📖 Úvod
In-yer-face theatre (česky doslova „divadlo do tváře“, často překládáno jako syrové, provokativní či drsné divadlo) je vlivný literární a divadelní směr, který se rozvíjel především na konci 20. století a na počátku 21. století, konkrétně od raných 90. let 20. století. Primárně se formoval ve Spojeném království, zejména v Anglii, odkud se jeho vliv následně rozšířil i do dalších evropských a světových divadelních scén.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku In-yer-face theatre je hluboce zakořeněno v post-thatcherovské Británii a v celkové atmosféře konce tisíciletí. Po pádu Berlínské zdi a konci studené války zavládla na Západě zvláštní směs optimismu a deziluze. Společnost se potýkala s dozvuky konzervativních politik Margaret Thatcherové, které vedly k prohloubení sociálních nerovností, nárůstu individualismu a pocitu odcizení. Politická scéna, ať už pod konzervativním Johnem Majorem či nástupem New Labour Tonyho Blaira, byla vnímána s rostoucím cynismem jako odtržená od skutečných problémů běžných lidí. Na filozofické rovině dominoval postmodernismus, který zpochybňoval univerzální pravdy a metanarativy, vedl k relativismu hodnot a posiloval existenciální úzkost z prázdnoty a bezsmyslnosti. Společenské změny zahrnovaly zrychlenou urbanizaci, proměny tradičních rodinných struktur, nárůst konzumní kultury a masivního vlivu médií, které začaly čím dál explicitněji zobrazovat násilí a sexualitu, což otvíralo cestu pro podobnou estetiku i v divadle. In-yer-face theatre není spojen s jedním konkrétním zakladatelem, ale spíše s generací mladých dramatiků a režisérů, kteří se začali prosazovat v 90. letech, často pod křídly institucí jako Royal Court Theatre v Londýně a jeho programem pro mladé autory. Mezi nejvýznamnější postavy, které stály u zrodu a formování tohoto směru, patří Sarah Kane, Mark Ravenhill, Anthony Neilson, Martin Crimp, David Harrower a Philip Ridley. Tito autoři se vehementně vymezovali proti tradičnímu, realistickému a „dobře udělanému„ divadlu, které vnímali jako zastaralé, příliš uhlazené, konvenční, bezpečné a neschopné adekvátně reflektovat drsnou a komplikovanou realitu doby. Odmítali sentimentální a moralizující přístupy, stejně jako divadelní konvence, které bránily přímému a nekompromisnímu vyjádření. Na co naopak navazovali, byla tradice absurdního divadla (pocit odcizení, bezvýchodnost), Brechtovo epické divadlo (narušování iluze, aktivizace diváka, kritické zamyšlení), Artaudovo divadlo krutosti (šokování, fyzičnost, přímý útok na smysly, narušování pohodlí diváka) a do jisté míry i rané hnutí „Angry Young Men“ (sociální kritika, realismus, ale In-yer-face šel mnohem dál v brutalitě a explicitnosti). Inspiraci čerpali i z punkové estetiky, přístupu “udělej si sám“ (DIY) a z popkultury.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou In-yer-face theatre je především jeho nekompromisní, brutální a často šokující upřímnost. Typická témata a motivy zahrnují explicitní násilí (fyzické, psychické, sexuální), deviantní a perverzní sexualitu, zneužívání, drogy, chudobu, bezdomovectví, rasismus, xenofobii, homofobii, nihilismus, existenciální prázdnotu, deziluzi, odcizení, lidskou krutost, úpadek morálky, rozpad tradičních společenských a rodinných vazeb a osamělost v moderní společnosti. Časté motivy jsou sebepoškozování, pornografie, mučení, kanibalismus (často metaforicky, ale někdy i doslovně), promiskuitní sex a útoky na tělo jako symbol rozkladu společnosti a identity. Obraz typického hrdiny je vzdálený tradičním ideálům – je to anti-hrdina, často z okraje společnosti, sociálně patologická postava, oběť i pachatel zároveň, jedinec ztracený v moderním světě, zranitelný, brutální, bez iluzí a často nihilistický. Postavy jsou psychicky narušené, traumatizované, hledající smysl v bezútěšném světě, nebo zcela rezignované. Obvyklé prostředí je často urbánní, klaustrofobické a stísněné – velkoměstské periferie, zchátralé byty, kluby, undergroundové prostory, opuštěná a špinavá místa, která zrcadlí vnitřní rozklad postav i společnosti. Někdy je prostředí spíše symbolické či abstraktní. Konflikty jsou intenzivní, vnitřní (psychické boje, existenciální krize), mezilidské (brutalita, zneužívání, boj o moc a přežití, sexuální nátlak) i společenské (jedinec vs. bezcitná, nespravedlivá společnost). Jazyk a styl jsou syrové, explicitní, vulgární, drsné, přímé a naturalistické, ale často zároveň stylizované a poetické ve své brutalitě. Využívá se hovorový jazyk, slang, žargon, často přerušený monology nebo lyričtějšími pasážemi, které kontrastují s drsnou realitou. Dialogy jsou neúprosné, plné podtextu i přímých verbálních útoků, záměrně šokující. Kompozice a vyprávěcí postupy jsou často fragmentární a nelineární, s prudkými střihy, skoky v čase nebo prostoru, narušováním chronologie. Děj je často otevřený, s nedořečenými situacemi a konci. Časté je využití grotesky, černého humoru a absurdity, které slouží jako prostředek k zesílení účinku a zároveň k určitému odstupu. Často se překrývá realita se sny, halucinacemi nebo nočními můrami postav, což zpochybňuje vnímání objektivní pravdy. Nejčastější literární žánry či podžánry zahrnují současné drama, tragikomedie, psychologické drama s naturalistickými prvky, ale také s přesahy do stylizace a absurdity, divadlo krutosti a politické divadlo (skrze neúprosnou sociální kritiku). Někdy jsou přítomné i prvky experimentálního dramatu. Cílem je vždy vyprovokovat, šokovat a donutit diváka k zamyšlení nad temnými stránkami lidské existence a společnosti.
