📖 Úvod
Humanismus (původní název v latinském prostředí Humanitas, z čehož vzešel název Humanismus, někdy též Renesanční humanismus pro zdůraznění spojení s renesancí) je významný literární a filozofický směr, který se rozvíjel přibližně od 14. století (pozdní středověk) do 16. století (raný novověk). Jeho kolébkou byla Itálie, především městské státy jako Florencie, Řím, Benátky a Neapol, kde se zrodil v 14. století. Odtud se postupně šířil do dalších evropských zemí. Ve 15. století se silně etabloval ve Francii, především v Burgundsku a na francouzském královském dvoře, a v Německu, kde se stal důležitou součástí univerzitního života a kde byl silně ovlivněn reformací. V 16. století dosáhl svého vrcholu v Anglii, Nizozemí (kde působil Erasmus Rotterdamský, jedna z nejvýznamnějších postav evropského humanismu), Uher, Polska a českých zemí, kde se rovněž projevil v literatuře, vzdělání a umění. Důležité byly také oblasti Španělska a Portugalska, především s ohledem na zámořské objevy a následné filozofické úvahy o postavení člověka. Humanismus se tedy nerozvíjel jako homogenní proud, ale adaptoval se na místní podmínky a tradice, čímž vznikaly různé národní formy humanismu, které se lišily v detailech, ale sdílely základní principy.
🌍 Kontext vzniku
Humanismus vznikl v době hlubokých společenských a kulturních změn na přelomu středověku a raného novověku, které jsou souhrnně označovány jako renesance. Historické pozadí zahrnuje postupné oslabování feudálního systému, úpadek univerzální autority papežství a Svaté říše římské a naopak vzestup silných národních monarchií a městských států (zejména v Itálii). Klíčovou roli sehrál rozvoj obchodu, bankovnictví a řemesel, který vedl k ekonomickému a politickému vzestupu měšťanstva. Tato nová, prosperující vrstva toužila po vzdělání a kultuře, která by nebyla výhradně církevního charakteru. Společenské změny se projevily v posunu zájmu od posmrtného života k pozemskému bytí, od kolektivní identity k individualitě. K zásadním událostem patří vynález knihtisku Johannesem Gutenbergem kolem roku 1440, který revolučně změnil možnosti šíření vzdělanosti a humanistických myšlenek, umožnil masovější produkci knih a studium původních textů. Zámořské objevy (např. Kolumbova cesta do Ameriky v roce 1492) rozšířily obzory poznání a zpochybnily dosavadní geografické a kosmologické představy, což podpořilo kritické myšlení a touhu po poznání. Filozofické pozadí humanismu je charakterizováno odklonem od středověkého teocentrismu (Bůh ve středu veškerého bytí a poznání) ke antropocentrismu (člověk ve středu zájmu). Namísto scholastiky, která se snažila rozumem dokázat Boží existenci a pravdy víry, se humanismus zaměřil na hodnotu a důstojnost člověka (tzv. dignitas hominis). Tento obrat byl inspirován znovuobjevením a intenzivním studiem antické řecké a římské filozofie, literatury a umění, které byly dlouho opomíjeny nebo reinterpretovány v křesťanském kontextu. Humanisté se snažili obnovit klasickou vzdělanost v její původní čistotě, proto kladli důraz na filologii, studium původních pramenů a kritiku textů. Za zakladatele či „otce humanismu“ je často považován Francesco Petrarca (1304–1374), italský básník a učenec, který se vědomě obracel k antice, sbíral staré rukopisy a zdůrazňoval hodnotu lidského života a individuálního prožívání. Mezi další významné postavy, které stály u zrodu a rozvoje humanismu, patří Giovanni Boccaccio (1313–1375) se svým realistickým pohledem na člověka a společnost, florentští kancléři Coluccio Salutati (1331–1406) a Leonardo Bruni (1370–1444), kteří rozvíjeli koncept občanského humanismu zdůrazňujícího aktivní účast na veřejném životě, a později Marsilio Ficino (1433–1499) a Giovanni Pico della Mirandola (1463–1494), kteří se zabývali neoplatonismem a syntézou antických a křesťanských myšlenek. V severní Evropě pak Erasmus Rotterdamský (1466–1536) představoval vrchol křesťanského humanismu, usilujícího o reformu církve skrze návrat k původním biblickým textům a etickým hodnotám. Humanismus se výrazně vymezoval proti středověké scholastice pro její abstraktnost a odtržení od reálného života, proti teocentrismu a dogmatickému náboženskému myšlení, které potlačovalo svobodné zkoumání a individualitu. Odmítal středověkou askezi a pohrdání pozemským životem, který byl často vnímán jen jako přípravka na posmrtný život. Stavěl se proti fatalismu a předurčenosti osudu, zdůrazňoval naopak svobodnou vůli člověka. Nesnažil se však být ateistický; mnoho humanistů zůstalo hluboce věřících, ale usilovalo o harmonizaci víry a rozumu, o zbožnost založenou na osobním vztahu k Bohu a etických principech, nikoli na slepé poslušnosti dogmat. Navazoval na antickou vzdělanost, především na řeckou a římskou literaturu, filozofii, rétoriku, dějepisectví a umění. Přijímal antické ideály krásy, harmonie, proporcionality a rozumnosti. Viděl v antice zlatý věk lidského rozvoje a inspiroval se jejími mysliteli jako Cicero, Seneca, Platón, Aristoteles, Vergilius a Ovidius.
