📖 Úvod
Literatura první republiky, v české literatuře označovaná také jako meziválečné období, se rozvíjela v Československu, především v českých zemích, a časově je pevně zasazena do 20. století, konkrétně do let 1918 až 1938. Jedná se o úsek od vzniku samostatného Československa po rozpadu Rakouska-Uherska až do období těsně před vypuknutím druhé světové války a Mnichovskou dohodou.
🌍 Kontext vzniku
Historické pozadí vzniku literatury první republiky je neodmyslitelně spjato s koncem první světové války a pádem habsburské monarchie v roce 1918, což vedlo k ustavení nezávislého demokratického Československa. Tato událost přinesla obrovskou vlnu euforie, optimismu a naděje na vybudování spravedlivější a svobodnější společnosti. Nově nabytá státnost a demokracie se staly základním pilířem pro svobodnou tvorbu a rozkvět kultury. Společenské změny byly dalekosáhlé: emancipace žen, rozvoj průmyslu a urbanizace, zvyšování životní úrovně a gramotnosti, stejně jako bouřlivý rozvoj nových médií (rozhlas, film, masové tiskoviny). Filozofické pozadí bylo silně ovlivněno humanismem a demokratickými ideály prezidenta T. G. Masaryka, které zdůrazňovaly význam pravdy, mravnosti a občanské odpovědnosti. Zároveň však autoři reflektovali i poválečnou úzkost, ztrátu tradičních hodnot a hledání nového smyslu existence, což souznělo s evropskými existenciálními tendencemi. Politická situace byla charakterizována jako stabilní parlamentní demokracie, byť s vnitřními národnostními problémy (česko-německé, česko-slovenské vztahy) a vnějším tlakem fašistických a komunistických ideologií. U vzniku tohoto literárního období nestál jeden zakladatel, nýbrž celá generace autorů, kteří začali tvořit již před válkou (např. Karel Čapek, bratři Čapkové obecně) nebo se etablovali ihned po ní. Literatura první republiky se vymezovala především proti rigidnímu, popisnému realismu a naturalismu předválečného období, který byl vnímán jako esteticky vyčerpaný a nedostatečný pro zachycení dynamiky moderní doby. Dále se vymezovala proti pasivitě a subjektivnímu pesimismu pozdního symbolismu a dekadence, byť na jejich estetiku a důraz na individualitu navazovala. Odmítala autoritářství a nesvobodu habsburské monarchie. Naopak výrazně navazovala na podněty evropské avantgardy (futurismus, kubismus, expresionismus, dadaismus, surrealismus), přebírala inspiraci z ruské revoluční poezie a zároveň rozvíjela odkaz české moderny přelomu století, zejména její důraz na společenskou angažovanost a hledání nových výrazových forem. Klíčovou roli sehrál i odkaz anarchistických buřičů a generace kolem S. K. Neumanna.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou literatury první republiky je mimořádná pluralita stylů a směrů, což z ní činí jedno z nejrozmanitějších období české literatury. Charakteristická je experimentálnost, inovace v jazyce a formě, a silná společenská a humanistická angažovanost. Autoři se snažili reflektovat dynamiku moderní doby, technický pokrok i existenciální otázky lidské existence. Typická témata a motivy zahrnují reflexi traumat první světové války (pacifismus, humanismus), budování nového státu a společnosti (optimismus i kritika), problematiku moderní civilizace (technika, urbanizace, odcizení člověka), sociální nespravedlnosti (proletářská literatura), filozofické otázky smyslu života a světa (Masarykovský humanismus, existenciální úzkost), a také intimní témata lásky, dětství a lidských vztahů. Obraz typického hrdiny je široký a různorodý: od prostého člověka, vojáka, dělníka, přes intelektuála, vědce, filozofa, až po outsidera či mystika. Často je hrdina konfrontován s morálními dilematy moderního světa, hledá své místo ve společnosti a smysl existence. Obvyklé prostředí zahrnuje velkoměsto (zejména Prahu s jejími kavárnami a