📖 Úvod
Literární moderna (český název), mezinárodně často označovaná jako Modernism či v německém prostředí jako Die Moderne, představuje zásadní umělecký a myšlenkový proud, který se rozvíjel především na přelomu 19. a 20. století a v první polovině 20. století, s dozvuky trvajícími až do konce druhé světové války. V českém kontextu je tato perioda zvláště významná pro formování moderní české literatury. Geograficky se literární moderna neomezovala na jednu oblast; vznikala a mohutněla v klíčových kulturních centrech západní Evropy, zejména ve Francii (kde se často mluví o modernisme ve spojitosti se symbolismem a avantgardou), Velké Británii a Irsku, Německu a Rakousku-Uhersku (zejména ve Vídni a Praze, tehdy centrech německé i české kultury), dále pak ve Spojených státech amerických, ale silně se projevila i v Rusku a skandinávských zemích, odkud se šířila dále do celého světa, ovlivňujíc národní literatury.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku literární moderny bylo mimořádně turbulentní a plné převratných změn, které zásadně ovlivnily vnímání světa a postavení člověka v něm. Klíčovou roli hrála rychlá industrializace, která vedla k masivní urbanizaci a vzniku velkoměst, často vnímaných jako labyrinty plné odcizení a sociálních problémů. Technologický pokrok (vynálezy jako automobil, letadlo, film, telegraf) sice sliboval lepší budoucnost, ale zároveň prohluboval pocit dezorientace a ztráty tradičních vazeb. Společnost prožívala hluboké sociální napětí, třídní konflikty a rozpad tradičních hodnotových systémů, což se odráželo v pocitu krize a nejistoty. Politická situace byla charakterizována vzrůstajícím nacionalismem, imperialismem a koloniální expanzí, které nakonec vyústily v kataklyzmatickou první světovou válku – událost, jež hluboce otřásla vírou v pokrok a racionální uspořádání světa. Následný vznik totalitních režimů (komunismus, fašismus) a předzvěst další světové války jen prohlubovaly pocity existenciální úzkosti a pesimismu. Filozofické pozadí moderny bylo formováno kritikou pozitivismu a jeho víry v objektivní poznání a racionalitu. Silný vliv měly myšlenky Friedricha Nietzscheho o „smrti Boha“ a přehodnocení všech hodnot, které zdůrazňovaly vůli k moci a existenciální osamělost člověka. Arthur Schopenhauer se svým pesimistickým pohledem na svět jako na neustálé utrpení a Jean-Henri Bergson s teorií intuitivního poznání a plynutí času také přispěli k odklonu od striktní racionality. Nejpřevratnější však byl vliv Sigmunda Freuda a jeho psychoanalýzy, která odhalila komplexnost lidského nevědomí, roli snů, potlačených tužeb a iracionálních pudů, čímž zásadně změnila pojetí lidské psychiky a motivací. Ačkoli nelze hovořit o jednom konkrétním zakladateli, moderna vznikala spíše jako široké hnutí v reakci na tyto společenské a myšlenkové proměny. Mnozí literáti a umělci se spontánně začali odklánět od dosavadních směrů. Předchůdci a inspirátory byli především symbolisté a dekadenti z konce 19. století, kteří již zdůrazňovali subjektivitu, vnitřní svět, náladu a estetismus. Literární moderna se ostře vymezovala především proti předchozím dominantním směrům – realismu a naturalismu, jejichž objektivitu, vědeckost, deskriptivnost a snahu o zrcadlení vnější reality považovala za nedostatečné a povrchní. Odmítala také sentimentální romantismus, měšťanský kýč a konvenční morálku. Namísto toho navazovala na symbolistickou a dekadentní tradici, prohlubovala subjektivismus, introspekci a zájem o iracionální aspekty lidské existence, stejně jako na expresionismus, který zdůrazňoval vnitřní prožitek a deformaci reality.