📖 Úvod
Literatura druhé světové války je termínem označujícím široké spektrum literární tvorby, která bezprostředně reagovala na události, prožitky a důsledky druhé světové války (1939-1945), stejně jako díla reflektující toto období s časovým odstupem a zpracovávající jeho trauma a morální otazníky; nejde o literární směr v klasickém smyslu se specifickou estetikou a manifestem, nýbrž o tematicky a historicky vymezený soubor děl; proto nemá jeden konkrétní „původní název“ jako hnutí, ale je spíše popisována v různých jazycích jako „válečná literatura“ (war literature), „literatura holokaustu“ (Holocaust literature), „literatura odboje“ (resistance literature) či „Trümmerliteratur“ (literatura trosek v poválečném Německu); časově je zařazena primárně do 20. století, s epicentrem v letech 1939-1945 a navazujícími poválečnými desetiletími (až do konce 20. století), kdy se trauma, paměť a důsledky války neustále zpracovávaly a reflektovaly; rozvíjela se globálně, v podstatě ve všech zemích světa, které byly válkou zasaženy, ať už přímo boji, okupací, ideologickým konfliktem nebo následky, nejvýrazněji však v Evropě a Severní Americe: významná díla vznikala v Československu (např. o okupaci, odboji, holokaustu, Lidicích), Polsku (invaze, Varšavské povstání, holokaust, utrpení), Francii (okupace, kolaborace, Résistance, osvobození), Velké Británii (bitva o Británii, nálety, fronta, morální otázky), Sovětském svazu (východní fronta, Leningrad, obrovské ztráty, vlastenecká válka), Německu (nacistická propaganda, později sebereflexe, vina, rozdělení), Spojených státech amerických (účast na bojištích v Evropě a Pacifiku, atomové bomby, návrat vojáků), Itálii (fašismus, invaze Spojenců, civilní utrpení), ale také v zemích jako Japonsko (zkušenost Hirošimy a Nagasaki, válečné zločiny, sebereflexe), Jugoslávie (partyzánský boj, bratrovražedné konflikty) a dalších, čímž představuje skutečně celosvětový literární fenomén;
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku této literatury je přímo spjato s bezprecedentní globální katastrofou druhé světové války, která představovala vyvrcholení narůstajících politických, ideologických a ekonomických napětí 20. století, jež začala již s nástupem Velké hospodářské krize a vzestupem totalitních režimů; u jejího vzniku nestál žádný zakladatel ani konkrétní umělecká skupina, neboť se jedná o organickou, spontánní reakci umělců na dějinné události a prožité trauma; naopak, její filozofické kořeny lze hledat v existenciálních myšlenkách, které zdůrazňovaly absurditu lidské existence tváří v tvář nesmyslnému ničení, svobodu volby a odpovědnost jednotlivce v mezních situacích, stejně jako v úvahách o zlu, lidské povaze a hranicích morálky; politickou situaci charakterizoval agresivní nástup a expanze totalitních režimů – nacistického Německa, fašistické Itálie a militaristického Japonska – jejichž dobyvačná politika vedla k invazím, okupacím, genocidě (zejména holokaustu Židů a Romů) a masovému teroru; proti nim se postupně zformovala koalice demokratických států (Velká Británie, USA) a později i Sovětského svazu, která vedla válku na několika frontách; válečné utrpení, masové zabíjení civilistů a vojáků, bombardování měst a technologicky pokročilé zbraně (včetně prvních atomových bomb) radikálně změnily vnímání lidské společnosti, morálky a pokroku; společenské změny zahrnovaly masovou mobilizaci mužů do armád, rozsáhlé zapojení žen do válečné výroby a obslužných profesí, rozsáhlé přesuny obyvatelstva (uprchlíci, nucené práce, deportace), bombardování a zničení měst, nedostatek základních potřeb a přídělový systém, všudypřítomné utrpení civilistů a hluboké psychologické trauma postihující celé generace; společnost se potýkala s intenzivní propagandou, cenzurou a neustálou hrozbou smrti, což vedlo k rozdělení na „my“ a „oni“, k vlnám patriotismu, ale i k obavám a deziluzím; literatura druhé světové války se vymezovala především proti předválečnému optimismu, pacifismu, naivní víře v neustálý pokrok a proti tendencím glorifikovat válku jako prostředek k hrdinství, očistě národa či romantické dobrodružství, jak tomu bylo v některých dílech první světové války nebo v propagandě totalitních režimů; stavěla se též proti