kulturním životem), ale i venkov, válečné fronty, exotické kraje či futuristické a dystopické vize. Konflikty se objevují mezi jedincem a společností, mezi člověkem a strojem/technikou, mezi ideály a drsnou realitou, mezi vírou a pochybností. Jazyk a styl jsou mimořádně pestré: od hovorového, slangového a dialektického jazyka (např. Hašek) přes kultivovaný, esejistický a intelektuální projev (např. Čapek) až po vysoce experimentální, lyrický, metaforický a asociativní styl avantgardních směrů (poetismus, surrealismus) nebo archaizující a patetický jazyk (katolická moderna). Kompozice se pohybuje od tradiční lineární až po experimentální (koláž, montáž, prolínání časových rovin, filmové střihy). Vyprávěcí postupy zahrnují objektivní er-formu, subjektivní ich-formu, vnitřní monolog, proud vědomí a často klíčové filozofické dialogy. Nejčastější literární žánry a podžánry jsou v próze román (sociální, psychologický, filozofický, utopický/antiutopický, historický, dobrodružný), novela, povídka, cestopis, reportáž, fejeton a esej. V poezii se prosazuje proletářská poezie, poetismus, surrealismus, katolická moderna a existenciální lyrika. Drama zahrnuje anticipační hry, společenskou satiru a experimentální divadelní formy. Toto období je charakteristické prolínáním žánrů a hledáním nových výrazových možností, což vedlo k nebývalé bohatosti a originalitě české literatury.
👥 Zastupci
Literatura první republiky (1918–1938) představuje jedno z nejplodnějších a nejrozmanitějších období české literatury, poznamenané euforií z nově nabyté svobody, deziluzí po první světové válce a následnou obavou z rostoucího fašismu. V této éře se snoubily tradiční realistické přístupy s revolučními avantgardními směry, což vedlo k jedinečnému literárnímu a kulturnímu kvasu. Mezi nejdůležitější české autory patří Karel Čapek, jehož díla jako „R.U.R.“ (filozofická sci-fi o umělých lidech, která varuje před dehumanizací a zneužitím techniky), “Továrna na absolutno“ (sociální kritika fanatismu skrze fantastický prvek) a “Válka s mloky“ (antiutopie varující před totalitou a lidskou pýchou) skvěle ilustrují humanistický, kritický a prozíravý přístup k moderním společenským problémům a hrozbám. Jaroslav Hašek s “Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války“ (monumentální satirický román, který demaskuje absurditu byrokracie a militarismu) přinesl do literatury neotřelý antimilitaristický humor a kritiku moci. Vladislav Vančura, s díly jako “Markéta Lazarová“ (baladický román s archaickým jazykem a drsným příběhem o lásce a svobodě) a “Rozmarné léto“ (hravá novela plná lyrické ironie a oslavy života), je mistrem jazykového experimentu a baladického ztvárnění osudů, propojujícím modernu s národními kořeny. Vítězslav Nezval, vůdčí postava poetismu a surrealismu, je reprezentován díly jako “Edison“ (poetistická báseň oslavující tvůrčí génia a techniku) a “Manon Lescaut“ (moderní adaptace klasického příběhu v duchu poetistické hravosti a lyriky), které ukazují touhu po kráse, hře a propojování snu s realitou. Jaroslav Seifert, nositel Nobelovy ceny, ve sbírkách “Na vlnách T.S.F.“ (poetistická sbírka oslavující moderní dobu a techniku) a “Jablko z klína“ (jednoduchá a intimní lyrika) ilustruje přechod od hravého poetismu k hlubší, reflexivní poezii s prostou krásou a lidskostí. Ivan Olbracht s “Nikolou Šuhajem loupežníkem“ (baladický román o lidovém zbojníkovi a jeho boji s nespravedlností) a “Annou proletářkou“ (sociální román z dělnického prostředí) kombinuje sociální realismus s baladickými a lyrickými prvky, často zasazenými do exotických nebo okrajových prostředí. Karel Poláček s “Bylo nás pět“ (humorná, nostalgická próza o dětství v maloměstě) a “Muži v ofsajdu“ (satira ze sportovního prostředí) s jemnou ironií a kritickým pohledem vykresluje maloměstský život a jeho absurdity, což je příznačné pro kritický realismus a humor té doby. Mezi světové autory, kteří měli vliv nebo reprezentovali širší dobové trendy, patří Franz Kafka, ač píšící německy v Praze, jehož “Proces“ (román o absurdním soudním řízení symbolizující odcizení a bezmoc jedince) a “Zámek“ (o marném boji s anonymní mocí) dokonale ztělesňují existenciální úzkost a byrokratickou nesmyslnost moderní doby. Ernest Hemingway se svými romány “Sbohem, armádo!