📖 Úvod
Literatura druhé poloviny 20. století je souhrnné označení pro pestrou škálu literárních proudů, směrů a tendencí, které se rozvíjely po druhé světové válce, přibližně od roku 1945/1950 do konce tisíciletí. Neexistuje jeden jediný „původní název“ pro takto široké časové období, jelikož zahrnuje mnoho rozdílných přístupů a hnutí, jako je existencialismus, postmodernismus, magický realismus, socialistický realismus (zejména ve východním bloku), nová vlna, absurdní drama a další. Toto období se rozvíjelo globálně, s významnými ohnisky v Evropě (zejména Francie, Velká Británie, Německo, Itálie, Československo a další země východního bloku), Severní Americe (Spojené státy americké, Kanada), Latinské Americe (Kolumbie, Argentina, Mexiko), ale také v Asii (např. Japonsko) a Africe, kde se objevovaly specifické postkoloniální literatury.
🌍 Kontext vzniku
Historické pozadí vzniku literatury druhé poloviny 20. století je hluboce poznamenáno dopady druhé světové války, která otřásla základy evropské civilizace a lidské důstojnosti, následným nástupem studené války a rozdělením světa na dva bloky (západní demokratický a východní komunistický). Politickou situaci charakterizovala globální rivalita supervelmocí, hrozba jaderné války, dekolonizace a vznik nových nezávislých států, autoritativní režimy v komunistických zemích a různé konflikty, jako byla válka ve Vietnamu či izraelsko-arabské konflikty. Společenské změny zahrnovaly rychlý technologický pokrok (od atomové energie po počátky informační technologie), masovou spotřebu, urbanizaci, studentské revolty roku 1968, rozvoj feministického a ekologického hnutí, krizi tradičních hodnot a nástup globalizace. Filozofické pozadí silně ovlivnil existencialismus s důrazem na svobodu, odpovědnost a hledání smyslu v absurdním světě (Jean-Paul Sartre, Albert Camus), následovaný strukturalismem a poststrukturalismem, které zpochybňovaly objektivní pravdu a stabilitu jazyka (Roland Barthes, Jacques Derrida, Michel Foucault). Neexistuje jediný známý zakladatel literatury druhé poloviny 20. století jako celku, spíše se jedná o kolektivní reakci mnoha autorů na poválečnou realitu a nové myšlenkové proudy, kde například Camus a Sartre stáli u zrodu existencialistické vlny a autoři jako Samuel Beckett či Eugène Ionesco u absurdního dramatu, zatímco postmodernismus se začal formovat později. Literatura tohoto období se často vymezuje proti jednoduchým, jednoznačným velkým narativům a absolutním pravdám, které byly typické pro osvícenství či některé aspekty moderny, a zejména proti ideologické propagandě socialistického realismu. Kritizuje naivní víru v pokrok a racionální uspořádání světa. Zároveň však navazuje na modernistické experimenty s formou, psychologickou hloubku postav, proud vědomí a avantgardní snahy o inovaci jazyka a narativu, přičemž tyto postupy často dále radikalizuje a reinterpretuje.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou literatury druhé poloviny 20. století je nesmírná rozmanitost a často pluralita stylů i témat, ale lze vypozorovat několik opakujících se tendencí. Typickými tématy a motivy jsou existenciální úzkost, odcizení, samota, hledání identity v rozpadajícím se světě, absurdita lidské existence, krize smyslu a hodnot, dopady války a totalitních režimů, manipulace, moc, historie a její subjektivní interpretace, paměť, technologický pokrok a jeho etické důsledky, konzumerismus, mediální realita, ekologické problémy, genderové role a postkoloniální zkušenosti. Obraz typického hrdiny je často rozpolcený, fragmentovaný, pasivní či vzdorující jedinec, který se snaží najít své místo v chaotickém světě, často bez pevné morální kotvy, stává se anti-hrdinou nebo obětí okolností, mnohdy je také nejistým či nespolehlivým vypravěčem. Obvyklé prostředí zahrnuje urbanizované metropole, válečné zóny, totalitní státy, mezní situace, ale také symbolická a alegorická prostředí, která reflektují vnitřní stav postav. Konflikty se soustředí na střety individua se společností a systémem, člověka s technologiemi, minulosti s přítomností, ideologie s realitou, vnitřní dilemata postav a boj o svobodu. Jazyk a styl se vyznačují širokou škálou – od strohého, syrového a analytického jazyka existencialismu, přes experimentální hry s jazykem, až po ironii, parodii, pastiš, intertextualitu a metatextualitu postmoderny. Často se objevuje hovorový jazyk, slang, vulgarismy, ale i vysoce stylizované a poetické vyjádření, polytematismus a polyfonie. Kompozice bývá nelineární, fragmentovaná, mozaiková, s prolínáním časových rovin a častými otevřenými konci, které popírají jednoznačnou pointu. Dochází k narušení kauzality a zpochybňování autority vypravěče. Vyprávěcí postupy zahrnují subjektivní ich-formu, er-formu s omezeným vševědoucností, proud vědomí, využití nespolehlivého vypravěče a metaprózy (text reflektuje vlastní psaní). Objevuje se i vkládání jiných textů (dokumenty, dopisy, novinové články) a prolínání žánrů. Nejčastější literární žánry a podžánry jsou román (historický, psychologický, existenciální, detektivní, sci-fi, fantasy, postmoderní román, meta-román), povídka, absurdní drama, poezie (často experimentální či postmoderní), ale také reportážní literatura, deníky a memoáry.
