📖 Úvod
Hnutí Angry Young Men, v češtině často překládané jako Hnutí Rozhněvaných mladých mužů, bylo významným literárním a kulturním fenoménem, který se rozvíjel převážně ve Velké Británii v polovině 20. století, konkrétně od poloviny 50. let do počátku 60. let. Původní název „Angry Young Men“ se ustálil po premiéře průlomové divadelní hry Johna Osborna „Ohlédni se v hněvu“ (Look Back in Anger) v roce 1956, jejíž protagonista Jimmy Porter se stal archetypem frustrovaného a nespokojeného mladého muže. Ačkoli se nejednalo o formálně organizovanou skupinu s manifestem nebo jasně definovaným programem, kritika a veřejnost rychle pojmenovaly autory a jejich díla, která sdílela podobný tón, témata a anti-establishmentový postoj. Představitelé tohoto hnutí, kteří často pocházeli z dělnických nebo nižších středních vrstev, ale získali univerzitní vzdělání, používali literaturu a drama jako platformu pro vyjádření svého hněvu a deziluze z poválečné britské společnosti a jejích zdánlivě neměnných třídních a sociálních struktur. Jejich tvorba reflektovala širší společenskou nespokojenost a volala po autenticitě a kritickém pohledu na realitu, ovlivňovala nejen literaturu, ale i divadlo a kinematografii.
🌍 Kontext vzniku
Vznik Hnutí Angry Young Men je neodmyslitelně spjat s historickým, společenským a politickým pozadím poválečné Velké Británie, která se snažila zotavit z dopadů druhé světové války. Země se na jedné straně pokoušela vybudovat „Welfare State“ s příslibem sociální spravedlnosti a rovných příležitostí pro všechny, na straně druhé však čelila vážným ekonomickým potížím, pomalému hospodářskému růstu, ztrátě koloniální říše a postupujícímu úpadku svého velmocenského postavení, což vyvolávalo hluboké národní a individuální deziluze. Společnost byla stále silně rozdělena třídními bariérami, ačkoli se po válce objevily nové možnosti sociální mobility, zejména skrze univerzitní vzdělání, které se stalo dostupnějším i pro dříve privilegované vrstvy. Mnozí mladí lidé, kteří těchto možností využili a získali vysokoškolské tituly, nicméně zjistili, že pro ně v tradičních, často zkostnatělých strukturách britské společnosti není dostatek prostoru, nebo že je jim stále upíráno plnohodnotné uplatnění kvůli jejich původu, absenci „správných“ konexí či dialektu. Tato zkušenost vedla k hluboké frustraci a pocitu zrady. Politická scéna 50. let ve Velké Británii byla ve znamení konzervativní vlády, která se sice snažila o obnovení stability a prosperity, ale zároveň udržovala status quo, proti kterému se „Rozhněvaní mladí muži“ vehementně bouřili. Studená válka a neustálá hrozba jaderného konfliktu pak přispívaly k obecnému pocitu úzkosti, existenční marnosti a beznaděje. I když hnutí nemělo jednoho konkrétního zakladatele v tradičním smyslu, klíčovými postavami, které k jeho vzniku a popularizaci přispěly svými díly, byli autoři jako John Osborne (jeho hra „Ohlédni se v hněvu“ je často považována za katalyzátor), Kingsley Amis (román „Šťastný Jim“), John Braine („Místo nahoře“), Alan Sillitoe („Vztek a ticho“, „Osamělost přespolního běžce“) a Colin Wilson (filozofický esej „Outsider“, který sice nebyl primárně prozaikem, ale ztělesňoval intelektuální neklid a kritiku konformity). Filozofické pozadí nebylo explicitně formulováno do manifestu, ale díla často rezonovala s tématy odcizení, absurdity, úzkosti a marnosti, které byly typické pro poválečný existencialismus a nihilismus. Hnutí se vehementně vymezovalo proti elitářské, často snobské a estetizující literatuře předchozích generací, která se soustředila na vyšší vrstvy, idylické obrazy venkova nebo intelektuální experimenty bez sociálního dosahu. Odmítali tradiční britský „gentlemanský“ román a idealizované zobrazení společnosti, které se zdálo být odtržené od reality většiny obyvatel. Naopak navazovali na tradice sociálně kritického realismu a naturalismu, byť s novým, ostrým, často cynickým a někdy až nihilistickým tónem, a také na prvky pociťované autenticity a přímé, nezkreslené výpovědi o realitě dělnické a nižší střední třídy. Cílem bylo reflektovat drsnou pravdu života obyčejných lidí a kritizovat pokrytectví a zkostnatělost společenského establishmentu.