📖 Úvod
Komedie, jakožto základní a vysoce adaptabilní literární žánr, primárně v oblasti dramatu, nemá v tradičním slova smyslu „původní název“ odlišný od českého „Komedie“, jelikož termín sám pochází z řeckého „kómódiá“ (κωμῳδία), složeného z „kómos“ (κῶμος – veselý průvod, slavnost) a „óidē“ (ᾠδή – píseň), a je mezinárodně široce uznáván. Její časové zařazení je prakticky od počátků písemnictví a divadla, sahající do 5. století př. n. l. v antickém Řecku, a rozvíjí se kontinuálně až do současnosti, procházejíc všemi historickými obdobími. Geograficky se komedie rozvíjela a rozvíjí globálně, s epicentry ve starověkém Řecku (Athény), Římě, renesanční Itálii (Benátky, Neapol), Anglii (Londýn), Francii (Paříž) a později v rámci světové literatury a divadla v prakticky každé kulturní oblasti, která přijala nebo si vyvinula dramatickou tvorbu.
🌍 Kontext vzniku
Historické pozadí vzniku komedie je pevně spjato s antickým Řeckem, konkrétně s náboženskými rituály a slavnostmi na počest boha Dionýsa, kde se původně objevovaly žertovné průvody a písně. Předpokládá se, že z těchto lidových slavností a satyrských dramat se kolem 5. století př. n. l. vyvinula stará řecká komedie, jejímž nejvýznamnějším představitelem a prakticky „zakladatelem“ je Aristofanés. Filozofické pozadí komedie spočívá v lidské potřebě reflexe absurdity světa, kritiky společenských neduhů, odlehčení napětí a prožívání radosti, často skrze smích, který je chápán jako ventil a mechanismus k vyrovnání se s obtížnými realitami. Komedie odráží přesvědčení, že i v chybách a nedostatcích jedinců i společnosti lze najít poučení a zábavu. Během antiky, zejména ve staré komedii, panovala politická situace umožňující otevřenou a často ostrou satiru na veřejné osobnosti, politiky a filozofické směry, což svědčí o určité míře svobody projevu v athénské demokracii. Pozdější nová komedie (např. Menandros) se však v kontextu politických změn a úpadku athénské moci stáhla z přímé politické kritiky a zaměřila se na soukromý život, rodinné vztahy a charakterní typy, čímž reagovala na změnu společenského zájmu od makropolitiky k mikrosociálním interakcím. V renesanci a klasicismu (16.-18. století) se komedie stala nástrojem kritiky měšťanské morálky, šlechtické povýšenosti a lidských slabostí (lakota, pokrytectví, ješitnost), přičemž významné společenské změny, jako byl vzestup měšťanstva a upevňování monarchií, poskytly bohatý materiál pro satirické zobrazení. Autoři jako Molière (klasicismus ve Francii) byli často chráněni panovníky, což jim umožňovalo kritizovat společnost, ale zároveň museli dbát na jisté hranice. Komedie se od počátku vymezovala především proti tragédii, svému protějšku v dramatu. Zatímco tragédie zpracovávala osudové konflikty, vedoucí k nešťastnému konci a katarzi prostřednictvím soucitu a strachu, komedie se zaměřovala na nižší společenské vrstvy, každodenní problémy, lidské slabosti a končila zpravidla šťastně, často sňatkem a usmířením. Navazovala na lidové tradice, rituály plodnosti, karnevalové veselí a frašky, které se objevovaly v nejrůznějších kulturách po tisíciletí, předcházející formalizované dramatické struktuře. V renesanci pak navázala na antické vzory, ale obohatila je o nové formy jako Commedia dell’arte s jejími typizovanými postavami a improvizací, či alžbětinskou komedii, která kombinovala romantiku s humorem a hlubšími charaktery.