📖 Úvod
Konceptuální psaní (anglicky Conceptual Writing) je literární směr, který se primárně rozvíjí od druhé poloviny 20. století, zejména od 60. let, a jeho vliv narůstá s přelomem tisíciletí, přičemž jeho kořeny sahají až do počátku 20. století. Je spjato především se Spojenými státy americkými, Kanadou a Velkou Británií, avšak jeho principy se rozšířily i do dalších západních zemí a do digitálního prostředí internetu. Jedná se o hluboce reflexivní a často provokativní přístup k literatuře, který klade důraz na samotný koncept nebo proces vzniku textu spíše než na jeho tradiční estetické kvality, originalitu, či expresivitu. Hledá nové způsoby tvorby a vnímání literárního díla v informační době.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku konceptuálního psaní je bohaté a komplexní, hluboce zakořeněné v postmoderní a post-strukturalistické myšlení, které začalo zpochybňovat tradiční pojmy autora, originality a univerzální pravdy. Filozoficky se opírá o myšlenky Rolanda Barthese o „smrti autora“ a Michela Foucaulta o „funkci autora“, které demytizovaly romantickou představu tvůrčího génia. Vznik konceptuálního psaní je neodmyslitelně spojen s vývojem konceptuálního umění, jehož manifest formuloval Sol LeWitt v roce 1967, zdůrazňující, že „idea nebo koncept je nejdůležitějším aspektem díla“. Mezi zakladatelské osobnosti, které stály u zrodu myšlenek, jež později formovaly konceptuální psaní, patří Marcel Duchamp se svými ready-mades již na počátku 20. století, který posunul důraz z ruční práce na intelektuální volbu a kontextualizaci. Dále pak John Cage, jehož experimenty s aleatorickou hudbou a textem od 50. let předznamenaly delegování tvůrčích rozhodnutí na náhodu nebo systémy. Důležitou roli hrálo také hnutí Fluxus, které od 60. let prosazovalo interdisciplinaritu a umění každodenního života. Kenneth Goldsmith, ačkoliv není „zakladatelem“ v tradičním slova smyslu, je často uváděn jako klíčová postava, která na počátku 21. století konceptuální psaní popularizovala, teoretizovala a manifestovala, zejména svou prací a webovou stránkou UbuWeb, která shromažďuje avantgardní umění. Politická situace v druhé polovině 20. století byla charakterizována studenou válkou, následným rozvojem globalizace a nástupem neoliberální ekonomiky. Tyto změny přinesly masivní nárůst informačních toků, dominanci masmédií a rozvoj digitálních technologií, které zásadně ovlivnily vnímání textu a informací. Společenské změny zahrnovaly přesycenost informacemi, vzestup konzumní kultury a digitalizaci textu, což vedlo k otázkám o hodnotě a smyslu originálního obsahu. Konceptuální psaní se vymezuje především proti romantickým a modernistickým představám o originalitě, autorství, expresivní poezii a tradičním vyprávění. Odmítá konvenční literární estetiku, „poezii citu“ a mainstreamovou komerční literaturu, která se soustředí na snadnou konzumaci a psychologickou hloubku postav. Navazuje na širokou škálu předchozích avantgardních směrů a skupin, jako je Dada s jeho důrazem na destrukci a ready-mades, surrealismus s automatickým psaním, Oulipo (skupina potenciální literatury) s jeho systémovými omezeními a jazykovými hrami, jazyková poezie (Language poetry) s jejím soustředěním na jazyk samotný, a samozřejmě konceptuální umění, od něhož převzalo svou základní filozofii. Zahrnuje také inspiraci z archivářství, sběratelství a metodologie moderní vědy.