📖 Úvod
Kritický racionalismus (původní anglický název je Critical Rationalism) je filozofický směr, který se primárně rozvíjel v 20. století, s počátky v meziválečném období a výrazným rozvojem po druhé světové válce. Jeho kolébkou je především Velká Británie, kde působil jeho hlavní představitel Karl R. Popper, a také Rakousko (především ve vztahu k Vídeňskému kruhu, od něhož se kritický racionalismus odlišil), a následně se rozšířil do Německa (kde se stal základem tzv. spor o pozitivismus v německé sociologii s Frankfurtskou školou), Spojených států amerických a dalších zemí s rozvinutou akademickou a vědeckou tradicí. Nejedná se o literární směr v tradičním slova smyslu, který by se přímo promítal do beletrie, poezie či dramatu, nýbrž o filozofii vědy, epistemologii a sociální filozofii, která ovlivňuje způsob myšlení, argumentace a strukturu vědeckých a filozofických textů, stejně jako celkový přístup k poznání a řešení problémů ve společnosti. Jeho dopad na „literaturu“ je tedy spíše skrze non-fiction, eseje, polemiky a metodologické práce, které se vyznačují specifickým přístupem k pravdě a poznání.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku kritického racionalismu je úzce spjato s bouřlivými událostmi 20. století a hlubokými proměnami ve vědě i společnosti. Zakladatelem a nejvýznamnějším představitelem kritického racionalismu je Karl R. Popper (1902–1994). Filozofické kořeny kritického racionalismu sahají do atmosféry meziválečné Vídně, kde Popper, ačkoliv nebyl členem Vídeňského kruhu logických pozitivistů, s nimi intenzivně polemizoval. Vznikl jako přímá reakce a kritika logického pozitivismu, který prosazoval princip verifikace jako kritérium smysluplnosti a vědeckosti výroků, a induktivistického pojetí vědy, podle něhož se vědecké teorie utvářejí zobecňováním z velkého počtu pozorování. Popperova zkušenost s nástupem totalitních režimů (nacismus, komunismus) a jejich dogmatickou ideologií, stejně jako s tehdejšími dominantními vědeckými teoriemi, jako byla psychoanalýza a marxismus, které považoval za nevědecké kvůli jejich imunizaci vůči kritice a neschopnosti být falzifikovány, vedla k formulaci jeho vlastního přístupu. Politická situace v Evropě, charakterizovaná vzestupem autoritářství a úpadkem liberálních hodnot, silně ovlivnila Popperovo přesvědčení o nutnosti „otevřené společnosti“ a významu kritického myšlení pro její udržení a rozvoj. Společenské změny po druhé světové válce, s naléhavou potřebou obnovit demokracii, svobodu projevu a vědeckou integritu, vytvořily příznivé prostředí pro recepci myšlenek kritického racionalismu. Kritický racionalismus se vymezuje především proti: 1. “Induktivismu:“ Popper odmítl myšlenku, že věda postupuje zobecňováním z jednotlivých pozorování. Tvrdil, že žádné množství pozorování nemůže logicky potvrdit univerzální zákon. 2. “Logickému pozitivismu:“ Zejména proti jeho verifikačnímu kritériu smysluplnosti a jeho snaze o redukci filozofie na logickou analýzu jazyka. Popper naopak navrhl princip falzifikovatelnosti jako kritérium demarkace mezi vědou a nevědou. 3. “Dogmatismu a esencialismu:“ Odmítá představu, že existuje konečná, nezměnitelná pravda, kterou lze definitivně poznat. Poznání je vždy dočasné a podléhá revizi. 4. “Historicismu:“ Zejména ve své politické filozofii se Popper ostře vymezil proti představě, že existují nevyhnutelné historické zákony, které determinují vývoj společnosti, a že je možné vědecky předpovídat budoucí společenské události (kritika Platóna, Hegela a Marxe v díle “Otevřená společnost a její nepřátelé“). Naopak, kritický racionalismus navazuje na: 1. “Kanta:“ Zejména na jeho myšlenku, že poznání není pasivní příjem dat, ale aktivní proces, kdy mysl pracuje s apriorními kategoriemi. 2. “Řeckou filozofii:“ Sokratovu metodu kritické diskuse, hledání pravdy skrze vyvracení omylů. 3. “Osvícenství:“ Důraz na rozum, kritické myšlení a emancipaci od dogmat a autorit. 