📖 Úvod
Imaginismus, známý v anglofonním prostředí jako Imagism a v ruském prostředí jako Imaginism (česky též Imagismus), je literární směr, který se rozvíjel v první polovině 20. století, primárně ve druhém desetiletí (kolem let 1909-1917 pro anglosaský Imagismus) a ve dvacátých letech pro ruský Imaginismus. Anglosaský Imagismus vznikl a rozvíjel se především ve Velké Británii a ve Spojených státech amerických, zatímco ruský Imaginismus byl fenoménem ruské literatury.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku Imaginismu je komplexní a odlišuje se pro jeho anglosaskou a ruskou variantu. Anglosaský Imagismus se rodil v době před a během první světové války, v atmosféře rostoucí skepse vůči viktoriánským morálním hodnotám a literárním konvencím, stejně jako v reakci na rychlý technologický pokrok a urbanizaci, které měnily západní společnost. Filozoficky se vymezoval proti sentimentálnosti a abstraktnosti pozdního romantismu a symbolismu, hledaje cestu k větší konkrétnosti, jasnosti a objektivitě v umění. U jeho zrodu stáli především teoretik T. E. Hulme, který formuloval některé klíčové principy, a Ezra Pound, který se stal jeho hlavním propagátorem a praktickým realizátorem, spolu s dalšími básníky jako Hilda Doolittle (H.D.), Richard Aldington či Amy Lowell. Poundovo rané hnutí se vymezovalo proti konvenční a často „georgiánské“ poezii své doby, která byla vnímána jako příliš ornamentální, archaická a vzdálená realitě. Cílem bylo očistit poezii od všech zbytečných slov, metafor a sentimentálních vyjádření. Na rozdíl od předchozích směrů, které často zdůrazňovaly subjektivní emoce a duchovní vize, Imagismus hledal přesnou a konkrétní prezentaci vnějšího světa. Zčásti navazoval na francouzský Parnasismus svým důrazem na preciznost formy a objektivitu. Ruský Imaginismus vznikl o něco později, v porevolučním Rusku po Říjnové revoluci (1917), v období radikálních politických a společenských změn, kdy staré struktury byly bourány a hledaly se nové formy vyjádření. Byl založen v Moskvě v roce 1918 a mezi jeho hlavní zakladatele a představitele patřili Anatolij Marienhof, Vadim Šeršenevič a Sergej Jesenin. Ruský Imaginismus, ačkoli sdílel s anglosaským důraz na obraz, byl mnohem více politicky a společensky angažovaný, často provokativní a bohémský. Vymezoval se především proti ruskému symbolismu (pro jeho mystičnost a nejasnost) a futurismu (pro jeho fascinaci strojem a odmítání estetiky minulosti, ačkoliv s ním sdílel jistou míru revolučního ducha a touhu po inovaci). Filosoficky reflektoval chaos a zmatek doby, zároveň však hledal krásu v ostrých, často kontrastních obrazech, někdy i v šokujících spojeních.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou Imaginismu, ať už v jeho anglosaské či ruské variantě, je především důraz na „image“ (obraz) jako esenciální prvek poezie. Anglosaský Imagismus formuloval tři hlavní principy: 1. Přímé zacházení s „věcí“, ať už subjektivní nebo objektivní, což znamená bez zprostředkování sentimentem či filozofickými proklamacemi. 2. Používání absolutně žádného slova, které nepřispívá k prezentaci – cílem je maximální úspornost, kondenzace a odstranění veškeré redundance a ornamentálnosti. 