📖 Úvod
Křesťanský humanismus, známý též pod svým původním anglickým názvem Christian Humanism (či latinsky Humanismus Christianus, ačkoliv se častěji hovoří o humanismu s křesťanským zaměřením), představuje významný myšlenkový a literární směr, který se primárně rozvíjel v pozdní renesanci a rané fázi reformace, zhruba od 15. do 16. století. Jeho kořeny lze sice hledat i dříve, avšak své nejvýznamnější formy a vlivu dosáhl v tomto období. Geograficky se nejednalo o lokální fenomén, nýbrž o panevropské hnutí, které se šířilo z raných italských počátků do Nizozemí (kde působil jeho nejvýraznější představitel Erasmus Rotterdamský), Francie, německých zemí, Anglie a Španělska. Tento směr se vyznačoval snahou o syntézu křesťanské víry s klasickým vzděláním a morální filozofií antiky.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku křesťanského humanismu je úzce spjato s epochou renesance, která přinesla obnovený zájem o antické umění, literaturu a filozofii, stejně jako posun od teocentrického k antropocentrickému pohledu na svět, ovšem v rámci křesťanské víry. Filozoficky navazoval na obecný humanismus italské renesance, který kladl důraz na lidskou důstojnost, potenciál a svobodnou vůli, ale křesťanský humanismus jej integroval s teologickými principy. Konec středověké scholastiky, která byla vnímána jako příliš dogmatická a odtržená od praktického života, uvolnil prostor pro nový myšlenkový proud. Mezi klíčové postavy, které stály u zrodu a rozvoje křesťanského humanismu, patří Lorenzo Valla se svou kritickou filologií, Giovanni Pico della Mirandola s jeho „Řečí o důstojnosti člověka“, a především Desiderius Erasmus Rotterdamský, který je považován za jeho nejvýznamnějšího reprezentanta. Dále pak anglický humanista Thomas More, francouzský Jacques Lefèvre d’Étaples či anglický John Colet. Politická situace byla charakterizována nárůstem moci národních států a panovníků na úkor oslabující papežské autority, což vedlo k napětí a konfliktům. Společenské změny zahrnovaly vzestup měšťanstva, rozvoj obchodu, urbanizaci a především vynález knihtisku, který exponenciálně zvýšil dostupnost knih a vzdělání, čímž podpořil šíření humanistických idejí a kritického myšlení. Křesťanský humanismus se vymezoval proti formalismu, povrchnosti a korupci pozdně středověké církve, proti prodeji odpustků, přehnanému uctívání relikvií a dogmatismu scholastické teologie, kterou vnímal jako „barbarskou“ a neproduktivní. Zároveň se vymezoval proti ateistickým tendencím některých sekulárních humanistů, zdůrazňoval potřebu vnitřní zbožnosti a etického života. Navazoval na odkaz antické vzdělanosti (řečtí a římští autoři, rétorika), na patristiku (díla raných církevních otců jako sv. Augustin, sv. Jeroným) a na biblické texty v jejich původním znění, prosazoval ideu „ad fontes“ – zpět k pramenům.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou křesťanského humanismu byla především hluboká syntéza křesťanské víry a klasického vzdělání, s cílem kultivovat lidskou bytost po vzoru Krista a antických etických ideálů. Klíčovým principem bylo „ad fontes“ – zpět k pramenům, což znamenalo kritické studium Bible v původních jazycích (hebrejština, řečtina) a děl raných církevních otců, stejně jako antických autorů, s použitím filologických metod. Důraz byl kladen na morálku a etiku, prosazující praktické křesťanství, vnitřní zbožnost a etické jednání namísto pouhého rituálu a vnějšího obřadu. Vzdělání bylo vnímáno jako zásadní nástroj pro reformu společnosti a církve, neboť vzdělaní a morální jednotlivci měli být nositeli této změny. Křesťanský humanismus zdůrazňoval lidskou důstojnost a svobodnou vůli, neboť člověk, stvořený k obrazu