📖 Úvod
Humoristická literatura, někdy též označovaná jako komická literatura, představuje širokou a univerzální kategorii literární tvorby, jejímž primárním cílem je vyvolat smích, pobavit čtenáře, a často také kriticky reflektovat realitu prostřednictvím komických prvků. Nemá specifický „původní název“ ve smyslu úzce definovaného hnutí či školy, neboť se jedná spíše o žánrovou tendenci a přístup k vyprávění, který se projevuje napříč literárními obdobími a styly. Její projevy lze zaznamenat již od antiky, ale jako svébytná a často dominující forma literatury se začala výrazněji prosazovat od 18. a 19. století s rozvojem románu a periodického tisku, a pokračuje intenzivně do současnosti. Rozvíjela se a rozvíjí globálně ve všech kulturách, avšak zvláště silnou tradici má v zemích jako je Anglie (Jonathan Swift, Laurence Sterne, Charles Dickens, P.G. Wodehouse), Francie (François Rabelais, Molière, Voltaire), Spojené státy americké (Mark Twain, Joseph Heller, Kurt Vonnegut), Rusko (Nikolaj Gogol, Anton Čechov, Michail Bulgakov) a v Československu/Česku (Jaroslav Hašek, Karel Čapek, Jiří Suchý, Bohumil Hrabal).
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku humoristické literatury je natolik široké a průřezové, že nelze mluvit o jednom konkrétním zakladateli či přesném okamžiku vzniku. Humor jako fenomén je inherentní lidské společnosti od počátku. Nicméně, rozmach humoristické literatury jako svébytného proudu souvisí s několika klíčovými historickými a společenskými změnami. Od starověku se setkáváme s komedií (např. Aristofanés), fraškou a satirou, které sloužily k ventilaci společenského napětí a kritice. V renesanci (např. Rabelais) se humor stal nástrojem k parodování středověké scholastiky a k oslavě lidské životaschopnosti. Osvícenství přineslo rozkvět satiry (Swift, Voltaire), která se stala mocným nástrojem kritiky dogmatismu, církevního útlaku, mocenské arogance a společenských nešvarů. Politická situace v 18. a 19. století, charakterizovaná revolucemi, nástupem buržoazie, industrializací a s tím souvisejícími společenskými nerovnostmi a byrokracií, poskytla bohatou půdu pro satirickou a kritickou literaturu. Rozvoj periodického tisku a zlevnění knih umožnily širšímu publiku přístup k humorné tvorbě. V 19. století, s realismem a naturalismem, se humor často propojoval s kritikou maloměšťáctví, pokrytectví a sociálních problémů (Dickens, Gogol). Ve 20. století pak obě světové války, totalitní režimy a globalizace přispěly ke vzniku černého humoru, absurdity a grotesky, které reflektovaly hrůzy a nesmyslnost moderního světa. Humoristická literatura se vymezovala proti přehnané vážnosti, patosu, dogmatismu, romantické idealizaci, tragickému pojetí světa jako jedinému možnému, ale také proti společenskému pokrytectví, hlouposti a utlačovatelským režimům. Naopak navazovala na tradici lidového vypravěčství, anekdot, středověkých frašek, renesanční grotesky, osvícenské satiry a romantické ironie, přičemž tyto prvky často posouvala k novým formám a obsahům. Je to v podstatě kontinuální proud v literatuře, který reaguje na aktuální společenské a kulturní kontexty.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou humoristické literatury je především snaha vyvolat smích, pobavit a současně často donutit k zamyšlení. Typická je komika, která může být verbální (slovní hříčky, dvojsmysly, nadsázka, ironie, sarkasmus), situační (neočekávané události, nedorozumění, pád do pasti) nebo charakterová (excentrické postavy, typy s přehnanými rysy). Dále se vyznačuje nadhledem, schopností vidět svět s odstupem a rozpoznávat absurditu v každodenním životě. Mezi poetické prostředky patří parodie, travestie, groteska, nonsens, karikatura, ironie, sarkasmus a satira, které slouží k zesměšnění, zlehčení nebo ostré kritice. Typická témata a motivy zahrnují lidské