3. Skládání v posloupnosti hudební fráze, nikoli v posloupnosti metronomu – to znamená preferenci volného verše (vers libre) před tradičními metrickými a rýmovými schématy, což umožňuje přirozenější rytmus řeči a větší flexibilitu ve vyjádření. Cílem bylo dosáhnout jasnosti, preciznosti a ostrosti v zobrazení. Obraz byl definován Ezrou Poundem jako „momentální složitý shluk intelektuálních a emocionálních dat“, který má vyvolat okamžitou reakci. Typická témata a motivy anglosaského Imagismu zahrnovaly momentky z městského života (např. Poundova báseň „In a Station of the Metro“), přírodní scény (ale viděné s novou, neotřelou ostrostí) a evokaci konkrétních nálad či vjemů prostřednictvím přesně vybraných obrazů. Obraz typického hrdiny v anglosaském Imagismu není tradiční psychologicky propracovaná postava, nýbrž spíše pasivní pozorovatel či citlivé médium, které vnímá a zprostředkovává svět skrze vizuální a smyslové vjemy. Obvyklé prostředí je často městské, kavárny, ulice, ale i přírodní scenérie. Konflikty jsou spíše implicitní, vyjádřené skrze kontrast obrazů, nebo se jedná o konflikt s neautentickým a zastaralým stylem poezie. Jazyk a styl jsou přímé, úsporné, konkrétní, bez patosu a archaismů, často využívající hovorový jazyk ve vybroušené formě. Kompozice je obvykle krátká, koncentrovaná, využívající volný verš a nedbající na klasické strofy. Vyprávěcí postupy jsou spíše deskriptivní a evokativní, zaměřené na prezentaci izolovaného momentu nebo dojmu. Nejčastějším literárním žánrem je krátká lyrická báseň. Ruský Imaginismus sice sdílel důraz na obraz, ale interpretoval ho odlišně. Pro ruské imaginisty byl „obraz“ (обра́з) spíše metaforický a byl používán k vytváření řetězců nových, často překvapivých a šokujících metafor. Jejich poezie byla často nespoutanější, emotivnější a s větším sklonem k provokaci. Typická témata ruského Imaginismu zahrnovala revoluční změny, venkovský život (zejména u Jesenina, který kombinoval venkovské motivy s imaginistickými metaforami), bohémský život velkoměsta, lásku a často existenciální rozervanost. Obraz hrdiny byl často bohémský, vzdorovitý, někdy trpící, s duší rozpolcenou mezi starým a novým světem. Prostředí bylo jak venkovské, tak městské (hospody, ulice, umělecké kavárny). Konflikty byly častěji explicitní, politické, společenské, nebo vnitřní, spojené s identitou v převratné době. Jazyk byl živý, často vulgární či lidový, plný nových metaforických spojení, která narušovala konvenční vnímání. Kompozice byla volnější, někdy s důrazem na eufonii a zvukovou stránku. Vyprávěcí postupy byly dynamické, často fragmentární, plné ostrých přechodů. Převažovala též lyrická poezie, ale s tendencí k delším cyklům a narativním prvkům, zejména u Jesenina. Přes své rozdíly oba směry sdílely odhodlání k radikální obnově poezie a snahu o navrácení konkrétnosti a přesnosti do literárního vyjádření.
👥 Zastupci