Božímu, disponuje rozumem a svobodou volby usilovat o dobro a sebezdokonalení. Charakteristická byla také kritika církevních zlozvyků, často formou satiry a humoru, avšak s cílem nápravy, nikoli zničení. Typickými tématy a motivy byla potřeba církevní reformy, morální úpadek společnosti, výchova a vzdělání (tzv. paideia), ctnostný život, syntéza antické moudrosti a křesťanské zbožnosti, a satira na lidské hlouposti, pověry a dogmatismus. Obraz typického hrdiny představoval vzdělaného, morálně založeného, zbožného a kriticky myslícího člověka, který usiluje o zlepšení sebe sama i světa. Často to byl učenec, teolog či filolog. Obvyklé prostředí zahrnovalo univerzitní a církevní kruhy, knihovny, humanistické kroužky a dvory panovníků, s městy jako centry vzdělanosti. Konflikty se objevovaly mezi ideály a realitou církevního života, mezi starým (scholastika) a novým (humanismus), a mezi svobodnou vůlí a osudem (či predestinací, zejména v kontextu reformace). Jazyk a styl se vyznačoval kultivovanou, klasickou latinou (oproti tzv. „barbarské“ latině scholastiků), používáním řečtiny a hebrejštiny pro studium pramenů, a jasným, elegantním, rétoricky propracovaným, často satirickým a didaktickým tónem. Kompozice zahrnovala eseje, dialogy, epištoly (dopisy), traktáty a satiry. Vyprávěcí postupy využívaly argumentaci, exegezi, kritickou analýzu a polemiky. Nejčastější literární žánry či podžánry byly esej (filozofické a etické úvahy), dialog (jako forma filozofického pojednání, např. Thomas More, Erasmus), epištola (šíření myšlenek), traktát (teologické a filologické rozbory), satira (kritika společnosti a církve, např. Erasmus – Chvála bláznivosti), a utopie (popis ideální společnosti, např. More – Utopia), a samozřejmě překlady a komentáře k biblickým a antickým textům.
👥 Zastupci
Křesťanský humanismus byl významným literárním a myšlenkovým proudem, který spojoval renesanční důraz na klasické vzdělání a kritické myšlení s hlubokou křesťanskou zbožností a touhou po reformě církve a společnosti. Mezi jeho nejvýznamnější světové představitele patří Desiderius Erasmus Rotterdamský, jehož dílo “Chvála bláznivosti“ (Encomium Moriae) satirizuje lidskou hloupost, církevní nešvary a povrchnost víry, čímž kriticky, avšak s cílem vylepšit, apeluje na návrat k původní čistotě křesťanství a klade důraz na vnitřní zbožnost. Jeho “Novum Instrumentum omne“, nové vydání řeckého Nového zákona s vlastním latinským překladem a komentáři, reprezentuje snahu o zpřístupnění biblického textu v jeho původní podobě a o hlubší porozumění Kristovu učení skrze filologickou erudici. Dalším klíčovým autorem je anglický právník a státník Thomas More, jehož “Utopie“ představuje fiktivní ideální společnost založenou na rozumu, spravedlnosti a komunitě, což odráží humanistickou vizi sociální reformy prostoupenou křesťanskými etickými principy. Francouzský teolog a humanista Jacques Lefèvre d’Étaples svým dílem “Commentarii initiatorii in quatuor evangelia“ (Úvodní komentáře ke čtyřem evangeliím) zdůraznil význam přímého studia Bible a duchovní interpretace, čímž uplatnil humanistické textově kritické metody pro náboženskou obnovu. Španělský učenec Juan Luis Vives se ve svém díle “De subventione pauperum“ (O podpoře chudých) zasazoval o komplexní a organizovaný systém podpory chudých, založený na křesťanské charitě a lidské důstojnosti, propojující humanistické uvažování se sociální reformou. V českém prostředí se křesťanský humanismus projevoval specificky, často propleten s husitskou tradicí a později s Jednotou bratrskou, s důrazem na vzdělání, mravní čistotu a rozvoj českého jazyka. Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic, jeden z nejvýznamnějších českých humanistů a katolík, ve svém díle “Žaloba svatého Václava a svaté Ludmily na Čechy“ využívá klasické rétoriky k moralistické kritice mravního úpadku české společnosti z křesťanské perspektivy, čímž prosazuje ctnost a zbožnost. Jeho “Proti nepřátelům básnictví“ hájí hodnotu poezie a klasického vzdělání jako základních prvků pro morální a duchovní povznesení v rámci humanistické tradice. Jan Blahoslav, přední osobnost Jednoty bratrské, ve svém “Novém Zákoně“, což je jeho monumentální překlad Nového zákona do češtiny, uplatnil humanistickou filologickou preciznost k vytvoření přesného a dostupného biblického textu, umožňujícího přímé zapojení věřících do Božího slova, což bylo ústřední humanistické úsilí. Jeho “Filipika proti misomusům“ obhajuje vzdělání, hudbu a umění jako nezbytné pro duchovní a mravní rozvoj v křesťanském kontextu.
📈 Vývoj
Křesťanský humanismus se zrodil v pozdním 15. a rozvíjel se především v první polovině 16. století, zejména v severní Evropě (Nizozemsko, Anglie, Francie, Svatá říše římská), jako reakce na scholastickou teologii a touha po hlubší, autentičtější víře. Vznikl z širšího proudu renesančního humanismu, který prosazoval princip “ad fontes“ (zpět k pramenům), ale aplikoval jej specificky na křesťanské texty – Bibli v původních jazycích (řečtina, hebrejština) a spisy církevních otců. Raná fáze byla charakterizována nadšeným studiem jazyků, filologickou kritikou a překlady, s cílem očistit posvátné texty od chyb a zpřístupnit je širšímu okruhu čtenářů pro individuální formování víry a mravů. Období vrcholu nastalo přibližně mezi lety 1500 a 1550, kdy osobnosti jako Erasmus Rotterdamský ovlivňovaly evropské myšlení svými reformními, leč ne schizmatickými, návrhy na obnovu církve skrze vzdělání a etiku. Křesťanští humanisté věřili v lidskou důstojnost a schopnost člověka zdokonalovat se skrze vzdělání a svobodnou vůli, což bylo v souladu s křesťanskými hodnotami a zároveň odkazovalo na antickou filozofii. Postupný ústup křesťanského humanismu v jeho původní podobě nastal s eskalací protestantské reformace. Zatímco křesťanští humanisté původně usilovali o reformu “uvnitř“ katolické církve, prudká teologická roztržka a polarizace, kterou vyvolal Martin Luther, je postavila před obtížnou volbu. Mnozí humanističtí učenci, jako například Filip Melanchthon, se připojili k reformaci, jiní, jako Erasmus, zůstali katolíky, ale jejich vliv a schopnost prosadit smírné řešení se zmenšovaly. Jejich důraz na rozum a tolerantní dialog byl často přehlušen dogmatickými spory. Koncil tridentský (1545–1563) pak vedl ke zpřísnění katolické nauky, což ztěžovalo další vnitřní reformy humanistického ražení. I když se křesťanský humanismus jako samostatný směr vytrácel, jeho myšlenky se proměnily a integrovaly do následných hnutí. V katolické reformaci (protireformaci) převzali jezuité humanistické vzdělávací metody pro své koleje a misie. Národní a regionální varianty se projevovaly odlišnými akcenty. Zatímco v západní Evropě byl křesťanský humanismus často spojen s přímým voláním po reformě církve a duchovenstva, v českém prostředí se prolínal s domácími reformními tradicemi (husitství) a akcentoval rozvoj národního jazyka a kultury. Jednota bratrská, ač protestantská, byla silně ovlivněna humanistickými ideály vzdělání, mravní čistoty a filologické práce s biblickým textem. Český křesťanský humanismus tak často usiloval o mravní a duchovní obrodu národa prostřednictvím vzdělání v češtině. Pozdější fáze tohoto hnutí se projevily v pokračujícím filologickém a vzdělávacím úsilí v rámci etablování se jednotlivých konfesí, i když s menším důrazem na smírné, jednotné řešení.
