📖 Úvod
Konkrétní poezie je literární směr, který se rozvíjel především v polovině 20. století, s největším rozkvětem v 50. až 70. letech. Její původní názvy zahrnují anglické Concrete Poetry, německé Konkrete Poesie, portugalské a španělské Poesia Concreta a francouzské Poésie concrète. Tento směr se rozvíjel v mnoha zemích, přičemž za jeho klíčová centra jsou považovány Brazílie (skupina Noigandres), Švýcarsko a Německo. Významné bylo též jeho působení ve Velké Británii, USA, Francii, Rakousku, Japonsku a s jistým zpožděním a specifickým vývojem i v Československu. Konkrétní poezie se zaměřuje na vizuální, zvukové a materiální aspekty jazyka, přesahující jeho tradiční sémantickou funkci. V podstatě jde o poezii, která pracuje s jazykem jako s konkrétním objektem, nikoli jako s pouhým nositelem významu.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku Konkrétní poezie je pevně spjato s poválečnou dobou, konkrétně s obdobím po druhé světové válce, kdy došlo k hluboké deziluzi z tradičních hodnot a jazykových forem, které byly vnímány jako zneužitelné pro propagandu a ideologické manipulace. Společnost zažívala prudký rozvoj vědy a technologie, rozmach masmédií a nástup informační společnosti, což vedlo k novému vnímání komunikace a vlivu obrazu. Vznik Konkrétní poezie byl ovlivněn novými směry v lingvistice (např. strukturalismus, sémiotika), které se zaměřovaly na strukturu jazyka a vztah mezi znakem a významem. Filozoficky se projevovala snaha o objektivitu a analytický přístup k jazyku, odklon od romantického subjektivismu a expresivity. Za jednoho z klíčových zakladatelů je považován švýcarský básník “Eugen Gomringer“, který v roce 1953 vydal svůj manifest „vom vers zur konstellation“ (od verše ke konstelaci), kde teoreticky ukotvil principy tohoto směru a představil své první „konstelace“. Současně a nezávisle na Gomringerovi vznikla v Brazílii v São Paulu kolem roku 1952 v rámci skupiny “Noigandres“ (založené “Haroldo de Camposem, Augustem de Camposem a Décio Pignatarim“) vlastní koncepce, která vyústila v manifest „Plano-piloto para poesia concreta“ (Pilotní plán pro konkrétní poezii) z roku 1958. Tito autoři se inspirovali brazilskou kulturou, ale i zahraničními vlivy. Politická situace v poválečné Evropě a Jižní Americe se vyznačovala potřebou nového začátku, hledáním univerzálních forem komunikace, které by překračovaly jazykové a kulturní bariéry. Konkrétní poezie se vymezovala proti předchozím směrům, zejména proti tradiční lyrické poezii, která byla vnímána jako příliš subjektivní, emocionální a narativní. Odmítala konvenční syntax, gramatiku a metrum, které považovala za omezující. Naopak navazovala na avantgardní umělecká hnutí počátku 20. století, jako byl futurismus (experimenty s typografií, dynamikou textu), dadaismus (zvuková poezie, vizuální poezie, rozbíjení jazyka), konstruktivismus (důraz na formu, strukturu a funkčnost), kubismus (fragmentace, simultaneita, perspektivy) a Bauhaus (integrace umění a technologie, funkční design). Důležité byly také inspirace imagismem (soustředění na přesný obraz), ideogramy Ezry Pounda a calligrammes Guillaumea Apollinaira, které již dříve pracovaly s vizuálním uspořádáním textu. Cílem bylo vytvořit poezii, která by byla srozumitelná a přístupná globálně, a to skrze vizuální a zvukové kvality jazyka samotného, minimalizující nutnost překladu.