📖 Úvod
Italská renesance, původním názvem Rinascimento italiano, je klíčové literární a kulturní období, které se rozvíjelo především ve 14. až 16. století, přičemž jeho kořeny sahají až do konce 13. století a vliv doznívá i na počátku 17. století. Geograficky se tento směr koncentroval v Itálii, konkrétně v bohatých a autonomních městských státech, jako byla Florencie, považovaná za kolébku renesance, dále Benátky, Řím (centrum papežství a později i umění), Milán, Ferrara, Mantova, Siena a Neapol. Toto období představuje zlom v evropské kultuře, kdy se odklonilo od středověkých principů a položilo základy moderní doby, vyznačující se návratem k antickým ideálům a důrazem na člověka.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku italské renesance je komplexní a hluboce propojené s transformací evropské společnosti na konci středověku. Z hlediska historie se jedná o období po krizi 14. století (černá smrt, války), kdy se Evropa, a zejména Itálie, začala ekonomicky a demograficky zotavovat. Úpadek Byzantské říše a dobytí Konstantinopole Turky v roce 1453 paradoxně přispělo k příchodu byzantských učenců do Itálie, kteří s sebou přinesli cenné antické rukopisy a znalosti řečtiny, což podnítilo zájem o klasické texty. Politická situace v Itálii byla charakterizována roztříštěností na mnoho městských států (komun), které byly často republikami nebo signoriemi ovládanými vlivnými rody (např. Medici ve Florencii, Sforzové v Miláně, Borgiové v Římě, Este ve Ferraře). Tyto rody i bohatí kupci a bankéři se stávali štědrými mecenáši umění a vědy, což vytvářelo živnou půdu pro kulturní rozkvět, neboť vzájemná rivalita mezi městy a jejich vládci často vedla k soutěži v kulturním rozvoji. Společenské změny zahrnovaly vzestup mocné a bohaté městské buržoazie, která se stávala novou elitou a prosazovala hodnoty založené na individuálním úspěchu, podnikavosti a světském bohatství, nikoli pouze na původu či náboženské zbožnosti. Tento posun vedl k větší sociální mobilitě a ocenění lidského potenciálu. Filozofické pozadí je dominantně formováno humanismem. Humanismus, často označovaný za intelektuální hnutí renesance, se soustředil na studium „humanitních“ věd (studia humanitatis), tedy gramatiky, rétoriky, poezie, dějin a morální filozofie, vycházejících z antických vzorů. Klíčovou myšlenkou humanismu byl antropocentrismus – přesvědčení, že člověk je ústřední bytostí vesmíru a má schopnost utvářet svůj osud (koncept „dignitas hominis“ – lidská důstojnost). Namísto středověkého teocentrismu (Bůh v centru) se pozornost přesunula na člověka, jeho rozum, schopnosti a pozemský život, podporovaná optimismem a racionalitou. Zakladatelé a postavy u zrodu italské renesance jsou často spojováni s “Třemi korunami„ florentské literatury: Dante Alighieri (1265–1321), jehož Božská komedie předznamenala mnohé renesanční prvky, ačkoliv je stále hluboce zakořeněna ve středověku; Francesco Petrarca (1304–1374), často nazývaný “otcem humanismu„ pro jeho sbírání a studium antických rukopisů a pro jeho lyriku zaměřenou na lidskou lásku a vnitřní život; a Giovanni Boccaccio (1313–1375), proslulý Dekameronem, který oslavuje pozemský život a lidskou vynalézavost. Italská renesance se vymezovala proti středověké scholastice, dogmatismu církve, asketismu, teocentrickému a transcendentálnímu pohledu na svět a symbolické estetice gotiky. Navazovala na antickou řeckou a římskou kulturu, umění, filozofii, literaturu a vědu, hledajíc v ní inspiraci pro racionální myšlení, harmonii, proporci, realismus a krásu, což představovalo radikální odklon od předchozí epochy, která byla vnímána jako “temná“ doba.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou italské renesance jsou hluboký antropocentrismus a humanismus, které se projevují v oslavě člověka, jeho rozumu, svobodné vůle a schopností utvářet vlastní osud. Dále pak racionalismus, empirismus, individualismus a světskost, kdy se zájem přesouvá z nadpozemského na pozemské, z božského na lidské a smyslové. Estetika je založena na návratu k antice, což znamená důraz na harmonii, symetrii, proporci, řád, jasnost a realismus, často s idealizovaným pohledem na lidské tělo a přírodu. V literatuře se projevuje optimismus, touha po poznání, úcta k rozumu a víra v lidský potenciál, byť často s melancholickým podtónem vědomí nestálosti osudu (fortuny) a pomíjivosti. Typická témata a motivy zahrnují lásku (jak platonickou a idealizovanou, tak smyslnou a pozemskou), krásu člověka a přírody, pomíjivost života (memento mori je nahrazeno spíše „carpe diem“ – užívej dne), pozemské štěstí, slávu, ctnost (virtù, což znamená morální sílu a schopnost člověka jednat a ovlivnit svůj osud), osud (fortuna), touhu po svobodě a individualitě. Častá je také kritika morálních úpadků