📖 Úvod
Horor (z anglického „horror“, což znamená hrůza, děs) je literární žánr, jehož primárním cílem je vyvolat v čtenáři pocity strachu, úzkosti, šoku a hrůzy. Ačkoli má kořeny již v antických mýtech a středověkých legendách, jako samostatný literární směr se začal výrazněji formovat na přelomu 18. a 19. století s nástupem gotického románu. Jeho rozvoj pak pokračoval v 19. století s autory jako Edgar Allan Poe a v 20. a 21. století se moderními mistry jako H. P. Lovecraft, Stephen King či Clive Barker rozvinul do mnoha podžánrů. Geograficky se rozvíjel především ve Spojeném království (kde vznikl gotický román), Spojených státech amerických (díky Poeovi, Lovecraftovi a mnoha dalším) a dále se rozšířil do celého světa, s významnými přispěvateli i z kontinentální Evropy (např. E. T. A. Hoffmann v Německu, Guy de Maupassant ve Francii) a dalších kulturních okruhů. Je to žánr, který se kontinuálně vyvíjí a reflektuje současné společenské obavy.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku hororu je úzce spjato s přechodem od osvícenského racionalismu k romantismu. Osvícenství sice kladlo důraz na rozum a logiku, ale zároveň v lidech zanechalo pocit nejistoty ohledně tradičních náboženských dogmat a společenského řádu. Romantismus pak reagoval na chladnou racionalitu tím, že zdůrazňoval emoce, individualismus, fantazii, zájem o temné stránky lidské duše a iracionálno. Horor se zrodil z těchto protichůdných tendencí – z potřeby prozkoumat to, co rozum nemůže vysvětlit, a z fascinace hrůzou, která vyvěrá z hlubin lidské psychiky i z vnějšího světa. Klíčovým momentem pro vznik žánru byl gotický román, jehož zakladatelem je často označován Horace Walpole se svým dílem „Otrantský zámek“ (1764), které představilo pro žánr typické prostředí starých hradů, tajemství a nadpřirozena. K důležitým raným dílům patří také „Mnich“ (1796) od Matthew Gregory Lewise a „Frankenstein aneb moderní Prométheus“ (1818) od Mary Shelley, které položilo základy vědeckého hororu a tematizovalo nebezpečí nekontrolovaného vědeckého pokroku a etických dilemat. V 19. století se pak k pilířům žánru řadí Edgar Allan Poe, který systematizoval psychologický horor a zdokonalil umění krátké hrůzostrašné povídky, a později Bram Stoker s „Draculou“ (1897). Politická situace byla charakterizována turbulencemi, jako byla Francouzská revoluce a napoleonské války, které otřásly starým společenským řádem a vyvolaly hlubokou nejistotu. Průmyslová revoluce přinesla rychlé společenské změny, urbanizaci, nové technologie, ale i sociální problémy a odcizení, což vedlo k pocitu ztráty kontroly a obavám z budoucnosti. Filozofické pozadí bylo ovlivněno pochybnostmi o všemocnosti lidského rozumu a zájmem o podvědomí a nevědomí, později rozvíjeným psychologií. Horor se tak vymezoval proti osvícenskému optimismu a víře v neustálý pokrok, ukazoval temnou stranu lidské povahy a světa. Naopak navazoval na lidovou slovesnost, pověsti, mýty a legendy o nadpřirozenu, na gotický román s jeho estetikou ruin, tajemství a klaustrofobie a na romantismus s jeho fascinací exotismem, děsem a vznešeností hrůzy. Přetvářel prastaré archetypy a strachy do nové literární formy.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky hororu jsou primární snaha vyvolat strach, úzkost a hrůzu u čtenáře, často prostřednictvím napětí, šoku a práce s něčím neznámým či nepochopitelným. Žánr zkoumá temné stránky lidské psychiky, společnosti a existence. Typická témata a motivy zahrnují strach z neznáma (cizí entity, záhadné jevy), smrt a umírání (nemrtví, duchové), šílenství a ztráta rozumu (paranoia, halucinace), zlo v člověku (psychopatie, sadismus), nadpřirozeno (démoni, kletby, okultismus), kosmická hrůza (lidská bezvýznamnost tváří v tvář prastarým entitám), nebezpečí vědeckých experimentů (Frankenstein), prokletí a dědictví minulosti, a v moderním hororu i tělesný horor (mutace, gore). Obraz typického hrdiny je rozmanitý: může to být osamělý jedinec (vědec, badatel), outsider, nevinná oběť, ale i archetypální zločinec nebo samotná monstrózní entita. Hrdina je často konfrontován s něčím, co přesahuje jeho chápání a ohrožuje jeho fyzickou či psychickou integritu. Obvyklé prostředí zahrnuje izolovaná a klaustrofobická místa (staré domy, zámky, temné lesy), ale i zdánlivě banální městské a domácí prostory, které se stávají dějištěm hrůzy. Často se objevují i exotická, neprozkoumaná místa nebo vědecké laboratoře. Konflikty se točí kolem střetu člověka s nadpřirozenem, s vlastními vnitřními démony, s jiným člověkem (psychopat), se společností, s přírodou nebo s kosmickým děsem. Jazyk a styl hororu je často sugestivní, atmosférický a detailní, zaměřený na smyslové vjemy (zvuky, pachy, hmat) a vyvolání pocitů. Je emocionálně nabitý, plný silných přídavných jmen a příslovcí, s důrazem na budování napětí a šoku. Klasický horor mohl být archaický a vznešený, zatímco moderní se často uchyluje k syrovosti a hovorovosti. Kompozice a vyprávěcí postupy zahrnují postupné budování klimaxu, využití předzvěstí (foreshadowing), nespolehlivého vypravěče pro zpochybnění reality, epistolární formu (dopisy, deníky) v raném hororu, vyprávění v první osobě pro zvýšení identifikace a často otevřené konce, které udržují pocit přetrvávajícího ohrožení. Nejčastější literární žánry a podžánry jsou gotický román, psychologický horor, příběhy o duchách, upírský román, zombie horor, slasher/gore, kosmický horor, tělesný horor (body horror), folk horor a techno-horor.