Představení literárního směru Imaginismus Imaginismus byl revoluční angloamerický literární směr počátku 20. století, který se zaměřoval na jasnost, přesnost a úspornost jazyka, s klíčovým důrazem na „přímé zacházení s věcí“, tedy s obrazem jako takovým, a na volný verš. Část první: Nejdůležitější čeští a světoví autoři a jejich díla Světoví autoři Imaginismu: Ezra Pound (USA/Velká Británie): Klíčová postava, teoretik a katalyzátor Imaginismu. Jeho díla Ripostes (1912) a Hugh Selwyn Mauberley (1920) jsou zásadní. V básni „In a Station of the Metro“ z Ripostes Pound mistrně demonstruje imagistickou metodu, kdy juxtapozice dvou nečekaných obrazů – tváří v davu a okvětních lístků na mokré větvi – vytváří okamžitý, komplexní dojem bez zbytečných slov, čímž exemplárně naplňuje principy přímého zacházení s vizuální realitou a ekonomie jazyka. H.D. (Hilda Doolittle) (USA): Jedna z prvních a nejčistších imagistických básnířek. Reprezentativní sbírky jsou Sea Garden (1916) a Hymen (1921). Její báseň „Oread“ z Sea Garden dokonale ilustruje imagistické ideály, neboť pomocí soustředěného a precizního jazyka vytváří intenzivní smyslový obraz mořské krajiny stylizované do mytologické podoby, což ukazuje schopnost imagismu evokovat silné pocity skrze konkrétní vizuální detaily a emocionální zdrženlivost. Richard Aldington (Velká Británie): Raný zastánce a propagátor hnutí. Jeho sbírky Images Old and New (1915) a Choricos (1917) jsou typickými příklady. Aldingtonova poezie, jak je vidět v Images Old and New, často čerpá z klasických motivů a představuje je s moderní přímočarostí a jasností, soustředěnou na ostré, vizuální obrazy, čímž zdůrazňuje imagistickou touhu po objektivitě a smyslové přesnosti. Amy Lowell (USA): Vlivná postava, která se stala vůdčí osobností hnutí poté, co se od něj Pound odvrátil. Její sbírky Sword Blades and Poppy Seed (1914) a Men, Women and Ghosts (1916) jsou klíčové. Lowell ve svých dílech, jako je „Patterns“ z Men, Women and Ghosts, sice rozšířila scope imagismu za pouhou esenciální stručnost, ale udržela si silný důraz na detailní vizuální popisy a použití volného verše k zachycení okamžiku, čímž pomohla popularizovat směr a ukázala jeho širší narativní potenciál. William Carlos Williams (USA): Ačkoli se později vyvinul do vlastní formy modernismu (Objectivism), jeho rané práce jsou hluboce zakořeněny v imagistických principech. Známá je báseň „The Red Wheelbarrow„ z Spring and All (1923). “The Red Wheelbarrow„ je mistrovským dílem imagismu, protože prostými, každodenními předměty a situacemi vytváří hlubokou estetickou hodnotu a ukazuje, jak může být krása a význam objeveny v konkrétních, přesně pozorovaných detailech bez jakéhokoli didaktického záměru. Čeští autoři Imaginismu: Imaginismus jako specifické, manifesty vymezené hnutí s organizovanou skupinou a přímými představiteli se v české literatuře neprosadil v té míře jako v angloamerickém prostředí. Ačkoli české básnictví v rámci modernismu, poetismu a později existencialismu přejímalo a rozvíjelo některé principy jako je vizuální konkrétnost, úspornost výrazu, fragmentárnost a volný verš, neexistují autoři, kteří by se explicitně hlásili k “Imaginismu„ nebo jím byli primárně definováni. Je však možné říci, že jeho ideje nepřímo ovlivnily přístupy k básnickému jazyku a obraznosti u autorů jako Vítězslav Nezval v jeho důrazu na vizuální asociace a hravost poetismu, nebo u pozdějších básníků Skupiny 42, kteří usilovali o syrovou konkrétnost a “poezii všedního dne“, čímž však nepřekročili hranice inspirace imagismem k jeho přímé reprezentaci. Z tohoto důvodu nelze uvést žádné konkrétní české autory a díla, která by čistě ilustrovala Imaginismus jako vymezený směr.
