📖 Úvod
Klasicismus, v původním francouzském jazyce označovaný jako Classicisme, v anglickém Classicism a německém Klassizismus, je významný literární a umělecký směr, který se rozvíjel převážně od poloviny 17. století, dosáhl svého vrcholu v období vlády Ludvíka XIV. (kolem let 1660-1715) a přetrval až do konce 18. století. Jeho kolébkou a nejvýraznějším centrem byla Francie, odkud se rozšířil do dalších evropských zemí, včetně Anglie, Německa, Itálie, Ruska a částečně i do Rakouska a dalších států. Období klasicismu je charakteristické svým důrazem na řád, rozum a antické ideály, což ho odlišovalo od předchozích uměleckých proudů a položilo základy pro pozdější osvícenské myšlení.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku klasicismu je pevně spjato s obdobím absolutistických monarchií, které dosáhly svého zenitu právě v 17. století, zejména pak ve Francii za vlády krále Slunce, Ludvíka XIV. Politická situace byla charakterizována posilováním státní moci, centralizací a snahou o jednotu a pořádek ve všech aspektech života. Umění se stalo nástrojem reprezentace státní moci a monarchovy slávy, což se projevilo například v monumentálním stavebním projektu zámku ve Versailles. Společenské změny zahrnovaly konsolidaci státu, rozvoj měšťanstva a utváření hierarchizované společnosti s vlivným královským dvorem a aristokracií, kde vznikala také intelektuální centra v podobě salonů. Filozofické pozadí bylo hluboce ovlivněno racionalismem, jehož otcem byl René Descartes se svým slavným výrokem „Myslím, tedy jsem“, zdůrazňujícím důležitost rozumu, logiky, jasnosti a pravdy jako základních pilířů poznání a existence. Klasicismus se inspiroval také antickou stoickou etikou, která propagovala ctnost, povinnost, sebepřekonávání a klid mysli. I když nelze určit jednoho jediného „zakladatele“ klasicismu, jeho formování ve Francii bylo výrazně podpořeno královským dvorem a institucemi jako Académie française, založená kardinálem Richelieuem v roce 1635, která usilovala o standardizaci francouzského jazyka a literárních pravidel. Klíčovou postavou v teoretickém ukotvení klasicismu byl Nicolas Boileau-Despréaux se svým dílem „Umění básnické“ (L’Art poétique), které kodifikovalo klasicistní estetiku a pravidla. Klasicismus se ostře vymezoval proti baroku, které považoval za příliš citové, zdobné, plné nadsázky, dynamiky a disharmonie, stejně jako proti manýrismu s jeho umělou složitostí a odklonem od přirozenosti. Naopak navazoval na antickou estetiku řeckého a římského starověku, obdivoval její jednoduchost, harmonii a proporce, a čerpal také z renesančního zájmu o antiku a humanistických ideálů.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou klasicismu byla nápodoba antických vzorů nejen ve formě a žánrech, ale i v tématech a morálních poselstvích. Ústředním principem byl racionalismus, důraz na rozum, řád, harmonii, jasnost, vyváženost, symetrii a pravděpodobnost (tzv. „vraisemblance“). Klasicistní umění usilovalo o univerzálnost, věčnost a neměnnost, s estetikou míry a střídmosti. Krása byla spatřována v pravdě a rozumu, a umění mělo plnit i mravně výchovnou funkci. Typickými tématy a motivy byly konflikty povinnosti a citu (rozum versus vášeň), mravní dilemata, otázky ctnosti, cti, slávy, loajality, pomsty a lásky, často zasazené do politického či filozofického kontextu. Dějiny a mytologie sloužily jako pozadí pro univerzální lidské typy a charaktery, nikoli pro individuální portréty. Obraz typického hrdiny byl ztělesněním morální síly, ctnosti a cti, jedinec ovládaný rozumem, schopný obětovat osobní city pro vyšší dobro (stát, rod, povinnost). Často měl vznešený původ, byl příkladný, avšak mohl být i tragický, podléhající univerzálním lidským vášním, které se snažil potlačit rozumem. Obvyklým prostředím byly královské dvory, paláce, historická antická prostředí nebo vznešené salóny šlechty. Konflikty byly převážně vnitřní (rozum vs. vášeň, povinnost vs. cit) nebo vnější (jedinec vs. společnost/stát, morální principy). Jazyk a styl byly jasné, přesné, srozumitelné, uhlazené, vznešené a harmonické, zbavené zbytečných ozdob a rétorických kudrlinek. Dodržovala se přísná rétorická pravidla a rozlišoval se vysoký styl pro tragédie a nízký pro komedie. Ve Francii byla dominantní veršovaná forma alexandrín. Kompozice byla přísně logická, uzavřená a jasně strukturovaná, s důrazem na tzv. Aristotelovy jednoty děje, času a místa v dramatu. Důležitá byla hierarchie žánrů. Vyprávěcí postupy směřovaly k objektivitě, didaktičnosti, moralizování a racionální argumentaci. Mezi nejčastější literární žánry patřily drama, zejména tragédie (Pierre Corneille, Jean Racine) a komedie (Molière), dále pak opera. V próze to byly mravoučné romány (např. „Princezna z Clèves“ od Madame de La Fayette), bajky (Jean de La Fontaine), eseje, aforismy a dopisy. Poezie se objevovala spíše v didaktické a satirické formě, méně pak v epické.
