📖 Úvod
Kubismus, česky také Kubismus, původním názvem Cubisme, je literární a výtvarný směr, který se rozvíjel především na začátku 20. století, konkrétně v letech přibližně 1907 až 1914, s dozvuky a vlivy sahajícími až do 20. let 20. století. Primárně se jedná o francouzský fenomén, který se zrodil v Paříži, ale jeho vliv se rychle rozšířil do mnoha dalších zemí Evropy, včetně Československa, Ruska, Německa a Španělska, kde inspiroval lokální umělecké proudy a jednotlivce. Tento směr tak spadá do prvních desetiletí 20. století.
🌍 Kontext vzniku
Na počátku 20. století se Evropa nacházela v období dynamických změn a hluboké nejistoty, která předznamenávala brzkou první světovou válku. Společenské struktury se otřásaly pod náporem industrializace, urbanizace a technologického pokroku. Objev rentgenových paprsků, automobilů, letadel a především Einsteinova teorie relativity (speciální teorie relativity z roku 1905) zásadně proměnily vnímání prostoru, času a samotné reality. Lidé začali chápat, že realita není jen to, co vidí na první pohled, a že perspektiva je relativní. Filozoficky se jednalo o reakci na pozitivismus a jeho víru v objektivní a racionální poznání. Myšlenky Henriho Bergsona o vnímání času jako subjektivního, neustále plynoucího proudu a Freudova psychoanalýza s důrazem na podvědomí a mnohovrstevnatost lidské psychiky dále prohlubovaly tento posun v myšlení. Politická situace byla napjatá, plná nacionalistických ambicí a koloniálních sporů, ačkoliv kubismus sám o sobě nebyl primárně politicky angažovaný, nýbrž představoval revoluci v uměleckém vnímání a ztvárnění světa. U zrodu kubismu v malířství stáli především Pablo Picasso a Georges Braque. Pro literaturu, ačkoliv se kubismus primárně neprojevil jako samostatný literární směr s kodifikovanými pravidly, byl klíčovou inspirací a výrazně ovlivnil tvorbu básníků jako Guillaume Apollinaire, Max Jacob a Pierre Reverdy. Tito autoři se snažili přenést principy vizuálního kubismu do slova a jazyka. Kubismus se vymezoval proti dosavadním uměleckým směrům, zejména proti impresionismu, který kritizoval pro jeho přílišnou subjektivitu a zachycování pouze prchavého okamžiku, a také proti naturalismu a realismu, jejichž snaha o mimetické zobrazení reality se zdála být nedostatečná a povrchní. Odmítal tradiční lineární perspektivu a iluzivní zobrazení prostoru. Rovněž se odkláněl od secesní dekorativnosti a symbolismu, který byl pro něj příliš mystický a neuchopitelný. Naopak navazoval na postimpresionismus, zejména na dílo Paula Cézanna, který ve své malbě zdůrazňoval geometrické tvary a konstruktivní přístup k realitě. Inspiraci čerpal i z mimoevropského umění, především afrického sochařství, které oslovilo Picassa svou jednoduchostí a monumentalitou.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou kubismu v literatuře je především snaha o rozklad reality na základní, elementární části, které jsou následně skládány novým, často nelogickým způsobem, aby odhalily hlubší, složitější pravdu o světě. Typickým tématem a motivem je simultánnost – současné zobrazení více pohledů, časových rovin, myšlenek nebo událostí v jednom okamžiku či v jedné básni. To vede k fragmentaci, kolážovitosti a montáži textu, kde se prolínají zdánlivě nesourodé prvky. Autoři se snažili zachytit moderní život, ruch velkoměsta, technické vynálezy (automobily, letadla), kavárny, cirkus a každodenní předměty v jejich mnohotvárnosti. Cílem bylo zpochybnit lineární naraci a kauzalitu a hrát si s perspektivou a časem. Obraz typického hrdiny v kubistické literatuře není tradičním, psychologicky propracovaným jedincem. Spíše se jedná o kolektivního, často anonymního pozorovatele velkoměsta, myslitele či umělce, který je součástí komplexní a roztříštěné reality. Není centrem