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou konceptuálního psaní je především primát „konceptu“ nad “estetikou“ nebo “expresí“. Myšlenka, pravidlo nebo systém, podle kterého je text generován, je důležitější než jeho finální podoba, styl nebo subjektivní prožitek čtenáře. Typickým znakem je “delegování realizace“, kdy proces psaní může být automatizován, algoritmizován, náhodný, nebo jednoduše převeden na sběr a kompilaci existujících materiálů. Tento přístup vede k rozsáhlému “přivlastňování“ (appropriation) a použití nalezených textů, dokumentů, dat a informačních toků z každodenního života, internetu, médií nebo byrokracie. Cílem je často záměrná “nekreativita“ a “neoriginalita“, která aktivně odmítá tradiční vnímání originality a invence jako základních předpokladů umělecké tvorby. Spíše než na hotové “dílo„ se pozornost soustředí na “proces“ vzniku, na metodologii a rámec, který vedl k vytvoření textu. V praxi to často znamená “akumulaci dat“ a archivování obrovského množství informací, jako jsou přepisy telefonních seznamů, webových stránek, slovníků, nebo e-mailové korespondence. Konceptuální psaní také zdůrazňuje “materialitu jazyka“, tedy samotný jazyk jako objekt, médium, a nikoli pouze jako transparentní prostředek pro přenos významu. Důležité je také “kritické zpochybňování autorství“ a role autora, který se může stát spíše kurátorem, sběratelem nebo programátorem než tradičním tvůrcem. Často dochází k “intermedialitě“, stírání hranic mezi literaturou, vizuálním uměním, performancí a digitálními médii. Autorova intervence bývá “minimální“, omezuje se na výběr, rámování nebo definování pravidel. Typická témata a motivy zahrnují informační přetížení, datové toky, archivaci, internetovou kulturu, každodenní jazyk, systémy a struktury, byrokracii, média a způsob, jakým je jazyk používán a distribuován ve společnosti. Obraz typického hrdiny v konceptuálním psaní neexistuje v tradičním slova smyslu; texty se obvykle nezabývají postavami ani psychologií. Pokud se objeví lidské prvky, jsou často anonymní, zobecněné nebo statistické. Obvyklé prostředí a konflikty jsou spíše intelektuální a textuální – konfrontace s konvencemi literatury, s hromaděním dat, s nesrozumitelností jazyka nebo s politickými a společenskými systémy, které jazyk produkují a kontrolují. Jazyk a styl jsou často suché, faktické, objektivní, postrádající zjevnou emoci nebo subjektivní hlas. Může být vysoce repetitivní, encyklopedický, procedurální, nebo jednoduše využívat ready-made jazyk z nalezených zdrojů. Kompozice je obvykle vysoce strukturovaná, systematická a založená na pravidlech. Může zahrnovat algoritmické postupy, přísná omezení (jako u Oulipa), nebo jednoduché přepisování či kompilaci. Běžné jsou dlouhé seznamy, katalogy, přepisy, tabulky nebo generování textů podle předem definovaných vzorců. Vyprávěcí postupy jsou často nenarativní. Pokud se narativní prvky objeví, jsou obvykle formou nalezených narativů, přivlastněných z jiných zdrojů (např. transkripce soudních záznamů nebo rozhovorů). Důraz je kladen na proces, zobrazení dat nebo konceptuální rozvíjení myšlenky. Nejčastější literární žánry či podžánry zahrnují “nekreativní psaní„ (uncreative writing), “poezii přivlastňování„ (appropriation poetry), “dokumentární poezii„, “algoritmickou literaturu„, “nalezenou poezii„ (found poetry) a obecně “textové umění“. Stírá hranice s esejem, databází, archivem nebo performance textem. Konceptuální psaní je tak spíše metodou nebo postojem než žánrem v tradičním pojetí, neustále redefinuje, co literatura může být.