💫 Vliv
Vliv křesťanského humanismu na pozdější literaturu a umění byl hluboký a dalekosáhlý, byť často nepřímý. Především položil intelektuální základy pro protestantskou reformaci tím, že zdůrazňoval význam „ad fontes“ – návratu k biblickým pramenům v jejich původních jazycích a kritiky dobových církevních praktik. Martin Luther, ačkoliv se s Erasmem rozešel v otázkách svobodné vůle, byl sám humanisticky vzdělaný a jeho překlad Bible do němčiny je přímým dědictvím humanistického filologického úsilí. Křesťanský humanismus ovlivnil i katolickou reformaci neboli protireformaci, ačkoli zpočátku k němu měla církev rezervovaný postoj. Jezuité, jako hlavní nástroj protireformace, integrovali humanistické principy vzdělávání do svých škol, čímž významně ovlivnili evropské školství a vzdělávání. Odkaz na lidskou důstojnost, morální integritu a ctnostné jednání prostupuje pozdější osvícenské myšlení a humanistické proudy v moderní literatuře, které sice často opouštějí náboženský rámec, ale přebírají důraz na etiku a lidský potenciál. V době svého vzniku byl křesťanský humanismus přijímán s velkým nadšením mezi vzdělanci a těmi, kteří toužili po reformě církve a společnosti. Erasmus Rotterdamský byl považován za “krále učenců„ a jeho díla byla čtená a obdivovaná napříč Evropou. Panovala naděje, že jeho mírný reformní přístup povede k obnově církve bez rozkolu. Nicméně s prohlubující se náboženskou krizí a nástupem reformace se postoj k němu změnil. Konzervativní katolíci ho kritizovali za to, že “snesl vejce, které vyseděl Luther“, a za jeho kritiku církevních dogmat a praxe. Naopak radikální protestanti mu vyčítali nedostatečnou rozhodnost a neschopnost plně se přiklonit k reformační věci. Některá díla křesťanských humanistů byla cenzurována a Erasmova díla byla nakonec zařazena na Index zakázaných knih. Thomas More byl dokonce popraven za to, že odmítl uznat anglického krále Jindřicha VIII. hlavou církve, což z něj učinilo mučedníka a symbol nekompromisní morální integrity. Dnes je křesťanský humanismus vnímán jako klíčové přechodové období v dějinách evropského myšlení, most mezi renesancí a reformací. Jeho představitelé jsou uznáváni jako průkopníci kritického myšlení, biblické exegeze a sociálních reforem. Erasmus je dodnes studován jako mistr satiry a jeden z nejvlivnějších myslitelů své doby, jehož snaha o smírné řešení konfliktů je stále aktuální. Thomas More je kanonizován katolickou církví jako svatý a je uctíván pro svou morální pevnost a obětavost principům. Jeho život a dílo se staly inspirací pro četné filmové a divadelní adaptace. Nejznámější je hra Roberta Bolta “A Man for All Seasons“ (Člověk pro všechna roční období) z roku 1960 a její filmová adaptace z roku 1966, která získala Oscary a působivě zobrazuje Morův zápas se svědomím a jeho tragický osud. Tyto adaptace představují Mora jako univerzální symbol integrity tváří v tvář politickému tlaku, což je nadčasové téma odrážející základní hodnoty křesťanského humanismu.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Křesťanský humanismus na Rozbor-dila.cz →