uměleckým směrům, které se jevily jako příliš odtržené od reality, elitářské či estetizující utrpení, ačkoliv některými modernistickými postupy se inspirovala pro hlubší psychologickou analýzu; navazovala především na tradice realismu a naturalismu ve snaze autenticky, bez příkras a s maximální syrovostí zobrazit brutalitu a dehumanizaci války, na psychologickou prózu v prozkoumávání vnitřních stavů jedinců tváří v tvář katastrofě a na reportážní žurnalistiku v podání svědectví a faktických záznamů; z filozofického hlediska navazovala na existenciální úvahy o smyslu utrpení, svobodě a volbě v mezních situacích a na úvahy o kolektivní a individuální vině a odpovědnosti;
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou literatury druhé světové války je především její nekompromisní realismus a snaha o autenticitu, často až naturalistické zobrazení hrůz, utrpení, ničení a smrti, což bylo v přímém kontrastu s jakoukoli idealizací či romantizací konfliktu; cílem bylo šokovat a varovat před opakováním podobné katastrofy; typická témata a motivy zahrnují válečné hrůzy, fyzické a psychické utrpení, destrukci měst a krajiny, dehumanizaci a ztrátu identity, boj o přežití za každou cenu, strach ze smrti a mučení, morální dilemata (např. mezi kolaborací a odbojem, loajalitou a zradou), hrdinství a zbabělost, vinu a trauma (individuální i kolektivní), téma holokaustu jako ultimativního zla a selhání civilizace, otázky smyslu lidské existence a víry v době nejvyššího utrpení, ale i motivy jako je přátelství, obětavost, solidarita, vzpoura, pomsta a síla lidského ducha, který se snaží zachovat lidskost v nelidských podmínkách; obraz typického hrdiny se vzdaluje idealizovaným, neporazitelným postavám minulosti; častěji se jedná o obyčejného člověka – vojáka (často nehrdinského), civilistu (ženu, dítě, starce), vězně koncentračního tábora, partyzána, odbojáře či oběť pronásledování – který je vržen do extrémních situací, bojuje se svými slabostmi, strachem, pochybnostmi a vnitřními démony, činí obtížná morální rozhodnutí a snaží se zachovat lidskost a důstojnost; někdy jde o antihrdinu nebo o kolektivního hrdinu reprezentujícího komunitu či národ; obvyklé prostředí je často drsné, nepřátelské a zničené: bojiště, zákopy, válečné lodě, rozbombardovaná města, koncentrační a pracovní tábory, transporty, podzemní úkryty, partyzánské lesy, ruiny, nemocnice nebo zázemí trpící nedostatkem a terorem; konflikty jsou vícenásobné a komplexní: vnější konflikt člověka proti člověku (bojové akce, pronásledování), člověka proti drsnému prostředí a okolnostem (hlad, zima, nemoci), ale především vnitřní psychologický a morální konflikt v nitru jedince (boj o zachování svědomí, víry, zdravého rozumu, lidské důstojnosti, smyslu života); jazyk a styl jsou často syrové, úsporné, přímé, někdy až dokumentární, s minimem ozdob, aby co nejvěrněji a nejpůsobivěji zachytily realitu a trauma; autoři často využívají hovorovou řeč, vojenský slang, vulgarismy a autentické dialogy, čímž dodávají textu na věrohodnosti; na druhou stranu, pro vyjádření vnitřních stavů, traumat a úvah o smysluplnosti se objevují i lyrizující pasáže, symbolismus, expresivní metafory či prvky absurdního dramatu a grotesky; kompozice a vyprávěcí postupy bývají různorodé: od lineárního chronologického vyprávění (časté v prvních fázích po válce) až po fragmentární, nelineární struktury, často využívající retrospektivy (flashbacky), proud vědomí, střídání perspektiv a montáž, zejména v poválečné literatuře, která zpracovává psychické následky a komplexnost událostí; časté jsou deníkové zápisy, dopisy, vzpomínkové pasáže, reportáže a svědectví; vyprávění je často v první osobě jako autentické svědectví nebo v objektivizované třetí osobě, která však nepostrádá silný emocionální a morální náboj; nejčastější literární žánry a podžánry zahrnují válečný román (např. antického rozměru), povídky s válečnou tematikou, vzpomínkovou prózu (memoirs, autobiografie), deníky (např. Anne Franková), reportáže a dokumentární prózu, novely, válečnou poezii (např. vězeňská či odbojová), drama a filmové scénáře (především v poválečném období); specifickými subžánry jsou literatura holokaustu a literatura odboje (partyzánská, vězeňská).
