📖 Úvod
Italská literatura (italsky Letteratura italiana) je bohatý a rozmanitý literární korpus, který se rozvíjí primárně na území dnešní Itálie a italských jazykových oblastí, a to prakticky nepřetržitě od 13. století až do současnosti. Ačkoliv má své kořeny v latinské antice a středověké latinské tvorbě, za skutečný počátek italské literatury ve smyslu psané tvorby v národním jazyce je považováno právě 13. století, konkrétně v oblastech jako Sicílie, Toskánsko a Umbrie. Je tedy nemožné ji zařadit do jednoho konkrétního století, neboť jde o národní literaturu pokrývající více než osm staletí vývoje, zahrnující různé literární směry a epochy, jako je Duecento, Trecento, Renesance, Baroko, Osvícenství, Romantismus, Verismus, Futurismus, Neorealismus a postmoderní proudy. Rozvíjela se především na Apeninském poloostrově, ale její vliv se šířil i do dalších částí Evropy.
🌍 Kontext vzniku
Vznik italské literatury v národním jazyce je úzce spjat s historickým, společenským a filozofickým pozadím vrcholného středověku a rané renesance. Politická situace byla charakterizována značnou fragmentací Apeninského poloostrova na řadu nezávislých městských států (komun jako Florencie, Siena, Bologna, Pisa), knížectví (např. Milán, Ferrara) a Papežský stát, což vedlo k rozmanitosti dialektů a autonomních kulturních center, která si konkurovala v oblasti umění a vzdělanosti. Společenské změny zahrnovaly zejména vzestup bohaté obchodnické a bankéřské třídy (např. Medici ve Florencii), rozvoj měst jako ekonomických a kulturních center a postupný úpadek feudálního systému. S tím souvisel i rozvoj univerzit (Bologna, Padova) a zvýšený zájem o vzdělanost mimo klášterní prostředí. Filozofické pozadí bylo zpočátku ovlivněno scholastikou a křesťanským teocentrickým myšlením, ale postupně se začal prosazovat prehumanismus a humanismus, s rostoucím zájmem o antické dědictví (obnova studia řečtiny a latiny, objevování antických textů) a posunem od boha k člověku jako středu světa (antropocentrismus), s důrazem na lidskou individualitu, rozum, důstojnost a pozemský život. U vzniku italské literatury v národním jazyce, zejména pak jejího sjednocení a povýšení na úroveň plnohodnotného literárního jazyka, stál bezpochyby Dante Alighieri (1265-1321) se svou Božskou komedií, který mistrně využil florentský dialekt, čímž ho povýšil na úroveň literárního jazyka. Dále jsou klíčovými postavami rané italské literatury Francesco Petrarca (1304-1374) s jeho Kanconiérem (Canzoniere), který stanovil standard pro lyrickou poezii, a Giovanni Boccaccio (1313-1375) s Dekameronem (Decameron), jenž položil základy italské umělecké prózy; tito tři autoři společně upevnili florentský dialekt jako literární standard. Italská literatura se v počátcích vymezovala především proti dominantnímu postavení latiny jako jediného literárního jazyka a proti vlivu provensálské a francouzské literatury, které byly v té době populární v šlechtických kruzích. Navazovala však na tradici latinské poezie (např. Vergilius, Ovidius), středověké duchovní lyriky, ale také na provensálskou trubadúrskou poezii (zejména v motivech dvorské lásky) a na sicilskou básnickou školu, která již dříve experimentovala s italskými dialekty a formálními inovacemi jako sonet.