4. “Fallibilismus:“ Přesvědčení, že veškeré lidské poznání je omylné a provizorní. Popper staví na přesvědčení, že i když nemůžeme s jistotou dokázat, že naše teorie jsou pravdivé, můžeme je podrobovat neúprosné kritice a eliminovat ty, které se ukáží jako nepravdivé. Pokrok vědy tak není akumulací pravd, nýbrž eliminací chyb. Společenské změny, jako je narůstající složitost vědeckého poznání a výzvy spojené s globálními problémy, posílily relevanci kritického racionalismu jako metodologie pro racionální řešení problémů a udržování otevřené, pluralitní společnosti, která je schopna se učit ze svých chyb. Kritický racionalismus tak představuje výzvu k neustálému pochybování a kritice, a to jak ve vědě, tak v politice a každodenním životě.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a „poetika„ kritického racionalismu, jak již bylo zmíněno, se neprojevují v tradiční literární tvorbě, nýbrž v oblasti vědecké, filozofické a argumentativní literatury, kde formují způsob myšlení, strukturu textů a styl argumentace. Typická témata a motivy jsou soustředěny kolem epistemologie (filozofie poznání), metodologie vědy, sociální filozofie a kritiky ideologií. Mezi klíčové patří: “falzifikovatelnost“ (vědecké teorie musí být principálně vyvratitelné), “řešení problémů“ (věda začíná problémem, nikoliv pozorováním), “kritika a testovatelnost“ (neustálé podrobování teorií přísným testům a hledání chyb), “omylnost lidského poznání (fallibilismus)“, “racionální debata“ jako prostředek k pokroku, a “otevřená společnost“ jako politický ideál. Obraz typického „hrdiny“ není literární postava v dějovém smyslu, ale spíše koncepční ideál vědce, myslitele nebo občana: je to člověk, který je “skeptický vůči vlastním teoriím“, aktivně hledá chyby a rozpory, je “otevřený kritice“ a je ochoten opustit i své nejmilejší přesvědčení, pokud se ukáže jako chybné. Není to ten, kdo hledá potvrzení, ale ten, kdo hledá vyvrácení. Je to kritický myslitel, angažovaný v racionální diskusi a ochotný se učit z omylů. Obvyklé prostředí a konflikty: Prostředím kritického racionalismu je “vědecká komunita, akademická půda, filozofické diskuse a společenská debata“. Konflikty vyvstávají především mezi “otevřeným kritickým myšlením a dogmatismem“, mezi “racionalitou a iracionalitou“, mezi “snahou o objektivní poznání a subjektivními předsudky nebo ideologiemi“. Jde o střet mezi teoriemi, které jsou ochotny podstoupit test kritiky, a těmi, které se jí vyhýbají. Jazyk a styl: Texty ovlivněné kritickým racionalismem se vyznačují “jasností, precizností a logickou konzistencí“. Jazyk je “argumentativní, analytický a věcný“, s minimem rétorických ozdob, které by mohly zastírat argumentaci. Důraz je kladen na “srozumitelnost, jednoznačnost a explicitní formulaci hypotéz a argumentů“. Často se používá technická terminologie z filozofie vědy (např. falzifikace, demarkace, hypotéza, teorie, pozorování). Kompozice: Typická kompozice textů je “problematicko-řešitelská a argumentativní“. Text často začíná “jasnou formulací problému“, následuje “navržení hypotetického řešení (teorie)“, které je poté “podrobeno důkladné kritice a testům“. Cílem není teorii potvrdit, ale najít její slabiny a případně ji vyvrátit, nebo ji alespoň dále zpřesnit a vylepšit. Struktura je často deduktivní, přičemž z obecných teorií se vyvozují testovatelné důsledky. Vyprávěcí postupy: Spíše než “vyprávění„ se jedná o “výkladové a argumentativní postupy“. Jde o vysvětlování konceptů, předkládání logických argumentů, kritickou analýzu existujících teorií a obhajobu vlastních pozic prostřednictvím racionálních důvodů. Autor se snaží přesvědčit čtenáře silou argumentů, nikoli emocionálními apely nebo rétorickými triky. Nejčastější literární žánry či podžánry: Jedná se primárně o “filozofické pojednání, vědecká monografie, esejistika s filozofickým či společenským přesahem, polemika, metodologické příručky“ a texty z oblasti “sociální kritiky“. Příklady zahrnují Popperova díla jako “Logika vědeckého bádání“, “Otevřená společnost a její nepřátelé“ nebo “Objektivní poznání: Evoluční přístup“. V oblasti beletrie by se kritický racionalismus mohl projevit spíše tematicky – například v románech, které se zabývají vědeckým objevem, etickými dilematy ve výzkumu, bojem proti dogmatismu nebo reflexí omylnosti lidského poznání – ale neexistuje specifický literární “směr“ kritického racionalismu s vlastními konvencemi pro fikci.
