📖 Úvod
Literární věda (anglicky Literary Studies, Literary Criticism, německy Literaturwissenschaft, francouzsky Sciences des littératures nebo Études littéraires) je akademická disciplína, která se systematicky zabývá studiem literatury. Její kořeny sahají až do antiky, ale jako moderní vědecký obor se začíná formovat převážně od 19. století, s výrazným rozvojem a diverzifikací ve 20. a 21. století. Rozvíjí se globálně, ve všech zemích s rozvinutým akademickým systémem, s historickými centry v Evropě (zejména v Německu, Francii, Velké Británii) a ve Spojených státech amerických, odkud se šířily mnohé teoretické proudy.
🌍 Kontext vzniku
Původ literární vědy lze vysledovat až k antickým reflexím o literatuře, jako je Aristotelova Poetika, která se snažila o systematizaci a definici literárních žánrů a principů. Během středověku a renesance existovaly poetiky a rétoriky, které stanovovaly pravidla pro tvorbu a interpretaci textů. Nicméně, zformování literární vědy jako autonomní akademické disciplíny je spojeno s rozvojem filologie v 18. a 19. století, zejména v Německu, kde se kládly základy kritické edice textů a historicko-srovnávací metody. K zakladatelům moderního přístupu patřili postavy jako Friedrich Schleiermacher a Wilhelm Dilthey s jejich hermeneutikou, která se zabývala teorií interpretace. Vzestup národních států a s ním spojený zájem o národní kulturu a jazyk v 19. století silně podpořil institucionalizaci literárních dějin a studií na univerzitách. Ve 20. století se literární věda dramaticky rozvinula pod vlivem společenských, politických a filozofických změn. Dvě světové války, ideologické konflikty (např. studená válka), nástup masové kultury, dekolonizace a globální politické posuny ovlivnily nejen literární tvorbu samotnou, ale i způsoby jejího studia. Filozofické proudy jako fenomenologie, existencialismus, marxismus, strukturalismus a následně poststrukturalismus, postmodernismus a teorie kritiky (feministická, postkoloniální, queer) zásadně proměnily metodologii a teoretické rámce oboru. K „zakladatelům“ či významným postavám, které stály u zrodu klíčových směrů 20. století, patří Ferdinand de Saussure (lingvistický základ pro strukturalismus), Viktor Šklovskij a Roman Jakobson (ruští formalisté), I. A. Richards a T. S. Eliot (nová kritika), Jacques Derrida a Michel Foucault (poststrukturalismus a diskursivní analýza). Literární věda se historicky vymezovala proti subjektivní, impresionistické kritice, která se opírala spíše o osobní prožitek než o systematickou analýzu. Dále se vymezovala proti čistě biografickým nebo historickým přístupům, které ignorovaly text jako autonomní entitu, a proti didakticko-moralistickým interpretacím, které redukovaly literaturu na nástroj výchovy. Navazovala na filozofickou hermeneutiku, lingvistiku, estetiku, historii, ale i na sociologii a psychologii, čímž si vytvářela interdisciplinární základ. Politická situace, zejména ve 20. století, vedla k tomu, že literární věda začala zkoumat vztah literatury k moci, ideologii, marginalizovaným skupinám a mechanismům sociální konstrukce reality. Společenské změny jako boj za občanská práva, feminismus a globalizace vedly k novým perspektivám a tematickým okruhům, jako je studium genderu, rasy, třídy a postkoloniální identity v literatuře.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou literární vědy není primárně umělecká tvorba, nýbrž reflexe a analýza literárního díla. Typická témata a motivy literární vědy se proto netýkají obsahu uměleckých děl, ale spíše metateoretických a metodologických otázek: jak literatura funguje, jak se proměňuje v čase, jaký je její vztah k realitě, k jiným uměním a ke společnosti, jaké jsou její žánry, styly a formy, jak ji vnímají čtenáři a jaké jsou procesy interpretace. Obraz typického „hrdiny“ zde není relevantní, jelikož literární věda nemá literární postavy, ale spíše badatele – literární