📖 Úvod
Lingvistika, v českém i původním pojetí (Linguistics, Linguistik, Linguistique), není primárně literárním směrem, obdobím ani skupinou v tradičním slova smyslu, nýbrž vědeckou disciplínou zabývající se studiem jazyka. Její počátky lze sice vysledovat až do starověké Indie (např. gramatika Pániniho ze 4. století př. n. l.), avšak jako moderní věda se začala formovat v 19. století s rozvojem historicko-komparativní lingvistiky, která zkoumala příbuznost a vývoj jazyků v čase. Klíčový zlom a moderní éra lingvistiky, která zásadně ovlivnila humanitní vědy včetně literární teorie, nastala na počátku 20. století. V tomto období se rozvíjela po celém světě, ale zásadní centra a školy vznikly v Evropě a Severní Americe. Mezi nejdůležitější patří Ženevská škola ve Švýcarsku, spojená s Ferdinandem de Saussurem, Pražský lingvistický kroužek v Československu (se jmény jako Roman Jakobson, Jan Mukařovský, Bohuslav Havránek), Kodaňská škola v Dánsku (Louis Hjelmslev) a později také francouzské a americké školy, které rozvíjely strukturalismus a generativní lingvistiku. Tyto školy položily základy synchronního studia jazyka, tedy jazyka jako systému existujícího v určitém čase, na rozdíl od diachronního (historického) studia. Vliv lingvistiky na literární vědu se projevil především skrze metodologický přístup strukturalismu a sémiotiky, které aplikovaly lingvistické principy na analýzu literárního díla.
🌍 Kontext vzniku
Vznik moderní lingvistiky a její vliv na literární vědu je neodmyslitelně spojen s historickým, společenským a filozofickým pozadím přelomu 19. a 20. století a celého 20. století. Počátky moderního pojetí lingvistiky se kladou k dílu švýcarského lingvisty Ferdinanda de Saussura (1857–1913), jehož přednášky, posmrtně vydané studenty jako „Kurs obecné lingvistiky“ (Cours de linguistique générale, 1916), položily základy strukturalistického myšlení. Saussure stál u zrodu lingvistiky jako autonomní a systematické vědy. Historická situace byla charakterizována nespokojeností s převládajícím pozitivismem a historismem, které v humanitních vědách často vedly k nekonečnému hromadění faktů bez hlubšího pochopení vnitřních principů. Filozoficky se jednalo o posun k hledání vnitřních struktur a vztahů, často inspirovaný tehdejšími úspěchy v logice a matematice, a snahou o vědeckou exaktnost i v humanitních oborech. Společenské změny, jako byly dvě světové války a rychlý rozvoj technologií a komunikace, podněcovaly zájem o fungování jazyka a jeho roli ve společnosti. Lingvistika se tak vymezovala především proti předchozímu diachronnímu (historicko-srovnávacímu) přístupu 19. století, který se zaměřoval na etymologii a vývoj jazyků v čase. Namísto toho navrhla synchronní přístup, který zkoumá jazyk jako uzavřený systém v daném okamžiku, analyzuje vnitřní vztahy mezi jeho prvky a identifikuje jeho strukturu. Klíčové Saussurovy koncepty zahrnovaly rozlišení mezi jazykem (langue) jako systémem a mluvou (parole) jako konkrétní realizací, a také mezi znakem, označujícím (signifié) a označovaným (signifiant). Tyto myšlenky se staly základem pro strukturalismus, který se z lingvistiky rozšířil do dalších humanitních a společenských věd, včetně antropologie (Claude Lévi-Strauss), filozofie, psychologie a samozřejmě literární teorie. V literární teorii se strukturalismus vymezoval proti tradičním interpretačním přístupům, jako byly biografické studie (zaměřené na autorův život), psychologické interpretace (zaměřené na autorovu psychiku nebo psychiku postav), historické a sociologické přístupy (zaměřené na kontext vzniku díla) nebo impresionistické kritiky. Místo toho se zaměřoval na autonomii literárního díla a jeho vnitřní strukturu, čímž navazoval na myšlenky ruských formalistů (Viktor Šklovskij, Roman Jakobson, Boris Ejchenbaum), kteří již dříve zdůrazňovali literárnost a formální prvky textu. Cílem bylo odhalit univerzální principy, které organizují literární texty, a to s exaktností inspirovanou přírodními vědami.