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika literární moderny jsou komplexní a reflektují touhu po inovaci a experimentu. Ústředním prvkem je radikální subjektivismus, který staví do popředí vnitřní svět jedince – jeho pocity, dojmy, intuice, sny a podvědomí – a odmítá objektivní, zprostředkovanou realitu. S tím souvisí fragmentace, tedy rozbití celistvosti světa, času a vyprávění; díla jsou často časově nesouvislá, vyprávěná z multiperspektiv, s přeskaky a elipsami. Klíčovými motivy jsou pochybnost, nejistota a úzkost, odrážející krizi hodnot, ztrátu smyslu a existenciální ohrožení. Moderna je charakteristická neustálou experimentací s formou, hledáním nových vyjadřovacích prostředků, které by lépe postihly složitost moderní existence. Častá je intertextualita a aluze na dřívější umění, mytologii, filozofii a historii, což textům dodává hlubší vrstvy významu. Paradox, ironie a mnohoznačnost jsou často používány k vyhýbání se jednoznačným závěrům a k zpochybňování konvenčních pravd. Typická témata a motivy zahrnují především odcizení, samotu a izolaci jedince ve velkoměstě a moderní společnosti, krizi identity, hledání smyslu života (často marné), nefunkční mezilidské vztahy a rozpad komunikace. Město je častým prostředím, vnímaným jako labyrint, hrozba, ale i fascinující organismus plný úzkosti. Dalšími motivy jsou smrt, zmar, pomíjivost, a také dříve tabuizovaná témata erotiky a sexuality. Čas je vnímán nelineárně, subjektivně prožíván, nikoli jako objektivní posloupnost. Válečné konflikty a jejich traumata hrají významnou roli. Obraz typického hrdiny je složitý: jedná se často o nejistého, zneklidněného, vnitřně rozpolceného jedince, často pasivního a neschopného jednat. Bývá to intelektuál, umělec, outsider, neurotik, ztracený v labyrintu moderního světa, který hledá smysl, ale nenachází ho, čímž se stává spíše antihrdinou. Obvyklé prostředí je městské – kavárny, ulice, byty, nádraží – kde se odehrávají vnitřní konflikty, existenciální krize, morální dilemata a konflikty s konvenční společností či rodinou. Jazyk a styl moderny jsou vysoce inovativní. Autoři experimentují s netradiční syntaxí, bohatě využívají metafory, symboly a obraznost k vyjádření složitých vnitřních stavů. Technika proudu vědomí (stream of consciousness) umožňuje přímý vhled do mysli postavy, aniž by byl strukturován logikou. Charakteristická je mnohohlasnost, prolínání různých stylů a jazykových rovin, alegorie, sarkasmus a groteska. Jazyk je často zkratkovitý, útržkovitý, odrážející fragmentaci vnímání. Kompozice a vyprávěcí postupy jsou nekonvenční: achronologické vyprávění, časté retrospektivy a prolepsie, fragmentární struktura, montáž. Příběhy jsou často vyprávěny z několika úhlů pohledu (multiperspektivita) a vypravěč je nespolehlivý. Vnitřní monolog je běžnou formou. Díla často obsahují eliptické pasáže a nedořečenost, což nutí čtenáře k aktivní interpretaci. Mezi nejčastější literární žánry patří psychologický, filozofický a experimentální román, povídka, dále poezie (často ve volném verši, s prvky symbolismu, expresionismu, imagismu a futurismu), a drama (zejména psychologické drama a později drama absurdity). Esej je také významným žánrem pro reflexi moderních myšlenek.