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika italské literatury se vyvíjely v průběhu staletí a odrážely dobové proměny, přičemž si udržovaly některé trvalé rysy. Raná italská literatura (Duecento, Trecento) je charakteristická silnou lyrikou lásky (zejména škola dolce stil novo s idealizovanou, duchovní láskou k dámě, která povznáší duši), náboženskou alegorií a vizionářstvím (Danteho cesta peklem, očistcem a rájem), a prvními prozaickými díly (Boccacciovy povídky). Typická témata zahrnují lásku (často idealizovanou, platonickou i pozemskou), morální a etické otázky, vztah člověka k Bohu a osudu, politické komentáře a kritiku společnosti, stejně jako zkoumání lidské povahy. Obraz hrdiny se pohybuje od duchovního poutníka hledajícího spásu (Danteho Poutník), přes zamilovaného, introspektivního básníka (Petrarcův básník), až po bystrého, vynalézavého a někdy prohnaného jedince, který se dokáže orientovat ve světě (Boccacciovi vypravěči a postavy). Obvyklé prostředí je často symbolické (peklo, očistec, ráj), idealizovaná, bukolická krajina, ale také realisticky vykreslené městské prostředí (Florencie, Neapol) s jeho každodenním životem. Konflikty jsou často duchovní (boj o duši), etické (dobro a zlo), společenské (jednotlivec vs. konvence) a politické (rozbroje městských států). Jazyk a styl rané tvorby se vyznačuje snahou o jasnost, eleganci, a hudebnost, s důrazem na rétorickou propracovanost a vytříbenost. Kompozice je proměnlivá – od složitých alegorických a numerologicky strukturovaných děl (Božská komedie), přes uzavřené lyrické formy (sonet, kancona), po rámcové povídkové cykly (Dekameron). Vyprávěcí postupy zahrnují alegorii, symbolismus, realistické vyobrazení a lyrické vyjádření. Nejčastější žánry jsou epos, lyrická poezie (sonet, kancona, balada), novela a historická próza. Renesance přinesla humanismus a neoplatonismus, zájem o antiku, epické básně (např. Ludovico Ariosto – Zuřivý Roland, Torquato Tasso – Osvobozený Jeruzalém) s rytířskými a hrdinskými motivy, pastorální dramata, komedie (např. Niccolò Machiavelli – Mandragora) a filozofickou a politickou prózu (Machiavelli – Vladař), jež analyzovala moc a politiku s chladným rozumem. Obraz hrdiny se zde mění na idealizovaného dvořana, renesančního člověka (uomo universale) nebo mocného vládce. Baroko (17. století) se projevilo sklonem k metaforám, paradoxům, náboženské mystice a pompéznímu stylu (Giambattista Marino), hledání údivu a složitosti. Osvícenství (18. století) přineslo publicistiku, osvětovou prózu, komedie (Carlo Goldoni) a satiru, s důrazem na rozum, kritiku společnosti a hledání pravdy. Romantismus (počátek 19. století, představovaný např. Ugo Foscolo, Giacomo Leopardi, Alessandro Manzoni) kladl důraz na národní cítění (Risorgimento), historický román (Manzoni – Snoubenci), subjektivitu, hluboké emoce, melancholii a utrpení (Leopardiho filozofický pesimismus o údělu člověka). Obraz hrdiny je zde často osamělý jedinec bojující proti osudu nebo historickým událostem. Verismus (konec 19. století, např. Giovanni Verga) přinesl realistické zobrazení života chudých vrstev, objektivitu, determinismus a pesimismus. V moderní době 20. a 21. století se italská literatura vyznačuje experimentováním s formou, psychologickou hloubkou, existenciálními otázkami, vlivy symbolismu, futurismu (Marinettiho manifesty), neorealismu (Moravia, Pavese), absurdního dramatu (Pirandello) a postmodernismu (Italo Calvino, Umberto Eco). Tématy jsou odcizení, absurdita lidské existence, identita, paměť, historie, společenská kritika, ale i hra s jazykem a narativními strukturami. Hrdina je často osamělý, hledající smysl v komplikovaném světě, introspektivní a zpochybňující realitu. Jazyk a styl se stává rozmanitějším, od vysoce stylizovaného po hovorový, s tendencí k fragmentaci, ironii a parodii. Žánry zahrnují psychologický román, experimentální prózu, drama absurdna, poezii, esej a historický román s meta-narativními prvky.