vědce, kritiky, teoretiky, kteří se snaží o systematické poznání. Obvyklé prostředí je akademické – univerzitní katedry, knihovny, archivy a konference, kde probíhá diskuse a výměna názorů. Konflikty jsou spíše teoretické a metodologické povahy, například debaty mezi formalisty a historiky, strukturalisty a poststrukturalisty, či mezi zastánci různých interpretativních škol. Jazyk a styl literární vědy jsou odborné, analytické a precizní. Vyznačuje se používáním specifické terminologie (např. narativ, signifikant, diskurs, intertextualita, hegemonie, aporetická struktura), která je nezbytná pro vyjádření složitých teoretických konceptů. Styl je obvykle argumentační, s důrazem na logickou koherenci, objektivitu (byť v moderní teorii často problematizovanou) a verifikovatelnost tvrzení. Kompozice vědeckých textů, jako jsou studie, monografie, recenze nebo teoretické eseje, obvykle zahrnuje úvod s formulací problému a metodologie, hlavní analytickou část s argumentací a podložením důkazy (citace, analýza textů), a závěr shrnující výsledky a jejich implikace. Vyprávěcí postupy v literární vědě jsou převážně popisné, analytické, srovnávací a interpretační. Často se pracuje s citacemi z primárních literárních textů i sekundární literatury, které jsou podrobovány analýze a interpretaci. Nejčastějšími literárními žánry či podžánry v rámci literární vědy jsou: literární teorie (zabývající se obecnými principy a kategoriemi literatury), literární kritika (aplikace teorie na konkrétní díla, hodnocení a interpretace), literární historie (studium vývoje literatury v čase), komparatistika (srovnávací studium literatur, kultur a žánrů), genologie (studium žánrů), narativologie (studium vyprávění), recepční estetika (zkoumání vztahu díla a čtenáře), feministická kritika, postkoloniální kritika, ekokritika a další subdisciplíny zaměřené na specifické aspekty literatury a jejího společenského kontextu. Literární věda je dynamický obor, který neustále reaguje na nové výzvy a teoretické impulzy z jiných humanitních a společenských věd.
👥 Zastupci
Literární věda jako akademická disciplína zkoumající literaturu se v průběhu dějin vyvinula z pouhé filologie a historie v komplexní systém teorií a metodologií. Mezi nejvýznamnější české a světové autory, kteří formovali tento směr, patří: “Jan Mukařovský“, klíčová postava Pražského lingvistického kroužku, jehož díla jako “Estetická funkce, norma a hodnota jako sociální fakta“ a “Kapitoly z české poetiky“ představují literární dílo jako dynamický semiotický celek v sociálním kontextu a zdůrazňují jeho estetickou funkci. “Roman Jakobson“, ačkoliv ruského původu, byl zakládajícím členem Pražského lingvistického kroužku a jeho práce “Poetics and Linguistics“ demonstrovala, jak lingvistické principy mohou být aplikovány na analýzu poetického jazyka a struktury. “Václav Černý“, významný český literární historik a kritik, ve svých “Duchovních dějinách českého národa“ a polemikách prosazoval hlubší filozoficko-historický přístup k literatuře, zdůrazňující její myšlenkový a etický rozměr. “Jiří Levý“, svým průkopnickým dílem “Umění překladu“, systematizoval teorii literárního překladu a etabloval ji jako samostatnou disciplínu s vlastními teoretickými principy. “Lubomír Doležel“, český literární teoretik působící v Kanadě, v díle “Heterocosmica: Fiction and Possible Worlds“ propojil naratologii s filozofií fikce, analyzuje strukturu a fungování fiktivních světů. Ze světových autorů je nezbytné zmínit “Ferdinanda de Saussura“, jehož “Kurs obecné lingvistiky“ položil základy moderní lingvistiky a strukturálního myšlení, klíčového pro pochopení jazyka jako systému znaků. “Michail Bachtin“, ruský teoretik, v dílech jako “Problémy Dostojevského poetiky“ rozvinul koncepty dialogismu, polyfonie a karnevalu, které zásadně proměnily chápání vztahu textu, autora a recepce. “Roland Barthes“, francouzský strukturalista a