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou Konkrétní poezie je především její důraz na „vizuální aspekt“ jazyka. Poezie je vnímána jako viditelný objekt na stránce, nikoli pouze jako sekvence zvuků nebo nositel diskurzivního významu. Rozložení slov, písmen, interpunkce a prázdného prostoru na stránce je integrální součástí významu básně, ne pouhým estetickým doplňkem. Často se využívá různé typografie, velikosti písma, barvy a netradiční uspořádání textu. Dalším klíčovým prvkem je “redukce“, což znamená minimalizaci slovního materiálu, často na jedno slovo, několik slov nebo dokonce jen na fragmenty slov či písmena. Cílem je zbavit slova jejich obvyklé sémantické zátěže v rámci věty a soustředit se na ně jako na autonomní vizuální a fonetické jednotky. “Prostorové uspořádání“ je stěžejní; básně jsou často konstruovány jako “konstelace„, “ideogramy„ nebo “typogramy„, kde grafický vzor sám o sobě sděluje význam. Bílý prostor na stránce je aktivní součástí kompozice a přispívá k celkovému sdělení. Poezie je “non-lineární“, což znamená, že odmítá tradiční čtení zleva doprava a shora dolů. Čtenářova mysl a oko se mohou pohybovat po básni volně, objevovat různé cesty a vytvářet vlastní interpretace na základě vizuálních vztahů. Směr usiluje o “objektivitu“, snaží se prezentovat jazyk jako materiální objekt zbavený osobních emocí, subjektivity a narativity. Zaměřuje se na konkrétní realitu jazyka – jeho zvuk, zrakovou podobu, vnitřní strukturu. “Slovo jako objekt“ je ústředním motivem; básníci zkoumají etymologii, fonetiku, morfologii a grafické vlastnosti slova, čímž odhalují jeho mnohovrstevnatost a potenciální významy. Typická témata a motivy zahrnují samotný jazyk a jeho strukturu, proces komunikace, vliv technologie na vnímání, každodenní objekty (často ve spojení s jejich názvy), vztah mezi znakem a významem, prostor, ticho a samotnou povahu poezie. Neexistuje zde typický hrdina v tradičním literárním smyslu; spíše báseň sama je objektem zájmu a čtenář se stává aktivním spolutvůrcem významu. Stejně tak nejsou obvyklá tradiční prostředí nebo konflikty; konflikty spíše vyplývají z napětí mezi tradičními jazykovými očekáváními a konkrétní, vizuální prezentací básně, nebo mezi vizuálním a sémantickým významem slova. Jazyk a styl jsou vysoce kondenzované, fragmentované, často využívají monosylabická slova. Typické je opakování, aliterace, asonance a onomatopoie pro zdůraznění zvukových kvalit. Interpunkce je často zcela vynechána nebo použita netradičně, čímž se rozbíjí syntax. Básníci si pohrávají s homonymy, anagramy a překlady mezi různými jazyky nebo dokonce s použitím neverbálních prvků. Kompozice je často geometrická, architektonická nebo statistická, nikoli narativní či diskurzivní. Neexistuje zde tradiční “děj„ ani vývoj postav. Nejčastějšími literárními žánry či podžánry jsou krátké, experimentální básně, které se často pohybují na pomezí literatury, vizuálního umění a grafického designu. Konkrétní poezie dala vzniknout “konstelacím„, “ideogramům„, “prostorovým básním„ a “typogramům“, někdy se překrývajícím s kaligramy nebo tzv. „pattern poetry“ (básně ve tvaru). Celkově se jedná o směr, který radikálně přehodnotil podstatu poezie a jazyka.