👥 Zastupci
Konceptuální psaní je literární směr, který klade důraz na myšlenku nebo koncept stojící za dílem namísto tradičních estetických kvalit, originality nebo osobního výrazu autora. Často využívá „ne-kreativní“ metody, jako je apropriace (přivlastnění existujících textů), systematické generování textů na základě pravidel, restrikcí nebo algoritmů, a dokumentární postupy. Cílem je zpochybnit konvenční představy o autorství, kreativitě a podstatě literatury, a zaměřit se na jazyk jako na materiál, který může být manipulován a rekontextualizován. „Nejdůležitější světoví autoři a díla:“ “Kenneth Goldsmith:“ Jeho díla jsou manifestem konceptuálního psaní. “Fidget“ je záznamem všech autorových pohybů během dne, čímž ilustruje princip “nezávislého“ textu a záznamu každodennosti. “Day“ je přepis celého vydání deníku The New York Times, příklad rozsáhlé apropriace, která proměňuje hotový text v umělecký materiál. “Traffic“ je doslovným přepisem dopravního zpravodajství, ukazující fascinaci jazykem každodenního života a jeho rekontextualizací. Goldsmithova práce ukazuje, že akt výběru a prezentace může být stejně důležitý jako původní tvorba. “Vanessa Place:“ Její práce často zkoumá hranice autorského hlasu a etiky apropriace. “Statement of Facts“ přenáší právní dokumenty do literárního kontextu, čímž zkoumá objektivitu a manipulativní potenciál řeči. “Gone With the Wind“ je přepis klasického románu z pohledu obhajoby žalovaných stran v právních sporech o autorská práva, což ilustruje rekontextualizaci kanonických děl a kritiku jejich implicitních narativů. Place využívá apropriaci k objevování právních a etických rozměrů jazyka. “Christian Bök:“ Je známý pro svou práci s extrémními formálními omezeními. Jeho dílo “Eunoia“ je kniha, kde každá kapitola používá výhradně slova obsahující pouze jednu samohlásku (např. kapitola A jen s A, kapitola E jen s E), což demonstruje, jak mohou přísná pravidla generovat nečekané estetické a sémantické výsledky a zkoumá limity jazyka. “Nejdůležitější čeští autoři a díla:“ V českém kontextu se konceptuální psaní jako explicitní literární směr ve stylu americké školy 21. století nerozvinulo, avšak jeho principy lze nalézt u experimentálních autorů, kteří kladli důraz na text jako materiál a na formální postupy, často předcházející mezinárodní formalizaci směru. “Jiří Kolář:“ Přestože jeho tvorba spadá spíše do okruhu konkrétní poezie a vizuálního umění, sdílí s konceptuálním psaním klíčové metodologické podobnosti. Jeho “Pramen života“ jsou koláže z nalezených textů a fotografií, ilustrující princip apropriace a rekontextualizace existujícího materiálu. “Básně ticha“ (např. báseň složená pouze z čárek) jsou příkladem radikální formální restrikce a práce s jazykem jako vizuálním a znakovým systémem, kde je důraz kladen na strukturu a vizuální uspořádání nad sémantickým obsahem. Kolářovy experimenty s textem jako objektem a jeho rekonfigurací sdílejí mnoho metodologických podobností s konceptuálním přístupem.
📈 Vývoj
„Vývoj konceptuálního psaní v čase:“ Kořeny konceptuálního psaní leží hluboko v konceptuálním umění 60. let 20. století, zejména v díle Marcela Duchampa (ready-made), Sol LeWitta (umění založené na instrukcích) a hnutí Fluxus, které zdůrazňovaly myšlenku nebo koncept nad fyzickým uměleckým dílem či jeho estetikou. V literatuře pak předchůdci zahrnují francouzskou skupinu Oulipo (Georges Perec, Raymond Queneau) z 60. let, která systematicky pracovala s jazykovými omezeními a strukturami, aby generovala nové texty. Jako specifický literární směr se konceptuální psaní začalo formovat počátkem 21. století, zejména v anglofonním světě. Vzestup internetu a digitální kultury, která usnadnila sběr, organizaci a zpracování obrovského množství textových dat, poskytl pro tento směr ideální platformu a nástroje. Období vrcholu pro konceptuální psaní jako hnutí probíhalo zhruba v letech 2000-2010. Klíčovou postavou byl Kenneth Goldsmith, který nejen sám tvořil významná díla, ale také založil webovou platformu UbuWeb, archivující experimentální umění a literaturu, a aktivně propagoval myšlenku “ne-kreativního psaní„ a apropriace. V této době docházelo k intenzivnímu experimentování s různými formami apropriace (přepisování knih, deníků, zákonů), algoritmickým generováním textu, dokumentárním psaním a systematickou prací s nalezenými daty. Místo ústupu došlo spíše k postupné proměně a integraci principů konceptuálního psaní do širšího proudu experimentální literatury a digitálního umění. Mnoho z jeho základních myšlenek – jako zpochybnění autorství, originality a role autora – se stalo součástí obecné postmoderní a post-digitální literární debaty a je dnes běžně aplikováno v mnoha formách umění. Raná fáze konceptuálního psaní se často zaměřovala na formální experimenty, apropriaci textů z veřejné domény a na teoretické zkoumání pojmů autorství a originality. Pozdější fáze se částečně posunula k sociálně a politicky angažovanějším tématům, využívání konceptuálních strategií ke kritice médií, politického diskurzu nebo k práci s “citlivými“ texty (např. soudní protokoly, svědectví obětí), což vyvolalo nové etické otázky týkající se manipulace s takovým materiálem. Národní a regionální varianty se projevily nejvýrazněji v Severní Americe (USA, Kanada), kde konceptuální psaní získalo pevnou akademickou i uměleckou platformu a bylo vnímáno jako koherentní hnutí. V Evropě a jinde se sice objevovaly podobné experimenty, ale málokdy pod stejným sjednocujícím označením, často spíše v rámci širších avantgardních, konkrétních nebo post-konceptuálních proudů. Žánrově se konceptuální psaní pohybuje na pomezí poezie, prózy, esejistiky a vizuálního umění, často se prolíná s digitální literaturou, performativním uměním a uměním založeným na datech.
