📖 Úvod
Komunistická literatura, často označovaná též jako literatura socialistického realismu, představuje komplexní literární fenomén 20. století, který se rozvíjel především v zemích s komunistickými režimy. Český termín je „komunistická literatura“ nebo „socialistický realismus“, přičemž druhý jmenovaný výraz označuje uměleckou metodu, která byla pro komunistickou literaturu kanonická a závazná. Časové zařazení spadá do 20. století, konkrétně od raných 20. let, kdy se v Sovětském svazu začaly formovat principy proletářské a později socialisticko-realistické tvorby, až do konce 80. let, kdy došlo k pádu komunistických režimů ve východní Evropě. Geograficky se tento literární směr nejprve etabloval v Sovětském svazu (SSSR), kde byl oficiálně vyhlášen na Sjezdu sovětských spisovatelů v roce 1934. Následně se po druhé světové válce rozšířil do všech zemí sovětského bloku, včetně Československa, Polska, Maďarska, Německé demokratické republiky (NDR), Bulharska a Rumunska. Mimo Evropu ovlivnil také literární produkci dalších komunistických států, jako je Čína, Kuba, Vietnam nebo Severní Korea. Jeho vliv byl patrný i v tvorbě spisovatelů sympatizujících s komunistickou ideologií v západních zemích, ačkoliv tam nikdy nedosáhl statusu oficiální a jediné povolené metody.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku komunistické literatury je neodmyslitelně spjato s ideologií marxismu-leninismu a vznikem totalitních států. Filozofickým základem byl dialektický a historický materialismus, který postuloval nevyhnutelnost třídního boje a vítězství proletariátu. Zásadním historickým milníkem byla Říjnová revoluce v Rusku v roce 1917 a následné založení Sovětského svazu. Nový režim potřeboval umění, které by sloužilo jeho cílům – propagaci ideologie, výchově „nového člověka“ a budování socialismu. U zrodu stáli teoretici jako Vladimir Iljič Lenin, který formuloval princip „stranickosti“ literatury a potřebu masové, srozumitelné a ideologicky správné tvorby. Klíčovou roli v definování a prosazení socialistického realismu sehrál spisovatel Maxim Gorkij, jenž byl považován za jeho zakladatele, a zejména pak Andrej Ždanov, který na zmíněném sjezdu v roce 1934 kodifikoval principy socialistického realismu jako závaznou uměleckou metodu pro veškerou sovětskou tvorbu. Politická situace v SSSR byla charakterizována postupným upevňováním totalitní moci, kolektivizací zemědělství, industrializací a terorem velkých čistek. Společenské změny zahrnovaly likvidaci soukromého vlastnictví, masivní přesuny obyvatelstva a vytváření nové hierarchie, kde strana a její ideologie dominovaly všem aspektům života. Komunistická literatura se razantně vymezovala proti veškerému „buržoaznímu“ a „dekadentnímu“ umění, což zahrnovalo většinu avantgardních směrů (expresionismus, surrealismus, futurismus – pokud nebyly podřízeny stranické linii), formalismus (jakákoli tvorba, která kladla důraz na formu před obsahem), individualismus, estetismus (l„art pour l“art) a náboženské či metafyzické směry. Odmítala subjektivismus, pesimismus a pochybnosti. Naopak navazovala na tradici realismu 19. století, zejména ruského kritického realismu, ovšem s tím, že mu dodala nový, ideologicky zabarvený optimismus a revolučního ducha. Inspirovala se také revolučním romantismem a lidovou tvorbou, avšak veškeré tyto vlivy musely být přetvořeny a podřízeny požadavkům stranické propagandy a didaktiky.