poststrukturalista, ve svých esejích “Mytologie“ a “Smrt autora“ radikálně zpochybnil tradiční pojetí autorství a stability významu textu, čímž otevřel cestu k pluralitě interpretací. “Jacques Derrida“, francouzský filozof, zakladatel dekonstrukce, v díle “O gramatologii“ ukázal, jak jsou texty protkány vnitřními rozpory a jakýkoli stabilní význam je neustále odkládán. “Michel Foucault“, další francouzský myslitel, ač primárně historik idejí, ovlivnil literární vědu skrze své analýzy diskurzu a moci, například v “Dohlížet a trestat“, které pomohly chápat literaturu jako součást širších systémů vědění a kontroly. “Terry Eagleton“, britský marxistický literární kritik, ve své “Literární teorii: Úvod“ podal komplexní přehled různých teoretických přístupů a zdůraznil ideologickou povahu literatury. “Edward Said“, zakladatel postkoloniálních studií, ve svém “Orientalismu“ odhalil, jak západní literatura a diskurz konstruovaly obraz Orientu, čímž položil základ pro kritické zkoumání vztahů moci a reprezentace.
📈 Vývoj
Vývoj literární vědy je fascinujícím příběhem posunu od tradiční filologie k sofistikovaným teoretickým přístupům. Její kořeny sahají až do antiky, k Aristotelově „Poetice“, která představovala první systematickou analýzu literárních forem. Po staletí převládala v Evropě rétorika, poetika a filologie, zaměřené na studium klasických textů a historických souvislostí. V 18. a 19. století se s nástupem romantismu a národních hnutí začala rozvíjet literární historie jako samostatná disciplína, která se soustředila na autorské biografie, historické kontexty a vývoj národních literatur (např. vliv Herdera a Sainte-Beuvea). Na přelomu 19. a 20. století se však objevily první náznaky nespokojenosti s pouhým pozitivismem a historiografií, což vedlo ke vzniku přístupů zaměřených na vnitřní strukturu a specifiku literárního díla. To vyvrcholilo s ruskou formalistickou školou (Šklovskij, Propp), která zdůrazňovala “literárnost„ díla a defamiliarizaci, a angloamerickou Novou kritikou (Richards, Brooks), která prosazovala “close reading“ a autonomii textu. Období vrcholu literární vědy jako samostatné a vlivné disciplíny nastalo v polovině 20. století se vzestupem “strukturalismu“. Pražský lingvistický kroužek s Janem Mukařovským a Romanem Jakobsonem integroval lingvistiku a sémiologii do literární analýzy, chápal dílo jako strukturovaný systém znaků a funkcí. Francouzský strukturalismus (Lévi-Strauss, Barthes) dále rozvinul sémiotickou analýzu mýtů a textů. Po strukturální fázi následoval “poststrukturalismus“ (Derrida, Foucault), který se vyznačoval kritickým zpochybňováním stability významu, autority a objektivní pravdy v textech. Raná fáze literární vědy byla tedy charakterizována historickým a biografickým zaměřením, zatímco střední fáze se soustředila na formální a strukturální analýzu textu. Pozdní fáze, od konce 20. století, se proměnila v pluralitní a interaktivní pole, kde vedle sebe existuje mnoho teoretických proudů. Postupný ústup jednotné dominance jakéhokoli směru vedl k rozvoji mnoha “národních, regionálních a žánrových variant“. Mezi klíčové patří například německá hermeneutika a recepční estetika (Gadamer, Iser, Jauss), která se soustředí na roli čtenáře a proces interpretace. Marxistická literární kritika (Lukács, Eagleton) analyzuje literaturu v kontextu společensko-ekonomických struktur a ideologií. Feministická literární kritika (Showalter, Cixous) zkoumá genderové otázky a postavení žen v literatuře. Postkoloniální studia (Said, Spivak) se zabývají vlivem kolonialismu na literární produkci a reprezentaci. Queer teorie, ekokritika, kognitivní literární studia a digitální humanitní vědy jsou nejnovějšími přírůstky, které dále rozšiřují pole zkoumání. Tento vývoj ukazuje neustálou dynamiku a schopnost literární vědy adaptovat se na nové intelektuální výzvy a společenské kontexty, což ji činí trvale relevantní disciplínou.