“ (příběh o lásce a deziluzi v první světové válce) a “Komu zvoní hrana“ (o statečnosti a oběti ve španělské občanské válce) ovlivnil svou strohostí stylu a tematikou “ztracené generace“ evropskou literaturu, včetně české, v zobrazení poválečné skepse. André Breton s “Manifestem surrealismu“ (teoretický text definující surrealismus jako automatické psaní a prozkoumávání nevědomí) poskytl teoretický základ pro experimenty české avantgardy, která se snažila osvobodit umění od racionálních omezení.
📈 Vývoj
Vývoj literatury první republiky lze rozdělit do několika fází, které reflektují jak vnitřní literární proudy, tak společensko-politické změny. Vznik období (zhruba 1918–1923) se vyznačoval euforií z nezávislosti a hledáním nové národní identity, často v konfrontaci s deziluzí z válečných zážitků. Objevovaly se realistické tendence navazující na devatenácté století, ale zároveň se formovaly zárodky avantgardy. Klíčovou roli sehrál vznik skupiny Devětsil v roce 1920, která stála u zrodu českého poetismu (Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert, Karel Teige). Poetismus byl reakcí na poválečnou skepsi, oslavoval moderní život, techniku, hravost, lyričnost a snahu o umění pro život. Období vrcholu (zhruba 1923–1935) bylo érou nebývalé žánrové a stylové plurality. Poetismus se rozvíjel a postupně přerostl v surrealismus (od roku 1934 pod vedením Nezvala a Teiga), který se zaměřoval na prozkoumávání nevědomí a snu. Próza se dělila na několik proudů: demokratický (Karel Čapek, Karel Poláček) s důrazem na humanismus, sociální a filozofické otázky, varování před totalitou a satiru maloměsta; katolicky orientovaní autoři (Jakub Deml, Jan Zahradníček) s duchovními a existenciálními tématy; psychologická próza (Jaroslav Havlíček, Egon Hostovský) s hlubokou analýzou lidské psychiky; legionářská literatura (Rudolf Medek, Josef Kopta) reflektující zážitky z první světové války; ruralismus (Josef Knap, František Křelina) s návratem k venkovu a tradicím; proletářská literatura (Ivan Olbracht, Marie Majerová) s důrazem na sociální tematiku a život dělníků; a experimentální próza (Vladislav Vančura) s jazykovými inovacemi a baladickým laděním. Drama zažívalo rozkvět díky Karlu Čapkovi a Osvobozenému divadlu Voskovce a Wericha, které kombinovalo politickou satiru, inteligentní humor a prvky dadaismu a jazzu. Postupný ústup a proměna (zhruba 1935–1938/39) souvisely s narůstajícím ohrožením republiky a nástupem fašismu. Mnozí autoři se obraceli k angažované literatuře, varovali před totalitou (Čapek: “Válka s mloky“, “Matka“) a posilovali národní uvědomění. Avantgardní experimenty ustupovaly realističtějším formám, a Osvobozené divadlo se přiklánělo k přímější politické satiře. Národní varianty byly dominantně české, ale významný byl vliv pražské německé literatury (Kafka). Regionální varianty se projevovaly například u moravských autorů s jejich vazbou na venkov a často katolickou tematiku. Žánrová pestrost byla obrovská, od poezie (lyrická, poetistická, surrealistická) přes rozmanitou prózu (realistická, psychologická, baladická, sociální, humoristická, sci-fi) až po moderní drama a literární kritiku. Raná fáze se vyznačovala hledáním a experimentem, zatímco pozdní fáze byla poznamenána rostoucí úzkostí a potřebou obrany národních hodnot.