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a „poetika“ literárního směru, který byl výrazně ovlivněn lingvistikou (především strukturalismem a sémiotikou), se neprojevují v tom, že by lingvistika „tvořila“ literární díla s konkrétními náměty, ale spíše v tom, jak se na literaturu “dívá“ a jak ji analyzuje, a následně i jak ovlivnila moderní a postmoderní autory v jejich přístupu k jazyku a textu. Pro literární strukturalismus se text stává autonomním systémem znaků, který má svou vlastní vnitřní logiku. Typická témata a motivy, pokud se přeneseme na samotnou literární tvorbu ovlivněnou těmito myšlenkami, zahrnují metatextualitu (text, který reflektuje sám sebe a proces svého vzniku), intertextualitu (dialog s jinými texty, vědomé narážky, parodie), experimenty s jazykem a formou, zkoumání hranic jazyka a jeho schopnosti zobrazovat realitu. Nezajímá se o “realitu„ vně textu, ale o to, jak text tuto realitu konstruuje nebo dekonstruuje. Obraz typického hrdiny v takovéto literatuře často ztrácí na své psychologické hloubce a stává se spíše funkcí v narativní struktuře, nositelem určitých vlastností nebo symbolů, případně je zcela deindividualizován, rozmělněn v proudu řeči nebo jazykových her. Vliv lingvistiky na literární teorii vedl k chápání postav jako prvků narativního systému, podobně jako v Proppově morfologii pohádky, kde jsou postavy definovány svými funkcemi (např. dárce, pomocník, protivník). Obvyklé prostředí a konflikty nejsou vázány na konkrétní realitu, ale často jsou abstraktní, symbolické nebo se odehrávají v rovině jazyka a jeho limitů. Konflikty jsou vnímány jako binární opozice, které strukturují příběh (dobro/zlo, život/smrt, přítomnost/absence). Jazyk a styl jsou v centru pozornosti. Místo průhledného média pro sdělení se jazyk stává předmětem zkoumání, často je poetizován, zcizován, deformován. Důraz je kladen na poetickou funkci jazyka (Jakobson), která se zaměřuje na formu sdělení, nikoli jen na jeho referenční obsah. Text je vnímán jako bohatá síť vztahů, zvukových, rytmických a sémantických. Kompozice je často nelineární, fragmentární, mozaikovitá, záměrně porušující tradiční chronologii a kauzalitu. Vyprávěcí postupy zahrnují proud vědomí, mnohohlasnost, spoléhání na perspektivu, často je autor upozaděn (koncept “smrti autora“ Rolanda Barthese) a důraz je na aktivním čtenáři, který text dešifruje. Nejčastější literární žánry, které byly předmětem lingvistické analýzy, jsou poezie (díky důrazu na jazykovou formu a zvukové kvality) a narativní próza (kde se zkoumaly narativní struktury, syžet a fabule, motivy a témata jako strukturní prvky). Lingvistika a jí inspirovaný strukturalismus tak zásadně proměnily způsob, jakým je literatura vnímána, analyzována a do jisté míry i jak je tvořena v moderní a postmoderní době, přesouvaje fokus z mimotextových faktorů na text samotný jako složitý a autonomní jazykový systém.
👥 Zastupci
Nejdůležitější čeští a světoví autoři a myslitelé, jejichž práce v lingvistice a souvisejících oborech měla zásadní vliv na literaturu a literární teorii, byť samotná lingvistika není literárním směrem v tradičním slova smyslu, ale vědeckou disciplínou, jejíž metody a poznatky se staly základem pro řadu literárních teorií a uměleckých přístupů. Mezi klíčové postavy patří: Ferdinand de Saussure (Švýcarsko) – “Cours de linguistique générale“ (Kurs obecné lingvistiky, posmrtně 1916), toto dílo položilo základy moderní strukturalistické lingvistiky a sémiologie, zavedlo pojmy jako langue/parole, signifiant/signifié, a jeho chápání jazyka jako systému znaků ovlivnilo celou řadu literárních teorií a uměleckých směrů analyzujících strukturu a význam. Roman Jakobson (Rusko/USA/ČSR) – “On Linguistic Aspects of Translation“ (O lingvistických aspektech překladu, 1959), “Poetry of Grammar and Grammar of Poetry“ (Poetika gramatiky a gramatika poetiky, 1960), Jakobson, jeden z nejvýznamnějších členů Pražského lingvistického kroužku, propojil lingvistické principy s literární analýzou, analyzoval poetickou funkci jazyka a vliv jazykových struktur na literární dílo, čímž zásadně ovlivnil strukturalistickou literární kritiku a teorii poetiky. Roland Barthes (Francie) – “Mythologies“ (Mytologie, 1957), “S/Z“ (1970), Barthes, ač sám nebyl lingvistou, aplikoval Saussurovy sémiologické principy na analýzu kultury a literatury, odhaloval skryté významové struktury v každodenních jevech i v literárních textech a stal se klíčovou postavou francouzského