👥 Zastupci
Literatura druhé světové války je zásadní kapitolou světové literární historie, reflektující události, trauma a morální dilemata největšího konfliktu lidstva. Mezi nejdůležitější světové autory patří: Primo Levi a jeho dílo “Se questo è un uomo“ (Kdyby toto je člověk), které je autentickým a hluboce analytickým svědectvím o přežití holocaustu v Osvětimi a snaze o zachování lidské identity. Elie Wiesel s dílem “La Nuit“ (Noc) podává intenzivní autobiografické vyprávění o ztrátě víry a nevinnosti v koncentračních táborech, stávající se klíčovým textem holocaustové literatury. Anne Franková a její “Het Achterhuis“ (Deník Anny Frankové) nabízí unikátní, intimní pohled na hrůzy okupace a skrývání očima dospívající dívky, symbolizující nevinnost ztracenou v čase války. Joseph Heller a jeho “Catch-22“ (Hlava XXII) je satirický a absurdní román, který brilantně demaskuje nesmyslnost vojenské byrokracie a válečného šílenství, čímž se stal ikonou anti-válečné literatury. Kurt Vonnegut s dílem “Slaughterhouse-Five“ (Jatka č. 5) využívá nelineární vyprávění a prvky sci-fi ke zpracování autorova traumatického zážitku z bombardování Drážďan, ilustrující dopad války na lidskou psychiku a její absurditu. Albert Camus a jeho alegorický román “La Peste“ (Mor) sice pojednává o epidemii, ale je všeobecně vnímán jako metafora pro nacistickou okupaci a boj proti ní, zdůrazňující lidskou solidaritu a existenciální odpor. Mezi klíčové české autory patří: Arnošt Lustig a jeho díla “Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou“, “Dita Saxová“ či “Nemilovaná“, která s neochvějnou silou a psychologickou hloubkou zobrazují osudy židovských obětí holocaustu a jejich boj o přežití a důstojnost. Jiří Weil a jeho “Život s hvězdou“ a “Na střeše je Mendelssohn“ podává autentický, často ironický, ale vždy hluboce lidský pohled na život Židů v Praze pod nacistickou okupací a na úskalí přežití a morální volby. Jan Otčenášek s románem “Romeo, Julie a tma“ je archetypálním příběhem zakázané lásky uprostřed válečného chaosu, který symbolizuje naději, odpor a tragické dilemata obyčejných lidí za okupace. Ladislav Fuks a jeho “Pan Theodor Mundstock“ se ponořuje do psychologických hlubin postavy postižené úzkostí a paranoiou v předtuše holocaustu, čímž ilustruje deformující dopad totalitního režimu na lidskou mysl a osud. Josef Škvorecký a jeho román “Zbabělci“ sice zachycuje děj těsně po osvobození, ale s ironií a nonkonformním pohledem zrcadlí atmosféru konce války, příchod Sovětů a desiluzi mládí, což je nedílnou součástí literárního zpracování dané doby a jejího dopadu.