slabosti, hloupost, ješitnost, chamtivost, pokrytectví, byrokracii, společenské konvence, milostné trable, politické absurdity, válečné hrůzy (černý humor), generační střety a nesmyslnost existence. Obraz typického hrdiny je často anti-hrdina, outsider, prostý člověk, který se ocitá v absurdních situacích (např. Josef Švejk), nebo postava, která se snaží s nejlepšími úmysly změnit svět, ale naráží na realitu (Don Quijote), či naopak cynik, který s úsměvem komentuje svět kolem sebe. Obvyklé prostředí je velmi různorodé – od maloměstských a venkovských scén, přes městské ulice, úřady, školy, nemocnice, hospody až po válečné fronty nebo imaginární světy. Konflikty jsou často založeny na střetu jedince s byrokratickým systémem, společenskými pravidly, osudem, nebo na mezilidských nedorozuměních a komických omylech. Jazyk a styl jsou klíčové – často se využívá hovorová řeč, slang, dialekt, archaismy či neologismy pro dosažení komického efektu. Vypravěč může být subjektivní s ironickým komentářem, nebo objektivní, který nechá vyznít absurditu situace samotnou. Kompozice bývá často epizodická, volná, s mnoha odbočkami, anekdotami a nečekanými zvraty, ale může mít i pevnou strukturu. Mezi nejčastější literární žánry a podžánry patří humoreska, anekdota, fejeton, aforismus, epigram, satirická povídka, satirický román, pikareskní román, román-groteska, absurdní drama, fraška, komedie a parodie.
👥 Zastupci
Humoristická literatura je rozsáhlý a rozmanitý literární směr, který se soustředí na vyvolání smíchu, pobavení a často i na kritický pohled na svět prostřednictvím komických, satirických, ironických či absurdních prvků. V první části uveďme nejdůležitější české a světové autory tohoto směru či skupiny a ke každému autorovi 1-3 reprezentativní díla a v jedné větě vysvětli proč daná dílo a autor dobře ilustrují daný směr. Mezi přední české autory patří Jaroslav Hašek s jeho dílem „Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války“, které geniálně ilustruje tragikomickou absurditu války a byrokracie prostřednictvím prostoduché, avšak mazané postavy. Karel Čapek je příkladem laskavého, avšak pronikavého humoru v „Povídky z jedné kapsy“ a „Povídky z druhé kapsy“, kde s nadhledem glosuje lidské slabosti a paradoxy každodenního života. Zdeněk Jirotka se svým románem „Saturnin“ vytvořil mistrovskou situační komedii plnou britského slovního humoru a gentlemanství v českém prostředí, kde chápavý sluha vyrovnává podivínství svého pána. Miroslav Švandrlík a jeho „Černí baroni aneb Válčili jsme za Čepičky“ představují satirický pohled na nesmyslnost vojenského života v totalitním režimu, plný groteskních postav a dialogů. Mezi významné světové autory řadíme Marka Twaina, jehož „Dobrodružství Toma Sawyera“ a „Dobrodružství Huckleberryho Finna“ s lehkostí a humorem reflektují dětství, svobodu a zároveň kritizují dobovou společnost a rasismus. Jerome K. Jerome a jeho „Tři muži ve člunu (o psovi nemluvě)“ jsou klasickou ukázkou britského situačního humoru a laskavé satiry na typické cestovatelské eskapády a přátelství. P. G. Wodehouse, autor série o „Jeevesovi a Woosterovi“ (např. „Děkuji, Jeevesi“), je mistrem slovního humoru a komedie manýrů, v níž s precizností popisuje absurdní dilemata anglické smetánky a geniální řešení sluhy Jeevese. Douglas Adams se svým „Stopařovým průvodcem po Galaxii“ posunul hranice žánru sci-fi do absurdního a filozofického humoru, který s nadsázkou komentuje byrokracii, vesmír a smysl existence. Terry Pratchett a jeho rozsáhlá série „Zeměplocha“ (např. „Lehké fantastično“, „Stráže! Stráže!