👥 Zastupci
In-yer-face theatre, převážně britský divadelní směr 90. let, se vyznačoval konfrontačním přístupem, explicitním zobrazováním násilí, sexu a tabu, s cílem šokovat a probudit publikum. Mezi klíčové světové autory a jejich reprezentativní díla patří: Sarah Kane (Velká Británie): Její „Blasted“ (1995) je exemplární svou brutální a nekompromisní explorací války a dehumanizace, čímž šokuje diváka přímou konfrontací s nejtemnějšími aspekty lidské existence. “Phaedra’s Love“ (1996) ukazuje, jak lze antické motivy incestu a kanibalismu převést do in-yer-face estetiky plné zvrácenosti. “4.48 Psychosis“ (1999) drásavě a přímočaře konfrontuje diváka s hlubokou depresí a sebevražednými myšlenkami. Mark Ravenhill (Velká Británie): Jeho “Shopping and F““ing“ (1996) satiricky a drsně reflektuje komerční kulturu a morální prázdnotu, kde se sex stává zbožím, čímž dokonale ilustruje in-yer-face snahu o provokativní kritiku společnosti. Anthony Neilson (Velká Británie): S hrami jako “Penetrator“ (1993) o sexuálním zneužívání a touze po destrukci, nebo “Stitching“ (2002) o toxickém vztahu, se nebál jít do extrémů v zobrazení lidských patologií. Martin Crimp (Velká Británie): Jeho “Attempts on Her Life“ (1997) zpochybňuje konvenční narativ a konfrontuje diváka s fragmentovanou realitou identity, nutící k aktivnímu dotváření smyslu. Philip Ridley (Velká Británie): Hra “The Pitchfork Disney“ (1991), jeden z raných příkladů směru, prozkoumává strach, fantazii a perverzi skrze narušení izolovaného života. Debbie Tucker Green (Velká Británie): Její “dirty butterfly“ (2003) s drtivou silou a fragmentovaným jazykem ukazuje důsledky domácího násilí, což je typické pro in-yer-face snahu o neúprosný sociální komentář. Co se týče českých autorů, neexistuje přímý ekvivalent literárního směru “In-yer-face theatre„ s vlastní skupinou autorů a názvem. Britští autoři měli značný vliv na české divadlo po roce 1989, ale nelze hovořit o “českých In-yer-face autorech“ v tom smyslu, že by se sami pod tento název hlásili. Spíše šlo o inspiraci v odvaze a přímočarosti.