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou Hnutí Angry Young Men bylo nekompromisní zaměření na realismus a sociální kritiku, často podávanou s velkou dávkou sarkasmu, cynismu, jízlivosti a otevřeného hněvu. Typická témata a motivy zahrnovala hlubokou generační frustraci, nespokojenost se stávajícími společenskými a ekonomickými poměry, pocity beznaděje a odcizení ve světě, který se zdál být vůči jednotlivci lhostejný nebo nepřátelský. Dále se autoři zaměřovali na kritiku společenských třídních bariér, pokrytectví střední a vyšší třídy, a často i na problémy ve vztazích, sexuální frustraci či partnerské neshody, které byly odrazem celkové společenské nespokojenosti a úzkosti. Autoři se zabývali kontrastem mezi idealistickými představami mládí a drsnou realitou poválečného života v Británii, úzkostí z budoucnosti, pocity uvěznění a nemožností najít smysluplné uplatnění ve společnosti, která se zdála být vůči novým talentům uzavřená. Obraz typického hrdiny byl klíčový: šlo o mladého muže, často z dělnického nebo nižšího středního prostředí, který byl inteligentní, bystrý a často univerzitně vzdělaný, ale přesto se cítil být v pasti a bezmocný tváří v tvář společenskému řádu, který mu nenabízel rovnocenné příležitosti nebo ho prostě jen nudil, deprimoval a frustroval. Tento hrdina byl často cynický, vzpurný, rebelující, ale jeho rebelie byla spíše verbální a intelektuální než činy; často se uchyloval k pasivní agresi, hořkým tirádám, provokacím a slovním útokům na své okolí. Byla to postava anti-hrdiny, plná vnitřních konfliktů, toužící po změně, ale neschopná ji realizovat, často se utápějící v sebelítosti, prázdném vzteku nebo apatii. Archetypem se stal již zmiňovaný Jimmy Porter. Obvyklé prostředí bylo syrové, neidylické a realisticky vykreslené: průmyslová města, zanedbané byty, hostince a hospody, dělnické čtvrti, univerzitní koleje nebo kanceláře nižšího managementu, tedy reálné a často ponuré kulisy poválečné Británie, které kontrastovaly s tradičními literárními idylami. Konflikty byly rozmanité: mezigenerační střety hodnot a názorů, třídní boj, vnitřní konflikty hrdiny (rozpor mezi ambicemi a realitou, mezi touhou po autenticitě a společenskými tlaky), partnerské konflikty plné hořkosti, nepochopení a manipulace, a konflikty s autoritami či celým společenským establishmentem. Jazyk a styl byl charakterizován hovorovostí, autenticitou, často vulgárností a sarkasmem. Byl přímý, drsný, neotesaný a odrážel každodenní řeč obyčejných lidí, čímž se odlišoval od uhlazené literární mluvy. Časté byly dlouhé, hněvem nabité monology a diatriby plné hořkosti, inteligentní, často brutální kritiky a výsměchu. Styl byl realistický, bez příkras, někdy až naturalistický v popisu prostředí a psychologických stavů. Kompozice se obecně držela tradičnějších, lineárních vyprávěcích postupů, ale kladla velký důraz na dynamické dialogy a vnitřní monology, které odhalovaly psychologii postav a jejich hluboké frustrace. Vyprávěcí postupy často využívaly ich-formu, aby čtenář mohl nahlédnout přímo do mysli rozhněvaného hrdiny a sdílet jeho pocity a myšlenky bezprostředně. Důraz byl kladen na psychologickou hloubku postav v kontextu jejich sociálního prostředí. Nejčastějšími literárními žánry a podžánry byly romány a divadelní hry, ale objevovaly se i povídky. Díla se snažila rozbít konvence a přinést do britské kultury svěží, byť drsný a nepříjemný, pohled na realitu a silnou výzvu k zamyšlení nad společností.
