📖 Úvod
Kanadská literatura (anglicky Canadian Literature, francouzsky Littérature canadienne) se jako svébytná národní literatura vyvíjí od 17. století, kdy se objevily první písemné záznamy o území dnešní Kanady, a pokračuje až do současnosti. Primárně se rozvíjí v Kanadě, bilingvní zemi, a zahrnuje díla psaná v angličtině i francouzštině, stejně jako významnou literaturu domorodých národů a přistěhovaleckých komunit. Nejedná se o literární směr či období v tradičním slova smyslu, nýbrž o komplexní literární ekosystém reprezentující kulturní identitu národa.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku kanadské literatury je hluboce zakořeněno v kolonizační historii severoamerického kontinentu. Počátky spadají do období francouzské (od 17. století) a později britské (od 18. století) kolonizace, kdy vznikaly cestopisy, kroniky a deníky popisující nově objevené území a život osadníků. V 19. století, zejména po vzniku Kanadské konfederace v roce 1867, začala sílit snaha o vytvoření vlastní národní identity a literatury, která by se odlišila od mateřských evropských kultur a rostoucího vlivu Spojených států. Neexistuje jediný zakladatel kanadské literatury; spíše se jedná o kolektivní proces, na jehož počátku stáli první autoři jako Susannah Moodie a Catharine Parr Traill (anglofonní) nebo Philippe-Joseph Aubert de Gaspé (frankofonní), kteří ve svých dílech reflektovali drsnost a specifika kanadského života. Politická situace po Konfederaci se vyznačovala budováním státnosti, expanzí na západ a neustálou snahou o definování „kanadství“ v kontextu geopolitického tlaku z jihu a postkoloniálního dědictví. Společenské změny zahrnovaly postupné osidlování, urbanizaci, imigrační vlny, boj za práva domorodých národů a rozvoj multikulturalismu jako oficiální politiky. Filozofické pozadí je silně ovlivněno otázkami přežití v drsné přírodě a hledáním národní identity. Kanadská literatura se v raných fázích vymezovala proti explicitně imperiálním britským narativům a později proti kulturní dominanci USA, přičemž usilovala o autentické zobrazení kanadských reálií. Zároveň navazovala na evropské literární tradice, jako je romantismus a realismus, ale s kritickou perspektivou a aplikací na severoamerický kontext, stejně jako na moderní literární směry 20. století, které obohacovala o svébytné tematické a geografické prvky.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou kanadské literatury jsou především opakující se témata a motivy. Klíčovým je motiv přežití (survival), a to nejen fyzického v drsné a často nepřátelské přírodě, ale i kulturního a psychologického. S tím úzce souvisí vztah k rozlehlé a majestátní, ale zároveň nehostinné krajině (divočina, sever, arktické oblasti), která je často vnímána jako primární protiklad lidské existence. Dalším stěžejním tématem je hledání identity – národní, regionální, etnické, osobní, sexuální. Otázka „kdo je Kanaďan?“ prostupuje napříč žánry a obdobími. Důležité je také zpracování postkoloniálních témat, zejména vztahu mezi původními obyvateli a kolonizátory, dědictví osídlení a multikulturalismu. Imigrace a adaptace přistěhovalců, střety kultur a jazyků jsou častými náměty. Historické romány a příběhy často reflektují koloniální minulost a formování národa. Literární gotika, někdy označovaná jako „severní gotika“, se projevuje v příbězích o izolaci, šílenství a temných tajemstvích v odlehlých oblastech. Obraz typického hrdiny je rozmanitý: často se jedná o outsidera, osamělého jedince, který bojuje s přírodou, společností nebo vlastními démony. Může to být průkopník, přistěhovalec, domorodý člověk, umělec nebo žena bojující s patriarchálními strukturami, vždy však s hlubokou reflexí svého místa ve světě. Obvyklým prostředím jsou venkovské komunity, farmy, odlehlé usedlosti, divočina, ale i pulzující multikulturní metropole jako Toronto, Montreal a Vancouver. Konflikty se soustředí na člověka proti přírodě, jedince proti společnosti, odlišné kultury proti sobě, minulost proti současnosti a vnitřní boj s izolací a hledáním smyslu. Jazyk a styl jsou mimořádně rozmanité, od realistických a naturalistických popisů, přes lyrickou a symbolickou prózu, až po experimentální formy. Často se objevuje důraz na detail, atmosféru a psychologii postav. V anglofonní literatuře se projevuje vliv britských i amerických idiomů, v frankofonní literatuře se často využívá specifický québecký francouzský jazyk a hovorové výrazy. Kompozice bývá lineární i nelineární, často fragmentární, s prolínáním časových rovin a perspektiv. Vyprávěcí postupy zahrnují vnitřní monology, proud vědomí a symboliku. Mezi nejčastější literární žánry patří román (historický, psychologický, imigrantský, ekologický, gotický), povídka (která má v Kanadě velmi silnou tradici), poezie (lyrická, popisná, reflexivní), memoáry a esejistika. Dále se rozvíjí drama, dětská literatura a v posledních dekádách i žánrová literatura jako sci-fi a fantasy s výraznými kanadskými prvky.