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou komunistické literatury byla její striktní ideologická angažovanost, didaktičnost a masová srozumitelnost. Typická témata a motivy zahrnovaly budování socialismu a komunismu (např. výstavba továren, přehrad, nových měst), hrdinství práce a dělníků, kolektivizaci zemědělství, revoluční boj a vítězství nad třídními nepřáteli, obětavost pro společné dobro, věrnost straně a vůdci, internacionální solidaritu, mír a boj proti imperialismu, osvobozování utlačovaných národů a mládí plné elánu a víry v lepší budoucnost. Často se objevovaly motivy překonávání překážek přírodních sil i lidských nedokonalostí ve jménu pokroku. Obraz typického hrdiny byl jednoznačně kladný: jednalo se o uvědomělého dělníka, rolníka, komunistu, vědce či vojáka, který byl neochvějně oddaný straně, optimistický, morálně bezúhonný, příkladný ve svém jednání a obětavý až do krajnosti. Často šlo o mladé a energické postavy, které svou vůlí a pracovitostí překonávaly veškeré výzvy. Záporné postavy byly karikatury: kulaci, zrádci, imperialisté, byrokraté, špióni nebo zbytky „maloburžoazního“ myšlení, jejichž osud byl zpravidla tragický a sloužil jako varování. Obvyklé prostředí bylo rovněž ideologicky zbarvené – továrny, staveniště, kolchozy, bojiště, stranické schůze, pracovní kolektivy, skromné byty dělníků a rolníků, zkrátka místa, kde se projevovalo budování nového světa. Konflikty byly převážně vnější: hrdina bojoval s přírodou, třídním nepřítelem, sabotéry, s přežitky staré společnosti nebo s byrokratickými překážkami. Vnitřní psychologické konflikty byly potlačovány, hrdina musel být morálně jednotný a jeho pochybnosti musely být rychle překonány ve prospěch správné ideologické volby. Jazyk a styl byly jednoduché, srozumitelné pro masového čtenáře, didaktické, často patetické, plné stranických frází, klišé a ideologických hesel. Optimismus byl závazný, díla měla povzbuzovat k práci a boji. Často se používaly hyperboly k zdůraznění hrdinských činů a zdrobněliny pro vytvoření pocitu lidovosti a laskavosti. Kompozice byla zpravidla chronologická, s jasnou expozicí, zápletkou, vyvrcholením a rozuzlením, které často ústilo v optimistický závěr a vítězství socialistických ideálů. Předvídatelnost děje byla častá. Vyprávěcí postupy zahrnovaly vševědoucího vypravěče, který jasně hodnotil situace a postavy z ideologického hlediska, a monologické pasáže obsahující ideologické úvahy. Nejčastějšími literárními žánry a podžánry byly romány (zejména budovatelské romány, výrobní romány, historické romány s ideologickou interpretací dějin, romány z dělnického prostředí), povídky, poezie (agitky, ódy na stranu a vůdce, básně oslavující práci a revoluci), drama (agitky, hry s revoluční tematikou a propagandistickým poselstvím) a dětská literatura s výrazným výchovným a ideologickým poselstvím.
👥 Zastupci
Komunistická literatura, často silně spjatá se socialistickým realismem, představuje literární směr zaměřený na propagaci komunistické ideologie, oslavu dělnické třídy, revoluce a budování socialismu. K jejím nejvýznamnějším českým autorům patří: Ivan Olbracht s dílem „Anna proletářka“, které idealizuje osud dělnice, jež se aktivně zapojí do revolučního hnutí. Marie Majerová a její román „Siréna“ mistrně zachycuje těžký život horníků a jejich probuzení k revolučnímu boji, čímž ilustruje sociální spravedlnost jako motor změny. Václav Řezáč se svými romány „Nástup“ a „Bitva“ je typickým představitelem poválečného socialistického realismu v Československu, oslavujícího kolektivizaci a budování socialismu prostřednictvím kladných hrdinů. Mezi klíčové světové autory patří: Maxim Gorkij, jehož román „Matka“ je považován za zakladatelské dílo socialistického realismu, představující transformaci prosté ženy v uvědomělou revoluční bojovnici. Nikolaj Ostrovskij a jeho „Jak se kalila ocel“ je esencí tohoto směru, oslavující obětavost a nezdolnost bolševického hrdiny, který obětuje vše pro komunistické ideály. Michail Šolochov se v „Rozrušené zemi“ věnuje problematice kolektivizace na sovětském venkově, zobrazuje bolševické úsilí a odpor kulaků z ideologických pozic. Louis Aragon, francouzský komunista, ve své románové sérii „Komunisté“ sleduje osudy členů francouzské komunistické strany a jejich boj v bouřlivých časech 20. století, čímž demonstruje angažovanost intelektuálů. Chilský básník Pablo Neruda ve svém epickém díle „Canto General“ (Zpěv o Chile) vyjadřuje boj za sociální spravedlnost, svobodu a antiimperialismus Latinské Ameriky z marxistických pozic.