📈 Vývoj
Vývoj literatury druhé světové války probíhal v několika fázích a vykazoval značné národní a žánrové varianty. Vznik a raná fáze se datují již do válečných let, kdy vznikaly tajné deníky (jako Deník Anny Frankové), dopisy z fronty, odporová poezie a próza v exilu či ilegalitě, jež měly často bezprostřední a svědeckou povahu, zaměřenou na udržení morálky a dokumentaci útlaku. Bezprostředně po válce nastala fáze prvního zpracování traumatu, kdy autoři cítili naléhavou potřebu vydat svědectví o prožitých hrůzách, holokaustu, koncentračních táborech a válečných frontách, což dalo vzniknout mnoha memoárům a prvním realistickým románům. Období vrcholu nastalo zhruba v 50. až 70. letech 20. století, kdy se s časovým odstupem a postupným zpracováním traumat objevily velké romány reflektující komplexnější pohled na válku, často s přesahem do psychologické analýzy, existencialismu a absurdity (např. Camus, Heller, Vonnegut), a kdy se plně rozvinula literatura holocaustu. Postupný ústup nebo proměna nastala od 80. let, kdy se tematika války sice neztratila, ale posunula se od přímého svědectví k hlubší analýze příčin a důsledků, k dekonstrukci válečných mýtů, k zaměření na civilní oběti, zapomenuté aspekty nebo k revizi historických narativů, často s postmoderními postupy. Národní a regionální varianty byly velmi výrazné: angloamerická literatura se často zaměřovala na individuální zkušenosti vojáků, jejich trauma a deziluzi (Mailer, Jones); francouzská literatura se soustředila na odpor, existenciální dilemata a morální volby za okupace (Camus, Sartre); sovětská literatura byla zpočátku silně ovlivněna socialistickým realismem, glorifikovala hrdinství a kolektivní boj, ale později se objevily i disidentské texty reflektující utrpení v gulagu (Šalamov) či realističtější pohledy; německá literatura se musela vyrovnávat s tíhou viny a holocaustem, často s počátečním mlčením a pozdějším zpracováním traumat. Česká literatura se primárně věnovala zkušenosti s okupací, domácímu odboji, holokaustu a psychologickým dopadům války na jednotlivce (Lustig, Fuks, Weil, Otčenášek). Žánrové varianty zahrnovaly memoáry, autentická svědectví, realistické romány, satiru, absurdní drama, existenciální prózu a silnou linii válečné poezie, přičemž každá forma přinášela odlišnou perspektivu a literární zpracování válečné zkušenosti.
💫 Vliv
Vliv literatury druhé světové války na pozdější literaturu a umění je obrovský a trvalý. Stala se základním kamenem pro pochopení a zpracování traumatu 20. století, ovlivnila literaturu Vietnamu a dalších konfliktů, literaturu studené války zaměřenou na totalitarismus, a zejména vytvořila nový žánr holocaustové literatury, která se stala etickým a paměťovým imperativou pro budoucí generace. Vychází z ní mnoho směrů, jako je existencialismus, absurdismus, postmoderna a literatura svědectví, přičemž všechny zkoumají hluboké etické, psychologické a filozofické otázky lidské existence v krizových situacích. Přijímání v době vzniku bylo rozmanité: na jedné straně byla díla odporu a patriotická literatura chválena a podporována jako nástroj udržení morálky a národní identity, na druhé straně kritické, anti-válečné nebo příliš „nepohodlné“ texty často narážely na kritiku, cenzuru či dokonce zákazy, zejména v totalitních režimech, kde bylo válečné vyprávění politicky řízeno. Autoři jako Joseph Heller či Kurt Vonnegut byli zpočátku pro svou syrovost a ironii přijímáni s rozpaky, než se stali klasikou. Díla Arnošta Lustiga a Jiřího Weila byla v komunistickém Československu někdy problematická pro svůj „příliš židovský“ rozměr nebo kritiku režimu. Dnes je literatura druhé světové války vnímána jako nepostradatelná součást světového kulturního dědictví, klíčová pro pochopení lidské povahy v extrémních podmínkách, pro varování před totalitarismem a pro udržování paměti na oběti i hrdiny. Její nadčasovost a hluboké morální poselství zajišťuje trvalý zájem. Mnoho děl se dočkalo významných filmových, divadelních a uměleckých adaptací, které přenesly jejich poselství k širokému publiku: klasické filmy jako “Deník Anny Frankové“, “Jatka č. 5“, “Hlava XXII“, český film “Romeo, Julie a tma“, “Spalovač mrtvol“ podle Fukse, nebo oscarový “Schindlerův seznam“ inspirovaný knihou Thomase Keneallyho, svědčí o neustálé relevance a síle těchto příběhů. Je také častým předmětem akademického studia, výstav a památníků, které udržují vzpomínku na nejtemnější kapitolu lidských dějin živou.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Literatura druhé světové války na Rozbor-dila.cz →