📖 Úvod
Impresionismus, původně známý jako Impressionnisme ve francouzštině, je literární směr, který se rozvíjel především v poslední třetině 19. století, zhruba od 70. do 90. let, a jeho kořeny i nejvýraznější projevy lze nalézt především ve Francii, odkud se poté šířil do dalších evropských zemí. Český název je Impresionismus.
🌍 Kontext vzniku
Vznik impresionismu v literatuře je neoddělitelně spjat s širším uměleckým a společenským kontextem konce 19. století, především pak s vizuálním uměním, kde se impresionismus zrodil. Historické pozadí bylo charakterizováno pokračující industrializací a urbanizací Evropy, zejména pak Paříže, která se stala centrem moderního života a kultury. Společenské změny zahrnovaly vzestup buržoazie, která se stala dominantní třídou s novými formami trávení volného času a zájmem o umění, stejně jako rostoucí individualismus a sekularizace společnosti. Filozofické pozadí bylo silně ovlivněno pozitivismem Augusta Comta a rozvojem přírodních věd, které zdůrazňovaly význam smyslového vnímání a objektivního pozorování. Zároveň se objevovaly psychologické teorie, které se zabývaly subjektivním vnímáním a procesy vědomí. V literatuře neexistuje jediný známý zakladatel, jakým byl například Claude Monet pro malířský impresionismus. Spíše šlo o vývojový proud ovlivněný atmosférou doby a myšlenkami, které se vznášely ve vzduchu. Nicméně, za klíčové postavy, které stály u zrodu či rozvoje literárního impresionismu, lze považovat autory jako byli bratři Goncourtové se svými deníkovými záznamy a důrazem na jemné nuance psychologie a prostředí, nebo Guy de Maupassant, který ve svých povídkách často zachycoval prchavé okamžiky a smyslové vjemy. Rané formy „proudu vědomí“ a subjektivní perspektiva se objevují i u některých autorů, kteří později směřovali k symbolismu. Politická situace ve Francii byla v tomto období relativně stabilní, období Třetí republiky, i když s vnitřními sociálními a politickými pnutími, což umožňovalo jistou míru umělecké svobody a experimentování. Společenské změny, jako bylo budování moderních měst, rozvoj dopravy a médií, vedly k novým zážitkům a vjemům, které se staly inspirací pro umělce. Impresionismus se v literatuře vymezoval především proti předchozím směrům, jako byl Realismus a Naturalismus. Odmítal jejich často rigidní objektivitu, snahu o vědeckou přesnost v popisu reality a deterministické pojetí člověka a společnosti. Zatímco realismus a naturalismus usilovaly o zachycení objektivní pravdy a sociálních poměrů, impresionismus se zaměřoval na subjektivní dojem, okamžik a prchavost vjemu. Oproti romantismu se vymezoval proti jeho emotivnosti, idealizaci a úniku od reality, namísto toho se soustředil na reálný, byť subjektivně vnímaný, svět. Naopak navazoval na některé aspekty naturalismu, především v detailním pozorování reality a každodenního života, ale posouval důraz od sociálního determinismu k individuálnímu prožitku a smyslovému vnímání. Z jisté části navazoval také na poetiku symbolismu, v němž se prolínaly prvky nálady a atmosféry, ačkoli se impresionismus soustředil spíše na vnější svět vjemů než na vnitřní, transcendentální symboly.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou literárního impresionismu je především zachycení prchavého okamžiku a subjektivního dojmu. Typická témata a motivy zahrnují městské scény, krajiny pozorované za různých světelných podmínek, atmosféru kaváren, divadel, parků, ale i intimní prožitky a nálady jednotlivce. Častými motivy jsou světlo, barvy, zvuk, odrazy, proměnlivé počasí, ale také lidská tvář, gesta, pocity melancholie nebo euforie plynoucí z okamžitého zážitku. Důraz je kladen na smyslové vnímání a psychologický stav hrdiny v daném okamžiku. Obraz typického hrdiny je často senzitivní pozorovatel, flaneur, umělec nebo prostě člověk citlivý na krásu a proměnlivost světa kolem sebe. Není to hrdina s velkými činy nebo dramatickým osudem, ale spíše reflexivní postava, jejíž vnitřní život je utvářen vnějšími vjemy a jejich subjektivním zpracováním. Obvyklé prostředí je často urbánní, především Paříž se svými bulváry, ale také venkovská příroda, mořské