👥 Zastupci
Kanadská literatura představuje bohatý a rozmanitý literární směr, který se vyznačuje širokým spektrem témat, žánrů a hlasů, často reflektujících složitou identitu země, její rozsáhlou krajinu, multikulturní společnost a koloniální minulost, přičemž propojuje anglofonní a frankofonní tradice s vlivy domorodých kultur a imigrantů. Mezi nejvýznamnější autory kanadské literatury patří Margaret Atwood, jejíž “Příběh služebnice“ (The Handmaid„s Tale) a “Slepý vrah“ (The Blind Assassin) mistrně zkoumají témata moci, genderu a paměti, což je pro moderní kanadskou literaturu typické v kritickém zkoumání společenských struktur. Alice Munro, nositelka Nobelovy ceny, se proslavila povídkovými sbírkami jako “Životy dívek a žen“ (Lives of Girls and Women) a “Příliš mnoho štěstí“ (Too Much Happiness), které s hlubokou psychologickou přesností vykreslují životy obyčejných lidí, zejména žen ve venkovském Ontariu, a ukazují sílu kanadské literatury v nuancovaném realismu. Robertson Davies ve své trilogii “Deptfordská trilogie“, zahrnující “Pátý rukopis“ (Fifth Business) a “Manticoru“ (The Manticore), kombinuje psychologickou hloubku, mytologii a jungovské archetypy se sociálními komentáři, což reprezentuje intelektuální a spirituální směr v poválečné kanadské próze. Mordecai Richler s díly jako “Učeň Duddyho Kravitze“ (The Apprenticeship of Duddy Kravitz) a “Barneyho verze“ (Barney“s Version) přináší satirické a často cynické portréty židovského života v Montrealu a širší kanadské společnosti, což poukazuje na tendenci kanadského psaní používat humor a sociální kritiku k prozkoumání identity a příslušnosti. Gabrielle Roy, s romány jako “Štěstí z náhody“ (Bonheur d’occasion/The Tin Flute), je průkopnicí québecké literatury, jež zachycuje boje dělnické třídy a hledání identity v městském i venkovském Québecu, čímž odráží klíčový regionální a jazykový rozměr kanadské literární scény. Leonard Cohen, ač známý především jako hudebník, napsal také romány “Nádherní poražení“ (Beautiful Losers), které jsou hlubokými zkoumáními spirituality, sexuality a lidského údělu, ilustrující poetickou a filozofickou hloubku některých kanadských děl. Yann Martel a jeho celosvětově úspěšné dílo “Pí a jeho život“ (Life of Pi) představuje filozofický a fantastický dobrodružný příběh, který demonstruje imaginativní rozsah a alegorickou hloubku, jíž dosahují současní kanadští autoři při prozkoumávání univerzálních témat víry, přežití a vyprávění. Alistair MacLeod svým románem “Žádné velké zlo“ (No Great Mischief) evokuje život horníků na Cape Bretonu a jejich rodin, čímž dokonale ztělesňuje regionální tradici silného, často melancholického vyprávění hluboce zakořeněného v místě a dědictví. Rohinton Mistry, indicko-kanadský autor, ve svém románu “Pevná rovnováha“ (A Fine Balance) popisuje složitost života v Indii s hlubokým pochopením lidské odolnosti a utrpení, čímž dokládá přijímání rozmanitých hlasů a globálních perspektiv v rámci kanadské literatury. Thomas King, autor mnoha děl včetně “Indiánské maso: román“ (Green Grass, Running Water), je prominentním hlasem domorodé literatury, který s humorem a kritikou dekonstruuje západní mýty o domorodých národech, čímž posiluje význam postkoloniálních a domorodých perspektiv v kanadském kánonu.