církve a společnosti, i když zřídka se jedná o přímou kacířskou kritiku. Obraz typického renesančního hrdiny je ztělesněn konceptem “uomo universale“ – všestranně vzdělaného člověka, polyhistora, který se vyzná v umění, vědě, filozofii i politice. Je to jedinec, který se snaží kultivovat své tělo i mysl, je aktivní, statečný, čestný a snaží se ovlivnit svůj osud, místo aby se mu pasivně podroboval. Může to být šlechtic, rytíř, ale i měšťan nebo vzdělaný dvořan. Obvyklé prostředí je městské, reprezentované paláci, dvory, náměstími, univerzitami a kláštery, které jsou centry kulturního a intelektuálního života. Rovněž se objevuje prostředí bukolické, idealizované venkovské krajiny, zejména v pastýřské literatuře. Konflikty často vycházejí z rozporu mezi ideály a realitou, láskou a povinností, ctností a mocí, individuální touhou a společenskými normami, či mezi osudem a svobodnou vůlí. Jazyk a styl se vyznačuje odklonem od latiny a příklonem k lidovému jazyku, konkrétně k toskánskému dialektu, který se stal základem spisovné italštiny, čímž se literatura stala dostupnější širším vrstvám. Styl je jasný, elegantní, harmonický, srozumitelný a často rétoricky propracovaný, s bohatou slovní zásobou a využitím klasických rétorických figur. Často se objevuje humor, ironie a lehkost. Kompozice bývá lineární a přehledná, s důrazem na logickou stavbu a jasnou strukturu, ale i komplexnější formy, jako jsou epizodické eposy. Vyprávěcí postupy zahrnují detailní psychologické popisy postav, živé dialogy a plastické líčení prostředí, často s využitím přímé řeči a reflexí. Nejčastější literární žánry a podžánry zahrnují sonet (mistrovsky zvládnutý Petrarcou a následovníky, často jako součást canzoniere), rytířský epos (např. Ludovico Ariosto s “Orlando Furioso„, Torquato Tasso s “Gerusalemme Liberata„), novela (Giovanni Boccaccio s “Dekameronem„ jako prototypem), komedie (často inspirovaná římskými vzory, např. Niccolò Machiavelliho “Mandragora„), tragédie (méně častá než komedie), pastýřská idyla (Jacopo Sannazaro s “Arcadií„), dialogy a filozofické traktáty (např. Pico della Mirandola, Baldassare Castiglione s “Dvořanem“), historiografie a dopisy. Tyto žánry sloužily k vyjádření nových renesančních ideálů a témat, přičemž často inovovaly antické formy, adaptovaly je a dodávaly jim nový obsah, reflektující proměňující se svět.
👥 Zastupci
Italská renesance je klíčový literární a umělecký směr, který se zrodil v Itálii a zásadně ovlivnil celou Evropu, položil základy moderního myšlení a kultury. Mezi nejdůležitější autory tohoto směru patří Dante Alighieri (1265–1321), jehož “Božská komedie“ je monumentální epická báseň, která ve verších zkoumá křesťanské vize posmrtného života a zároveň projevuje raně humanistický zájem o lidskou zkušenost a osud, čímž představuje most mezi středověkem a renesancí, a jeho dílo je významné i pro kodifikaci italského národního jazyka. Francesco Petrarca (1304–1374) se proslavil především svým “Zpěvníkem“ (Canzoniere), sbírkou sonetů a dalších lyrických básní věnovaných Lauře, jež dokonale ilustrují renesanční důraz na individuální cit, niternou psychologii a idealizovanou lásku, čímž se stal vzorem pro evropskou lyrickou poezii na staletí dopředu. Giovanni Boccaccio (1313–1375) je autorem “Dekameronu“, souboru sta novel vyprávěných deseti mladými lidmi během morové epidemie, který se vyznačuje světským pohledem na život, vtipem, realistickým zobrazením lidských vášní a promiskuitních témat, což skvěle reflektuje odklon od teologických dogmat k zájmu o pozemskou realitu a lidskou přirozenost. Niccolò Machiavelli (1469–1527) ve svém politickém traktátu “Vladař“ (Il Principe) analyzuje mocenské mechanismy a navrhuje pragmatické, často bezohledné metody udržení státní moci, čímž se stal zakladatelem moderní politologie a ztělesňuje renesanční sekularismus a realistické uvažování o společnosti. Baldassare Castiglione (1478–1529) je autorem dialogu “Dvořan“ (Il Cortegiano), který popisuje ideální vlastnosti renesančního dvořana – vzdělanost, eleganci, šarm a morální integritu, což je perfektní ukázka renesančního ideálu „uomo universale“ (všestranného člověka) a snahy o kultivaci osobnosti. Ludovico Ariosto (1474–1533) napsal epickou báseň “Zuřivý Orlando“ (Orlando Furioso), jež je bohatou směsicí rytířských dobrodružství, milostných intrik, magie a humoru, představující vrchol renesanční epiky, která spojuje středověké motivy s humanistickou lehkostí a fantazií. Torquato Tasso (1544–1595) uzavírá období renesance svým eposem “Osvobozený Jeruzalém“ (Gerusalemme liberata), který vypráví o první křížové výpravě a kombinuje klasickou epickou strukturu s křesťanskými tématy a barokní dramatičností, čímž ukazuje přechod od harmonie k vnitřnímu konfliktu a rozvíjení manýrismu.