💫 Vliv
Vliv literární vědy na pozdější literaturu a umění je nepřehlédnutelný, ačkoliv často nepřímo. Mnoho literárních a uměleckých směrů či autorů z ní sice přímo „nevychází“ jako z tvůrčí inspirace, ale je jí formováno v kritickém chápání a teoretickém pozadí. Například „strukturalismus a sémiologie“ ovlivnily autory Nouveau Roman (např. Alain Robbe-Grillet, Michel Butor), kteří experimentovali s narativní strukturou a zpochybňovali tradiční pojetí postav a zápletky. Pochopení jazyka jako systému znaků ovlivnilo filmovou teorii (Christian Metz) a analýzu vizuálního umění. “Poststrukturalismus a dekonstrukce“ inspirovaly autory k většímu využívání intertextuality, nespolehlivého vypravěče a metatextových prvků, zpochybňujících stabilní smysl a autoritu textu. Myšlenky Bachtina o dialogismu a polyfonii zase obohatily přístupy k vícehlasé próze. Feministická, postkoloniální a queer teorie poskytly teoretický rámec pro nové pohledy na psaní a čtení, vedoucí k vzniku mnoha děl, která reflektují genderové, rasové a identitní otázky. V době svého vzniku byly rané formy literární vědy, jako “ruský formalismus“, často kritizovány nebo dokonce zakazovány (např. v Sovětském svazu jako “buržoazní formalismus„ pro svůj důraz na formu před ideologií). “Nová kritika“ byla zpočátku přijímána s pochvalou pro svůj důraz na rigorózní analýzu textu, ale později kritizována za svou a-historicismus. “Francouzský strukturalismus“ byl v 60. a 70. letech oslavován jako revoluční, ale zároveň čelil kritice za svou údajnou dehumanizaci a determinismus. “Poststrukturalismus a dekonstrukce“ vyvolaly bouřlivé debaty, byly chváleny za svůj intelektuální přínos a schopnost odhalovat skryté významy, ale i silně kritizovány za údajný relativismus, nihilismus a nesrozumitelnost. Marxistická kritika byla vždy politicky zatížena a její přijetí se lišilo podle režimů. Dnes je literární věda vnímána jako dynamická, pluralitní a interdisciplinární oblast. Už neexistuje jeden dominantní “směr„, ale spíše široké spektrum metodologií, které se navzájem prolínají a doplňují. Je považována za klíčovou pro kritické myšlení, pro pochopení kulturní produkce a pro interpretaci komplexního světa. Její koncepty jsou součástí vysokoškolských kurikul a základem pro moderní kritiku. Co se týče filmových, divadelních nebo jiných uměleckých adaptací, literární věda se přímo neadaptuje, ale její poznatky a teoretické rámce hluboce ovlivňují způsob, jakým jsou tato umělecká díla vytvářena, analyzována a chápána. Například filmová teorie čerpá z naratologie, sémiologie a psychoanalýzy pro analýzu filmového vyprávění, montáže a psychologie postav. Divadelní praxe, zejména ta experimentální a postdramatická, často reflektuje teorie o performativitě, textu a interakci s divákem. Koncepty jako “smrt autora“ nebo role čtenáře se projevují v interaktivním umění a videoherním designu, kde se aktivně pracuje s pluralitou interpretací a spoluúčastí publika na tvorbě významu. Literární věda tak neustále obohacuje naše chápání umění a kultury v širokém slova smyslu.