“) vytváří parodický fantasy svět, který s inteligentním humorem a satiou glosuje lidské společnosti, politiku a archetypy. Kurt Vonnegut s díly jako „Jatka č. 5“ používá černý humor a satiru k zobrazení hrůz války a absurdity lidského osudu, často s cynickou, ale lidskou perspektivou. François Rabelais a jeho „Gargantua a Pantagruel“ představuje renesanční groteskní humor plný nadsázky, tělesnosti a satiry na církev a společenské konvence. Jonathan Swift s „Gulliverovými cestami“ vytvořil brilantní politickou a společenskou satiru, která prostřednictvím fantastických světů nemilosrdně zrcadlí lidské chyby a pokrytectví. Miguel de Cervantes y Saavedra se svým „Důmyslným rytířem Donem Quijotem de la Mancha“ mistrovsky paroduje rytířské romány, přičemž jeho dílo je tragikomickým příběhem o ideálech a střetu se syrovou realitou, plným laskavého i hořkého humoru. Nikolaj Vasiljevič Gogol s díly jako „Mrtvé duše“ nebo „Revizor“ využívá satiru a grotesku k obnažení maloměšťáctví, korupce a prázdnoty ruské společnosti. Joseph Heller a jeho „Hlava XXII“ je kanonickým dílem černého humoru, které brilantně odhaluje absurditu válečné mašinérie a byrokratického systému skrze paradoxní situace a postavy. Humoristická literatura tedy pokrývá široké spektrum autorů a děl, kteří skrze smích reflektují a kritizují lidskou existenci a společnost.
📈 Vývoj
Vývoj humoristické literatury je stejně starý jako literatura sama, s kořeny sahajícími do antických komedií (Aristofanés) a satirických básní. Jako svébytný literární směr se však začíná výrazněji profilovat s renesancí, kdy autoři jako François Rabelais a Miguel de Cervantes y Saavedra svými díly „Gargantua a Pantagruel“ a „Don Quijote“ položili základy groteskní, satirické a parodické prózy, plné nadsázky a kritiky církevních i světských autorit. Období osvícenství přineslo rozkvět ostré společenské a politické satiry, reprezentované Jonathanem Swiftem („Gulliverovy cesty“) a Voltairem („Candide“), kteří humorem tepali do lidské hlouposti, fanatismu a nespravedlnosti. V 19. století, s rozvojem románu a tištěných médií (noviny, časopisy), se humoristická literatura stává masovější. Objevuje se román s komickými charaktery (Charles Dickens – „Kronika Pickwickova klubu“), americký humor s prvky nadsázky a regionální specificity (Mark Twain), a v Rusku satira na byrokracii a maloměšťáctví (Nikolaj Vasiljevič Gogol). Britský humor 19. a počátku 20. století se vyznačuje laskavostí, situační komikou a jemným slovním humorem, jehož příkladem je Jerome K. Jerome nebo později P.G. Wodehouse. Období vrcholu nastalo ve 20. století, kdy se humor stal důležitým nástrojem pro reflexi společenských otřesů, válek a totalitních režimů. Vzniká černý humor a absurdní humor (Jaroslav Hašek, Joseph Heller, Kurt Vonnegut), který s hořkostí a cynismem reaguje na tragické události. Satira se zaměřuje na byrokracii, nesmyslnost války a manipulaci s člověkem. Česká humoristická literatura si v tomto období vytvořila specifickou podobu, často propojující laskavost s hlubokou ironií a tragikomickými prvky (Karel Čapek, Zdeněk Jirotka, později Bohumil Hrabal). V pozdní fázi 20. a na počátku 21. století dochází k proměně humoristické literatury, která se stále více prolíná s jinými žánry. Vzniká parodická fantasy (Terry Pratchett) a sci-fi (Douglas Adams), kde humor není jen doplňkem, ale primárním výrazovým prostředkem k budování světa a komentování reality. Postupný ústup jako samostatného směru nelze pozorovat, spíše se jedná o jeho trvalou integraci do veškeré literární tvorby. Regionální varianty jsou významné: britský humor je často suchý, slovní a situační; americký humor bývá nadsazený, groteskní a často sebezničující; český humor je charakteristický svou tragikomickou povahou, ironií a schopností nacházet komično i v nejtěžších situacích; židovský humor se projevuje často sarkasmem a sebereflexí. Žánrové varianty zahrnují situační komedii, komedii charakterů, parodii, satiru (politickou, společenskou), grotesku, černý humor a absurdní humor, přičemž mnoho děl kombinuje více těchto prvků.