👥 Zastupci
Italská literatura, jedna z nejstarších a nejvlivnějších v Evropě, je bohatá na autory, kteří formovali světové myšlení a umění. Dante Alighieri je ústřední postavou s jeho “Božskou komedií“, monumentálním epickým dílem, které mistrně kombinuje teologii, filozofii a osobní vizi cesty duše posmrtným životem, čímž zásadně ovlivnil vývoj italského jazyka a západní literatury. Francesco Petrarca, s jeho sbírkou “Zpěvník“ (Canzoniere), definoval lyrickou poezii renesance svými sonety o lásce k Lauře, které položily základy petrarkismu a inspirovaly generace básníků po celé Evropě. Giovanni Boccaccio ve svém “Dekameronu“ představil kolekci sta povídek, jež v sobě nesou realistický i satirický pohled na středověkou společnost, čímž položil základy moderní prózy a umění novely. Niccolò Machiavelliho “Vladař“ je stěžejním politickým traktátem, který pragmaticky analyzuje získávání a udržení moci, čímž zásadně ovlivnil politickou filozofii a dodnes vyvolává diskuse o morálce v politice. Ludovico Ariosto se proslavil epickou básní “Orlando zuřivý“, rytířským románem plným fantazie, humoru a ironie, který představuje vrchol italské renesanční epiky a paroduje tradiční hrdinské motivy. Alessandro Manzoni ve svém románu “Snoubenci“ vytvořil mistrovské dílo romantické prózy, které v historickém kontextu ukazuje morální dilemata a utrpení obyčejných lidí, čímž se stal zakladatelem moderního italského románu a národního jazyka. Giacomo Leopardi, s jeho “Zpěvy“ (Canti), je jedním z nejvýznamnějších lyriků 19. století, jehož pesimistické, ale hluboce procítěné básně reflektují lidskou existenci a bolest, čímž představuje vrchol italského romantismu a existenciálního myšlení. Luigi Pirandello, nositel Nobelovy ceny, se proslavil hrami jako “Šest postav hledá autora“ a románem “Jeden, nikdo a sto tisíc“, které zkoumají iluzi identity a subjektivní povahu reality, čímž se stal klíčovým představitelem modernismu a divadla absurdity. Italo Calvino, jeden z nejvýznamnějších poválečných autorů, jehož díla jako “Neviditelná města“ a “Jestliže jedné zimní noci cestující“ kombinují fantazii, filozofii a postmoderní experimentování, což ho činí mistrem imaginace a meta-fikce. Umberto Eco s románem “Jméno růže“ spojil historický thriller, sémiotiku a filozofickou detektivku, čímž vytvořil postmoderní bestseller, který je zároveň hlubokou reflexí středověké teologie a semiotiky. Alberto Moravia, s romány jako “Lhostejní“ a “Římanka“, analyzoval krizi morálky a mezilidských vztahů v moderní společnosti, čímž se stal jedním z nejvýznamnějších realistických a existenciálně laděných autorů 20. století.