✨ Známé znaky
Hlavním znakem humanismu je již zmíněný antropocentrismus – člověk a jeho pozemský život se stává hlavním předmětem zájmu a poznání. S tím souvisí individualismus, důraz na jedinečnost každého člověka, jeho schopnosti a potenciál. Humanisté ctili racionalismus a kritické myšlení, snažili se porozumět světu rozumem a logikou, nikoli jen vírou. Ačkoli mnoho humanistů bylo křesťany, prosazovala se určitá sekularizace – oddělení světského od církevního, uznání autonomie lidské činnosti a poznání mimo náboženské dogma. Panoval optimismus ohledně lidských schopností a možnosti zlepšovat svět. Humanisté se s nadšením vraceli k antické kultuře, studovali klasické jazyky (latina a řečtina) a literární díla v původní podobě, což vedlo k rozvoji filologie (nauky o jazyce a literatuře). Klíčová byla myšlenka studia humanitatis – soubor disciplín zahrnující gramatiku, rétoriku, poezii, historii a etickou filozofii, které měly rozvinout plný lidský potenciál a vychovat vzdělaného, ctnostného a aktivního občana. Typická témata a motivy zahrnují lidskou důstojnost a svobodnou vůli, oslavu krásy člověka a přírody, význam lásky (jak platonické, tak i té pozemské), hledání pozemského štěstí a smyslu života, odpovědnost za vlastní osud. Častá je také kritika společenských nešvarů a církevních prohřešků, často formou satiry. Motivy jako „carpe diem“ (užívej dne) či „memento mori“ (pamatuj na smrt) jsou reinterpretovány v kontextu ocenění pozemského života. Obraz typického hrdiny je uomo universale, všestranně nadaný a vzdělaný člověk (např. Leonardo da Vinci jako ideál renesančního humanisty), který se aktivně zajímá o vědu, umění, filozofii i politiku. Je to člověk s rozvinutým rozumem, morálním kompasem, toužící po poznání a seberealizaci, sebevědomý a aktivní tvůrce svého osudu, nikoli pasivní příjemce Boží vůle. Obvyklé prostředí literárních děl je často městské, spojené s univerzitami, dvory šlechty a vzdělanci, nebo inspirované antickými kulisami. Objevují se i idylická prostředí venkova, ale vždy s intelektuálním podtextem. Konflikty se často týkají rozumu versus víry (často snaha o jejich harmonizaci), svobodné vůle versus osudu či Božího předurčení, morálních dilemat a etických otázek, které vyvstávají v souvislosti s novým pohledem na člověka. Konflikty mezi starými (středověkými) a novými (humanistickými) idejemi jsou také časté. Jazyk a styl prošly významnou proměnou. Zatímco středověká latina byla často zjednodušená a ovlivněná národními jazyky, humanisté se snažili o návrat k čisté, klasické latině ciceronského typu, považované za jazyk elegance a preciznosti. Latina zůstala hlavním jazykem vědy, filozofie a mezinárodní korespondence. Současně se však začaly prosazovat národní jazyky (italština, francouzština, angličtina, čeština), které byly obohacovány o humanistickou slovní zásobu a gramatické struktury, s cílem povýšit je na úroveň latiny a učinit z nich plnohodnotné literární jazyky. Styl je charakterizován jasností, elegancí, rétorickou zdatností, stylistickou vytříbeností a obdivem k antickým rétorickým figurám. Důraz je kladen na logickou argumentaci a přesné vyjadřování. Kompozice a vyprávěcí postupy se řídí principy harmonie, proporcí a logické výstavby, inspirované antickými vzory. Vyprávění je často objektivnější, realističtější, s důrazem na psychologii postav a jejich vnitřní svět. Časté je využití dialogů pro šíření myšlenek (např. Erasmovy Colloquia), polemik a filozofických úvah. Objevují se i autobiografické prvky a subjektivní reflexe. Nejčastější literární žánry či podžánry zahrnují: Poesie: Lyrika (sonety, ódy, elegie, epigramy), často inspirovaná Petrarcou a antickými básníky. Vyjadřovala lásku, filozofické úvahy, oslavu přírody a lidské krásy. Próza: Dopisy (měly obrovský význam pro šíření humanistických myšlenek a udržování kontaktu mezi učenci, např. Petrarcovy, Erasmovy dopisy), Traktáty a dialogy (filozofické a etické traktáty, často ve formě dialogu, sloužily k rozboru složitých témat), Eseje (základy eseje jako subjektivní úvahy o světě se rodily v humanistické próze), Historiografie (důraz na kritické zpracování historických pramenů a realistické zobrazení dějin, např. Bruniho Dějiny florentského lidu), Utopie (díla kritizující současnou společnost a představující ideální stát, nejznámější je Moreova Utopia), Satiry (kritika církevních a společenských nešvarů, např. Erasmus Rotterdamský – Chvála bláznivosti), Cestopisy (v českých zemích obzvláště populární, popisovaly země a kultury, přinášely nové poznatky). Drama: Obnovení antické tragédie a komedie, a to jak v latinské, tak v národních literaturách.