👥 Zastupci
Klasicismus je literární směr, který se vyznačuje důrazem na rozum, řád, harmonii, logiku a obdiv k antickým vzorům, hledáním univerzálních estetických principů a didaktickým posláním. Mezi nejvýznamnější české autory klasicismu patří Václav Thám, jehož tragédie “Břetislav a Jitka“ a “Vlasta a Šárka“ ilustrují snahu o vytvoření národního dramatu s antickými vzory a didaktickým poselstvím v češtině. Antonín Josef Zíma s tragédií “Jelena“ představuje příklad raného českého klasicistního dramatu, které často neslo moralizující podtext. Prokop Šedivý ve své frašce “Černokněžník aneb Kouzelná moc peněz“ sice píše komedii, ale využívá klasicistní strukturu k satirickému obrazu společnosti a zdůraznění morálního řádu. Světový klasicismus byl dominantní především ve Francii. Pierre Corneille s díly jako “Cid“ a “Horáciové“ mistrně zpracovává konflikty mezi povinností, ctí a vášní, což je ústřední téma klasicistní etiky a heroismu. Jean Racine, autor tragédií “Faidra“ a “Andromacha“, dokonale ztělesňuje čistotu a vznešenost antického námětu, přísné dodržování tří jednot a hloubku psychologické analýzy. Molière (Jean-Baptiste Poquelin) ve svých komediích “Lakomec“, “Misantrop“ a “Zdravý nemocný“ satiricky kritizuje lidské neřesti a společenské nedostatky s cílem vychovávat a bavit skrze racionální pohled na člověka. Nicolas Boileau-Despréaux ve svém díle “Umění básnické“ představil kodifikaci klasicistních estetických principů a pravidel pro literární tvorbu, čímž se stal normativní autoritou směru. Jean de La Fontaine svými “Bajkami“ přináší morální ponaučení a reflexi společnosti skrze zvířecí postavy, což je v souladu s didaktickým charakterem klasicismu. V Anglii je významným představitelem Alexander Pope, jehož epická báseň “Zámek vlásků“ a esej “Esej o kritice“ demonstrují preciznost formy, satiru, didaktismus a obdiv k antickým vzorům, typické pro anglický neoklasicismus. Johann Christoph Gottsched v Německu ve svém díle “Pokus o kritické básnictví pro Němce“ se snažil prosadit francouzské klasicistní principy do německé literatury, zdůrazňoval racionalismus a didaktismus a formoval raný německý klasicismus.
📈 Vývoj
Klasicismus vznikl v Evropě jako reakce na barokní okázalost, emocionalitu a složitost, hledající inspiraci v racionalismu renesance a znovuobjevení ideálů antického Řecka a Říma. Jeho formování započalo ve Francii v první polovině 17. století, kde se stal oficiálním uměleckým stylem za vlády Ludvíka XIV., známého jako „Král Slunce“. Období vrcholu prožil klasicismus ve Francii právě v druhé polovině 17. století (tzv. „Grand Siècle“), kdy Boileau kodifikoval jeho pravidla a vznikla mistrovská dramata Corneille, Racine a Molièra, která dodržovala přísné principy tří jednot (místa, času, děje), závazného alexandrínského verše a psychologické hloubky postav. Postupný ústup klasicismu nastal v 18. století s příchodem osvícenství a rokoka, které sice stále čerpaly z racionálních základů, ale začaly se vzdalovat přísné formální kázni. Klasicismus se pak transformoval do neoklasicismu, jenž byl výrazně ovlivněn novými archeologickými nálezy (např. Pompeje a Herculaneum) a hlubším zájmem o římské umění a republikánské ideály. Ústup klasicismu jako dominantního směru pak definitivně dokončil nástup preromantismu a romantismu, které zdůrazňovaly individualitu, emoce, subjektivitu a svobodu uměleckého projevu. V rané fázi klasicismu (17. století) dominoval francouzský model, zaměřený na rozum, řád, harmonii, antické vzory, didaktismus a ctnost, silně spojený s absolutistickým státem. Pozdní klasicismus, častěji nazývaný neoklasicismus (18. století), byl více ovlivněn osvícenstvím, kladl důraz na občanské ctnosti, návrat k čistším antickým formám (zejména římské architektuře a sochařství) a inspiraci republikánskými ideály, což se projevilo i ve vizuální kultuře Francouzské revoluce. Mezi národní a žánrové varianty patří francouzský klasicismus, který byl nejčistší a nejvlivnější, s přísným dodržováním pravidel. Anglický neoklasicismus (Augustan Age) zdůrazňoval rozum, satiru, eseje a didaktickou poezii. Německý klasicismus se vyvíjel později, byl silněji ovlivněn osvícenstvím a zaměřen na humanistické ideály (např. Výmarský klasicismus Goetha a Schillera, který sice překračuje čistý klasicismus, ale vychází z jeho základů). Český klasicismus se často prolínal s počátky národního obrození, usiloval o vytvoření původní české literatury po vzoru antických a francouzských klasiků, měl silně didaktický charakter a projevoval se v dramatech a epických básních, často prostřednictvím překladů a adaptací. Hlavními žánry byly tragédie (považovaná za nejvyšší žánr), komedie, epická poezie, didaktická poezie, bajky a eseje.