👥 Zastupci
Literární moderna je široké období a soubor uměleckých tendencí, které se objevily na přelomu 19. a 20. století a trvaly zhruba do poloviny 20. století, vyznačující se odmítáním tradičních forem, důrazem na subjektivitu, psychologickou hloubku a inovativní experimentování s jazykem a strukturou. Mezi nejvýznamnější české autory patří Otokar Březina s díly jako “Ruce“ a “Větry od pólů“, jehož komplexní symbolistická poezie s kosmickými vizemi a duchovními tématy dokonale ilustruje snahu o transcendenci a hluboký vnitřní prožitek, který je pro modernu typický. Antonín Sova je reprezentován sbírkami “Z mého kraje“ a “Lyrika lásky a života“, kde impresionisticky a symbolisticky zachycuje přírodní krajinu a intimní citové stavy, což odráží příklon k subjektivnímu vnímání a náladovosti. Karel Hlaváček s “Pozdě k ránu“ a “Mstivou kantilénou“ je esenciálním představitelem české dekadence a symbolismu, jehož hudební verše a melancholické motivy ztělesňují fin de siècle atmosféru a estetické hledačství. Jiří Karásek ze Lvovic se svými díly “Sodoma“ a “Gotická duše“ přináší temné, estetizující motivy dekadence a fascinaci zlem, čímž demonstruje odklon od morálních konvencí k umění pro umění. František Xaver Šalda, ač primárně kritik, svou esejistikou jako “Duše a dílo“ a dramaty jako “Dítě“ formoval chápání moderny v Čechách, zdůrazňoval autonomii umění a individuální tvůrčí subjektivitu. Ze světových autorů je klíčový Charles Baudelaire a jeho “Květy zla“, které svou revoluční estetikou, prozkoumáváním ošklivosti a městské reality položil základy moderní poezie. Stéphane Mallarmé s “Faunovým odpolednem“ a “Vrh kostek nikdy nezruší náhodu“ posunul symbolismus k radikálnímu experimentování s jazykem, jehož hudebností a sugescí se snažil vyjádřit skrytou realitu. Arthur Rimbaud svými texty jako “Opilý koráb“ a “Sezóna v pekle“ ztělesňuje vzpouru proti tradici, vizionářství a fascinaci podvědomím, čímž otevírá cestu k avantgardě. Rainer Maria Rilke s “Duinskými elegiemi“ a “Zápisky Malta Lauridse Brigga“ prozkoumává existenciální témata, vnitřní svět a úzkost moderního člověka s nesmírnou lyrickou silou. Marcel Proust a jeho cyklus “Hledání ztraceného času“ je monumentálním dílem, které revolučním způsobem zpracovává paměť, subjektivní čas a proud vědomí, což je pro modernu charakteristické. James Joyce s romány “Odysseus“ a “Dubliňané“ posunul techniku proudu vědomí a vnitřního monologu do krajnosti, čímž zobrazil lidskou psychiku a každodennost s bezprecedentní hloubkou. Franz Kafka s “Proměnou“ a “Procesem“ se stal ikonou existenciální úzkosti, absurdity a odcizení moderního jedince ve světě byrokracie a nepochopitelných sil. Virginia Woolfová s “Paní Dallowayovou“ a “K majáku“ mistrně propracovala proud vědomí a feministické perspektivy, čímž rozostřila hranice mezi vnějším a vnitřním světem postav. T.S. Eliot ve “Pusté zemi“ zachytil fragmentaci a duchovní úpadek moderní společnosti po první světové válce, používaje složité aluze a symboliku k vyjádření deziluze.