👥 Zastupci
Humanismus je literární a myšlenkový směr, který se zrodil v Itálii ve 14. století a následně se rozšířil po celé Evropě, s důrazem na návrat k antickým ideálům, hodnotu člověka a pozemský život. Mezi nejvýznamnější světové autory humanismu patří Francesco Petrarca, který je často považován za otce humanismu; jeho “Zpěvník“ (Canzoniere) a “O slavných mužích“ (De viris illustribus) dokládají obrat od teocentrického světa k niterným lidským prožitkům a obdivu k antické minulosti. Giovanni Boccaccio svým “Dekameronem“ oslavuje lidskou vynalézavost, smyslnost a životní radost, čímž se výrazně odklání od středověké askeze a zdůrazňuje pozemskou existenci. Desiderius Erasmus Rotterdamský, klíčová postava severního humanismu, ve své “Chvále bláznivosti“ (Moriae encomium) a díle “Adagia“ kritizuje s ostrou ironií církevní a společenské poměry a usiluje o reformu křesťanství na základě antické vzdělanosti a původních biblických textů. Anglický humanista Thomas More ve své “Utopii“ nastiňuje vizi ideální společnosti, čímž kritizuje soudobé problémy a představuje humanistickou touhu po spravedlnosti a dokonalosti. Francouzský spisovatel François Rabelais ve svém pětidílném románu “Gargantua a Pantagruel“ s nespoutaným humorem oslavuje lidskou vitalitu, poznání a svobodu ducha, boří středověká tabu a zdůrazňuje humanistický optimismus. Michel de Montaigne ve svých “Esejích“ s bezprecedentní introspekcí a skepticismem zkoumá lidskou povahu, morálku a zkušenost, čímž položil základy moderní esejistiky a představuje vrchol renesančního myšlení. Z českých humanistů je významný Viktorín Kornel ze Všehrd, jehož “Knihy o napravení padlých“ a překlady právních textů dokládají snahu o rozvoj českého jazyka a právní vzdělanosti na humanistických principech. Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic, přední latinský humanista, ve své “Žalobě k svatému Václavu na mravy Čechů“ a “Cestopisu“ kritizuje domácí poměry a zároveň s erudicí pěstuje klasické literární formy. Jan Blahoslav, klíčová postava bratrského humanismu, svým dílem “Gramatika česká“ a “Filipika proti misomusům“ významně přispěl k rozvoji a kodifikaci českého jazyka a prosazoval vzdělání, mimo jiné i překladem Nového zákona. Daniel Adam z Veleslavína jako vydavatel a redaktor “Kalendáře historického“ a “Thesauru linguae Bohemicae“ sehrál klíčovou roli v rozkvětu českého písemnictví a jazyka v období tzv. zlatého věku české literatury.