📈 Vývoj
Část druhá: Vývoj směru Imaginismus se objevil na počátku 20. století, přibližně v letech 1908–1912, jako reakce na tehdejší převládající sentimentální a popisnou georgiánskou poezii v Anglii a verbózní viktoriánskou tradici. Jeho kořeny sahají k anglickému Poets‘ Clubu, kde kolem T. E. Hulmeho vznikly první myšlenky o přesné a koncentrované poezii. Skutečnou hnací silou a hlavním propagátorem se však stal Ezra Pound, který v roce 1912 formuloval tři základní principy imagismu: přímé zacházení s „věcí„, ať už subjektivní nebo objektivní; nepoužívání žádného slova, které nepřispívá k prezentaci; a komponování podle sledu hudební fráze, nikoli podle metronomu. Období vrcholu a manifestace: Období vrcholu imagismu trvalo krátce, zhruba od roku 1912 do roku 1917. V tomto období byly vydány klíčové manifesty a antologie, které definovaly a popularizovaly směr. Nejdůležitější byla Poundova esej „A Few Don’ts by an Imagiste“ (1913), následovaná antologií Des Imagistes (1914), kterou Pound editoval a jež obsahovala díla H.D., Richarda Aldingtona, Amy Lowell a dalších. Po Poundově odchodu od hnutí (směrem k Vorticismu a dalším formám modernismu) převzala vedení Amy Lowell, která vydala sérii antologií Some Imagist Poets (1915, 1916, 1917). Její přístup byl o něco méně dogmatický než Poundův a imagismus pod jejím vlivem získal širší popularitu, ačkoli někteří kritikové tvrdili, že tím ztratil část své původní radikálnosti. Postupný ústup a proměna: Imaginismus jako koherentní hnutí začal ustupovat po roce 1917, kdy se jeho přední představitelé vydali vlastními cestami. Pound se soustředil na rozvoj Vorticismu a své monumentální Cantos. H.D. pokračovala v psaní vysoce osobité a sofistikované poezie, která sice stále využívala imagistické principy, ale rozvíjela je do komplexnějších narativních a psychologických rovin. William Carlos Williams se posunul k Objectivismu, který zdůrazňoval ještě větší objektivitu a “věci“ samotné. Ústup neznamenal zánik jeho principů, spíše jejich rozpuštění a vstřebání do širšího proudu moderní poezie. Imaginismus se stal základním kamenem modernismu, jehož principy – důraz na volný verš, přesnost a konkrétnost obrazu, a úspornost jazyka – se staly normou pro mnoho následujících básníků. Rané a pozdní fáze: Raná fáze (Pound, H.D., Aldington) byla charakteristická extrémní stručností, koncentrací na jediný, ostrý obraz a často klasickými tématy. Pozdní fáze (Amy Lowell) byla otevřenější k delším básním a širším tématům, čímž demonstrovala adaptabilitu imagistických principů na různé formy a obsahy, byť někdy za cenu mírného rozředění původní rigoróznosti. Národní, regionální či žánrové varianty: Imaginismus byl převážně angloamerickým jevem, který se neetabloval jako samostatné hnutí s vlastními národními variantami v jiných jazycích. Nicméně jeho vliv byl celosvětový. Princip důrazu na jasný, přesný obraz a úspornost jazyka se stal inspirací pro moderní poezii v mnoha zemích. V Německu se například objevila skupina kolem Stürmer, která se také snažila o novou, dynamickou obraznost. V ruské literatuře existoval krátce směr Imaginisté, jehož předními postavami byli Sergej Jesenin a Anatolij Marienhof (od 1918), který se sice inspiroval anglickým imagismem v důrazu na obraz, avšak rozvíjel ho specifickým směrem s vlastními, často extravagantními a provokativními prvky, zaměřenými na metaforickou hustotu a expresivitu spíše než na Poundovu objektivní preciznost. Tento ruský imaginismus se tedy lišil od anglického, ačkoli sdílel název a základní ideu obrazu jako centrálního prvku. V žánrovém smyslu byl imaginismus primárně poetickým hnutím, ačkoli jeho principy ovlivnily i moderní prózu v jejím hledání vizuální ostrosti a ekonomie vyprávění.