💫 Vliv
Vliv klasicismu na pozdější literaturu a umění byl hluboký a dalekosáhlý, ačkoli se často projevoval i v opozici vůči jeho principům. Klasicismus položil základy pro akademismus a neoklasicismus v malířství (Jacques-Louis David, Jean-Auguste-Dominique Ingres) a sochařství (Antonio Canova), které se přímo inspirovaly antickými formami a ideály. Jeho estetika řádu, rovnováhy a ideálu ovlivnila vizuální styl Francouzské revoluce a napoleonské éry, symbolizující republikánské a imperiální ctnosti. V dramatě principy klasicistní výstavby, zejména koncept tří jednot a psychologické hloubky postav, zůstaly základem divadla i pro pozdější směry, ačkoli byly často porušovány nebo reinterpretovány. Molièrova satirická kritika společenských neřestí inspirovala generace satirických autorů a komediografů. V architektuře jsou dodnes patrné klasicistní prvky (sloupy, symetrie, frontony) v mnoha vládních budovách, muzeích a památnících po celém světě. Ačkoli se romantismus silně vymezoval proti klasicismu, často z něj paradoxně čerpal, například v inspiraci mytologií nebo v touze po monumentálnosti. Pozdější směry jako realismus a naturalismus pak opustily klasicistní idealizaci a zaměřily se na zobrazení skutečnosti. V době svého vzniku byl klasicismus ve Francii za Ludvíka XIV. státně podporován a považován za vrchol uměleckého projevu, ztělesnění národního génia a moci. Dílo Nicolase Boileau-Despréauxe „Umění básnické“ bylo vnímáno jako mistrovské dílo a normativní text, a autoři jako Racine a Corneille byli uctíváni. I tehdy se však objevovala kritika, například ve sporu “starých a moderních“ (Querelle des Anciens et des Modernes), který se zabýval otázkou nadřazenosti antiky nad současnou tvorbou. Molière čelil kritice za provokativní témata a satiru, přičemž jeho hra “Tartuffe“ byla dokonce dočasně zakázána kvůli kritice církevního pokrytectví, což ukazuje na existenci cenzury. Celkově byl ale klasicismus přijímán s velkým uznáním a patřičnou vážností. Dnes je klasicismus vnímán jako jeden z klíčových a formativních období evropského myšlení a umění, nezbytný pro pochopení mnoha pozdějších směrů. Ačkoli je někdy považován za příliš didaktický, moralizující a méně emocionální než romantismus, jeho díla si udržují vysokou uměleckou hodnotu. Díla jako Molièrovy komedie a Racinovy tragédie jsou dodnes pravidelně hrány na divadelních scénách po celém světě, studovány na univerzitách a ceněny pro svou psychologickou hloubku, mistrnou formu a nadčasovost témat lidské povahy a společenských vztahů. Existuje mnoho filmových a divadelních adaptací Molièrových děl, například “Lakomec“, “Misantrop“ nebo “Tartuffe“, které svědčí o jejich trvalé popularitě a relevanci. Racinovy tragédie se rovněž často inscenují v klasických i moderních pojetích. Klasicismus je tak vnímán jako snaha o univerzální platnost a nadčasové ideály krásy, pravdy a řádu, které rezonují i v současném umění a kultuře, často inspirujíce minimalistické a racionálnější přístupy v různých uměleckých formách.