💫 Vliv
Vliv literatury první republiky na pozdější literaturu a umění je nezměrný a trvalý. Autoři jako Karel Čapek se svými vizionářskými díly a humanistickým odkazem položili základy pro české sci-fi a inspirovali generace myslitelů k reflexi technologického pokroku a etických otázek. Jeho díla ovlivnila nejen českou, ale i světovou literaturu a drama. Franz Kafka, ač píšící německy, měl zásadní dopad na světový existencialismus (Camus, Sartre) a absurdní drama (Beckett, Ionesco), přičemž jeho tematika odcizení a bezmoci jedince tváří v tvář nesrozumitelnému systému rezonovala hluboko v české literatuře, zvláště v období totalit. Avantgarda, reprezentovaná poetismem a surrealismem Vítězslava Nezvala a Karla Teigeho, otevřela cestu pro experimentální přístupy k jazyku a formě, ovlivňující pozdější básníky a prozaiky, včetně těch ze Skupiny 42. Jazykový virtuóz Vladislav Vančura inspiroval k hledání nových výrazových prostředků. Humor a satira Jaroslava Haška a Karla Poláčka se staly nedílnou součástí českého literárního kánonu a vzorem pro komediální a satirickou tvorbu. Osvobozené divadlo Voskovce a Wericha položilo základy moderního českého divadla a politické satiry, jež ovlivnila i disidentské divadelní scény za komunismu. V době svého vzniku byla literatura první republiky přijímána velmi rozmanitě. Autoři demokratického proudu jako Čapek byli široce chváleni pro svůj humanismus, intelekt a stylistickou brilanci. Avantgardní hnutí (Devětsil, poetismus, surrealismus) se setkávalo s nadšením mladé generace a intelektuálů, ale zároveň s kritikou konzervativních kruhů, které je označovaly za nesrozumitelné, dekadentní nebo dokonce nemravné. Haškův Švejk byl zpočátku kontroverzní, obdivovaný pro svou originalitu, ale zároveň kritizovaný pro vulgaritu a údajné znevažování národních hodnot. Proletářská literatura byla podporována levicovými kruhy, ale často kritizována pro ideologickou tendenčnost. Celkově však období první republiky znamenalo výraznou svobodu projevu a tvůrčí diverzitu, a přímé zákazy nebo cenzura byly spíše výjimečné ve srovnání s pozdějšími režimy, byť s rostoucím vlivem fašismu ve 30. letech sílily hlasy volající po omezení „nemravné“ nebo „protistátní“ literatury. Dnes je literatura první republiky vnímána jako zlatý věk české literatury, období mimořádné tvůrčí svobody, originality a plurality. Díla klíčových autorů jsou součástí školních osnov, předmětem akademického studia a jsou všeobecně uznávána pro svou uměleckou hodnotu, progresivnost, humanistické poselství a schopnost reflektovat složité společenské otázky. Mnoho děl se dočkalo úspěšných filmových, televizních a divadelních adaptací. K nejvýraznějším patří kultovní film Františka Vláčila “Markéta Lazarová“ (1967) podle Vančury, populární film Jiřího Menzela “Rozmarné léto“ (1968) rovněž podle Vančury, několik filmových zpracování a legendární televizní seriál “Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války“ a řada divadelních inscenací “R.U.R.“, “Bílé nemoci“ nebo “Matky“ Karla Čapka. Populární je také televizní seriál “Bylo nás pět“ (1994) podle Poláčka a adaptace Olbrachtova “Nikoly Šuhaje loupežníka“. Tyto adaptace dokazují trvalou rezonanci a nadčasovost literárních děl první republiky v české kultuře.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Literatura první republiky na Rozbor-dila.cz →