📖 Úvod
Konceptualismus (původní název Conceptualism) je v literatuře směr, který se vyvinul primárně v druhé polovině 20. století, s největším rozkvětem v 60. a 70. letech, přičemž jeho vliv přetrvává dodnes a je patrný v současných experimentálních proudech. Geograficky se rozvíjel zejména v anglosaském světě, tedy ve Spojených státech amerických a Velké Británii, ale silný ohlas a vlastní projevy našel i v Kanadě, Německu, Francii a Itálii, stejně jako v dalších západních zemích, kde se setkával s progresivními uměleckými a intelektuálními kruhy. Tento směr se vyznačuje radikálním posunem důrazu od fyzického uměleckého díla k myšlence nebo konceptu, který stojí za ním, což se v literatuře projevuje specifickými formami jazykové a strukturální experimentace.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku konceptualismu je komplexní a hluboce zakořeněné v poválečném období a radikálních změnách 60. let 20. století. Po druhé světové válce nastala éra studené války, která se projevila nejen politickým napětím, ale i kulturními a ideologickými střety. Společnost zažívala ekonomický boom, rozmach masmédií a nástup konzumní kultury, což vedlo k novým formám kritiky a reflexe. Na filozofické úrovni se konceptualismus opírá o myšlenky lingvistické filozofie (např. Ludwig Wittgenstein, J. L. Austin) a strukturalismu či poststrukturalismu (např. Roland Barthes, Jacques Derrida), které zdůrazňovaly význam jazyka jako konstruktu reality a jeho vliv na vnímání a poznání. Umělecky navazuje na tradici dadaismu a Marcelem Duchampem a jeho ready-mades (např. Fontána z roku 1917), které poprvé předvedly, že umělecké dílo může být primárně otázkou volby a kontextu, nikoli řemeslné zručnosti či estetické krásy. Mezi zakladatele a klíčové postavy, které stály u zrodu tohoto uměleckého myšlení, patří Sol LeWitt, jehož „Paragraphs on Conceptual Art“ (1967) a „Sentences on Conceptual Art“ (1969) se staly teoretickým pilířem hnutí. Dalšími významnými postavami byli Joseph Kosuth, který svou prací „One and Three Chairs“ (1965) a esejem „Art as Idea as Idea“ (1969) definoval umění jako výhradně ideovou záležitost, a skupina Art & Language. V literárním kontextu pak tito teoretici ovlivnili celou řadu spisovatelů, kteří se začali zamýšlet nad podstatou textu a autorství. Politická situace 60. let, charakterizovaná studentskými protesty, hnutími za občanská práva, feminismem a odporem proti válce ve Vietnamu, vytvořila klima pro zpochybňování zavedených autorit, institucí a hodnot, včetně těch uměleckých. Konceptualismus se vymezoval především proti formalismu a estetismu, které dominovaly umění předchozích desetiletí, zejména pak proti abstraktnímu expresionismu, který kladl důraz na emocionální projev umělce a materiální podstatu obrazu. Kritizoval také tradiční umělecký trh, který fetišizoval umělecký objekt jako komoditu. I když z minimalismu částečně čerpal redukci forem, odmítal jeho vizuální a materiální aspekt ve prospěch čisté ideje. Naopak navazoval na experimentální proudy moderny, jako byly avantgardní hnutí (futurismus s jeho jazykovými experimenty, surrealismus s prací s pojmy a podvědomím), a rozvíjel jejich tendence k dematerializaci umění, k využívání jazyka jako primárního média a k reflexi samotné podstaty umělecké tvorby. Klíčovým bylo rovněž rozpracování myšlenek Roland Barthese o „smrti autora“ a zaměření na čtenáře a intertextualitu.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou literárního konceptualismu je především dematerializace uměleckého díla, kde důraz spočívá na myšlence, konceptu nebo procesu generování textu, nikoli na jeho estetickém či fyzickém výsledku. Jazyk se stává nejen nástrojem, ale i hlavním tématem a materiálem díla. Typická témata a motivy zahrnují reflexi samotného jazyka, jeho struktur, pravidel a systémů, zkoumání definic, katalogů, encyklopedických záznamů, databází a informačních systémů. Dalšími častými motivy jsou absence, prázdnota, opakování, sériovost, a zpochybňování pojmů jako autorství, originalita, význam a