pobřeží, nebo interiéry, kde se odehrávají subtilní psychologické dramata. Konflikty jsou spíše vnitřní, psychologické, spojené s náladou, pamětí, identitou nebo prchavostí krásy. Nejedná se o velké vnější střety, ale o jemné disonance v duši hrdiny nebo v jeho vnímání světa. Jazyk a styl je charakterizován bohatým užíváním smyslových detailů, metafor a přirovnání, která evokují barvy, světlo, zvuky a vůně. Texty jsou často psány evokativním, lyrickým jazykem, který se snaží zachytit atmosféru a náladu. Věty jsou někdy kratší, fragmentované, aby odrážely prchavost myšlenek a dojmů. Častá je nepřímá řeč, volná nepřímá řeč a monology, které odhalují proud vědomí hrdiny. Styl je často spíše popisný než dějový, se snahou o přesné vystižení zrakových a sluchových vjemů. Kompozice děl je často nelineární, epizodická, mozaikovitá. Děj není veden pevnou syžetovou linií, ale spíše sledem dojmů, pocitů a vzpomínek. Důraz je kladen na fragmentaci a momentálnost, nikoli na celistvost a konzistenci. Vyprávěcí postupy zahrnují subjektivní vyprávění v první osobě, často s omezeným zorným úhlem, nebo zúženou třetí osobu, která se drží perspektivy jedné postavy. Používá se tzv. „ukazování“ namísto „vyprávění“, kdy se čtenář nechává prožít dojem skrze smyslové detaily, aniž by mu byly přímo sdělovány emoce nebo myšlenky. Mezi nejčastější literární žánry a podžánry patří lyrická próza, krátká povídka, novela, a román s volnější kompozicí, který se soustředí na atmosféru a psychologii postav. Impresionistické prvky se objevovaly i v poezii, kde se projevovaly ve snaze zachytit prchavé nálady a smyslové vjemy. Často se objevovaly i deníkové záznamy a cestopisy, které umožňovaly zachytit bezprostřední a subjektivní dojmy.
👥 Zastupci
Světový literární impresionismus, ačkoliv nebyl tak formalizovaným hnutím jako jeho vizuální protějšek, se projevoval jako stylistická tendence zaměřená na subjektivní vnímání, smyslové detaily a prchavé okamžiky. Mezi nejvýznamnější světové autory patří “Guy de Maupassant“, jehož povídky, například “Kulička“ (Boule de Suif), mistrně zachycují řadu subjektivních dojmů a pozorování lidské povahy v tísni, soustředěním se na smyslové detaily a vnitřní životy postav spíše než na grandiózní příběhy. “Joseph Conrad“ ve svých dílech, jako je “Srdce temnoty“, využívá fragmentované, subjektivní vyprávění Marlowa k zprostředkování psychologické cesty skrze sérii smyslových dojmů a morálních nejednoznačností, což je typické pro impresionistické zaměření na individuální vnímání. “Virginia Woolfová“ je další klíčovou autorkou; její román “Paní Dallowayová“ dokonale ilustruje impresionismus tím, že představuje jediný den skrze fragmentované, subjektivní vnímání a vnitřní monology různých postav, zachycující jejich prchavé myšlenky a smyslové zážitky. Ačkoliv často řazen k symbolismu či modernismu, “Marcel Proust“ svým monumentálním dílem “Hledání ztraceného času“ ztělesňuje impresionistické zaměření na subjektivní zachycení prchavých okamžiků a jejich hluboký osobní dopad, zejména prostřednictvím mimovolní paměti spouštěné smyslovými zážitky, jako je madeleine. Z českých autorů je nejvýznamnějším představitelem “Vilém Mrštík“ s dílem “Pohádka máje“, které s bohatými smyslovými detaily a lyrickou prózou zachycuje prchavou krásu přírody a subjektivní emocionální prožitky mladé lásky, dokonale ztělesňující impresionistického ducha. “František Šrámek“ a jeho “Stříbrný vítr“ vystihuje bouřlivé, často protichůdné, subjektivní dojmy a emoce dospívání na pozadí bohatě popsané přírody, zdůrazňující smyslové detaily a prchavé nálady. “Růžena Svobodová“ ve svých “Povídky“ často proniká do nuancovaných vnitřních světů svých postav, zobrazujíc jejich emocionální stavy a vnímání prostřednictvím jemných smyslových detailů a atmosférických popisů, což je charakteristické pro impresionismus. “Antonín Sova“, především symbolista, ve své rané tvorbě jako je “Zlomená duše“ také projevuje impresionistické rysy malováním živých, často melancholických, emocionálních krajin skrze bohatou smyslovou imaginérii a zaměření na subjektivní vnitřní rozervanost protagonisty.
