat. Mezi nejdůležitější české autory patřil Jaroslav Vrchlický, ústřední osobnost hnutí, jehož díla jako rozsáhlý epický cyklus Zlomky epopeje (zahrnující např. Poutnici k Světlu, Hlasy v poušti), lyrická sbírka Strom života a historické drama Hippodamia ilustrují jeho encyklopedickou šíři, snahu o formální dokonalost a kosmopolitní zaměření, které bylo jádrem lumírovských ideálů. Josef Václav Sládek, další klíčový člen, se proslavil lyrickými sbírkami jako Jiskry na moři, Ze života a Selské písně a české znělky, které reprezentují jeho úsilí o spojení hlubokého vlastenectví s melodičností a prostotou inspirovanou anglosaskou poezií, čímž přinesl do Lumírovského proudu unikátní národní tón. Julius Zeyer, autor děl Vyšehrad, Radúz a Mahulena a Jan Maria Plojhar, představuje sice Lumírovce, ale zároveň se posouvá k symbolistnímu a mystickému proudu, kde skrze historické a pohádkové motivy hledá ideální krásu a únik ze všednosti do světa snů a tragických osudů. Z hlediska světových autorů, jejichž vliv či paralely Lumírovci absorbovali, je klíčový Victor Hugo (Francie), jehož epická šíře a historismus v dílech jako Bídníci a Legenda věků byly pro Vrchlického vzorem v úsilí o velkolepé zpracování lidských osudů. George Gordon Byron (Anglie) s díly jako Childe Haroldova pouť a Don Juan ovlivnil Lumírovce svou lyričností, osudovostí a kosmopolitním duchem, který chtěli vnést do české literatury. Leconte de Lisle (Francie), představitel parnasismu, inspiroval Vrchlického svou snahou o objektivitu, formální dokonalost a kult krásy, což je patrné v dílech jako Básně barbarské. Henry Wadsworth Longfellow (USA) s epickou Písní o Hiawathovi a dalšími básněmi s kombinací lidové prostoty a hlubokých témat silně ovlivnil Josefa Václava Sládka a jeho pojetí vlastenecké lyriky.
📈 Vývoj
Vznik Lumírovců na počátku 70. let 19. století byl reakcí na generaci Májovců a jejich zaměření na realismus a individualitu, přičemž Lumírovci si kladli za cíl povznést českou literaturu na úroveň evropských literatur skrze otevřenost světu a překonání regionálního úzkoprsosti. Jejich hlavní platformou se stal literární časopis Lumír, jehož vydávání začalo v roce 1873 a který dal skupině jméno. Období vrcholu Lumírovců spadá do 70. a 80. let 19. století, kdy Jaroslav Vrchlický, Josef Václav Sládek a Julius Zeyer dosahují svého tvůrčího zenitu. Vrchlického neúnavná překladatelská činnost, která zahrnovala překlady z mnoha světových literatur (anglické, francouzské, italské, španělské, německé, polské), výrazně obohatila českou kulturu a seznámila české čtenáře s díly od starověku po současnost, čímž naplňoval hlavní ideu světovosti. V tomto období vznikají jejich nejvýznamnější lyrické sbírky, rozsáhlé epické básně s historickými, mytologickými a filozofickými náměty, stejně jako prozaická díla a dramata. Postupný ústup či proměna vlivu Lumírovců nastává na přelomu 19. a 20. století s nástupem mladší generace, tzv. „devadesátníků“ a české moderny, kteří kritizovali jejich „kosmopolitismus“, formální přebujelost, nedostatečnou originalitu a odtrženost od aktuálních národních a sociálních problémů. I přes tuto kritiku však Lumírovci připravili půdu pro symbolismus, dekadenci a neoromantismus. V pozdní fázi své tvorby se Sládek stále více vracel k prostším, lidovým tématům a vlastenecké lyriky, zatímco Zeyer prohluboval svůj mysticismus a hledání duchovních hodnot. Vrchlický sice nepřestal psát, ale jeho pozdější dílo už nemělo takový formativní vliv na literární vývoj. Co se týče žánrových variant, Lumírovci dominovali v lyrice (filozofická, milostná, přírodní, vlastenecká poezie) a epice (historické eposy, balady, romancie, legendy). Zeyer se věnoval také próze (historické romány, novely) a dramatu, stejně jako Vrchlický, ačkoli jejich dramata nedosáhla takové popularity jako poezie či próza. Národní a regionální varianty nejsou pro Lumírovce typické, neboť jejich cílem bylo právě překročení regionálních hranic a vytvoření celonárodní, zároveň však světově orientované literatury.
💫 Vliv
Vliv Lumírovců na pozdější českou literaturu a umění je značný a komplexní, ačkoli byl často zpochybňován. Jejich snaha o formální dokonalost, kult jazyka a verše, a zájem o historii a mytologii ovlivnily pozdější generace symbolistů a neoromantiků. Především překladatelské dílo Jaroslava Vrchlického, které se rovná celé knihovně, položilo nezbytné základy pro další generace českých překladatelů a zásadně obohatilo českou kulturu seznámením s širokým spektrem světové literatury. Zeyerův mysticismus a symbolismus, zejména v dílech jako Radúz a Mahulena, předznamenaly trendy, které plně rozvinula generace české moderny (např. Otokar Březina, Antonín Sova). V době svého vzniku byli Lumírovci přijímáni s počátečním nadšením jako ti, kteří měli povznést českou literaturu ze stínu provincialismu na evropskou úroveň, především díky jejich šíři záběru a bohatství jazyka. Záhy však čelili silné kritice, zejména ze strany realistů (tzv. „boje o realismus“ vedené např. Josefem Holečkem) a posléze od mladé generace „devadesátníků“ (např. F. X. Šalda, J. S. Machar). Ti jim vytýkali „kosmopolitismus“, nedostatečnou originalitu, „přebásňování“ cizích vzorů, formální virtuozitu bez hlubokého prožitku, odtrženost od autentické české reality a „akademismus“. Nebyli však vystaveni žádným významným zákazům či cenzuře, neboť jejich tvorba se soustředila spíše na estetické a filozofické otázky než na přímou politickou kritiku. Dnes je vnímání Lumírovců mnohem vyváženější a oceňuje se jejich zásadní role v rozvoji české literatury. Jaroslav Vrchlický je považován za giganta české literatury, jehož přínos v překladatelství je dodnes nepřekonatelný a jeho vlastní poezie obsahuje řadu mistrovských lyrických i epických skladeb, byť je objemově nerovnoměrná. Josef Václav Sládek je vysoce ceněn pro svou melodickou a vlasteneckou lyriku, a zejména jeho básně pro děti jsou dodnes velmi populární a součástí školních osnov. Julius Zeyer je uznáván jako originální solitér, předchůdce symbolismu a dekadence, jehož dílo Radúz a Mahulena se stalo ikonickou součástí české kultury. Adaptace děl Lumírovců se soustřeďují především na Zeyera: Radúz a Mahulena byla několikrát úspěšně adaptována pro divadlo, rozhlas a film (např. filmová adaptace z roku 1970 režiséra Otakara Vávry s hudbou Josefa Suka), a stala se oblíbenou pohádkou. Sládkovy básně pro děti jsou často zhudebňovány a staly se součástí české lidové písňové tvorby. Vrchlického dílo je i přes svou monumentálnost adaptováno méně často, ale jeho historická dramata se občas objevují na divadelních scénách a jeho básně jsou stále předmětem literárního studia. Jejich odkaz spočívá v otevření české literatury světu a položení základů pro její moderní rozvoj.