interpretace. Autoři často pracují s konceptem intertextuality, recyklace a rekontextualizace již existujících textů. Obraz typického hrdiny v konceptuální literatuře často zcela chybí nebo je nahrazen abstraktním hlasem, anonymním kolektivním subjektem, nebo „manipulátorem„ či „generátorem“ textu. Pokud se hrdina objeví, je spíše pozorovatel, analytik, systémový prvek, nebo jen sběrač dat, který je podroben mechanismům jazyka. Obvyklé prostředí je často mentální, abstraktní, systémové nebo dokumentární, zaměřené na jazykové struktury či společenské instituce. Konflikty nejsou tradičně psychologické nebo dějové, ale spíše epistemologické, sémantické, týkající se definic, významů, interpretací, hranic jazyka a reality. Jazyk a styl jsou často suché, věcné, neutrální, byrokratické, akademické nebo pseudovědecké. Může se jednat o seznamy, tabulky, diagramy, instrukce, algoritmy, definice ze slovníků, gramatická pravidla nebo zprávy. Častá je práce s meta-jazykem, tedy jazykem, který reflektuje sám sebe. Styl je často minimalistický, repetitivní a systematický, což má za cíl odvést pozornost od “krásy„ jazyka k jeho funkci a struktuře. Kompozice je často fragmentární, nelineární, založená na principech řady, permutace, nebo jiných systematických pravidlech. Texty mohou být generovány podle předem stanovených algoritmů nebo instrukcí. Důležitou roli hraje struktura, která je často sama o sobě nositelem konceptu. Vyprávěcí postupy se odklánějí od tradičního vyprávění a místo toho nabízejí prezentace informací, protokoly, manifesty, pseudo-vědecké studie, koláže textů z různých zdrojů (např. novin, slovníků, reklam). Časté je i využívání “ready-mades“ v literatuře, kdy jsou texty nalezeny a prezentovány jako umění s minimálními nebo žádnými změnami. To vede k rozostření hranice mezi fikcí a non-fikcí, originálem a plagiátem. Nejčastější literární žánry a podžánry zahrnují experimentální prózu (často ve formě románů bez děje nebo se zdánlivě nekonečným popisem), konkrétní poezii a vizuální poezii (kde je text organizován i graficky), manifesty (často parodické), esejistické texty (které se stávají samy o sobě uměleckým dílem), scénáře nebo instrukce (které popisují vytvoření textu, aniž by ho nutně představovaly), katalogy, fiktivní slovníky a encyklopedie, počítačem generované texty, hypertextovou literaturu a různé formy mail artu. Všechny tyto formy usilují o redefinici toho, co je to literatura a jaké jsou její hranice a možnosti.
👥 Zastupci
Světový literární konceptualismus se zaměřuje na ideu nebo systém, který stojí za dílem, namísto jeho tradiční estetické formy. Klíčovým představitelem je „Kenneth Goldsmith“ s dílem “Day“, kde přepsal jedno vydání New York Times, čímž exemplárně ilustruje koncept “nekreativního psaní„ a dokumentace jako uměleckého gesta. Dále “Vanessa Place“ a její “Notes on Conceptualisms“ představují texty, které zkoumají hranice literární a právní rétoriky, zdůrazňující myšlenku o materiálu textu a jeho kontextu. “Christian Bök“ ve své knize “Eunoia“ tvoří kapitoly používající vždy jen jednu samohlásku, což je vrcholné dílo literární restrikce a formální konceptualizace. “Georges Perec“, člen skupiny Oulipo, proslul románem “La Disparition“, který neobsahuje ani jedno písmeno “e„, čímž demonstruje sílu systematického omezení a intelektuální hravosti. V českém prostředí, ačkoliv není explicitní proud “literárního konceptualismu“, lze najít styčné body u experimentálních autorů, například “Jiří Kolář“ svými “Básněmi ticha“ nebo “Prométheovými játry“ vytvářel vizuální básně a roláže, kde se koncept transformace a juxtapozi-ce textových prvků stal dominantním vyjádřením. “Ladislav Novák“ se svými “Aktogramy“ a “Topologickými básněmi“ (text-art) zkoumal materiální a vizuální povahu jazyka, kde je koncept uspořádání a grafické formy textu klíčový. “Milan Děžinský“ ve svých sbírkách, například “Obcházení ostrova“, pracuje s opakovanými motivy a variacemi, což naznačuje konceptuální přístup k struktuře a rytmu, který předchází tradičnímu lyrickému projevu.