📈 Vývoj
Vývoj literární moderny probíhal v několika fázích a vykazoval značné národní a žánrové varianty. Její vznik lze umístit do pozdních 80. a raných 90. let 19. století, kdy se jako reakce na dominující realismus a naturalismus začaly objevovat nové literární proudy, ovlivněné francouzským symbolismem, dekadencí a impresionismem. Raná fáze v českém kontextu je spojena s generací kolem Manifestu České moderny (1895) a časopisu Moderní revue, kde se kladl důraz na individualismus, estetismus, uměleckou autonomii a hluboké psychologické prožitky, často s pesimistickými či melancholickými tóny. Kolem roku 1900 se tento proud dále rozvíjel směrem k symbolismu, novoromantismu a objevily se i rané formy expresionismu a futurismu v širším evropském kontextu. Období vrcholu literární moderny spadá do prvních desetiletí 20. století, zejména do doby mezi první a druhou světovou válkou (přibližně 1910-1930). Během této doby se plně rozvinuly radikální formální experimenty, jako je proud vědomí, fragmentace vyprávění, vícehlasé perspektivy, aluze a složité symbolické struktury, které se snažily postihnout složitost moderního života a lidské psychiky. Mezi klíčové literární žánry patřila modernistická poezie (volný verš, obraznost, složitá metaforika) a modernistický román (psychologická sonda, vnitřní monolog, nelineární vyprávění). Postupný ústup v pravém slova smyslu nenastal, spíše došlo k transformaci a rozvětvení. Po druhé světové válce se modernistické tendence buď dál radikalizovaly (např. absurdní drama), nebo se staly východiskem pro postmodernismus, který modernistické postupy často parodoval či ironizoval, ale zároveň na ně navazoval. V některých zemích, například v Československu, byl vývoj moderny a avantgardy přerušen nástupem totalitních režimů (nacismus, komunismus), které preferovaly socialistický realismus, a moderní umění bylo potlačováno jako dekadentní nebo buržoazní. Národní a regionální varianty byly výrazné: francouzský symbolismus, angloamerický modernismus (např. Lost Generation), německý expresionismus, ruská avantgarda, španělská generace 27, irský modernismus (Joyce) a česká moderna, která se vyznačovala silným vlivem symbolismu a dekadence, ale i kritickým realismem transformujícím se v moderní reflexi společnosti.
💫 Vliv
Vliv literární moderny na pozdější literaturu a umění je obrovský a trvalý. Z jejího odkazu vycházejí prakticky všechny pozdější experimentální literární směry a umělecké proudy. Postmodernismus se vyvinul jako přímá reakce na modernismus, často na něj navazuje v technikách (metavyprávění, intertextualita) a zároveň je dekonstruuje a ironizuje. Také absurdní drama a literatura (Samuel Beckett, Eugène Ionesco) čerpaly z modernistického zkoumání odcizení a absurdity existence, stejně jako existencialismus. Modernistická poezie s volným veršem a komplexní symbolikou položila základy pro současnou poezii. Vliv se rozšířil i do výtvarného umění, kde se objevily směry jako kubismus, futurismus, expresionismus a surrealismus, které sdílely s literární modernou zájem o fragmentaci, subjektivní realitu, podvědomí a odklon od realistického zobrazení. Hudební skladatelé, jako Arnold Schoenberg s atonální hudbou nebo Claude Debussy s impresionismem, rovněž experimentovali s novými formami a disonancí, paralelně k literárním snahám. V době svého vzniku byla moderna přijímána velmi rozporuplně. Často se setkávala s nepochopením, ostrou kritikou, obviněními z nemorálnosti, elitářství, pesimismu a složitosti, která byla pro běžného čtenáře nestravitelná. Mnoho děl bylo považováno za skandální, cenzurováno nebo dokonce zakázáno kvůli svým radikálním námětům, experimentální formě nebo explicitnímu obsahu (např. “Odysseus“ Jamese Joyce). Zároveň však moderna získala oddané obdivovatele a obhájce mezi progresivními kritiky a intelektuály, kteří v ní viděli cestu k obohacení umění a hlubšímu poznání lidské existence. F. X. Šalda byl v Čechách jedním z hlavních propagátorů moderních tendencí. Dnes je literární moderna vnímána jako jeden z nejdůležitějších a nejvlivnějších úseků literárních dějin 20. století. Její autoři jsou dnes kanonickými postavami, jejichž díla jsou součástí školních osnov a předmětem rozsáhlého akademického výzkumu. Experimenty, které byly kdysi šokující, se staly základem moderního uměleckého vyjádření. Došlo k mnoha filmovým, divadelním a jiným uměleckým adaptacím modernistických děl. Romány Virginie Woolfové (např. “Hodiny“ podle “Paní Dallowayové“), Franze Kafky (“Proces“, “Zámek“, “Proměna“), Jamese Joyce (často inspirace pro experimentální filmy) nebo dramata Samuela Becketta se dočkaly nesčetných inscenací a filmových zpracování, což svědčí o jejich trvalé relevanci a schopnosti oslovit současné publikum. Modernistické techniky, jako nelineární vyprávění, proud vědomí a fragmentace, se staly běžnou součástí filmového a televizního jazyka.