👥 Zastupci
Hnutí Angry Young Men, anglicky „Rozhněvaní mladí muži“, bylo literární a kulturní fenomén 50. let 20. století ve Velké Británii, který vyjadřoval frustraci a nespokojenost poválečné generace. Mezi nejdůležitější světové autory tohoto směru patří: John Osborne, jehož divadelní hra „Ohlédni se v hněvu“ (Look Back in Anger, 1956) je považována za zakládající dílo, neboť se stala manifestem generace, jež odmítala tradiční britské třídní struktury a pokrytectví, a jehož „Komik“ (The Entertainer, 1957) s postavou Archieho Riceho symbolizuje úpadek britské identity a ztrátu iluzí; Kingsley Amis s románem „Šťastný Jim“ (Lucky Jim, 1954), který satirizuje snobství a byrokracii akademického světa a představuje prototyp rozhněvaného hrdiny odmítajícího konvence; Alan Sillitoe a jeho „Sobotní noc a nedělní ráno“ (Saturday Night and Sunday Morning, 1958) je autentickým obrazem dělnické třídy, jejíž hrdina Arthur Seaton rebeluje proti monotónnosti života a společenským očekáváním, a povídka „Osamělost přespolního běžce“ (The Loneliness of the Long Distance Runner, 1959), která zdůrazňuje individualismus a odpor k autoritám skrze příběh mladého delikventa; John Braine s románem „Místo nahoře“ (Room at the Top, 1957), který detailně popisuje ambice a morální kompromisy dělníka snažícího se proniknout do vyšších vrstev a kritizuje třídní bariéry; a Shelagh Delaney s divadelní hrou „Chuť medu“ (A Taste of Honey, 1958), jež sice nebyla napsána „mužem“, ale přesto zobrazuje drsnou realitu dělnické třídy, rasismus a sexualitu, čímž rozšiřuje témata hnutí o ženskou perspektivu. Zmínit lze i Haralda Pintera s ranými hrami jako „Narozeniny“ (The Birthday Party, 1957), kde pocit ohrožení a úzkosti rezonuje s obecnou náladou nespokojenosti. V českém prostředí se tento specifický anglický fenomén v přímé podobě nevyskytoval; ačkoliv se i zde objevovali autoři kritizující společenské uspořádání či projevující disent, nejednalo se o součást hnutí Angry Young Men, které bylo úzce spjato s poválečnou britskou sociální a třídní realitou.