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou komedie je její inherentní orientace na smích a zábavu, s cílem pobavit, ale často i poučit nebo kritizovat. Typická témata a motivy zahrnují milostné intriky, překážky na cestě k manželství, generační konflikty, střet bohatství a chudoby, morální dilemata, lidské slabosti (lakomství, závist, pýcha, pokrytectví, hloupost), společenské konvence, nedorozumění a záměny identit. Obraz typického hrdiny se liší od tragických postav – komediální hrdina je často obyčejný člověk, měšťan, sluha, nebo naopak karikatura mocné či bohaté osoby. Postavy bývají typizované, někdy až stereotypní (např. Pantalone, Harlekýn v Commedia dell„arte; Molièrovy postavy jako Lakomec, Zdravý nemocný), s výraznými, často komicky přehnanými charakterními rysy. Obvyklé prostředí je realistické, blízké divákům – měšťanské domy, ulice, náměstí, paláce, venkovská sídla, salony. Konflikty pramení z nedorozumění, rozdílných zájmů, sociálních konvencí, morálních principů nebo prosté lidské hlouposti, a směřují vždy k vyřešení a šťastnému konci. Jazyk a styl jsou charakteristické hovorovostí, často se používají dvojsmysly, slovní hříčky, ironie, satira, nadsázka, vtipné dialogy plné bonmotů, anekdot a sarkasmu. Může se objevit dialekt či argot, a forma může být veršovaná (např. klasicistní komedie) i prozaická. Kompozice je obvykle dramatická, s jasně vymezenou expozicí, kolizí, krizí, peripetií a rozuzlením, které vede k happy endu. Děj je často propleten intrikami, nečekanými zvraty a komickými situacemi. Vyprávěcí postupy zahrnují širokou škálu komiky: situační (zápletky, nedorozumění, záměny), charakterovou (smích z chování postav), slovní (vtipné dialogy, nadsázka, ironie), komiku omylu, vtipy, a burlesku. Nejdůležitější je dynamika a rychlé tempo. Nejčastější literární žánry a podžánry zahrnují ve starověku starou komedii (politická satira) a novou komedii (charakterní, milostné intriky); v renesanci Commedia dell“arte (improvizační divadlo), alžbětinskou komedii (romantická, charakterní); v klasicismu charakterní komedii a komedii mravů; v pozdějších obdobích pak frašku, vaudeville, veselohru, satiru, parodii, grotesku, černou komedii, absurdní komedii, situační komedii a romantickou komedii, které se neustále vyvíjejí a adaptují na aktuální společenské a kulturní kontexty.
👥 Zastupci
Komedie je literární žánr s cílem pobavit, rozesmát a často i kritizovat společenské jevy či lidské slabosti skrze humor. Mezi nejvýznamnější světové autory komedie patří staří Řekové a Římané. Aristofanés je klíčovou postavou starořecké „staré komedie“ a jeho dílo Lysistrata ilustruje politickou a sociální satiru skrze absurdní zápletku a jazykovou hru. Římský dramatik Plautus, autor například díla Pseudolus, je mistrem situační komedie plné záměn a slapstick humoru. V renesanční Anglii William Shakespeare, s díly jako Sen noci svatojánské nebo Zkrocení zlé ženy, proslul romantickými komediemi plnými vtipu, slovních hříček a šťastných konců. Jean-Baptiste Poquelin, známý jako Molière, ve Francii v 17. století svým Lakomcem nebo Tartuffem vytvořil klasickou charakterovou komedii, která s humorem a ironií odhaluje lidské neřesti a společenské pokrytectví. Italský dramatik Carlo Goldoni s dílem Sluha dvou pánů přinesl reformu commedie dell’arte, obohacenou o hlubší charaktery a realistické dialogy. V 19. století anglický (irský) autor Oscar Wilde, s dílem Jak je důležité míti Filipa, se stal mistrem konverzační komedie, která břitkým vtipem a paradoxem zesměšňuje viktoriánskou společnost a její pokrytectví. George Bernard Shaw, rovněž irský dramatik, v díle Pygmalion ilustruje intelektuální komedii idejí, která zkoumá společenské předsudky a identitu skrze jazykovou transformaci hlavní hrdinky. Z novodobých autorů stojí za zmínku Američan Neil Simon, jehož Bosé nohy v parku jsou typickým příkladem moderní komedie o vztahových peripetiích s ostrými dialogy a lidskými situacemi. V české literatuře se významně prosadil Václav Havel, jehož Audience představuje absurdní komedii, která s hořkým humorem demaskuje nesmyslnost totalitního režimu a byrokracie prostřednictvím dialogu dvou postav. Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák pak s divadelními hrami o Járovi Cimrmanovi, například Vražda v salónním kupé, vytvořili unikátní český humor založený na parodii, absurditě a fiktivní genialitě fiktivní postavy. Karel Poláček s Muži v ofsajdu je příkladem laskavé humoristické prózy, která s nadhledem a jemnou ironií vykresluje maloměstské typy a jejich vášně.