💫 Vliv
Část třetí: Vliv a přijetí Imaginismus měl hluboký a trvalý vliv na pozdější literaturu a umění, ačkoli jako samostatné hnutí trval jen krátce. Jeho nejdůležitějším přínosem bylo položení základů pro angloamerický modernismus 20. století. Klíčové principy jako volný verš, důraz na konkrétní a přesný obraz, eliminace nadbytečných slov a snaha o „věc samotnou“ bez zbytečného sentimentu se staly normou a byly dále rozvíjeny. Vliv na literaturu a umění: Modernismus: Imaginismus připravil půdu pro komplexnější modernistické básníky, jako byl T. S. Eliot (jehož raná díla nesou zřejmé imagistické stopy, například v básni „Preludes“ s jejími fragmentovanými městskými obrazy) a Wallace Stevens. Poskytl jim nástroje pro rozebrání a opětovné složení básnického jazyka. Objectivism: William Carlos Williams, který byl sám imagistou, se stal vůdčí osobností Objectivismu, jenž v 30. letech posunul imagistický důraz na „věc samotnou“ ještě dále, usilujíc o ještě větší objektivitu a integritu básnického objektu. Louis Zukofsky, George Oppen a Charles Reznikoff byli dalšími důležitými Objectivisty, kteří vycházeli z imagistických principů. Beat Generation a Black Mountain Poets: Nepřímo se vliv imagismu projevil i v generacích poezie po druhé světové válce. Důraz na přímou řeč, konkrétní detaily a odmítání konvenčních forem, jak je vidět u básníků Beat Generation (např. Allen Ginsberg) a Black Mountain Poets (např. Charles Olson), má kořeny v osvobození verše a důrazu na realitu, které imagismus prosadil. Současná poezie: I dnes jsou principy jasnosti, přesnosti a ekonomie jazyka ceněny v současné poezii, která se snaží vyhnout abstrakci a zprostředkovat silné zážitky skrze konkrétní obrazy. Próza a vizuální umění: Ačkoliv primárně poetické hnutí, imagistický důraz na vizuální přesnost a kondenzaci ovlivnil i styl některých prozaiků, kteří usilovali o ostrou, evokativní deskripci. Vizuální umění, ačkoliv nemělo přímou „imagistickou“ školu, bylo ovlivněno podobnými trendy vnímání reality. Ezra Pound sám se angažoval ve Vorticismu, výtvarném hnutí, které se s imagismem protínalo v touze po dynamické a moderní estetice. Přijetí v době vzniku: V době svého vzniku byl imaginismus přijímán smíšeně. Pochvaly: Byl chválen jako osvěžující a radikální průlom, který osvobodil poezii od sentimentality a archaismu a přinesl jí novou vitalitu a moderní citlivost. Pro mnohé představoval cestu k „nové“ poezii, která by reagovala na rychlé změny světa. Kritika: Čelil značné kritice. Byl označován za příliš intelektuální, chladný, postrádající emocionální hloubku a sociální angažovanost. Někteří kritici ho považovali za suchopárný, technický experiment, který se soustředil pouze na formu a ignoroval lidskou zkušenost. Jeho důraz na úspornost byl někdy vnímán jako nedostatek obsahu. Poundův dogmatismus a Lowellové popularizace také vyvolávaly kontroverze. Cenzura/Zákazy: Imaginismus nebyl obvykle předmětem zákazů nebo cenzury, neboť se primárně zaměřoval na estetiku a formu, nikoli na politicky nebo morálně kontroverzní témata. Konflikty byly spíše uměleckého a estetického rázu. Současné vnímání a adaptace: Dnes je imaginismus vnímán jako klíčová a nezbytná etapa ve vývoji moderní poezie. Je uznáván jako katalyzátor, který změnil tvář anglicky psané poezie a bez jehož průkopnické práce by mnoho pozdějších modernistických a post-modernistických směrů nebylo možných. Jeho manifesty a básně jsou studovány na univerzitách po celém světě jako základní texty modernismu. Imaginismus je považován za důkaz, že i krátce trvající hnutí může mít nesmírný a trvalý dopad. Filmové, divadelní nebo jiné umělecké adaptace: Přímé filmové nebo divadelní adaptace „Imaginismu“ jako hnutí nebo jeho manifestů jsou velmi vzácné, prakticky neexistující. Imaginismus je spíše estetickým principem a přístupem k tvorbě poezie. Jeho podstata spočívá v přímém a koncentrovaném vyjádření obrazu, což je něco, co se děje primárně v mysli čtenáře. Nicméně, jeho důraz na vizuální ostrost, fragmentární vnímání a „montáž“ obrazů ovlivnil celkovou estetiku mnoha moderních uměleckých forem, včetně filmu a fotografie, které často využívají principy vizuální kondenzace a juxtapozice k vyjádření komplexních myšlenek či emocí bez nutnosti explicitního vyprávění. Lze říci, že imagismus přispěl k vytvoření jazyka, který umožnil pozdějším umělcům ve všech médiích efektivněji komunikovat skrze vizuální a smyslové vjemy.