👥 Zastupci
Horor jako literární žánr se vyznačuje snahou vyvolat u čtenáře pocit strachu, hrůzy a úzkosti, často prostřednictvím nadpřirozených jevů, psychologického teroru, groteskních scén nebo konfrontace s neznámým zlem. Mezi nejvýznamnější světové autory patří: Mary Shelley, jejíž román Frankenstein; aneb moderní Prométheus (1818) je považován za zakládající dílo science fiction i gotického hororu, které představuje archetyp monstra stvořeného člověkem a zkoumá důsledky vědeckého experimentování a morální zodpovědnosti. Edgar Allan Poe, mistr psychologického hororu, je známý povídkami jako Zánik domu Usherů, Jáma a kyvadlo nebo Zrádné srdce; jeho díla mistrně budují psychologické napětí a hrůzu skrze atmosféru, šílenství a klaustrofobii, často se zaměřují na vnitřní démony postav. H.P. Lovecraft je klíčovou postavou kosmického hororu, autor děl jako Volání Cthulhu, Stín nad Innsmouthem a V horách šílenství; jeho vize lhostejného, prastarého vesmíru obývaného entitami přesahujícími lidské chápání snižují lidskou existenci na nicotnost a vyvolávají existenciální hrůzu. Bram Stoker svým románem Dracula (1897) definoval moderní archetyp upíra jako charismatického, avšak démonického zloducha, a položil základy pro rozsáhlou literaturu o nadpřirozených monstrech a jejich lovcích. Shirley Jackson ve svém románu Dům na kopci (The Haunting of Hill House, 1959) mistrně pracuje s psychologickým hororem a subtilním budováním hrůzy, zkoumá vliv strašidelného domu na duševní stav postav a hranice mezi realitou a šílenstvím. Stephen King je jedním z nejplodnějších a nejpopulárnějších autorů hororu současnosti, jehož díla jako To, Osvícení nebo Carrie pokrývají široké spektrum hororu, od nadpřirozených bytostí po psychologické terory, často zasazené do všedního prostředí, čímž ozřejmuje, že strach je všudypřítomný a může se skrývat i v nejběžnějších věcech. Z českých autorů je v kontextu hororu často zmiňován Ladislav Fuks, jehož román Spalovač mrtvol (1967) je brilantním příkladem psychologického hororu s prvky grotesky a absurdna, kde postupná přeměna hlavního hrdiny v masového vraha pod vlivem ideologie buduje hlubokou a znepokojivou hrůzu, aniž by se uchyloval k nadpřirozenu. Dalším významným českým autorem s prvky temné fantastiky je Jakub Arbes s jeho romanety, například Svatý Xaverius, které sice nejsou čistým hororem, ale kombinují mystiku, vědeckou záhadu a psychologické napětí, čímž vytvářejí pocit znepokojení a tajemna, které je hororu blízké.