📈 Vývoj
Komunistická literatura, zejména ve své formě socialistického realismu, má kořeny v rané proletářské literatuře konce 19. a počátku 20. století, která se zaměřovala na sociální tematiku a utrpení dělníků. Její skutečný vznik a formování je však spojen s říjnovou revolucí v Rusku v roce 1917 a následnou snahou o vytvoření nové „proletářské kultury“. Oficiálně byl socialistický realismus kodifikován v Sovětském svazu na I. sjezdu sovětských spisovatelů v roce 1934, kde byl vyhlášen za jedinou přijatelnou uměleckou metodu. Období vrcholu pro komunistickou literaturu nastalo v Sovětském svazu ve 30. až 50. letech 20. století, během Stalinovy éry, kdy dominovala veškeré literární produkci a byla nástrojem státní propagandy. Po druhé světové válce a vzniku východního bloku byla tato doktrína importována a násilně zavedena i v ostatních satelitních zemích, včetně Československa po únoru 1948. Zde se projevila v literatuře „budovatelských románů“ a glorifikaci socialistické výstavby. Raná fáze byla charakteristická revolučním romantismem, oslavou hrdinů revoluce, industrializace a kolektivizace (např. díla Ostrovského, raný Šolochov). Pozdější fáze po Stalinově smrti (po roce 1953) a po XX. sjezdu KSSS (1956) přinesla určité uvolnění známé jako „tání“, což vedlo k mírnějšímu zobrazování reality a většímu prostoru pro individuální osudy, avšak stále v rámci ideologických hranic. Nicméně, dogmatický základ zůstal a postupně vedl ke stagnaci a schematismu. Ústup komunistické literatury nastal v 60. letech s nástupem nových literárních proudů a disidentské literatury, která se snažila vymanit z ideologických okovů. Plný ústup a zánik státní podpory přišel s pádem komunismu v roce 1989/1991. Existovaly významné národní varianty: Sovětský svaz s důrazem na epické romány o revoluci a válce, Východní Německo s „Bitterfelder Weg“ zaměřeným na integraci spisovatelů do dělnického prostředí, a Čína s Maovými „Přednáškami na fóru o literatuře a umění v Jen-anu“, které definovaly služebnou roli umění vůči revoluci a kulminovaly v Kulturní revoluci. V západních zemích tvořili komunističtí autoři jako Aragon či Neruda v kontextu boje proti fašismu a imperialismu, avšak s volnější formou. Žánrově se projevila v románech, poezii, dramatech i literatuře pro děti, vždy s výchovným a propagandistickým záměrem.
💫 Vliv
Vliv komunistické literatury na pozdější literaturu a umění je komplexní a v západním světě je spíše vnímán negativně jako odstrašující příklad státní kontroly nad uměním. Přímé literární směry nebo skupiny, které by z ní plně vycházely a rozvíjely ji po pádu komunismu, neexistují, neboť se stala symbolem totality a dogmatismu. Nicméně, určité tematické prvky, jako je angažovanost literatury pro sociální změnu, lze nalézt v jiných proudech (např. v postkoloniální literatuře, literatuře protestu), avšak s výrazně odlišným ideologickým a estetickým přístupem. V době svého vzniku a vrcholného období byla komunistická literatura v komunistických zemích masivně chválena, oceňována státními cenami a sloužila jako hlavní nástroj ideologické výchovy. Byla považována za jedinou správnou a pokrokovou uměleckou metodu. Kritika zevnitř systému byla zcela potlačována, autoři, kteří se odchylovali od stanovené doktríny, čelili cenzuře, zákazům publikace, perzekuci a v krajních případech i věznění nebo deportaci (např. Pasternak, Solženicyn). Obvinění z „formalismu“ či „kosmopolitismu“ byla běžná. V západním světě byla tato literatura přijímána rozporuplně: zatímco někteří levicoví intelektuálové ji vnímali jako progresivní hlas útlaku a odporu, většina ji kritizovala za její propagandistický charakter, nedostatek umělecké svobody a podřízení se politické moci. Dnes je komunistická literatura vnímána především jako historický fenomén, který ilustruje období totalitní nadvlády nad kulturou. Je předmětem akademického studia jako příklad propagandistické a ideologické manipulace v umění. Některá díla si udržují historickou hodnotu, avšak jejich umělecká hodnota je často podrobena kritickému přehodnocení, zejména pokud jde o jejich stylistickou originalitu a hloubku. Filmové, divadelní nebo jiné umělecké adaptace děl komunistické literatury vznikaly masivně v době jejího vrcholu v komunistických zemích (např. mnoho sovětských a československých filmů na motivy budovatelských románů nebo románů oslavujících revoluci). Tyto adaptace sloužily k dalšímu šíření ideologie. Dnes jsou takové adaptace spíše raritou a pokud se objeví, mají většinou podobu kritického zkoumání dané doby nebo parodie, nikoliv oslavy (např. dokumentární filmy o éře, výstavy umění socialistického realismu s kritickým nadhledem). Občasné retrospektivní výstavy se zaměřují spíše na vizuální umění (plakáty, sochy) té doby, často s komentářem poukazujícím na jejich propagandistický účel. Celkově je komunistická literatura dnes vnímána jako mrtvý proud, jehož hlavní odkaz spočívá v poučení o nebezpečí politického zneužívání umění.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Komunistická literatura na Rozbor-dila.cz →