📈 Vývoj
Konceptualismus v literatuře se nevyvinul jako jednotný směr s manifestem, nýbrž jako soubor tvůrčích strategií, které se inspirovaly vizuálním konceptuálním uměním. Jeho kořeny sahají do 60. let 20. století, kdy umělci jako Sol LeWitt začali zdůrazňovat, že idea sama je uměleckým dílem. V literatuře se tato myšlenka projevila prvně prostřednictvím skupin jako francouzské „Oulipo (OuLiPo – Ouvroir de littérature potentielle)“, založené v roce 1960 Raymondem Queneauem a Françoisem Le Lionnais, které systematicky využívalo matematická a formální omezení (např. lipogramy, palindromy) k generování textů, čímž se zaměřovalo na proces a strukturu. Toto období lze považovat za ranou fázi, kdy se konceptuální přístupy objevovaly v experimentální literatuře. Vrchol konceptualismu v literatuře, v jeho explicitnější podobě, nastal na přelomu 20. a 21. století s rozvojem ““nekreativního psaní„“ a digitální kultury, kdy autoři jako Kenneth Goldsmith začali masivně využívat strategie apropriace, přepisu, plagiátu a dokumentace, posouvající důraz od originality k výběru a prezentaci. V této pozdní fázi se konceptualismus často prolíná s post-digitální literaturou a kritikou autorství. Postupný ústup jakožto “dominantního“ směru nenastal ve smyslu jeho zániku, nýbrž v jeho integraci a transformaci. Konceptuální přístupy se staly součástí širšího spektra experimentálních a postmoderních literárních strategií. Národní a žánrové varianty zahrnují již zmíněné Oulipo ve Francii, americké “Language poetry“ 70. a 80. let, které se soustředilo na samo referenční povahu jazyka, nebo “Flarf poetry“, které vzniklo na počátku 21. století v USA a využívalo chaotických výsledků internetových vyhledávání jako základ pro básně. V českém prostředí se konceptuální tendence objevovaly spíše jako individuální experimenty v rámci konkrétní tvorby, například ve vizuální poezii (Kolář, Novák) nebo v některých formálně inovativních dílech, spíše než jako ucelený a pojmenovaný literární směr.
💫 Vliv
Vliv literárního konceptualismu na pozdější literaturu a umění je značný a projevuje se především v posunu paradigmatu autorství a originality, stejně jako v rozšíření chápání toho, co může být literatura. Z konceptuálních strategií vycházejí mnohé směry a autoři, kteří se zabývají post-digitální literaturou, archivní praxí, performativním psaním a literaturou generovanou algoritmy. Konceptualismus otevřel dveře k literatuře založené na datech, k textům, které jsou spíše kurátorované než „vymyšlené“, a k dílům, která tematizují samotný proces psaní a čtení. Autoři jako „Douglas Coupland“ ve svých dílech využívají seznamy, grafy a další netradiční formáty, což odráží konceptuální přístup k informaci. Skupiny jako ““Flarf„ básníci“ přímo navazují na konceptuální využití nalezených textů z internetu. V širším uměleckém kontextu ovlivnil konceptualismus “institucionální kritiku“, “performance art“ a “land art“, kde je idea a kontext díla primární. V době svého vzniku byl konceptualismus, jak ve vizuální, tak v literární podobě, přijímán smíšeně. Zatímco někteří kritici oceňovali jeho intelektuální náročnost, zpochybňování zavedených uměleckých hodnot a osvěžující inovace, jiní ho odmítali jako “nekreativní„, elitářský nebo neestetický. Zejména “nekreativní psaní“ v raných fázích 21. století čelilo kritice za plagiátorství a nedostatek originality, což však bylo právě cílem autorů – provokovat otázky ohledně těchto konceptů. Zákazy nebo cenzura nebyly pro literární konceptualismus typické, spíše se setkával s ignorací nebo nepochopením ze strany širšího publika. Dnes je literární konceptualismus, ačkoliv stále není mainstreamovým proudem, vnímán jako legitimní a významná součást experimentální literatury a postmoderního myšlení. Jeho principy se vyučují na literárních a uměleckých školách jako jedna z možných cest k rozšíření chápání literární tvorby. Vliv na filmové nebo divadelní adaptace je spíše nepřímý; projevuje se ve filmech či hrách, které samy o sobě pracují s nekonvenční narativní strukturou, s meta-komentáři, dokumentárními prvky nebo performativními aspekty, kde je proces a koncept stejně důležitý jako samotný děj. Příkladem může být divadelní tvorba, která záměrně demontuje narativ, nebo film, který využívá found footage či archivní materiály k vybudování nového významu, což odráží konceptuální důraz na kurátorství a novou kontextualizaci existujícího materiálu.