👥 Zastupci
Literatura druhé poloviny 20. století představuje mimořádně pestrou a inovativní éru, plnou hlubokých změn a rozmanitých proudů, které reagovaly na poválečné trauma, studenou válku, technologický pokrok i společenské proměny. Mezi klíčové české autory patří Milan Kundera s díly jako Žert a Nesnesitelná lehkost bytí; jeho tvorba mistrně ilustruje existenciální témata, kritiku totalitarismu a zkoumání složitosti lidské identity prostřednictvím polyfonních románových struktur. Bohumil Hrabal se svými texty Obsluhoval jsem anglického krále a Příliš hlučná samota ztělesňuje poetiku všednosti, osobitou hospodskou filozofii a groteskní realismus, který je charakteristický pro českou literaturu pod tlakem komunistického režimu a přesto si zachovává lidskost a humor. Václav Havel a jeho absurdní dramata, například Audience a Pokoušení, brilantně reflektují odcizení jednotlivce v byrokratickém systému, absurditu moci a politickou satiru, čímž se stal ústřední postavou disidentské literatury Východního bloku. Josef Škvorecký s romány Zbabělci a Mirákl zachycuje atmosféru poválečného Československa, jazzovou generaci a kritiku komunistického režimu s prvky detektivky, humoru a ironie. Ladislav Fuks s díly Spalovač mrtvol a Pan Theodor Mundstock projevuje silnou psychologickou propracovanost, témata holocaustu a úzkosti, často s prvky hororu a grotesky, které ukazují temné stránky lidské psýchy v kontextu dějin. Ze světových autorů je nezbytné zmínit Gabriel García Márqueze a jeho ikonické Sto roků samoty, které reprezentuje magický realismus, styl, jenž se stal určujícím pro latinskoamerickou literaturu a globálně ovlivnil narativní techniky, mísící fantastično s realitou. Umberto Eco a jeho román Jméno růže ukazuje vrchol postmoderní hry s intertextualitou, detektivní zápletku a hluboké filosofické úvahy, jež jsou typické pro intelektuální román pozdního 20. století. Samuel Beckett s dramatem Čekání na Godota je hlavním představitelem absurdního divadla, které radikálně proměnilo divadelní jazyk a filozoficky zpochybnilo smysl lidské existence v odcizeném světě. Albert Camus, jehož dílo Mor (přestože z roku 1947) silně ovlivnilo celou druhou polovinu století, ilustruje existencialismus a hledání smyslu a solidarity tváří v tvář absurdnímu utrpení. Vladimir Nabokov a jeho Lolita představuje mistrovskou ukázku složité narativní techniky, psychologické hloubky a zkoumání tabuizovaných témat, reflektující odklon od tradičního realismu směrem k estetickému experimentu. Kurt Vonnegut s románem Jatka č. 5 ukazuje antiutopickou satiru, experimentální strukturu a ostrou kritiku válečné brutality, což je příznačné pro americkou poválečnou literaturu, která se vyrovnávala s traumaty. Toni Morrison a její Milovaná je stěžejním příkladem afroamerické a postkoloniální literatury, zabývající se historií, identitou a následky otroctví, čímž významně obohatila globální literární kánon. George Orwell se svou 1984 (i když vydána 1949) nastavil standard pro dystopickou literaturu, jeho vize totalitarismu rezonovala s obavami studené války a definovala mnohé antiutopické texty éry.