💫 Vliv
„Vliv na pozdější literaturu a umění a jeho přijetí:“ Konceptuální psaní mělo zásadní vliv na způsob, jakým je vnímána tvorba, autorství a originalita v literatuře i širším umění. Radikálně zpochybnilo tradiční pojetí inspirace a génia, zdůrazňujíce, že myšlenka a proces mohou být umělecky hodnotnější než samotný estetický produkt. Z jeho přístupu vychází mnoho experimentálních proudů, které pracují s data miningem, algoritmicky generovanými texty, remixováním a apropriací v digitálním prostředí. Ovlivnilo také literární teorii, posilujíc diskurs o postmodernismu, dekonstrukci a post-strukturalismu, a stalo se základem pro autoři a umělci, kteří pracují s ready-made, post-internetovým uměním, nebo se věnují “uncreative writing„ strategiím. V době svého vzniku bylo konceptuální psaní přijímáno s nedůvěrou, kritikou a občas i s pohrdáním. Často bylo odmítáno jako “ne-literatura„, “plagiátorství„, “akademická masturbace„ nebo “intelektuální podvod“, protože se vymykalo tradičním představám o kráse, emocích a individuálním výrazu. Konzervativní kritici a čtenáři nechápali jeho záměr a považovali ho za provokaci bez umělecké hodnoty. Na druhou stranu bylo nadšeně přijímáno v akademických kruzích, mezi avantgardními umělci a kritiky, kteří v něm viděli důležitý krok v evoluci umění, který zpochybňuje zažité normy a otevírá nové možnosti pro literární experiment. Objevily se sice debaty o etických aspektech apropriace, zejména u citlivých textů (např. přepis policejních zpráv o znásilnění), což vedlo k silné kritice z morálního hlediska, ale nedošlo k žádným plošným zákazům ani cenzuře v tradičním smyslu, spíše k intenzivním teoretickým a etickým diskusím v umělecké a akademické sféře. Dnes je konceptuální psaní vnímáno jako legitimní, byť stále experimentální a často akademicky orientovaný, směr, jehož přínos spočívá v rozšíření hranic toho, co je možné považovat za literaturu. Jeho teoretické základy a metodologie jsou běžně vyučovány na univerzitách a v uměleckých školách. Myšlenky konceptuálního psaní pronikly do širšího spektra umění a lze nalézt paralely v různých médiích. V oblasti filmu a divadla se jeho vliv projevuje spíše v principech než v přímých adaptacích konkrétních textů. Příkladem mohou být dokumentární filmy založené na nalezených záběrech (found footage), performativní umění, které pracuje s instrukcemi a definovanými procesy (např. díla Mariny Abramović nebo performační umělci spjatí s Fluxus), nebo divadelní inscenace, které se zaměřují na jazyk jako autonomní materiál a jeho dekonstrukci. Vizuální umění, včetně digitálního a post-internetového umění, velmi často využívá strategie apropriace, remixu, generativních procesů a práce s daty, které přímo navazují na myšlenky konceptuálního psaní. Jeho dědictví spočívá v neustálém zpochybňování konvencí a podněcování k přemýšlení o podstatě umění a jeho tvůrčího procesu.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Konceptuální psaní na Rozbor-dila.cz →