💫 Vliv
Vliv humoristické literatury na pozdější literaturu a umění je obrovský a všudypřítomný, neboť humor je esenciální součástí lidské komunikace a reflexe světa. Z humoristické literatury vychází řada literárních a uměleckých směrů, skupin a autorů. Ovlivnila moderní drama, zejména absurdní divadlo (Eugène Ionesco, Samuel Beckett), které čerpalo z grotesky a nesmyslnosti. Ve filmu a televizi se humoristická literatura stala základem pro nespočet komedií, sitcomů a satirických děl. Kreslený humor, komiks, stand-up comedy a nová média rovněž čerpají z jejích tradic. Humor se stal integrální součástí téměř všech žánrů – detektivek, sci-fi, fantasy i vážných románů, kde slouží k ulehčení napětí, prohloubení charakterů nebo k ostřejší kritice. Mezi autory, kteří z něj vycházejí, lze zmínit spisovatele jako Woody Allen ve svých knihách i filmech, nebo celá generace britských komiků skupiny Monty Python, kteří posunuli hranice absurdního humoru. V české kinematografii jsou to Jiří Menzel či Miloš Forman, jejichž filmy často navazují na tradici českého laskavého, avšak hořkého humoru (např. „Slavnosti sněženek“, „Hoří, má panenko“). V době svého vzniku byla humoristická literatura přijímána velmi rozmanitě. Laskavý a situační humor byl často vřele přijímán pro svou zábavnost a odlehčení. Na druhou stranu satira a černý humor se často setkávaly s kritikou, nepochopením, a nezřídka i se zákazy a cenzurou. Autoři jako Rabelais byli odsuzováni pro vulgárnost, Swift pro politickou nekorektnost a Hašek pro antimilitaristický postoj ve „Švejkovi“, který byl v některých zemích zakazován. Humoristé bývali někdy považováni za „méně vážné“ spisovatele, spíše novináře nebo baviče, což vedlo k podceňování jejich umělecké hodnoty. Dnes je humoristická literatura plně uznávána jako legitimní a důležitá součást světového literárního dědictví. Je vnímána jako mocný nástroj pro kritickou reflexi společnosti, politiky a lidské existence, stejně jako pro pouhé, ale cenné pobavení. Mnoho klasických děl bylo a je adaptováno do různých uměleckých forem: „Osudy dobrého vojáka Švejka“ byly mnohokrát zfilmovány, inscenovány na divadle a adaptovány pro rozhlas. „Saturnin“ se dočkal úspěšné televizní a filmové adaptace. Díla Marka Twaina, Jeroma K. Jeroma, P.G. Wodehouse, Douglase Adamse nebo Terryho Pratchetta byla převedena do filmů, televizních seriálů, rozhlasových her, komiksů a dokonce i videoher, což svědčí o jejich trvalé relevanci a univerzální přitažlivosti. Adaptace umožňují širšímu publiku poznat a ocenit hloubku a vtip těchto literárních děl. Humoristická literatura tak zůstává živá a inspirativní, neustále se vyvíjí a nachází nové formy vyjádření v současné kultuře.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Humoristická literatura na Rozbor-dila.cz →