📈 Vývoj
Vývoj literatury druhé poloviny 20. století lze rozdělit do několika fází a proudů, které se vyvíjely v reakci na globální události a intelektuální posuny. Vznik tohoto období je pevně spjat s koncem druhé světové války a jejími důsledky, jako byly hrůzy holocaustu, hrozba atomové bomby a rozdělení světa na kapitalistický Západ a komunistický Východ; tyto události daly vzniknout existencialismu (Camus, Sartre), absurdismu (Beckett, Ionesco) a hlubokému pesimismu vůči lidské civilizaci. Raná fáze, zahrnující především 50. a 60. léta, byla charakteristická proklamací „smrti Boha“ a zpochybňováním tradičních hodnot, nástupem „nového románu“ (nouveau roman) ve Francii (Alain Robbe-Grillet, Nathalie Sarraute), který se soustředil na popis objektů a odmítal psychologii postav, a v USA pak Beat Generation (Jack Kerouac, Allen Ginsberg) s její vzpourou proti konvencím, hledáním duchovnosti a experimenty s drogami a volnou formou. Období vrcholu, přibližně 60. a 70. léta, přineslo rozkvět postmodernismu, jenž se vyznačoval hravostí, intertextualitou, parodií, ironií a zpochybňováním velkých narativů (Thomas Pynchon, John Fowles, Umberto Eco), a také magického realismu v Latinské Americe (Gabriel García Márquez, Julio Cortázar), který propojoval skutečnost s fantázií a mýtem. V této době se také plně rozvinula disidentská a exilová literatura ve východním bloku (Kundera, Škvorecký, Solženicyn), která prostřednictvím samizdatu a exilových nakladatelství kritizovala totalitní režimy a uchovávala svobodu slova. Zároveň se objevily silné hlasy v rámci feministické literatury (Doris Lessing, Margaret Atwood) a postkoloniální literatury (Chinua Achebe, Toni Morrison), které tematizovaly otázky genderové a rasové identity, útlaku a historie. Postupný ústup či transformace nastala koncem 80. let a v 90. letech s pádem komunismu a nástupem globalizace a digitální éry; literatura se začala posouvat směrem k novým formám realismu, často s prvky fantastiky, a k prozkoumávání vlivu technologií na lidskou existenci (cyberpunk – William Gibson). Národní a regionální varianty byly bohaté: americká literatura se pohybovala od Beat Generation přes minimalisty (Raymond Carver) k postmoderní epice, britská literatura se zabývala sociálními komentáři a postmoderními experimenty, zatímco středoevropská literatura se dělila na oficiální, disidentskou a exilovou, s unikátním rozvojem groteskního realismu v Česku (Hrabal) a existenciální reflexe v Polsku (Gombrowicz). Žánrové varianty se rozšířily z tradičních forem o výrazné proudy science fiction (Philip K. Dick, Ursula K. Le Guin), fantasy a později kyberpunk, které přestaly být pouhou zábavou a staly se prostředkem pro hlubokou společenskou kritiku a filozofické úvahy.
💫 Vliv
Vliv literatury druhé poloviny 20. století na pozdější literaturu a umění je obrovský a dodnes patrný, formovala řadu směrů a autorských přístupů. Z ní vycházejí autoři, kteří v sobě kombinují postmoderní hravost, experimentování s narativem, intertextualitu a subverzivní humor; například Haruki Murakami, který mísí realitu s fantastikou a popkulturou, David Foster Wallace s jeho encyklopedickým a ironickým postmodernismem, nebo Zadie Smith, jež zkoumá multikulturní společnost s ostrým postřehem. Tato éra rozšířila žánrové hranice, prolínala vysokou a nízkou kulturu a naučila literaturu reflektovat složitost globálního světa, což se projevuje v současné literatuře zabývající se identitou, pamětí, historií a vlivem technologií. Přijetí v době vzniku se dramaticky lišilo v závislosti na politickém a kulturním kontextu. Na Západě byla literatura druhé poloviny 20. století sice často provokativní a zprvu kontroverzní, ale vcelku svobodně přijímána a diskutována; existencialismus byl zpočátku šokující, poté se stal akademicky uznávaným, Beat Generation byla považována za skandální, ale získala kultovní status, a postmodernismus byl kritizován za nihilismus, zároveň však oslavován za svou inovativnost a intelektuální hloubku. Naopak ve východním bloku se autoři, kteří se odkláněli od socialistického realismu, potýkali s drsnou cenzurou, zákazy publikace, perzekucemi a často byli nuceni publikovat v samizdatu nebo v exilu; díla jako Kunderovy Žert nebo Havlovy hry byla doma zakázána, zatímco v zahraničí sklidila mezinárodní uznání. Dnes je literatura druhé poloviny 20. století všeobecně vnímána jako doba obrovské kreativity, inovací a intelektuální odvahy, která redefinovala literární paradigma a posunula hranice vyprávění; autoři jako Márquez, Eco, Kundera, Hrabal, Havel nebo Morrison jsou kanonizováni, jejich díla jsou studována na univerzitách a tvoří základ moderního literárního vzdělání. Mnohá z těchto děl se dočkala úspěšných adaptací v jiných uměleckých formách; například román Umberta Eca Jméno růže byl adaptován do slavného filmu s Seanem Connerym, Kundery Nesnesitelná lehkost bytí se dočkala filmového zpracování s Danielem Day-Lewisem a Juliette Binoche, a Sto roků samoty Gabriela Garcíi Márqueze je ve vývoji jako ambiciózní seriál pro Netflix. Díla Václava Havla jsou trvale uváděna na divadelních scénách po celém světě a Hrabalovy prózy se staly předlohami pro ikonické filmy Jiřího Menzela (Obsluhoval jsem anglického krále, Postřižiny, Slavnosti sněženek). Stejně tak Spalovač mrtvol Ladislava Fukse byl Jurajem Herzem adaptován do kultovního hororového filmu a 1984 George Orwella má za sebou několik filmových a televizních zpracování, které podtrhují nadčasovost jeho poselství. Tyto adaptace svědčí o trvalé relevanci a kulturním dopadu literárního odkazu této epochy.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Literatura druhé poloviny 20. století na Rozbor-dila.cz →