📈 Vývoj
Humanismus vznikl v italských městských státech ve 14. století jako reakce na středověký teocentrismus a scholastiku, inspirován znovuobjevením a studiem antických textů a filozofií. Raná fáze italského humanismu (14. století) se vyznačovala především filologickým a literárním zájmem o klasické latinské a řecké autory, obnovou elegantní latiny a rétoriky, a soustředěním na “studia humanitatis“ (gramatika, rétorika, poezie, historie, morální filozofie), s osobnostmi jako Petrarcha a Boccaccio. Období vrcholu nastalo v 15. a 16. století, kdy se humanistické myšlenky šířily z Itálie po celé Evropě, značně podpořeny vynálezem knihtisku. Humanismus se transformoval z převážně literárního hnutí na široký myšlenkový proud, ovlivňující filozofii, teologii, pedagogiku, právo a politiku, a kladl důraz na důstojnost a svobodu člověka (např. Pico della Mirandola). V rámci tohoto rozmachu se objevily různé národní a regionální varianty: Italský humanismus zůstal zaměřen na estetiku, filozofii a neoplatonismus; Severní humanismus, reprezentovaný Erasmem Rotterdamským a Thomasem Morem, se soustředil na reformu křesťanství, kritickou analýzu biblických textů a etické otázky, snoubil antické ideály s křesťanskou zbožností. Český humanismus se začal projevovat v 15. století, zpočátku psaný latinsky (Lobkovic), později se v 16. století plně rozvinul i v národním jazyce (Všehrd, Blahoslav, Veleslavín), kde byl silně ovlivněn reformačními hnutími, zejména Jednotou bratrskou, a usiloval o pozvednutí českého jazyka a vzdělanosti. Francouzský humanismus (Rabelais, Montaigne) přinesl specifickou kombinaci skepticismu, kritiky společnosti a radosti ze života. Postupný ústup a proměna humanismu nastaly koncem 16. a v 17. století, kdy vlivem náboženských válek, protireformace a nástupu baroka se původní jednota humanistických ideálů roztříštila. Mnoho humanistických myšlenek se však transformovalo a integrovalo do barokního myšlení, přičemž důraz na erudici a znalost antiky přetrvával, jen byl zasazen do nového teologického a společenského rámce. Rané a pozdní fáze humanismu se lišily primárním jazykem (latina vs. národní jazyky) a rozsahem dopadu (filologický vs. všeobjímající kulturní proud).
💫 Vliv
Vliv humanismu na pozdější literaturu a umění je obrovský a dodnes patrný, neboť položil základy pro mnoho pozdějších směrů a myšlenek. Přímo z něj vychází celé evropské osvícenství v 18. století, které převzalo humanistický důraz na rozum, individuální svobodu, kritické myšlení a lidskou důstojnost, což se projevilo v dílech Voltaira či Rousseaua. Humanismus jako filozofické a literární jádro renesance ovlivnil veškeré umění té doby, od malířství (návrat k antickým proporcím, krása lidského těla, perspektiva u Leonarda da Vinciho, Michelangela) přes sochařství a architekturu. I když se baroko zdá být jeho protipólem s návratem k silnému náboženskému prožitku, humanistická vzdělanost a znalost antiky zůstaly v barokní kultuře silně přítomny, jak je patrné například u Jana Amose Komenského s jeho pansofickými ideály. Moderní pojetí lidských práv, sekulárního humanismu a významu vzdělání jsou přímými dědici humanistických principů. Autoři jako William Shakespeare byli hluboce ovlivněni humanistickým myšlením, což je patrné v reflexi lidské povahy a morálních dilemat v dílech jako “Hamlet“. Montaigneho eseje inspirovaly celou pozdější esejistiku. V době svého vzniku byl humanismus přijímán s nadšením především v Itálii, kde šlechtici a církevní hodnostáři podporovali učence a umělce, vidíce v něm prestiž a cestu k obnově kultury; humanistické “studia humanitatis“ se stala součástí univerzitního vzdělávání. Zároveň se však setkával s kritikou a odporem ze strany konzervativních teologů a církevních kruhů, kteří v něm spatřovali ohrožení tradiční náboženské doktríny a nárůst sekularizace. Díla Erasma byla kritizována jak katolíky, tak protestanty, Rabelais byl opakovaně cenzurován a zakazován kvůli „rouhačství“ a „obscénnosti“, a Thomas More byl dokonce popraven za své přesvědčení. Mnoho humanistických spisů se ocitlo na “Indexu zakázaných knih“. Dnes je humanismus vnímán jako jeden z nejdůležitějších základů západní civilizace a moderního myšlení, jako hnutí, které položilo základy pro vědeckou revoluci, osvícenství a moderní pojetí lidských práv. Jeho důraz na kritické myšlení, individuální svobodu a všestranné vzdělání je stále vysoce aktuální a ceněný. Přestože humanismus není přímo předmětem četných filmových či divadelních adaptací jako příběh, jeho ideje a významné postavy se objevují ve filmech a divadelních hrách, například Pasoliniho filmová adaptace “Dekameronu“ nebo film “Člověk pro všechny časy“ o životě Thomase Morea, které ztělesňují humanistické témata a historický kontext.