📈 Vývoj
Vývoj italské literatury začíná ve 13. století s tzv. Sicilskou školou, kde se na dvoře Fridricha II. rodila první italská lyrická poezie ve volgare, byť inspirovaná provensálskou trubadúrskou tradicí. Skutečný zlom nastal na přelomu 13. a 14. století s hnutím Dolce stil novo (Sladký nový styl) ve Florencii, které povýšilo milostnou poezii na filozofickou rovinu a připravilo půdu pro giganty jako Dante Alighieri. Období vrcholu prožila italská literatura v renesanci, zejména ve 14. století (Trecento), s „třemi korunami“ (Dante, Petrarca, Boccaccio), kteří položili základy italského literárního jazyka a formovali evropské myšlení. Následující 15. a 16. století (Quattrocento a Cinquecento) přineslo autory jako Machiavelli, Ariosto a Tasso, kteří dále rozvíjeli prózu, epiku a drama. Po renesančním lesku nastalo období ústupu originality a kopírování během baroka (17. století), kde dominovaly Marino a jeho marinismus. V 18. století se projevily osvícenské myšlenky a návrat k jednoduchosti s Arcadií, ovšem bez velkých literárních jmen. Nástup romantismu v 19. století oživil literaturu s Manzonim a Leopardim, kteří se stali klíčovými postavami pro národní jednotu a moderní italskou identitu. Konec 19. a začátek 20. století přinesl verismus (Giovanni Verga) jako formu realismu, následovaný dekadencí (Gabriele D’Annunzio) a futurismem (Filippo Tommaso Marinetti), který radikálně experimentoval s formou a obsahem. Mezi dvěma světovými válkami dominoval hermetismus v poezii (Giuseppe Ungaretti, Eugenio Montale) a v próze autoři jako Alberto Moravia. Poválečné období je charakterizováno neorealismem, který reflektoval válečné zkušenosti a sociální problémy (Cesare Pavese, Elio Vittorini), a později postmoderní literaturou, reprezentovanou Calvinem a Eco. Regionální varianty byly přítomny od počátku, kdy sicilský dialekt ustoupil florentskému, který se stal základem spisovné italštiny. Různé regiony si však uchovaly své dialektické literární tradice. Žánrově se italská literatura vyvíjela od epiky a lyrické poezie k próze, divadlu a moderním formám románu a povídky, s neustálým prolínáním filozofie, historie a umění.
💫 Vliv
Vliv italské literatury na pozdější literaturu a umění je obrovský a prostupuje celou západní kulturou. Renesanční autoři, zejména Dante, Petrarca a Boccaccio, položili základy moderní evropské literatury a inspirovali nespočet básníků, dramatiků a prozaiků od Shakespeara po Chaucera. Petrarca definoval lyrickou poezii na staletí dopředu a jeho petrarkismus se stal celoevropským hnutím. Machiavelliho pragmatismus ovlivnil politické myšlení a beletrii. Verismus ovlivnil naturalismus a realismus v jiných zemích. Pirandellovy myšlenky o identitě a iluzi ovlivnily absurdní divadlo a postmoderní literaturu. Calvino a Eco se stali ikonami postmoderny a jejich experimenty s narativem inspirovaly autory po celém světě. V době svého vzniku byla italská literatura přijímána různě. Danteho “Božská komedie“ byla sice okamžitě uznána, ale zároveň čelila kritice církevních kruhů kvůli politickým narážkám a teologickým kontroverzím; přesto se rychle stala kanonickým dílem. Machiavelliho “Vladař“ byl přijat s velkým pohoršením kvůli svým cynickým radám a byl často cenzurován a zakazován, ale zároveň se stal studijním materiálem pro vládce. Manzoniho “Snoubenci“ byli okamžitě oslavováni jako mistrovské dílo, které dalo Itálii její moderní román a přispělo k národní identitě. Futuristé byli zpočátku šokující a kontroverzní, s jejich manifesty a provokacemi, ale jejich vliv na umění a design byl značný. Dnes je italská literatura vnímána jako jeden z pilířů západní kultury. Klasičtí autoři jsou nedílnou součástí světového literárního kánonu, studovaní na univerzitách po celém světě. Moderní a současní autoři jako Calvino, Eco, Moravia a Elena Ferrante jsou překládáni do mnoha jazyků a těší se mezinárodnímu uznání. Existuje nespočet filmových, divadelních a operních adaptací italských literárních děl. Danteho “Božská komedie“ inspirovala obrazy, sochy, hudbu a filmy. Boccacciův “Dekameron“ byl mnohokrát adaptován pro film (např. Pasoliniho verze) a divadlo. Manzoniho “Snoubenci“ byli adaptováni do televizních seriálů i filmů. Pirandellovy hry se stále hrají po celém světě. Jméno růže od Umberta Eca bylo úspěšně zfilmováno a stalo se ikonickým dílem. Italská literatura nepřestává inspirovat novými adaptacemi a interpretacemi, což svědčí o její trvalé vitalitě a relevance.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Italská literatura na Rozbor-dila.cz →