👥 Zastupci
Kritický racionalismus není primárně literární směr v uměleckém slova smyslu, nýbrž filosofická a metodologická škola, která klade důraz na kritické myšlení, falzifikovatelnost teorií a otevřenou diskusi, což má sice hluboké implikace pro intelektuální a kulturní život, ale nevytváří specifický literární styl nebo žánr. Z tohoto důvodu se mezi jeho hlavní „autory„ řadí filosofové, jejichž díla definovala tento směr. Nejvýznamnějším světovým autorem je “Karl R. Popper“. Jeho díla jako “Logika vědeckého bádání“ (Logik der Forschung, 1934) představuje falzifikovatelnost jako demarkační kritérium vědy, což je základní kámen kritického racionalismu. Dále “Otevřená společnost a její nepřátelé“ (The Open Society and Its Enemies, 1945) aplikuje principy kritického racionalismu na politickou filosofii, obhajuje demokracii a kritizuje totalitní ideologie. A konečně “Bída historicismu“ (The Poverty of Historicism, 1957) kritizuje přesvědčení o předpověditelnosti historických zákonů, což podtrhuje princip falibilismu a otevřenosti. Tato díla přímo definují kritický racionalismus jako metodu vědeckého zkoumání a politické filosofie. Dalším klíčovým světovým představitelem je “Hans Albert“. Jeho “Traktát o kritickém rozumu“ (Traktat über kritische Vernunft, 1968) systematizuje a rozšiřuje Popperovy myšlenky na širší spektrum problémů, čímž dokládá univerzální použitelnost kritického myšlení. “Kritika čisté teologie“ (Kritik der reinen Theologie, 1978) pak aplikuje kritickoracionalistické principy na náboženské a metafyzické nároky, což ilustruje jeho odmítnutí dogmatismu. Pro české prostředí není kritický racionalismus specifickým literárním směrem; jeho vliv se projevoval spíše v akademické filosofii a metodologii, a neexistují primárně “literární“ autoři, kteří by byli přímo jeho součástí jako umělecké školy. Nicméně, ideály kritického myšlení, skepticismu vůči autoritám a důraz na otevřenou diskusi rezonují v díle některých českých myslitelů a esejistů, kteří obhajovali demokratické hodnoty a intelektuální poctivost, ačkoli nebyli přímými kritickými racionalisty. Příkladem může být “Václav Havel“, jehož esejistika (např. “Moc bezmocných“) kritizuje totalitní systémy a obhajuje život v pravdě, což je v souladu s Popperovou myšlenkou otevřené společnosti a kritického přístupu k ideologiím. On sice nebyl filosofem kritického racionalismu, ale jeho dílo odráží etický a politický duch, který s kritickým racionalismem silně souzní v odporu proti dogmatismu a lži.
📈 Vývoj
Kritický racionalismus vznikl v polovině 20. století, především v reakci na vídeňský kruh a jeho logický pozitivismus, který prosazoval verifikacionismus jako kritérium vědeckosti. Karl R. Popper formuloval základní principy kritického racionalismu s důrazem na falzifikovatelnost jako demarkační kritérium mezi vědou a nevědou, což znamenalo revoluci v pojetí vědecké metody. Jeho raná fáze je spojena s dílem „Logika vědeckého bádání“ (1934), kde se soustředil na filosofii vědy. Období vrcholu nastalo po druhé světové válce, kdy Popper rozšířil své myšlenky i na sociální a politickou filosofii s díly jako “Otevřená společnost a její nepřátelé“ (1945) a “Bída historicismu“ (1957), které se staly klíčovými pro obhajobu liberální demokracie a kritiku totalitních režimů. V 60. a 70. letech 20. století se kritický racionalismus stal prominentním proudem v diskusi o vědecké metodě a sociálních vědách, zejména v německém jazykovém prostředí, kde se odehrál tzv. “spor o pozitivismus„ (Positivismusstreit) mezi Popperem a Theodorem W. Adornem z Frankfurtské školy. Postupný ústup ve smyslu dominantního paradigmatu lze zaznamenat s nástupem post-kuhnovské filosofie vědy, která zdůrazňovala roli paradigmat a sociálních faktorů ve vědeckém pokroku, nicméně základní principy kritického racionalismu se staly nedílnou součástí moderní epistemologie a metodologie. Transformoval se do podoby široce přijímaného principu kritického myšlení a důrazu na argumentaci a falibilismus. Nejedná se o směr s výraznými ranými a pozdními fázemi v literárním smyslu, ale spíše s rozšiřováním záběru Popperových myšlenek z čisté filosofie vědy na politickou a etickou filosofii. Hans Albert pak dále rozvinul a systematizoval kritický racionalismus do “programu kritické rekonstrukce“. Národní či regionální varianty se nevytvořily jako samostatné literární školy, ale spíše jako recepce a aplikace filosofických principů v různých zemích a oborech, například v ekonomii (kde souzněl s některými myšlenkami rakouské školy) nebo v právní filosofii. V českém prostředí byl kritický racionalismus přijímán s určitým zpožděním kvůli komunistickému režimu, ale po roce 1989 se stal důležitou součástí akademického diskurzu, zejména v filosofii a sociálních vědách, ovlivňující metodologické uvažování, ale nikoli přímo literární žánry.