strukturalismu a následně poststrukturalismu. Claude Lévi-Strauss (Francie) – “Structural Anthropology“ (Strukturální antropologie, 1958), ač primárně antropolog, Lévi-Strauss adaptoval lingvistické metody (zejména od Jakobsona) pro analýzu mýtů a kulturních systémů, ukázal, že i složité společenské jevy lze chápat jako jazykové struktury, čímž rozšířil dosah strukturalismu i do jiných humanitních oborů, což mělo nepřímý, ale silný vliv na literární komparatistiku a studium narativů. Vilém Mathesius (Československo) – “O potenciálnosti jevů jazykových“ (1911), “Funkční lingvistika“ (1929 – jako článek, souborně až posmrtně), zakladatel Pražského lingvistického kroužku, jeho práce se zaměřila na funkční přístup k jazyku a pojem aktualizace, což zdůrazňuje účel a kontext jazykových projevů, což je pro pochopení literární funkce jazyka a stylistické volby zásadní. Jan Mukařovský (Československo) – “Standard Language and Poetic Language“ (Standardní jazyk a jazyk básnický, 1932), “O básnickém jazyce“ (1940), Mukařovský rozpracoval teorii básnického jazyka, zdůrazňoval jeho estetickou funkci a princip aktualizace (foregrounding), čímž zásadně ovlivnil chápání specifiky literárního jazyka a jeho odlišení od jazyka běžného. Josef Vachek (Československo) – “A Prague School Reader in Linguistics“ (Pražská škola lingvistiky, 1964), Vachek pokračoval v tradici Pražského lingvistického kroužku a jeho práce systematizovaly a představily klíčové myšlenky tohoto směru, které nadále sloužily jako základ pro studium jazyka v umění a pro další generace lingvistů a literárních teoretiků.
📈 Vývoj
Vývoj vlivu lingvistiky na literaturu a literární teorii lze sledovat od počátku 20. století. „Vznik“ tohoto vlivu je neodmyslitelně spojen s vydáním Saussurova “Kursu obecné lingvistiky“ v roce 1916, který položil základy strukturalistického myšlení, chápajícího jazyk jako autonomní systém znaků. Raná fáze je také charakterizována “Ruským formalismem“ (od 10. let 20. století, autoři jako Viktor Šklovskij, Boris Tomaševskij), který se, ač nezávisle na Saussurovi, zaměřoval na “literárnost„ díla, na jeho formální a jazykové prostředky, jež odlišují literární text od běžné řeči (např. defamiliarizace). “Období vrcholu“ přišlo v polovině 20. století s rozvojem “strukturalismu“ ve Francii a v rámci “Pražského lingvistického kroužku“ (PLK) v Československu. PLK, založený v roce 1926 Vilémem Mathesiem a s významnými členy jako Roman Jakobson a Jan Mukařovský, rozpracoval funkční lingvistiku a teorii poetiky, zdůrazňující estetickou funkci jazyka a princip aktualizace (foregrounding). V 50. a 60. letech se strukturalismus stal dominantním teoretickým rámcem v humanitních vědách, zejména ve Francii (Lévi-Strauss v antropologii, Barthes v sémiologii, Lacan v psychoanalýze), kdy se lingvistické metody aplikovaly na širokou škálu kulturních jevů, včetně literatury, mýtů, filmu a módy. Charakteristická byla snaha o objevení univerzálních struktur a systémů. “Postupný ústup“ a “proměna“ nastala koncem 60. a v 70. letech s příchodem “poststrukturalismu“ (Jacques Derrida, Michel Foucault, Julia Kristeva). Poststrukturalismus sice vycházel ze strukturalismu a sdílel jeho fascinaci jazykem, ale kritizoval jeho předpoklady o stabilních strukturách a jednoznačném významu. Zdůrazňoval inherentní nestabilitu jazyka, nekonečnou hru významů (deferral of meaning), intertextualitu a vliv moci na diskurz. Přes tento ústup “čistého„ strukturalismu se jeho základní premisy – analytické nástroje pro zkoumání jazyka a textu – staly integrální součástí moderní literární teorie. Pozdější fáze zahrnují rozvoj “kognitivní lingvistiky“ a “korpusové lingvistiky“, které nabízejí nové perspektivy pro analýzu jazyka v literatuře, i když již bez ideologického náboje raného strukturalismu. “Národní a regionální varianty“ zahrnovaly specifika Ruského formalismu (zaměření na “literárnost“ a defamiliarizaci), Pražského lingvistického kroužku (funkční lingvistika, teorie aktualizace a normy) a francouzského strukturalismu (široká aplikace sémiologie na kulturní jevy). Tyto školy se navzájem ovlivňovaly, ale každá si zachovala svůj jedinečný důraz, čímž obohatily pole literární teorie o rozmanité přístupy k jazyku a významu.