📈 Vývoj
Literární impresionismus se objevil v pozdním 19. století, zhruba od 80. let, pod silným vlivem svého malířského jmenovce. Nebyl to striktně definovaný literární směr s manifestem, nýbrž spíše stylistická tendence a senzitivní přístup k zobrazování reality, který představoval reakci na objektivní realismus a naturalismus. Místo objektivního popisu událostí se soustředil na subjektivní vnímání, na prchavé okamžiky, smyslové detaily, náladu, atmosféru a vnitřní prožitky jednotlivce. Období vrcholu pro tuto tendenci lze umístit na přelom 19. a 20. století, přibližně do první dekády nového století, kdy se projevovala v různé míře v evropských literaturách. Postupný ústup jako dominantní styl nepřišel formou náhlého konce, nýbrž spíše absorpcí a transformací do novějších proudů. Mnoho impresionistických technik, jako je proud vědomí, vnitřní monolog, zaměření na subjektivní realitu a psychologickou hloubku, se stalo základem pro modernismus a psychologický román, čímž impresionismus sehrál roli mostu mezi tradičním vyprávěním 19. století a experimentální literaturou 20. století. Raná fáze se mohla více soustředit na přímé smyslové popisy a přírodní lyriku, zatímco pozdější fáze inklinovala k hlubší psychologizaci a zkoumání složitosti vnitřního světa. Národní a regionální varianty se projevovaly různě. Ve francouzské literatuře (Maupassant) se zdůrazňovala elegance stylu a psychologická nuance. Anglická literatura (Conrad, Woolfová) se zaměřila na hlubší ponor do psychiky postav a narativní perspektivu. V německé a rakouské literatuře (např. autoři z okruhu „Mladé Vídně“ jako Arthur Schnitzler, Hugo von Hofmannsthal) se projevoval v analýze městského prostředí a subtilních psychologických stavů. Český literární impresionismus (Mrštík, Šrámek, Svobodová) byl často propojen s lyrismem, vitalismem a silným vztahem k přírodě, často se prolínal s prvky naturalismu a symbolismu, kladl důraz na atmosféru a lyrickou prózu. Žánrově se impresionismus nejvýrazněji prosadil v próze, zejména v povídkách a psychologických románech, ale jeho estetika ovlivnila i poezii, kde se často prolínala se symbolismem v evokaci nálad a smyslových vjemů.
💫 Vliv
Vliv literárního impresionismu na pozdější literaturu a umění byl zásadní a transformativní. Jeho důraz na subjektivní realitu, prchavé okamžiky, vnitřní monolog a proud vědomí se stal jedním ze základních kamenů modernismu. Autoři jako James Joyce, Virginia Woolfová (která je částečně impresionistkou sama o sobě), Marcel Proust a William Faulkner přímo navazovali na impresionistické techniky, posunovali hranice psychologického románu a zkoumání vnitřního světa. Imprese položily základy pro rozvoj psychologického románu a pozdějších směrů, které se zabývaly existenciálními otázkami a subjektivitou, například i existencialismu. V poezii inspiroval symbolismus, imagismus a volný verš k většímu zaměření na náladu, atmosféru a smyslovou imaginérii. Ačkoli literární impresionismus následoval vizuální impresionismus, jeho estetické principy, jako je zachycování prchavých okamžiků, světla a atmosféry, měly dopad i na další umění. V kinematografii ovlivnil ranou tvorbu zaměřenou na náladu a vizuální detaily, v divadle pak atmosférickou scénografii a zkoumání psychologie postav. V době svého vzniku byl impresionismus přijímán s jistými rozpaky. Zatímco byl chválen pro svou lyrickou krásu, psychologickou hloubku a schopnost zachytit jemné nuance emocí a smyslových zážitků, často byl kritizován za nedostatek tradiční fabule, za to, že je příliš vágní, příliš estetický, nebo se příliš soustředí na prchavé emoce bez jasného morálního poselství. Nebyl předmětem rozsáhlých zákazů či cenzury jako takový směr, ale spíše byl vnímán jako sofistikovaná, někdy až dekadentní, estetika, která se odklánela od „robustnějšího“ realismu. Dnes je impresionismus vnímán jako klíčový přechodný směr, který zásadně ovlivnil vývoj moderní literatury. Je považován za most mezi objektivním popisem 19. století a subjektivní, experimentální literaturou 20. století. Jeho techniky jsou dnes standardní součástí literárního vzdělávání a analýzy. Mnoho děl impresionistických autorů se dočkalo filmových, divadelních a jiných uměleckých adaptací. Například Proustovo “Hledání ztraceného času“ bylo několikrát adaptováno pro film (např. “Le Temps retrouvé“ Raoula Ruize), přičemž tyto adaptace se snaží zachytit jeho meditativní a subjektivní kvalitu. Romány Virginie Woolfové, jako “Paní Dallowayová“ nebo “K majáku“, byly rovněž úspěšně adaptovány, často s využitím hlasu vypravěče a evokativní kinematografie k přenesení vnitřních monologů. Povídky Guye de Maupassanta se díky svým silným postavám a často ironickým zápletkám dočkaly nesčetných filmových a televizních adaptací. Z českých děl byla například “Pohádka máje“ Viléma Mrštíka několikrát zfilmována, zdůrazňujíc její lyrickou atmosféru a romantickou senzitivitu, a “Stříbrný vítr“ Františka Šrámka se také dočkal známé filmové adaptace, která podtrhla jeho témata dospívání a atmosférický popis.