👥 Zastupci
Konkrétní poezie je avantgardní literární směr, který se soustředí na vizuální, akustické a materiální vlastnosti jazyka, přičemž slova a písmena vnímá jako objekty rozmístěné v prostoru. Mezi nejvýznamnější světové autory patří Švýcar “Eugen Gomringer“, jehož dílo „konstellationen“ (1953) představuje průkopnickou práci, kde minimalistickým uspořádáním slov na stránce zdůraznil jejich vizuální a sémantickou podstatu a položil základy směru. Brazilská skupina Noigandres, tvořená bratry “Augustem de Campos“, “Haroldem de Campos“ a “Déciem Pignatarim“, definovala konkrétní poezii svým „Pilotním plánem pro konkrétní poezii“ (1958); díla jako Pignatariho „Oda ao rato“ (Óda na krysu) nebo Augusta de Campos „Luxo Lixo“ (Luxus Smutek) používají vizuální hru se slovy a zvuky k vytváření dynamických, mnohovrstevnatých významů, které přesahují lineární čtení. Skotský básník a umělec “Ian Hamilton Finlay“ je proslulý svou tvorbou, která často přesahuje do vizuálního umění a sochařství, jako například v jeho díle „Poem (white)“, kde bílé plošky a mezery vytvářejí strukturální vztahy, a v jeho slavné zahradě Little Sparta, jež je sama o sobě velkým konceptuálním dílem, integrujícím text s přírodou a architekturou, a kde se slova stávají součástí krajiny. Francouzský básník “Pierre Garnier“ se zaměřil na tzv. „spatialismus“ a ve svých „Micro-Poèmes“ rozvinul koncept poezie v prostoru, často s využitím psacího stroje k přesnému vizuálnímu uspořádání textu, čímž zdůraznil fyzickou přítomnost písma. Americký autor “Emmett Williams“, člen hnutí Fluxus, je známý svými experimenty s opakováním a permutací, jako v díle „Sweethearts“, kde opakování a vizuální rozvržení slabik vytváří jak zvukové, tak vizuální rytmy a hravě manipuluje s jazykem. V českém kontextu byli klíčovými postavami “Josef Hiršal“ a “Bohumila Grögerová“, jejichž spolupráce a díla jako „JOB – konstelace a koláže“ (1967) ukazují snahu o osvobození textu od tradiční role a prozkoumání jeho grafických a akustických možností v tehdejším restriktivním prostředí, skvěle ilustrujíc skloubení textu s vizuální formou.
📈 Vývoj
Konkrétní poezie vznikla nezávisle na dvou místech v polovině 50. let 20. století: v Brazílii kolem skupiny Noigandres (Augusto de Campos, Haroldo de Campos, Décio Pignatari) v São Paulu a ve Švýcarsku kolem Eugena Gomringera. Zatímco Gomringerovy „konstellationen„ z roku 1953 představovaly rané experimenty s minimalistickým uspořádáním slov, brazilská skupina formulovala v roce 1958 svůj „Pilotní plán pro konkrétní poezii“, který teoreticky ukotvil principy směru, zaměřené na slovo-objekt, vizuální prostor a rozklad syntaxe. Období vrcholu konkrétní poezie spadá do konce 50. let a především do 60. let 20. století, kdy se rychle rozšířila po celém světě – do Evropy (Německo, Francie, Velká Británie), Severní a Jižní Ameriky a Japonska. Každá země si přitom vyvinula své národní a regionální varianty: brazilská větev byla často teoreticky propracovanější a někdy angažovanější, německá a švýcarská inklinovala k puristickému minimalismu, angloamerická scéna zahrnovala širokou škálu experimentů od vizuální poezie po performativní texty, a ve Skotsku Ian Hamilton Finlay propojil konkrétní poezii s konceptuálním uměním a sochařstvím. V Československu se konkrétní poezie objevila později, převážně v 60. letech, a to zejména v díle Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové, kteří překládali zahraniční autory a sami tvořili, často v rámci samizdatu, což jí dávalo charakter undergroundového a experimentálního hnutí v tehdejším politickém kontextu. Postupný ústup striktní konkrétní poezie nastal koncem 70. let, kdy se její principy buď rozpustily v širších proudech vizuální poezie, zvukové poezie a experimentální literatury, nebo se proměnily do nových forem, jako byly umělecké knihy nebo performativní umění. Raná fáze se vyznačovala přísnou redukcí, geometrickým uspořádáním a důrazem na optické a akustické vlastnosti jednotlivých slov a písmen, zatímco pozdější fáze umožnily větší flexibilitu v typografii, barvě a integraci s dalšími uměleckými formami, čímž se posunula směrem k širšímu pojetí vizuální poezie, která již nemusela dodržovat tak přísná pravidla “slovo-objektu„. Žánrové varianty zahrnovaly též “kinetickou poezii„ (s pohyblivými prvky) a “zvukovou poezii“ (s důrazem na fonetickou a akustickou stránku).