📈 Vývoj
Vývoj hororu jako literárního žánru má kořeny v gotickém románu 18. století, jehož počátky sahají k dílu Horace Walpolea Otrantský zámek (1764), které zavedlo do literatury prvky jako zchátralé hrady, tajemné kletby, nadpřirozené jevy a atmosféru stísněnosti a hrůzy. Raná fáze v 19. století se rozvíjela s díly jako Frankenstein Mary Shelleyové, která otevřela cestu vědeckému hororu a tématům stvoření a zodpovědnosti, a s povídkami Edgara Allana Poea, který položil základy moderního psychologického hororu soustředěného na vnitřní svět postav a mistrnou práci s atmosférou a děsem. Konec 19. století přinesl ikony jako Draculu Brama Stokera, který pevně usadil motiv upíra, a Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda Roberta Louise Stevensona, zkoumající dualitu lidské povahy a morální úpadek. V první polovině 20. století se objevil H.P. Lovecraft, zakladatel kosmického hororu, jenž posunul žánr k existenciální hrůze z lhostejného a nepochopitelného vesmíru, a zároveň se rozvíjela tradice anglické duchařské povídky reprezentovaná M.R. Jamesem. Poválečné období 20. století zažilo proměnu hororu s rostoucím vlivem psychologických thrillerů a hororů inspirovaných reálnými hrůzami války, kde autoři jako Shirley Jackson zkoumali strach v domácím prostředí a Robert Bloch se dotkl lidské brutality v díle Psycho. Období vrcholu hororu nastalo v 70. a 80. letech 20. století, zejména díky Stephenu Kingovi, který horor masově zpopularizoval a ukázal jeho rozmanitost od nadpřirozena po apokalyptické vize zasazené do běžného života, a také díky autorům jako Clive Barker, kteří přinesli extrémnější body horor a temnou fantasy. Současný horor se v 21. století vyznačuje obrovskou žánrovou rozmanitostí a proplétáním s jinými žánry, často se mluví o tzv. „post-hororu“ nebo „vyvýšeném hororu“, který klade důraz na psychologii, symboliku a společenskou kritiku, čímž žánr posouvá k větší umělecké prestiži. Národní a regionální varianty hororu jsou rozmanité: britský gotický román je kolébkou žánru, americký horor často reflektuje puritánskou vinu, izolaci maloměst a kosmickou insignifikanci, zatímco japonský horor (J-horor) se soustředí na pomstychtivé duchy, psychologický teror a pomalé budování atmosféry (např. v Ring), a evropský horor má často kořeny ve folklóru, historických hrůzách a existenciálních úzkostech, s českými specifiky v podobě literární grotesky a psychologické znepokojivosti (např. Fuks).
💫 Vliv
Vliv hororu na pozdější literaturu a umění je obrovský a prostupuje mnoha směry. V literatuře ovlivnil rozvoj thrilleru, temné fantasy, science fiction s dystopickými a úzkostnými prvky, a dokonce i magického realismu, který často pracuje s fantastickými a znepokojivými motivy. Horor se stal základem pro nespočet filmových děl, od němých filmů německého expresionismu (Nosferatu, Kabinet doktora Caligariho), přes klasické monstrfilmy studia Universal (Dracula, Frankenstein), B-filmy, britské Hammer horory, subžánr slasheru 70. a 80. let, found footage filmy, až po moderní „elevated horror“, který žánr povyšuje na novou úroveň uměleckého vyjádření s důrazem na společenskou kritiku a psychologickou hloubku (např. díla režisérů jako Jordan Peele nebo Ari Aster). Jeho vliv se projevuje i v televizi (seriály jako American Horror Story, The Walking Dead), videohrách (žánr survival hororu – Resident Evil, Silent Hill, a nespočet nezávislých hororových her), komiksech (EC Comics, Vertigo Comics), hudbě (gothic, heavy metal) a výtvarném umění, kde inspiroval surrealismus a motivy grotesky. V době svého vzniku, zejména v éře gotického románu, byl horor často přijímán s rozporuplnými pocity. Na jedné straně byl nesmírně populární a přitahoval široké čtenářské publikum, na straně druhé byl kritizován jako braková literatura, senzacechtivý, melodramatický a morálně pochybný, protože údajně propagoval násilí, pověrčivost a úchylné tendence. V pozdějších obdobích, například v 50. letech 20. století, se hororové komiksy setkaly s masivní cenzurou a zákazy kvůli obavám z jejich škodlivého vlivu na mládež. Dnes je horor vnímán podstatně odlišně. Akademická sféra jej uznává jako legitimní a komplexní žánr hodný studia, který často reflektuje hluboké společenské obavy, psychologické úzkosti a tabuizovaná témata. Již není primárně považován za pouhou „brakovou zábavu“, ale za nástroj pro zkoumání lidské přirozenosti, strachu z neznáma, ztráty kontroly a společenských dysfunkcí. Filmové, divadelní a jiné umělecké adaptace hororových děl jsou nesmírně časté a mnoho z nich dosahuje kritického i komerčního úspěchu, což potvrzuje trvalou relevanci a sílu tohoto žánru. Od klasických divadelních her (Dracula, Frankenstein) až po moderní opery a muzikály, horor si našel své místo ve všech formách uměleckého vyjádření, často s novými interpretacemi, které promlouvají k současnému publiku.