děje, ale spíše jedním z elementů, které se skládají v celek. Může být vnitřně rozpolcený, hledající smysl v atomizovaném světě, ale jeho osobní drama není hlavním cílem zobrazení. Obvyklé prostředí je městské – ulice, kavárny, ateliéry, nádraží. Konflikty nejsou primárně vnější, společenské či milostné, ale spíše vnitřní, epistemologické (jak poznávat svět v jeho složitosti) a estetické (jak ho nově zobrazovat). Jazyk a styl se vyznačují zkratkovitostí, úsporností a telegrafickým stylem. Syntax je často rozbitá, věty neúplné, volné asociace nahrazují logické spojení. Často chybí interpunkce, což je typické například pro Guillaumea Apollinaira a jeho kaligramy, které jsou zároveň vizuální poezií, kde je význam umocněn grafickou úpravou textu. Používají se neologismy, slovní hříčky a kalambúry. Kompozice je nelineární, fragmentární, mozaikovitá, často s využitím koláže, kde se spojují zdánlivě nesourodé prvky z různých kontextů. Simultánní zobrazení umožňuje prolínání více dějových linií nebo časových rovin najednou. Objevuje se koncept „veršů-předmětů“, kde se slova chápou jako autonomní objekty. Vyprávěcí postupy zahrnují vícehlasnost a polyfonii, které umožňují představit realitu z mnoha různých perspektiv. Vyprávění je často odosobněné, objektivizované. Objevují se prvky proudu vědomí, ale spíše ve smyslu nekontrolovaného toku myšlenek a asociací. Vypravěč je spíše pozorovatelem, sběratelem fragmentů reality, než omnipotentní entitou. Nejčastějším literárním žánrem je poezie, kde se kubistické principy uplatnily nejvýrazněji, především ve formě volného verše a kolážových básní. Specifickým podžánrem jsou kaligramy, které vizuálně ztvárňují obsah textu. Experimentální próza byla méně častá, ale vlivy kubismu se objevily i v dramatu, například u Jeana Cocteaua. Celkově se kubismus v literatuře stal spíše inspirativním impulsem k experimentu a odklonu od tradičních forem, nežli uceleným a dlouhodobě fungujícím směrem.
👥 Zastupci
Kubismus v literatuře, ačkoli primárně výtvarný směr, inspiroval autory k experimentům s formou a narací, které reflektovaly principy fragmentace, simultánnosti a mnohonásobné perspektivy. Mezi klíčové světové představitele patří Guillaume Apollinaire, jehož “Alkoholové básně“ (Alcools, 1913) s opuštěním interpunkce a juxtapozicí obrazů i časových rovin, a především “Kaligramy“ (Calligrammes, 1918), kde se báseň stává vizuálním obrazem, ilustrují kubistickou snahu o simultánní prezentaci a propojení textu s vizuálním vjemem. Dále Max Jacob, s dílem jako “Kostka z papíru“ (Le Cornet à dés, 1917), přináší fragmentované, hravé a často absurdní prózy v básni, které rozbíjejí tradiční lineární vyprávění a ukazují realitu z mnoha úhlů. Pierre Reverdy s jeho sbírkami jako “Kousky“ (Morceaux, 1915) zdůrazňuje objektivní prezentaci obrazů a jejich náhodnou juxtapozici, čímž vytváří novou, fragmentovanou realitu, kde smysl vzniká ze vztahů mezi zdánlivě nesouvisejícími prvky. Blaise Cendrars, například v “Proze o Transsibiřské magistrále a o malé Jehaně z Francie“ (La Prose du Transsibérien et de la petite Jehanne de France, 1913), využívá simultánnosti a polyfonie k zobrazení dynamického, cestovatelského zážitku, kde se prolínají různé časové a prostorové roviny. Z českých autorů je třeba zmínit Karla Čapka, jehož rané povídkové soubory jako “Boží muka“ (1917) a “Trapné povídky“ (1917) ukazují vliv kubistického myšlení v roztříštění děje a prozkoumávání subjektivní pravdy z mnoha úhlů pohledu, což narušuje jedinou objektivní realitu. Ačkoliv Vítězslav Nezval je spíše spojován s poetismem a surrealismem, jeho raná tvorba, jako báseň “Edison“ (1928), silně čerpá z avantgardních principů volné asociace, fragmentace a hry s jazykem, které mají kořeny i v kubistických experimentech s formou.