💫 Vliv
Vliv kritického racionalismu na pozdější literaturu a umění je spíše nepřímý a koncepční než stylový či žánrový. Protože se jedná o filosofickou metodu, její dopad spočívá v podpoře určitých intelektuálních postojů: skepse k dogmatům, důraz na racionální diskusi, otevřenost vůči kritice a uznání falibilismu lidského poznání. Tyto principy mohou inspirovat autory v jejich přístupu k tvorbě, zejména v non-fiction, esejistice, publicistice a filosofické beletrii, které se zabývají společenskými problémy, vědeckým pokrokem či kritikou ideologií. Mnozí autoři, kteří se věnují investigativní žurnalistice, faktografii nebo psaní o vědě, nevědomky či vědomě čerpají z důrazu na empirické ověřování, kritickou reflexi a vyvracení hypotéz. Přímé literární nebo umělecké směry či skupiny, které by z kritického racionalismu přímo vycházely jako z estetické školy, neexistují. Nicméně, autoři jako „George Orwell“ se svými dystopiemi (např. “1984“, “Farma zvířat“) sice předcházeli Popperovým hlavním politickým dílům, ale sdílejí s kritickým racionalismem hluboké znepokojení nad totalitarismem, manipulací s pravdou a potlačováním kritického myšlení. Podobně i autoři, kteří se ve své tvorbě soustředí na kritiku ideologií, propagandy a iluzí, byť třeba v absurdistickém či satirickém tónu, nepřímo rezonují s Popperovou obranou otevřené společnosti. V době svého vzniku byl kritický racionalismus přijímán s velkým ohlasem v akademických kruzích, zejména ve filosofii vědy a sociálních vědách. Popperova “Logika vědeckého bádání“ se stala kanonickým dílem, které významně ovlivnilo pojetí vědecké metody. “Otevřená společnost a její nepřátelé“ byla chválena jako zásadní obhajoba liberální demokracie a kritika marxismu, platonismu a hegelianismu, což bylo obzvláště relevantní v kontextu poválečné Evropy. Zároveň se však kritický racionalismus setkal i s kritikou. Ze strany Frankfurtské školy (např. Adorna a Horkheimera) byl v rámci tzv. “sporu o pozitivismus„ paradoxně kritizován za to, že je sám příliš „pozitivistický“, ačkoliv Popper se proti pozitivismu výrazně vymezoval. Další kritika přišla od teoretiků vědy, jako byl Thomas Kuhn, který ve své práci o vědeckých revolucích poukázal na to, že vědecká praxe není vždy striktně falzifikacionistická, ale zahrnuje i období “normální vědy„ v rámci pevně daných paradigmat. Relativistické a postmoderní proudy pak zpochybňovaly jeho víru v objektivní racionalitu. V totalitních režimech, zejména v komunistických zemích, byly Popperovy politické spisy (např. “Otevřená společnost“) buď zakazovány, nebo jejich obsah značně cenzurován a překrucován, neboť představovaly přímou hrozbu pro ideologickou dogmata režimu. V demokratických zemích však nikdy nebyl předmětem zákazů či cenzury. Dnes je kritický racionalismus vnímán jako jeden z nejdůležitějších filosofických proudů 20. století. Jeho principy falzifikovatelnosti a falibilismu jsou široce uznávány jako základní pilíře vědeckého myšlení a racionální argumentace. Koncept “otevřené společnosti„ zůstává silným ideálem pro liberální demokracie a je často citován v souvislosti s obranou svobody projevu a kritického myšlení. Vliv kritického racionalismu je patrný v mnoha oblastech akademického i veřejného života, od pedagogiky (podpora kritického myšlení u studentů) po etiku (intelektuální poctivost). Přímé filmové, divadelní nebo jiné umělecké adaptace kritického racionalismu jako filosofického směru neexistují, neboť se nejedná o narativní či vizuální estetiku. Nicméně, umělecká díla, která se zabývají vědeckým objevem, politickou korupcí, bojem proti útlaku či významem pravdy a lži ve společnosti, mohou nepřímo odrážet jeho tematické okruhy a hodnoty. Příkladem může být řada dokumentárních filmů, které kriticky zkoumají společenské jevy, nebo dramat, která řeší konflikty mezi vědou a dogmatismem, ačkoli nelze hovořit o “adaptaci“ kritického racionalismu.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Kritický racionalismus na Rozbor-dila.cz →