📈 Vývoj
Vývoj in-yer-face theatre lze sledovat od jeho vzniku, přes období vrcholu, až po postupné proměny a integraci do širšího divadelního kontextu. „Vznik“ směru se datuje na počátek 90. let v Velké Británii, konkrétně s hrami jako “The Pitchfork Disney“ (1991) Philipa Ridleyho a následně “Blasted“ (1995) Sarah Kane v londýnském Royal Court Theatre. Tento směr se objevil jako reakce na to, co bylo vnímáno jako uhlazené, často psychologicky realistické divadlo minulosti, a byl snahou vnést na scénu syrovou, nefalšovanou realitu, často s šokujícím, provokativním obsahem a jazykem. Byla to součást širšího hnutí “New Writing„ v britském divadle. “Období vrcholu“ nastalo v polovině a koncem 90. let, kdy hry autorů jako Sarah Kane, Mark Ravenhill, Anthony Neilson a Martin Crimp dominovaly repertoárům progresivních divadel, zejména Royal Court Theatre a londýnského Gate Theatre, ale i Traverse Theatre v Edinburghu. V této době se termín “in-yer-face„ (často přisuzovaný kritikovi Aleksu Sierzovi) pevně uchytil a popisoval divadlo, které “vrazilo ruku do útrob publika a zašmátralo tam„. Období vrcholu se vyznačovalo nárůstem explicitního obsahu, radikálními tématy a formálními experimenty, které měly za cíl vyprovokovat silné reakce diváků i kritiků. “Postupný ústup nebo proměna“ směru nastala na přelomu tisíciletí. Záměrné šokování se stalo méně novým a jeho techniky byly částečně absorbovány do mainstreamového divadla. Ačkoliv autoři jako Ravenhill a Crimp pokračovali v psaní, čistá “in-yer-face„ estetika se transformovala. Směr se nerozplynul, ale spíše se stal součástí širšího spektra dramatických stylů, přičemž jeho provokativní duch ovlivnil další generace autorů. Raná fáze se více soustředila na šok pro šok a explicitní násilí, zatímco pozdější fáze, ačkoliv si zachovala konfrontační tón, mohla být více zaměřena na psychologickou hloubku, sociální kritiku s komplexnějšími nuancemi nebo na formální experimenty, které šokovaly spíše myšlenkou než jen zobrazením. Co se týče “národních, regionálních či žánrových variant“, in-yer-face theatre je primárně britský fenomén. Vznikl a dosáhl vrcholu ve Velké Británii, kde také získal své jméno a nejvýraznější představitele. Jeho vliv se však rychle rozšířil mezinárodně, inspirujíc dramatiky v Evropě (např. v Německu, Francii) a USA k odvážnějšímu zkoumání společenských tabu a použití explicitního jazyka a obraznosti. Nicméně, žádné specifické “národní„ nebo “regionální„ varianty, které by si ponechaly vlastní název “in-yer-face“, se neobjevily; spíše šlo o přejímání a adaptaci jeho principů do lokálních divadelních tradic. Žánrově se jednalo téměř výhradně o drama, ačkoli jeho radikální přístup mohl ovlivnit i performativní umění.
💫 Vliv
Vliv in-yer-face theatre na pozdější literaturu a umění je značný a trvalý. Zásadně „ovlivnil následující generace dramatiků“ po celém světě, kteří se díky němu cítili svobodnější v řešení tabuizovaných témat, používání explicitního jazyka a zobrazování nepohodlných realit bez cenzury nebo autocenzury. Mnozí současní dramatici dnes těží z prolomených bariér, které in-yer-face theatre vytvořilo. Mezi umělce, kteří z něj vycházejí nebo jsou jím ovlivněni, patří nejen britští autoři, ale i evropští tvůrci, kteří přejali jeho nekompromisní pohled na společnost a lidskou psychiku. V širším kontextu “rozšířil hranice toho, co je na jevišti přijatelné“, čímž ovlivnil celkovou divadelní estetiku a kuráž k experimentům. “Přijetí směru v době jeho vzniku“ bylo extrémně rozporuplné a bouřlivé. “Pochvaly“ přicházely od kritiků a divadelníků, kteří oceňovali jeho syrovou upřímnost, naléhavost, odvahu konfrontovat společenskou apatii a revitalizovat britské divadlo, které bylo vnímáno jako příliš konzervativní. Bylo to vnímáno jako silný umělecký projev, který se nebál pojmenovat věci pravými jmény. Na druhou stranu, směr čelil “silné kritice“. Autoři, zejména Sarah Kane s “Blasted“, byli obviňováni z gratuitního násilí, misogynie, nihilismu, nedostatku hloubky, “šokování pro šok„, “pornografie zoufalství“ a morální zvrhlosti. Deníky plnily ostré debaty, často z pera kritiků, kteří divadlo ani neviděli. Došlo i k volání po “zákazech a cenzuře“, ačkoliv k systematickým zákazům nedošlo, představení často provázely demonstrace, odchody diváků a intenzivní veřejná diskuse o etice umění. Dnes je “vnímání in-yer-face theatre“ značně odlišné. Je široce uznáváno jako “významný a historicky důležitý umělecký směr“, který zásadně ovlivnil divadlo konce 20. a počátku 21. století. Jeho hry jsou dnes považovány za moderní klasiku, jsou vyučovány na dramatických školách a univerzitách a jsou pravidelně uváděny v repertoárech divadel po celém světě. Počáteční šok a pobouření se do značné míry vytratily, což umožňuje hlubší a komplexnější uměleckou analýzu jeho děl, která jsou nyní vnímána spíše jako naléhavé komentáře k lidské kondici a společnosti než pouhé provokace. Bylo uznáno, že směr měl hlubší etický a politický podtext, než se mu původně přiznávalo. Mnoho z těchto her se dočkalo “filmových, divadelních a jiných uměleckých adaptací“. Například “4.48 Psychosis“ Sarah Kane byla adaptována do opery, rozhlasových her a mnoha scénických provedení, což svědčí o její trvalé umělecké síle a schopnosti rezonovat v různých médiích. Jeho vliv lze pozorovat v mnoha současných dílech, která se nebojí temných, drsných a nepohodlných témat, ať už v divadle, filmu nebo televizi.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem In-yer-face theatre na Rozbor-dila.cz →