📈 Vývoj
Literární kubismus se vyvíjel v úzké souvislosti s výtvarným kubismem, který vznikl v Paříži kolem roku 1907 zásluhou Pabla Picassa a Georgese Braqua. V literatuře se principy kubismu začaly objevovat kolem roku 1910 a dosáhly vrcholu v období před a během první světové války, přibližně do počátku 20. let. Zpočátku šlo o pokusy aplikovat vizuální fragmentaci a simultánnost na jazyk, což se projevovalo opouštěním tradiční syntaxe, interpunkce, používáním volných asociací a juxtapozicí zdánlivě nesouvisejících obrazů. Ranná fáze je charakterizována experimenty s formou, jako jsou Apollinairovy kaligramy, které vizuálně ztvárňují obsah básně. Postupně se literární kubismus neoddělil jako samostatný, dlouhotrvající směr, nýbrž jeho principy byly absorbovány a transformovány do dalších avantgardních hnutí. Z kubismu se vyvinul dadaismus a surrealismus, které dále rozvíjely myšlenky fragmentace, absurdity a automatického psaní. Ve Francii byli průkopníky Apollinaire, Jacob, Reverdy a Cendrars, kteří obohatili poezii o nové formy a perspektivy. V Československu se kubistické principy výrazně projevily v rané tvorbě Karla Čapka, který prozkoumával mnohost pravdy a fragmentaci reality v próze. Další významný vliv kubismu je patrný v poetismu, ryze českém avantgardním směru 20. let, jehož hlavní představitelé jako Vítězslav Nezval a Jaroslav Seifert, a teoretici jako Karel Teige, rozvíjeli hravost, vizualitu a snahu o krásu v každodennosti, což mělo kořeny v kubistickém experimentování s formou a pohledem na svět. Poetismus v podstatě přetvořil kubistickou logiku dekonstrukce reality do radostné hry s obrazy a jazykem. V angloamerickém prostředí lze nalézt paralely v práci Gertrude Steinové, jejíž repetitivní, nekonvenční próza a poezie rozbíjí lineární vyprávění a nabízí simultánní perspektivy, ačkoliv nebyla přímo součástí francouzského kubistického hnutí. Literární kubismus tedy spíše než jako uzavřená škola působil jako katalyzátor pro širokou škálu modernistických experimentů, které redefinovaly možnosti literárního vyjádření.
💫 Vliv
Vliv kubismu na pozdější literaturu a umění je rozsáhlý a fundamentální. Přímými následníky, kteří rozvinuli kubistické principy fragmentace, juxtapozice a zpochybňování reality, byly dadaismus a surrealismus. Dadaisté převzali destrukci tradičních forem a absurdity, zatímco surrealisté dále prohloubili zájem o podvědomí a snové stavy, přičemž i jejich koláže a automatické psaní nesly stopy kubistického roztříštění. Celý modernismus, od Jamese Joyce a Virginie Woolfové po Williama Faulknera, byl hluboce ovlivněn kubistickým pojetím času a prostoru, což se projevilo v nelineárních vyprávěních, proudech vědomí a multiperspektivních románech. V české literatuře kubismus inspiroval avantgardní poetismus, který z něj převzal důraz na vizuální poetiku, hravost a svobodu asociací, transformoval ho však do radostného a esteticky orientovaného směru. Později se vliv kubismu projevil v konkrétní poezii a vizuální poezii, která přímo navázala na Apollinairovy kaligramy. V době svého vzniku byl literární kubismus, stejně jako výtvarný, přijímán s velkými rozpaky a často s kritikou. Mnohými byl považován za nepochopitelný, chaotický a dehonestující umění. Konzervativní kritici jej odmítali jako revoltu proti kráse a rozumu. Zároveň však byl nadšeně přijímán progresivními umělci a intelektuály, kteří v něm viděli novou cestu pro umění, osvobození od akademických konvencí a možnost hlubšího poznání reality. Nebyly zaznamenány specifické zákazy či cenzura literárně kubistických děl, spíše se setkávala s nezájmem či posměchem. Dnes je kubismus, a jeho literární odraz, vnímán jako jeden z klíčových a formativních směrů 20. století, který navždy změnil chápání umění a narativu. Jeho principy jsou nyní běžnou součástí uměleckého vyjádření a jsou plně integrovány do akademického diskurzu. V oblasti filmu a divadla se přímé adaptace literárně kubistických děl objevují méně často, ale vliv kubistického myšlení je patrný v mnoha experimentálních filmech a divadelních hrách, které využívají fragmentované vyprávění, nelineární struktury, prolínání časových rovin, simultánní akce a nekonvenční scénografii či kamerové záběry (např. v expresionistických filmech nebo novější non-lineární kinematografii), čímž zkoumají mnohost pohledů na realitu a hloubku subjektivního prožitku.