📈 Vývoj
Komedie má hluboké kořeny ve starověkém Řecku, kde se vyvinula z rituálů plodnosti a dionýských slavností. Ranou formou byla „stará komedie“ (např. Aristofanés), která se vyznačovala politickou satirou, vulgaritou a přímou adresností vůči veřejným osobám. Následovala „střední komedie“ a posléze „nová komedie“ (např. Menandros), jež se zaměřila na běžné životní situace, milostné zápletky a ustálené charaktery (tzv. stock characters). Římská komedie, reprezentovaná Plautem a Terentiem, čerpala silně z řecké nové komedie, přidávala na dynamice a slapstick humoru. Během středověku se komedie jako samostatný žánr příliš nerozvíjela, ale komické prvky a krátké frašky se objevovaly jako součást náboženských her nebo lidových zábav. Období renesance přineslo její nový rozkvět. V Itálii vznikla commedia dell„arte s improvizovanými představeními, maskami a ustálenými typy postav (Harlekýn, Kolombína, Pantalone), která ovlivnila celou Evropu. V Anglii William Shakespeare propojil romanci, humor a břitký vtip, zatímco ve Francii Molière dotáhl klasickou komedii charakterů k dokonalosti, satirizující společenské mravy a lidské neřesti. V 18. století se rozvíjela tzv. „sentimental comedy“ jako reakce na cynismus předchozího období a zároveň se objevily reformní snahy v Itálii u Goldoniho, který usiloval o realističtější postavy a děj. 19. století přineslo nárůst popularity frašky, zejména ve Francii (Feydeau), a také se objevila elegantní konverzační komedie s Oskarem Wildem. Ruský Anton Čechov pak posunul hranice žánru směrem k tragikomedii, kde se humor prolíná s melancholií a existenciálními otázkami. 20. století zaznamenalo obrovskou diverzifikaci. Objevila se absurdní komedie (Samuel Beckett, Eugène Ionesco, Václav Havel), která se vypořádávala s nesmyslností lidské existence a jazyka, a černá komedie, která s humorem reflektovala tabuizovaná témata. V angloamerickém světě se vyvinula moderní situační komedie (Neil Simon) a následně i filmová a televizní sitcomová forma, která se stala dominantní. V Československu se po válce rozvíjel specifický druh komedie reflektující tehdejší společenské poměry, od laskavého humoru až po satiru (Poláček, Hrabal) a absurdní drama v době komunismu (Havel). Unikátním fenoménem se stalo Divadlo Járy Cimrmana, které propojilo parodii, fiktivní historii a intelektuální humor. Komedie se tak vyvinula od rituální satiry přes dvorskou zábavu, buržoazní drama a společenskou kritiku až po moderní formy, které často stírají hranice s jinými žánry, například s dramatem (dramedy). Regionální varianty zahrnují anglickou komedii mravů, italskou commedia dell“arte nebo specifický český humor.
💫 Vliv
Vliv komedie na pozdější literaturu a umění je obrovský a prostupuje prakticky všemi žánry a médii. V literatuře ovlivnila vývoj satiry, parodie a ironie jako klíčových výrazových prostředků v románech i poezii. Mnoho autorů, od Jane Austenové po Terryho Pratchetta, využívá humor a komediální prvky k vykreslení postav, společenské kritice nebo prosté zábavě. Archetypy postav z commedie dell’arte nebo Molièrových her se objevují v nejrůznějších dílech dodnes. Na divadlo měla komedie formativní vliv, definovala strukturu zápletky, charakterizaci postav a dynamiku dialogu. Z komediálních principů vychází moderní stand-up komedie, improvizační divadlo a pantomima. V oblasti filmu a televize se komedie stala jedním z nejsledovanějších žánrů. Sitcomy, romantické komedie, screwball komedie, parodie a animované filmy čerpají přímo z jejích staletých tradic. Molièrovy hry byly ve své době přijímány s nadšením králem a částí dvora, ale zároveň čelily ostré kritice a zákazům od náboženských kruhů a konzervativních moralistů kvůli jejich odhalování pokrytectví (např. Tartuffe byl dočasně zakázán). Aristofanés se mohl ve starověkých Athénách relativně svobodně vyjadřovat, ačkoli i on občas čelil soudním sporům. Oscar Wilde byl sice oslavován pro svůj brilantní vtip, ale jeho hry jemně podkopávaly viktoriánské konvence, a jeho osobní skandál nakonec vedl k jeho odsouzení a dočasnému poklesu popularity jeho děl. Václav Havel a jeho absurdní komedie byly v komunistickém Československu zakázány a šířily se pouze v samizdatu či zahraničí, což svědčí o silném společenském a politickém dopadu komediálního žánru. Dnes je komedie vnímána jako nedílná a životně důležitá součást kultury, ceněná pro svou schopnost bavit, uvolňovat napětí, ale i provokovat k zamyšlení a společenské kritice. Klasická komediální díla jsou neustále uváděna v divadlech po celém světě a dočkávají se nesčetných filmových, televizních a muzikálových adaptací. Molièrovy hry jsou adaptovány do moderních kontextů, Shakespearovy komedie se pravidelně objevují na filmovém plátně a v televizních seriálech, a díla Oskara Wilda jsou oblíbená pro svůj nadčasový vtip. Specifické formy, jako je satira a parodie, se dnes běžně objevují v politických pořadech, internetových videích a sociálních médiích, což dokazuje stálou relevanci a adaptabilitu komediálního žánru na nové formy komunikace a umění. Komedie je zkrátka zrcadlem společnosti, které nám s úsměvem, smíchem, ale i hořkostí ukazuje naše vlastní slabosti a absurdity.