📈 Vývoj
Vývoj kanadské literatury je dynamický proces, který se od svých počátků až po současnost neustále proměňuje a rozšiřuje. Rané fáze byly poznamenány ústními tradicemi původních obyvatel a prvními koloniálními zápisy z dob průzkumu a osídlování, často ve formě deníků a cestopisů, které se soustředily na krajinu a přežití. Koncem 19. a začátkem 20. století se objevila takzvaná Konfederační básnická skupina (např. Charles G.D. Roberts, Archibald Lampman), která se snažila definovat jedinečnou kanadskou identitu prostřednictvím přírodní lyriky a romantismu, často s důrazem na divočinu a „pionýrského“ ducha. Mezi světovými válkami začal kvést realismus a sociální komentář, přičemž se objevovaly silné regionální hlasy, zejména v Québecu, kde Gabrielle Roy významně ovlivnila frankofonní literaturu. Období po druhé světové válce zažilo velký rozmach kanadského kulturního nacionalismu, podporovaného zřízením institucí jako Canada Council for the Arts, což vedlo k rozvoji literárních časopisů a univerzitních literárních programů. Objevili se autoři jako Hugh MacLennan, který zkoumal témata kanadské identity a duality, a Mordecai Richler, jenž satiricky reflektoval sociální poměry. Vrcholu dosáhla kanadská literatura v 60. a 70. letech, kdy se objevila generace nazvaná „Maple Leaf Mafia“ (Atwood, Munro, Laurence), která se soustředila na témata přežití (jak je analyzovala Atwood ve své práci “Survival: A Thematic Guide to Canadian Literature“), feministické perspektivy a experimentální formy. Toto období také znamenalo posun k silnějšímu vnímání multikulturnosti, i když plně se rozvinulo až později. Od konce 20. století do současnosti je kanadská literatura charakteristická obrovskou diverzifikací a globálním dosahem. Pokračuje v síle povídkové tvorby (Alice Munro), ale zároveň se objevuje mnoho autorů z různých etnických a imigračních prostředí (např. Michael Ondaatje, Dany Laferrière, Lawrence Hill), kteří do kanadského literárního kánonu vnášejí globální perspektivy a témata identity, migrace a postkolonialismu. Silně se prosazují i domorodé hlasy (např. Richard Wagamese, Louise Erdrich – ač americká, její dílo má přesahy), které upozorňují na historii a současné problémy domorodých národů. Současné trendy zahrnují prozkoumávání klimatických změn, otázek smíření s původními obyvateli, genderové fluidity a hybridních žánrů. Národní a regionální varianty jsou v kanadské literatuře zásadní: québecká literatura, psaná převážně ve francouzštině, má vlastní odlišnou historii a kulturní kontext, často reflektující vztah k Francii a Kanadě; literatura Atlantické Kanady je často spojena s námořními tématy a silnou orální tradicí; literatura západní Kanady a prérií se zaměřuje na osídlování, multikulturní společnost a vztah k rozlehlé krajině. Žánrově je kanadská literatura velmi široká, od historické beletrie, literární fikce, přes spekulativní fikci (Atwood), poezii až po mistrovské povídky.
💫 Vliv
Kanadská literatura měla a má významný vliv na pozdější světovou literaturu a umění, zejména v oblastech postkoloniálních studií, feminismu a ekokritiky. Z jejího důrazu na identitu, přežití, multikulturnost a vztah k přírodě vycházejí mnohé literární směry a autoři po celém světě. Autoři jako Margaret Atwood a Alice Munro se stali inspirací pro celou generaci spisovatelů a jejich díla jsou studována na univerzitách po celém světě. Kanadská tradice silné povídkové tvorby ovlivnila formování žánru i za hranicemi Kanady. V době svého vzniku byla raná kanadská literatura často přehlížena nebo kritizována jako provinční a derivativní vůči britským či americkým vzorům. První snahy o definování unikátní kanadské literární identity (např. Konfederační básníci) byly důležité, ale často se setkávaly s omezenou domácí i mezinárodní odezvou. Po druhé světové válce, s rostoucím kanadským nacionalismem a zřízením kulturních institucí, se literární scéna posílila, získala větší uznání doma i v zahraničí, ačkoli k mezinárodnímu průlomu došlo až v 70. letech 20. století. V současnosti je kanadská literatura vnímána jako jedna z nejprestižnějších a nejrozmanitějších na světě. Je ceněna pro svou hloubku, inovativnost a schopnost zpracovávat složitá témata s jemností a silou. Mnozí kanadští autoři získávají nejvyšší mezinárodní ocenění, včetně Nobelovy ceny (Alice Munro) a Bookerovy ceny (Atwood, Ondaatje, Martel). Její globální dosah je obrovský a její témata, jako jsou ekologické otázky, domorodá práva, migrace a feministické perspektivy, rezonují s moderním publikem. Existuje řada filmových, divadelních a jiných uměleckých adaptací kanadských literárních děl. Klasickým příkladem je televizní seriál a film “Příběh služebnice“ (The Handmaid„s Tale) podle románu Margaret Atwood, který dosáhl celosvětové popularity a stal se kulturním fenoménem. Román “Pí a jeho život“ (Life of Pi) od Yanna Martela byl úspěšně adaptován do filmu, který získal Oscary, a také do oceňované divadelní hry. Další adaptace zahrnují film “Barneyho verze“ (Barney“s Version) podle Mordecaie Richlera nebo mnohočetné filmové a televizní verze klasiky “Anna ze Zeleného domu“ (Anne of Green Gables) od L.M. Montgomery. Dále byly adaptovány romány jako “Alias Grace“ od Atwood a “The Book of Negroes“ (v ČR jako “Kniha černochů“) od Lawrence Hilla do minisérií. Díla Leonarda Cohena, ač primárně hudební, inspirovala bezpočet uměleckých projevů a adaptací jeho textů. Tato bohatá adaptace svědčí o trvalé relevanci a síle kanadského literárního vyprávění.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Kanadská literatura na Rozbor-dila.cz →