💫 Vliv
Vliv konkrétní poezie na pozdější literaturu a umění je značný, přestože se jednalo o relativně úzce definovaný směr. Otevřela cestu novým, experimentálním přístupům k jazyku a textu, redefinujíc, co může být poezie. Její důraz na vizuální, prostorové a materiální aspekty textu ovlivnil řadu pozdějších literárních a uměleckých směrů a skupin. Mezi ně patří například „OULIPO“ (skupina pro potenciální literaturu), která se zabývala strukturálními a matematickými omezeními v literatuře, nebo hnutí “Fluxus“, které sdílelo zájem o experiment, minimalismus a propojování uměleckých forem. Dále ovlivnila “konceptuální umění“, kde text a jazyk často sloužily jako primární médium pro vyjádření myšlenek, a “performanční umění“, které často využívalo textové partitury či zvukové básně. V grafickém designu a typografii zanechala trvalou stopu, jelikož zdůraznila vizuální potenciál písma a jeho uspořádání. Autoři jako “John Cage“ ve svých textových partiturách nebo minimalisté jako “Sol LeWitt“ ve svých instruktivních dílech často sdíleli podobný důraz na strukturu a systém. V době svého vzniku byla konkrétní poezie přijímána rozporuplně. Zatímco v avantgardních kruzích a mezi experimentálně naladěnými umělci získala uznání pro svou inovativnost a odvahu zpochybnit tradiční pojetí poezie, mnozí konzervativní literární kritici a čtenáři ji odmítali jako “není to poezie„, “jen grafický design„ nebo “nesrozumitelný experiment„. Často čelila kritice za opuštění narativu a emoční složky, přičemž se vnímala jako příliš intelektuální a odlidštěná. Případné zákazy či cenzura nebyly pro konkrétní poezii typické v západním světě, protože její často abstraktní a nenarativní povaha ji činila méně “ohrožující„ než politicky explicitní texty. Nicméně v zemích s totalitními režimy, jako bylo Československo, byla řazena k “neoficiálnímu umění“ a její šíření bylo omezeno na samizdat nebo malé výstavní akce, což jí paradoxně dodávalo punc zakázané, a proto cenné, umělecké formy. Dnes je konkrétní poezie vnímána jako významné historické avantgardní hnutí, které výrazně rozšířilo chápání poezie a umění obecně. Je studována na univerzitách v oborech literatury, umění a mediálních studií jako klíčový moment v dějinách moderní experimentální tvorby. Její principy, jako je minimalismus, důraz na vizuální dopad a interakci textu s prostorem, jsou stále relevantní a nacházejí uplatnění v digitální poezii, interaktivních médiích a net artu. Ačkoliv filmové, divadelní nebo jiné umělecké adaptace ve smyslu přímého převodu konkrétních básní na plátno či jeviště nejsou běžné (protože dílo je často médium samo o sobě), její vliv se projevuje v kinematografii ve formě vizuálních textových efektů, v divadle skrze experimentální práci s jazykem a zvukem, a v digitálním umění, kde se kinetická typografie a interaktivní text staly běžnou součástí. Celkově je konkrétní poezie ceněna pro svou schopnost neustále provokovat k přemýšlení o podstatě jazyka, textu a jejich vztahu k vizuálnímu a prostorovému vnímání.