💫 Vliv
Vliv lingvisticky inspirovaných teorií na pozdější literaturu a umění byl a je dalekosáhlý a proniká mnoha směry. „Literární teorie“ z ní bezprostředně čerpaly a transformovaly se. “Poststrukturalismus“ (Jacques Derrida, Julia Kristeva) sice zpochybnil absolutní jistoty strukturalismu, ale jeho hluboké zaměření na jazyk, diskurz a dekonstrukci textu je přímým potomkem lingvistických teorií. Dalšími jsou “psychoanalytická kritika“ (Jacques Lacan, který viděl nevědomí strukturované jako jazyk), “feministická kritika“ (zejména v pracích Kristevy, která analyzovala jazyk a subjektivitu), a “kritika čtenářské odezvy“, která se zaměřuje na interakci mezi textem a čtenářem, často s důrazem na to, jak jazykové struktury řídí čtenářskou interpretaci. V samotné “literatuře“ se vliv projevil v experimentálních směrech. Francouzská skupina “Oulipo“ (Georges Perec, Raymond Queneau) záměrně využívala lingvistických a matematických omezení pro tvorbu literárních děl (např. román bez písmene “e„). “Nouveau Roman“ (Alain Robbe-Grillet, Nathalie Sarraute) experimentoval s narativními strukturami a odmítal tradiční psychologizaci postav, soustředíce se na popis a jazykové povrchy. “Konkrétní poezie“ (např. Eugen Gomringer, Ian Hamilton Finlay) se soustředila na vizuální a zvukovou stránku jazyka, kde uspořádání slov na stránce či fonetické vlastnosti byly primárním nositelem významu. Mnozí současní autoři hravě pracují s jazykem, jeho mnohoznačností a intertextualitou, což je dědictvím strukturalistického a poststrukturalistického myšlení. V “umění“ obecně se sémiotika uplatnila v “filmové teorii“ (Christian Metz analyzoval film jako jazyk), v “divadelní kritice“ (Patrice Pavis zkoumal divadelní znakové systémy) a ve “vizuálním umění“, kde umělci a kritici analyzovali, jak obrazy a symboly vytvářejí významy. V “době svého vzniku“ byl strukturalismus “přijímán“ jako vědecká revoluce v humanitních vědách. Byla to vítaná alternativa k historicko-filologickým přístupům a k subjektivní interpretaci. Byl “chválen“ pro svou rigoróznost, snahu o objektivitu a schopnost odhalit univerzální struktury lidského myšlení a kultury. Nabízel se jako “vědecký„ přístup k jinak “měkkým„ oborům. Současně se však setkal s “kritikou“, zejména za to, že opomíjel historický kontext, autorský záměr, individuální zkušenost a politický rozměr jazyka. Byl vnímán jako redukcionistický a ahistorický, až dehumanizující. Zejména poststrukturalisté jej kritizovali za snahu o uzavřené systémy a iluzi stability významu. “Cenzura“ a “zákazy“ se přímo lingvistických teorií nedotýkaly, neboť šlo primárně o akademické diskurzy, nicméně některé jimi ovlivněné literární či kritické práce mohly narážet na politické režimy, které nepřejaly experimentům s jazykem a zpochybňování ustálených hodnot. “Dnes je vnímán“ jako “fundamentální“ součást studia humanitních věd. Ačkoli “čistý“ strukturalismus v literární teorii již není dominantní, jeho metody a pojmy jsou neodmyslitelně integrovány do většiny současných analytických přístupů. Důraz na jazyk jako tvůrce reality, na významovou nestabilitu a na intertextualitu jsou běžnými předpoklady. Mnoho “filmových a divadelních adaptací“ a uměleckých děl dnes hravě využívá těchto principů – jde o díla, která reflektují samotný proces vyprávění, zkoumají mnohost interpretací, hrají si s identitou a dekonstruují lineární narativy, čímž nepřímo vzdávají hold lingvistickému obratu v humanitních vědách a umění. Jeho odkaz je tak živý spíše jako integrovaná součást myšlení o jazyce a kultuře, než jako samostatný a izolovaný směr.