📈 Vývoj
Hnutí Angry Young Men se zrodilo v polovině 50. let 20. století ve Velké Británii, jako reakce na poválečnou společenskou stagnaci, přetrvávající třídní rozdíly, konzervatismus a zklamání z politiky labouristické vlády. Klíčovým okamžikem vzniku bylo uvedení hry Johna Osborna „Ohlédni se v hněvu„ v roce 1956, které vyvolalo značný rozruch a dalo hnutí jméno. Autoři, často pocházející z dělnické nebo střední třídy a vzdělání získaní díky poválečným reformám, vyjadřovali pocit odcizení, hněvu a frustrace z toho, že jim “stará Anglie“ nenabízela žádné skutečné příležitosti ani smysl života. Období vrcholu nastalo mezi lety 1956 a počátkem 60. let, kdy se objevila většina klíčových děl v divadle, literatuře a později i ve filmu. Tyto práce dominovaly britské kulturní scéně a vyvolávaly živé debaty o národní identitě, třídě a morálce. Postupný ústup hnutí nastal s příchodem „swingujících šedesátek“ a novými kulturními a společenskými změnami. Hněv a frustrace původních „Rozhněvaných mladých mužů“ se začaly proměňovat v jiné formy protestu a kreativity, a autoři se posunuli k novým tématům nebo stylům. Hnutí nebylo nikdy formálně organizovanou skupinou, spíše souborem individuálních hlasů s podobnými pocity, a proto se nerozpadlo, ale přirozeně se rozpustilo v širším proudu britské kultury. Raná fáze je charakterizována syrovým realismem, anti-establishmentovým postojem a zaměřením na třídní otázky. Pozdní fáze (počátek 60. let) zaznamenala mírné rozšíření témat a stylu, ale hlavní vlna opadla. Hnutí bylo primárně národním fenoménem Velké Británie, konkrétněji Anglie. Objevovalo se především v žánru dramatu (tzv. Kitchen Sink Drama) a románu, které realisticky zobrazovaly životy obyčejných lidí a problematiku třídní společnosti. V menší míře ovlivnilo i esejistiku. Regionální varianty se projevovaly především v dialektech a specifických lokalitách, v nichž se odehrávala dějová linie děl (např. průmyslový sever Anglie u Sillitoea). V jiných zemích, ačkoliv se objevovaly podobné tendence k sociální kritice, se nejedná o přímé varianty hnutí Angry Young Men jako takového, neboť bylo specificky zakořeněno v britských poválečných podmínkách.
💫 Vliv
Vliv hnutí Angry Young Men na pozdější literaturu a umění byl zásadní a dalekosáhlý. Otevřelo dveře pro realismus v britském divadle a literatuře, posílilo hlasy dělnické třídy a regionální identity a ukázalo, že i obyčejní lidé a jejich problémy jsou hodni uměleckého zpracování. Přímo z něj vycházel tzv. Kitchen Sink Realism (realismus kuchyňského dřezu) v divadle a filmu, který se zaměřoval na každodenní život pracující třídy. Inspirovalo autory jako David Storey nebo Nell Dunn a připravilo půdu pro sociální dramata a filmy po celá desetiletí. Jeho anti-establishmentový étos a kritika společenských norem rezonovala i v pozdějších kontrakulturních hnutích, včetně punk rocku v 70. letech, který sdílel podobnou frustraci a odpor k autoritám. V době svého vzniku bylo hnutí přijímáno rozporuplně. Na jedné straně bylo pochvalováno za svou syrovou energii, upřímnost a odvahu bořit konvence. Kritici oceňovali jeho svěžest a schopnost reflektovat realitu mladé generace. Na druhé straně čelilo značné kritice, bylo označováno za vulgární, negativistické, nepatriotické a jeho protagonisté za nesympatické. Mnozí konzervativci vnímali hnutí jako hrozbu pro tradiční britské hodnoty a morálku. Ačkoliv nedošlo k přímým zákazům či cenzuře v totalitním smyslu, některé hry a romány vyvolaly obrovské kontroverze a diskuse, které posouvaly hranice tehdejší veřejné diskuse. Dnes je hnutí Angry Young Men vnímáno jako klíčový moment v britské kulturní historii. Je považováno za důležitý předchůdce sociálních a kulturních změn 60. let a jeho díla jsou studována na univerzitách jako ukázky poválečného realismu a sociálního komentáře. Autoři jako Osborne, Amis a Sillitoe jsou považováni za ikony své doby. Většina klíčových děl hnutí se dočkala významných filmových adaptací, které často získaly ocenění a staly se klasiky britské kinematografie. Příkladem jsou filmy „Ohlédni se v hněvu“ (1959), „Sobotní noc a nedělní ráno“ (1960), „Místo nahoře“ (1959), „Osamělost přespolního běžce“ (1962) a „Chuť medu“ (1961), které pomohly šířit myšlenky hnutí širokému publiku a utvářely obraz „britské nové vlny“. Divadelní hry jsou dodnes pravidelně uváděny a zůstávají relevantní pro svou nadčasovou kritiku společenských norem a pro zobrazení lidské frustrace.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Hnutí Angry Young Men na Rozbor-dila.cz →