📈 Vývoj
Italská renesance se začala formovat již koncem 13. století v italských městských státech, zejména ve Florencii, jako reakce na středověký teocentrický pohled na svět a obnovený zájem o antické umění a literaturu, často se toto období označuje jako Trecento, přičemž za rané fáze jsou považováni „tři korunní princové“ Dante, Petrarca a Boccaccio, kteří položili základy humanistické literatury psané ve vernakulárním jazyce. Období Quattrocenta (15. století) představovalo dobu rozvoje humanismu, sbírání a překládání antických rukopisů, a ve Florencii pod patronací Medicejských rodin docházelo k intenzivnímu kulturnímu a uměleckému rozkvětu, který vedl k inovativním dílům v malířství, sochařství a architektuře, a literární rozkvět pokračoval v rozvoji novely a humanistických traktátů. Vrchol italské renesance nastal v Cinquecentu (16. století), označovaném jako vrcholná renesance, kdy se centrum přesunulo do Říma pod papežským patronátem a ve Florencii pokračovalo s autory jako Machiavelli a Castiglione, v literatuře dominovala epická poezie (Ariosto, Tasso) a divadlo, a v umění tvořili Michelangelo, Raffael a Leonardo da Vinci. Postupný ústup a proměna nastala koncem 16. století s nástupem manýrismu, který se vyznačoval složitostí a rafinovaností, a následně baroka, jež kladlo důraz na emoce, dramatičnost a protireformační tematiku, s Tassem často považovaným za přechodovou postavu. Národní a regionální varianty se projevily zejména v tom, že ačkoli italská renesance byla původním centrem, její myšlenky a formy se rozšířily do zbytku Evropy, kde se adaptovaly na lokální kultury, což vedlo k francouzské renesanci (Rabelais), anglické renesanci (Shakespeare) nebo španělskému Zlatému věku (Cervantes), přičemž v Itálii samotné se jednotlivé městské státy (Florencie, Benátky, Řím) lišily svým specifickým zaměřením a uměleckou produkcí. Žánrově renesance přinesla rozkvět lyriky (sonet), epické poezie, novely, komedie (commedia dell’arte) a tragédie, jakož i filozofických a politických traktátů, které reflektovaly široký rozsah zájmů doby.
💫 Vliv
Vliv italské renesance na pozdější literaturu a umění je obrovský a dalekosáhlý, neboť položila základy pro velkou část západní kultury a myšlení. Z ní přímo vycházel barokní sloh, který převzal mnohé formy, ale obohatil je o dramatičnost a emotivnost, a stejně tak klasicismus v 17. a 18. století se opíral o renesanční znovuobjevení a idealizaci antických principů řádu, harmonie a proporcí. Osvícenství čerpalo z renesančního humanismu a jeho důrazu na rozum a individualitu, a dokonce i romantismus, který se zdánlivě proti klasicismu vymezoval, byl ovlivněn renesančním zájmem o subjektivní prožitek a historické narativy, a Petrarkův sonet se stal trvalou formou lyrické poezie. Z renesance vycházeli autoři jako William Shakespeare, který čerpal inspiraci z italských novel a Petrarkových sonetů, John Milton se inspiroval renesanční epikou, a později romantičtí básníci jako John Keats a Lord Byron obdivovali její umělecké ideály. V době svého vzniku byla italská renesance přijímána převážně s velkým nadšením a pochvalami, zejména od humanistických vzdělanců a bohatých mecenášů, kteří v ní viděli obnovu zlatého věku a triumf lidského ducha. Kritika se objevovala především ze strany církve, která se obávala přílišného sekularismu a „pohanských„ prvků, například dílo Machiavelliho “Vladař“ bylo sice vlivné, ale kontroverzní a později bylo zařazeno na Index Librorum Prohibitorum, a Boccacciův “Dekameron“ byl rovněž kritizován pro svou “nemravnost„ a v průběhu protireformace byl cenzurován. Dnes je italská renesance vnímána jako jedno z nejvýznamnějších a nejplodnějších období v lidských dějinách, zlatý věk umění, vědy a literatury, který formoval moderní evropskou identitu a je neustálým zdrojem inspirace. Stále je předmětem nesčetných akademických studií, populárních knih a uměleckých adaptací. Mnoho filmových a divadelních adaptací čerpá z renesančních děl nebo je zasazeno do tohoto období, například Pasoliniho filmová adaptace “Dekameronu“, filmy jako “Romeo a Julie„ (na motivy Shakespearovy hry, jež má italské kořeny), seriály jako “Medici„ či “Borgia„, které oživují historické postavy a události, nebo videohry typu “Assassin’s Creed II“, které vizuálně ztvárňují renesanční Florencii. Italská renesance tak zůstává trvalým symbolem lidské kreativity, inovace a neustálé snahy o poznání a krásu.