👤Richard Weiner
Život ❤️
Byl klíčovým představitelem rakouské avantgardy první poloviny 20. století ⯀ Jeho dílo je charakteristické experimentálním stylem a jazykovou hrou ⯀ Prozkoumával v něm hranice literárního vyjádření ⯀ Jeho povídky a eseje se vymykají konvencím ⯀ Vytvořil ironický obraz tehdejší společnosti ⯀ Jeho dílo ovlivnilo další generace autorů ⯀ Je považován za jednoho z průkopníků moderní literatury ⯀
Tvorba (příklady) ✒️
Lítice ⯀ Hra doopravdy ⯀ Škleb
Současníci 👥
Franz Kafka (Zámek, Proces), Hugo von Hofmannsthal (Elegie), Robert Musil (Cesta k člověku), Arthur Schnitzler (Traumnovelle)
📖 Lítice (rozbor)
Základní charakteristika 📌
Próza, konkrétně novela, využívá expresionistický styl vyjadřování s prvky grotesky a absurdního humoru.
Téma a motiv 💡
Hlavním tématem Lítice je absurdita lidské existence a nemožnost dorozumění, hlavní myšlenka se soustředí na tragikomický osud jedince uvězněného ve světě, kterému nerozumí a který mu je lhostejný, motivy zahrnují osamění, frustraci, ztrátu identity, neschopnost komunikace a absurdní humor, námět vychází z autorovy osobní zkušenosti s pobytem v psychiatrické léčebně.
Zařazení díla 🕑
Literární směr expresionismus, období meziválečné literatury, charakteristické pro Richarda Weinera.
Časoprostor 🕰️
Časoprostor v Lítici je neurčitý a klaustrofobický, odehrává se v jakémsi ústavu či blázinci, který symbolizuje odcizený svět, čas plyne nepravidelně a zdánlivě bez logiky, čímž se umocňuje pocit absurdity a beznaděje.
Kompozice 📝
Kompozice je cyklická, s prvky opakování a variace, formálně se Lítice člení do krátkých, úsečných kapitol, které se střídají s delšími pasážemi, čímž vzniká dynamický a zároveň fragmentární celek.
Charakteristika díla 📜
Próza, konkrétně novela, využívá expresionistický styl vyjadřování s prvky grotesky a absurdního humoru.
Vypravěč 🧙🏻♂️
Vypravěčem je anonymní postava, pravděpodobně jeden z pacientů ústavu, který vypráví v ich-formě, jeho vyprávění je subjektivní, nespolehlivé a plné groteskních detailů, čímž se posiluje dojem absurdity a chaosu.
Hlavní postavy 🕵️♂️
Postavy v Lítici jsou anonymní a schematické, reprezentují různé typy lidského zoufalství a odcizení: protagonista, bezejmenný pacient, je ztělesněním osamělého a zmateného jedince, který se snaží zorientovat v absurdním světě ústavu; ředitel ústavu představuje autoritu a moc, ale zároveň je sám groteskní figurkou, neschopnou empatie a porozumění; lékaři a sestry ztělesňují lhostejnost a rutinu systému, který se o pacienty nestará, ale spíše je kontroluje a manipuluje; ostatní pacienti jsou směsicí bizarních a tragikomických postav, které symbolizují různé formy lidské deziluze a šílenství.
Jazyk a styl ✍️
Román je psán spisovným jazykem s prvky expresionismu a surrealismu, s využitím vnitřních monologů, přímé řeči, metafor, symbolů a snových obrazů, které vytvářejí atmosféru úzkosti, paranoie a absurdity, přičemž autor pracuje s fragmentárními a asociativními pasážemi, které dokreslují protagonistův rozpadající se duševní stav.
Stručný obsah 🏷
Lítice vypráví příběh bezejmenného muže, který se ocitá v neznámém městě, kde se setkává s podivnými postavami a prožívá surrealistické a znepokojivé události, které ho postupně vedou k šílenství a ztrátě identity.
Podrobný obsah díla 🗒
Hlavní hrdina přijíždí do neznámého města, kde se ho zmocňuje pocit odcizení a zmatku, potkává tajemnou ženu, Lítici, která se stává zdrojem jeho posedlosti a úzkosti, a zároveň se setkává s dalšími bizarními postavami, jako je například muž s maskou, slepý stařec či dvojice artistů, a prochází sérií groteskních a snových scén, například se ocitá v divadle, kde sleduje absurdní představení, bloudí labyrintem temných uliček a putyk, účastní se podivného karnevalu, pronásledují ho záhadné bytosti a stíny, a jeho vnímání reality se postupně rozplývá, ztrácí se v bludišti vlastních myšlenek a halucinací, čímž se prohlubuje jeho paranoia a strach z neznámého, a jeho posedlost Líticí se stává stále intenzivnější, vidí ji všude kolem sebe, ve snech i v bdělém stavu, a nedokáže rozlišit mezi realitou a iluzí, a město samo se stává metaforou hrdinova vnitřního chaosu a rozpadu osobnosti, kde budovy se deformují, ulice se mění v bludiště a čas ztrácí svůj význam, a hrdina se propadá do spirály šílenství a zoufalství, ztrácí svou identitu a nakonec se stává součástí bizarního světa, který ho obklopuje, a v závěru románu se ocitá na hranici mezi životem a smrtí, a jeho osud zůstává otevřený, ponechávající čtenáře v nejistotě a znepokojení z prožitého surrealistického zážitku, který odráží existenciální úzkost a absurditu lidské existence.
⇩ Tento rozbor díla slouží pouze pro inspiraci, k maturitě používejte pouze ověřené zdroje jako stránky níže ⇩
Rozbory Studijni-svet.cz Materiály Rozbor-dila.cz
Dalšími kvalitními weby jsou například Milujemecestinu.cz či Zapnimozek.cz.